ROZHOVOR: Robert Cichowlas a Łukasz Radecki

Robert Cichowlas a Łukasz Radecki vytvořili tandem, v kterém společně napsali román Městečko. Jedná se o první román, kterým jim vyšel v českém jazyce a zároveň první z polštiny přeložená kniha nakladatelství Golden Dog. ROZHOVOR: Robert Cichowlas a Łukasz Radecki připravila Ivana Gašparíková.

Jak byste se navzájem popsali českému čtenáři?

Robert: Opravdu o sobě nerad mluvím. Ale tak když to má být stručné, proč ne. Mám rád hororové filmy a romány. Můj literární vzor je Graham Masterton, ale mám rád i Jamese Herberta, Edwarda Leeho, Dana Simmonse a mnoho dalších. Fred Krueger je moje oblíbená hororová postava. Napsal jsem více méně patnáct knih – sám nebo s dalšími autory. Napsal jsem i víc jak padesát povídek, které byly publikovány v různých antologiích a časopisech. Některé z mých povídek a drabblů byly publikovány i v České republice – například v elektronickém časopise Howard a ve sbírce 66+6 hororů ve sto slovech. Rád hraji na kytaru a trávím čas s rodinou. Městečko je první česky vydaný román, jehož jsem spoluautorem. Jsem z toho nadšený. Přeji čtenářům, aby si četbu užili.

Łukasz: No, já o sobě taky nerad mluvím. Ale dobrá… Jsem učitel a heavy metalový muzikant. Zpívám v death metalové kapele Trauma a hraju na kytaru v heavy/trash metalové kapele Damage Case, v black metalové Wilcy a v kapele Acrybia, která dělá funeral doom. Podílel jsem se na dvaceti albech a během toho jsem vydal přesně dvacet knih – také sám nebo se spoluautorem. Píšu brutální příběhy a příběhy pro děti a mladistvé. Některé z nich byly publikovány také v České republice a USA. Moje literární vzory jsou H. P. Lovecraft a Clive Barker, nejoblíbenější filmová postava je samozřejmě Jason Voorhees. Mám ženu a tři děti, takže jsem celkem zaneprázdněný. Spousta lidí si stěžuje, že na ně nemám čas. No jo, ale jak to mám udělat?

Jak probíhá psaní ve dvou autorech? Jeden vymýšlí a druhý sepisuje, anebo si půjčujete propisku?

Robert: To je různé. Ale většinou jednu kapitolu napíše Łukasz, další já. Pak si je pošleme.

Łukasz: Na začátku si připravíme konkrétní, hodně detailní plán a rozhodneme se, kdo bude psát kterou část. Jinak by v tom byl chaos. Mimochodem, jsme sví první kritici – snažíme se o to, abychom napsali něco, co sedne i tomu druhému. Když druhého něco překvapí, vyděsí nebo zhnusí, znamená to, že jdeme správným směrem.

Kdyby nastala zombie apokalypsa, kdo z vás by přežil déle a proč?

Robert: Oba máme ženy a děti. Ochraňovali bychom je. To ony by byly naší motivací. Záleželo by jen na tom, která z manželek by chtěla jít do obchoďáku jako první!

Łukasz: Nalijme si čistého vína – obě naše ženy jsou mnohem organizovanější než my. To ony by přežily zombie apokalypsu, bez debat.

Kniha Městečko (květen 2022, Golden Dog) pojednává o zvláštním městě, které má víc tajemství než obyvatel. Jak jste tvořili společný námět a jak často se Městečko v průběhu psaní měnilo?

Robert: Tenhle román jsem začal psát já. Napsal jsem polovinu a pak jsem se prostě unavil. Nikdy jsem neměl moc velkou trpělivost. Řekl jsem o příběhu Łukaszovi a jemu se nápad líbil. Tak jsem se ho zeptal, jestli by v něm nechtěl pokračovat. Byla to velmi zajímavá spolupráce. Dá se říct, že první polovina je moje a druhá Łukaszova. Oba jsme se při psaní toho románu skvěle bavili.

Łukasz: Ze všeho, co jsme napsali spolu, je tohle moje nejoblíbenější kniha. Psaní jsme si fakt užili. Byl to efekt sněhové koule – Robert mi dal polovinu knihy, já jsem pár věcí vyhodil, protože jsem je považoval za nadbytečné, a začal jsem psát s myšlenkou: Jsem zvědavý, kam nás tohle zavede. Robert to následně trochu poupravil, uhladil a bylo hotovo.

Jaké výhody a nevýhody vidíte v tom, když píšete spolu? A nastal někdy okamžik, kdy jste se na to chtěli jednoduše vykašlat?

Robert: Psal jsem s různými autory, ale s Łukaszem se mi psalo nejlíp. Nikdy jsem neměl problém říct mu, jak jsem to myslel. On mě chápal. Psát s ním bylo potěšení. Nikdy jsme se nehádali.

Łukasz: Výhoda společného psaní je, že se můžete navzájem povzbuzovat. Když píšu sám, musím se i sám pohánět.

Jak jste na tom s hororem sousedních států? Vyhledáváte je?

Łukasz: Já ne. Čtu hodně knih, různé žánry. Nehledám nějakou konkrétní zemi, ale konkrétní pocity, které mi literatura může poskytnout. Naneštěstí polský trh je takový, že máme nejsnazší přístup k polským, americkým a anglickým knihám. Je mnohem těžší se dostat k autorům z jiných zemí.

Robert: Ano, to bude nejspíš tím, že náklady na překlady jsou u japonských, francouzských a italských knih mnohem vyšší než u anglických. Ale popravdě, já nehledám autory z jiných zemí ze stejného důvodu, který popsal Łukasz.

Jaká hororová témata vám přijdou naprosto klišé?

Łukasz: Celý horor je klišé. A když se někdo pokusí napsat něco jiného, opravdu originálního, lidi jsou překvapení a pobouření. Hele, Graham Masterton napsal román o strašidelném oblečení ze sekáče. Lidi říkali, že je to nemožné, že je to hloupé. A on odpověděl: Jak to? Vždyť i zombie jsou hloupé a nemožné… Pamatuji si, jak jsem chtěl publikovat svou knihu, kde jsou zombie, a vydavatel mi napsal dlouhý e-mail, kde vysvětloval, že zombie neexistují, jsou nesmysl a že bych o nich neměl psát. Ten samý vydavatel, který publikoval knihy s duchy, vlkodlaky a ghúly vysvětloval mně, že zombie neexistují! Do prdele, já to vím! Tohle je klišé, ale horor má klišé rád.

Odráží se na vaší tvorbě události posledních let? Motivují vás nebo naopak demotivují v tom, co děláte?

Łukasz: Pro dvě různé antologie jsem napsal povídky o moru. Z různých důvodů jsem měl také víc času na psaní, a jelikož mě psaní zbavuje stresu a má na mě terapeutické účinky, byl jsem v té době hodně motivovaný. A navíc se nikdo nechtěl scházet. Nesnáším scházení se.

Robert: Já ne, protože jsem toho v posledních dvou letech moc nenapsal. Ale jsem ze situace kolem covidu tak unavený, až jsem si řekl, že o něm ani psát nechci. Obvykle píšu o tom, o čem psát chci. Pro mě je důležitý nápad. Nikdy bych nepsal knihu na nějaké populární téma jen proto, že je zrovna v kurzu. Nejspíš je to nějaká forma rebelství.

Které dílo svému kolegovi v psaní závidíte, a přál byste si, abyste byl jejím autorem spíše vy?

Robert: Ne, taková kniha tu není. Łukasz a další autoři, které znám, napsali skvělé věci. Ale nežárlím, když někdo z nich napíše něco opravdu povedeného. Podporuji je o to víc.

Łukasz: Mám to stejně. Na Facebooku a Instagramu existuje fanouškovská stránka Lektura codzienna, kde se svou ženou už léta píšeme o knihách jiných autorů, a dlouhé roky jsem recenzentem pro různé webové stránky a časopisy. Vždycky podporuji ty, kterých si cením, a jsou mi volní ti, kdo píšou nesmysly. Každý dělá to své.

Máte pocit, že se dá z hororových knih vyčíst, zda ji psal muže nebo žena?

Łukasz: Jestli je autor opravdu dobrý, tak ne.

Robert: Ano! Ne! Jestli je autor opravdu dobrý tak… ne!

Máte nějaké oblíbené české autory?

Robert: Pár českých autorů znám. Například Honza Vojtíšek. Znám ho osobně. Vážně skvělý člověk. Jednou mě navštívil v Poznani a bylo to skvělé setkání! Koupil mi nějaká česká piva. Máte skvělé pivo. Kupuji je, ale třeba Kozel není v Polsku tak dobrý jako u vás. Vím o Markovi E. Pochovi. Hodně pozitivní chlap! Znám nějaké knihy od Bohumila Hrabala. Četl jsem i články od Mileny Jesenské. Skvělé věci.

Łukasz: Robert napsal všechny autory, které znám. Nemám, co bych přidal. Vlastně počkat! Petra Neomillnerová – jednou jsem četl Sladká jak krev. Dost dobré, alespoň co si pamatuji.

Raději byste se nechali sešít k sobě, nebo se už nikdy neviděli?

Łukasz: Nikdy se nevidět. Jsou tu telefony, sociální sítě… Robert je příliš vysoký, těžko by se nám vybíraly kalhoty.

Robert: Navíc, kdybychom k sobě byli sešití, oba bychom museli chodit pro pivo nebo pro vodku. Nedávalo by to smysl. Zbytečná ztráta času.