ROZHOVOR: Miroslav Pech

Miroslav Pech u nakladatelství Golden Dog vydává další svou knihu, která nese název Rytíř. Po knize Dítě tmy, která byla retro monster hororem, se tentokrát připravte na horor říznutý fantasy. ROZHOVOR: Miroslav Pech připravila Ivana Gašparíková.

Když jste byl malý, čím jste chtěl být? A čeho jste se bál?

Bylo toho dost, třeba dobrodruh, filmař, mistr bojových umění. Nicméně jsem už jako dítě cítil potřebu psát. Nezajímaly mě jen knihy, ale i jejich autoři.

Bál jsem se tmy. Mám s ní ostatně problém dodnes.

Je gore horor pro vás to, co chcete psát dlouhodobě?

Určitě ne. Ve skutečnosti k němu mám trošku problematický vztah. Nelíbí se mi, jaká se z násilí stala zábava. Ne náhodou jsem svoji dost možná nejbrutálnější knížku nazval Mainstream. Jasně, jsou to jen filmy, knihy, ale věřím, že existují lidé, které může čtení nebo sledování tohoto druhu příběhů negativně ovlivnit. Tvůrci by měli přemýšlet nad možnými důsledky svých kroků. Na druhou stranu je pravda, že jistá posedlost násilím je s námi od pradávna, už ve staroseverských ságách se hojně odsekávaly končetiny, vypichovaly oči atd. Mám pocit, že horor (ale třeba i thriller, krimi…) by měl sloužit jako jakási prevence proti násilným činům, ale ve slabých chvilkách mě napadá, jestli to v některých případech není spíš naopak. Buď jak buď, někdy bych byl radši, kdyby mě náměty ke gore a hardcore spíš míjely.   

Vyprávějte nám příběh, jak Pech k brutálnímu hororu přišel?

Přicházelo to postupně s poměrně znepokojivými filmy jako Hostel či Saw, nebo knihami Po sezoně a Dívka od vedle. Neřekl jsem si, teď napíšu něco fakt extrémního, snad jsem to ani nechtěl, ale čím častěji jsem tenhle subžánr sledoval, tím víc se mi dostával pod kůži, což vyústilo v několik próz, které zřejmě spadají právě do kategorie gore a extreme. Docela krátký příběh, že? Říká se o mně, že jsem strohý vypravěč.   

Existuje publikované dílo, za jehož obsah se nyní stydíte?

Asi se přímo nestydím, spíš mám texty, které už bych dneska nenapsal, nebo bych je napsal, ale jinak. Hůře, lépe? Těžko říct. 

Jak vnímáte aktuální hororovou scénu v ČR? Je k novým autorům méně kritická, než tomu bylo před lety?

V posledních třech čtyřech letech se to dalo celkem do pohybu. Je skvělé, že u nás začali oficiálně vycházet čeští spisovatelé, kteří do té doby publikovali své knihy především samonákladem. Podstatně se rozšířil i výběr ze zahraničního hororu. Přesto je tuzemská scéna stále malá, chcete-li potkat zdejší žánrové autory, navštivte Horrorcon, s trochou štěstí je tam potkáte všechny. Recenzenti kolikrát píší o knihách svých kamarádů, což nutně vyvolává otázku, nakolik jsou nestranní. Celkově však hodnotím tu naši malou hororovou renesanci kladně.   

Jakým způsobem vznikal román Dítě tmy (Golden Dog 2020)? Kde jste čerpal inspiraci?

Jezdil jsem na kole do práce kolem továrního komplexu Sfinx, který ve své opuštěnosti a ještě k tomu za tmy působí dost hrozivě a strašidelně. Co kdyby tam něco žilo? A pochutnávalo si to na bezdomovcích, kteří se uvnitř schovávají před špatným počasím? A co když se to rozhodne vyrazit do ulic? Tak se zrodil Martin a po něm všechno ostatní. Na rukopisu jsem začal pracovat zkraje podzimu 2017, tedy v době, kdy jsem s nakladatelem Mirosławem Śmigielskim, který mi u našich severních sousedů vydal knihu Cobainovi žáci a posléze Mainstream, vyrazil na minitour po Polsku. Při jedné hotelové snídani se mě Mirek zeptal, na čem zrovna dělám, tak jsem mu vyprávěl o povídce nazvané Dítě tmy (později kapitola Dům hrůzy). Přiblížil jsem mu postavu Martina a Vaška a zmínil pár témat, které mě v souvislosti s povídkou napadly. Mirek řekl, že bych z toho měl udělat román, čímž mě jen utvrdil v mém vlastním přesvědčení, že mám v rukopisu pokračovat. Román jsem psal v duchu svých oblíbených hororů z osmdesátých let a také pod vlivem všech těch úžasných příběhů stavící dětské hrdiny do přímého konfliktu se zlem, jedno jestli nadpřirozeným, nebo realistickým.

V červnu 2022 vám vyjde u Golden Dog dílo Rytíř. O čem titul pojednává, a dočkáme se obvyklé krvavé lázně?

Je to příběh o přátelství a pomoci člověku v nouzi, což jsou, podobně jako láska a smrt, věčná témata. Samotný syžet připomíná pohádku o vesnickém prosťáčkovi, který se vydává zachránit princeznu z moci čaroděje nebo draka. Rytíř vychází z více jak deset let staré povídky. Dlouho mi ležela v hlavě, zdálo se mi, že má románový potenciál, akorát jsem nevěděl, jak by měl příběh pokračovat, což se vyjasnilo jednoho večera, kdy jsem se marně pokoušel usnout. Bylo to tak jednoduché, až jsem se trochu zastyděl, že mě takové řešení nenapadlo dřív. Rytíř pracuje s hororovými motivy, pár scén je trochu temnějších, ale krvavé lázně od něj nečekejte. 

Záleží vám na tom, co si o vás lidé díky vaší tvorbě myslí?

Jak kdy. Stalo se třeba, že si tchán přečetl Mainstream a poté s tchyní vedl vážný rozhovor o tom, jestli ode mě nemá odvézt manželku. Napřed mě to pobavilo. Pak mi došlo, že ho ta kniha asi opravdu vyděsila. Mám dvě dcery, asi bych taky zrovna neskákal radostí, kdyby nějaký můj budoucí zeťák napsal tak surovou knihu.

Jste konzumentem gore hororů a literatury? Nebo vyhledáváte raději jiný subžánr hororu, nebo dokonce jiný žánr?

Baví mě horor obecně, ale neupínám k němu veškerou pozornost, na to je spousta jiné důležité literatury. Nejraději mám severskou, nikoliv krimi, ale společenské romány a povídky. Obzvlášť tíhnu k Islanďanům s krásnými a starobyle znějícími jmény jako Halldór Kiljan Laxness, Kristmann Gudmundsson, Gyrđir Elíasson, Einar Már Gudmundsson, Ólafur Jóhann Sigurdsson, Þórbergur Þórðarson, Halldór Stefánsson, Sjón, Gunnar Gunnarson, Jón Kalman Stefánnson, Gudmundur Kamban atd. Jejich knihy přetékají lidskostí, poezií, smutkem i humorem, silnými příběhy většinou „prostých“ lidí… Taková literatura mi imponuje.

Na jaký literární úspěch jste patřičně hrdý?

Že bych byl na něco přímo hrdý říct nemůžu. Určitě mám knihy, které jsou pro mě důležitější, například Otec u porodu, který je v podstatě deníkem mapujícím vývoj a narození mé první dcery, přesto knihu nelze nazývat stoprocentně autobiografickou, protože jsem hodně fabuloval. Její psaní bylo dost napínavé a taky děsivé, do poslední chvíle jsem netušil, jak skončí, jestli mi rozumíte. Dneska už vím, že jsem si tenkrát zahrával s osudem. V Cobainových žácích zpracovávám své dospívání, měl jsem divokou pubertu a ranou dospělost, někdy se divím, že ještě žiju. I v jiných knihách a povídkách často píšu o něčem autentickém, nebo s nimi mám spojené určité životní události. V dohledné době by mi měla vyjít první básnická sbírka Marabu. V ní se vracím k synovi a bratrovi, kteří zemřeli krátce po sobě v roce 2019. Stejné téma zpracovávám i v prozaickém rukopisu Princ Eduard. Psaní těchto dvou knih bylo psychicky náročné, možná jsem doufal, že mi nějak pomohou vyrovnat se s tím, k čemu došlo – což se nestalo. Jsou pro mě důležité, přesto necítím hrdost, spíš ještě větší smutek.

Jak často místo psaní prokrastinujete a jak obvykle k tvorbě přistupujete? Připravujete si pečlivě půdu, nebo příběh vytváříte rovnou bušením do klávesnice?

Moje příběhy nejsou moc složité, zpravidla není třeba dělat si důkladné rešerše, nebo podnikat bůhvíjak dlouhou přípravu. Sem tam něco napíšu, ale už nefunguju tak, že bych veškeré volno trávil datlováním písmenek. Uvědomuju si smrtelnost, každý nový den může být tím posledním, jasně, je to fráze, ale zároveň pravda. Literatura mě nepotřebuje, děti ano.

Raději byste snědl syrový mozek, nebo srdce? (A je lepší nemyslet, čí orgány to budou.)

To je tajemství.