Rozhovor Radoslav Kozák jako autor pro vás připravil Daniel Palička.

Vášnivý čtenář, milovník hororů, šéfredaktor elektronického časopisu a spisovatel, jemuž mrazivé, hrůzu nahánějící příběhy vůbec nejsou cizí. Tak by se dal krátce popsat Radoslav Kozák. Začínal se psaním článků do magazínu Howard, později přesedlal ke svým vlastním hororovým textům, které mu vyšly jak v Česku, tak na Slovensku. Začínající povídkář se postupně vypracoval v šikovného tvůrce s osobitým stylem a zcela oprávněně se zařadil mezi nejvýraznější tváře současné hororové scény. Jak se sami přesvědčíte, tento člověk během své pestré literární kariéry vystřídal hned několik rolí.  

V rámci speciálního dvojdílného rozhovoru jsme probrali mnoho různých témat. Zatímco první část byla věnovaná Charonu a situaci ve slovenské hororové komunitě, ve druhé části našeho povídání jsme detailně rozebrali literární kariéru Radka Kozáka. Zajímá vás, co se můžete naučit z literárních soutěží? Chcete se dozvědět, v čem spočívá kouzlu temného magického realismu? Nebo byste jenom rádi poznali myšlenky současného slovenského spisovatele? Tak směle do čtení!

V předchozím rozhovoru jste byl představen jako šéfredaktor časopisu Charon a jako jedna z výrazných tváří současné hororové komunity na Slovensku. Nyní se detailně podíváme na vaši literární kariéru. Ale pěkně popořadě. Nejprve bych rád podotknul, že jste velkým čtenářem a knihy přímo zbožňujete. Myslíte si, že z vás knihy udělaly lepšího člověka? 

Myslím, že to úplně nepřísluší mně hodnotit. Ale jestli z vás knihy o vraždění, mučení a terorizování lidí dělají lepšího člověka, pak už na mě u nebeské brány čeká svatý Petr s červeným kobercem.

Jak jsme se již mohli přesvědčit, na horory nedáte jen tak dopustit. Nicméně jaké další literární žánry máte ještě v oblibě? 

Preferuji fantastiku, hlavně fantasy, v menší míře i sci-fi. Nebo thrillery a krimi. Občas nepohrdnu ani detektivkou či nějakou tou klasikou.

Jaká jsou specifika literárního hororu a v jakých aspektech funguje horor lépe v knižní podobě? 

Z knihy na vás nic nevybafne jako ve filmu. Ani autoři nemůžou používat zvukové efekty. Takže jump scare, který je dneska ve filmových hororech extrémně nadužívaný a pro spoustu diváků je jakýmsi měřítkem toho, jestli je něco děsivé, nebo ne, prostě musíme škrtnout. Literární horor je podle mě nejlepší tehdy, když staví na atmosféře nebo zábavě. Když funguje nejen prvoplánově, ale i metaforicky. Když monstra a příšery představují skutečné strachy, traumata a okolnosti, kterých se bojíme i v našem skutečném životě.

Co se týče slovenské literatury, nehledě na žánrové škatulky, máte nějaké oblíbené současné autory, které byste vřele doporučil čtenářům?

Jozef Karika napsal asi nejlepší slovenský hororový román – Strach. I jeho ostatní knihy rozhodně stojí za pozornost. Ale právě jeho asi není třeba čtenářům představovat, stejně jako Juraje Červenáka. Kromě toho mám pár dalších oblíbených autorů hororu – Ivan Kučera, Zuzana Droppová, Henrich H. Hujbert, Mark E. Pocha, Dušan D. Fabian, Peter Gajdošík a samozřejmě moji charonovští kolegové Lukáš Polák, Mária Hanúsková a Andrea Farkašová. A pokud jde o autory jiných žánrů, zmínil bych například legendu slovenské sci-fi Antona Stiffela, dvě hlavy nakladatelství Hydra – Katarínu Soyku a Lenonu Štiblaríkovou (tu mimochodem už dlouho přemlouvám, aby napsala hororový román), Martina Juríka, Ivku Molnárovou Dubcovou nebo Petra Šlosera.

A co klasická díla světové či slovenské literatury? Přišel jste jim někdy na chuť? 

Přiznám se k něčemu, co jsem možná ještě nikde neřekl – nečtu knihy víckrát než jednou. Opakované prostě není pro mě, když existuje tolik dalších lákadel, která jsem ještě nepřelouskal. Ale Hamleta jsem četl třikrát. Jeho slavný monolog odrecituju v anglickém originále i o půlnoci. Mám rád Oscara Wildea, Roberta Louise Stevensona nebo Kafku. A přestože běžně básně moc nečtu, T. S. Eliot mě dokáže nadchnout i vyděsit. No a Dantova Božská komedie je prostě… ehm… božská.

Nyní přejdeme k vaší literární kariéře. Vaše povídky vyšly jak v Česku, tak na Slovensku. Čtenáři si je mohli přečíst v časopisech jako XB-1, Jupiter nebo Howard. Co všechno se začínající spisovatel může naučit z literárních soutěží? Svůj názor klidně doložte na svých osobních zkušenostech. 

Těch literárních soutěží jsem vlastně moc neabsolvoval. Pokud si dobře vzpomínám, jen čtyři. Jednu z nich (O krvavý brk) teď s HorrorConem spolupořádáme v rámci časopisu Charon. Ve třech případech z toho byla publikace, takže mně soutěže přinesly především to. No a také zpětnou vazbu. Začínající autor většinou nemá moc možností, jak získat feedback od někoho kvalifikovaného – jiného autora, recenzenta nebo redaktora. A soutěže, které takovou službu nabízejí, jsou k nezaplacení. Jasně, každý napíše jako své první dílo rozsáhlý román a myslí si, že je dokonalý. A pak přijde realita. Psát je řemeslo – a to se navíc vyvíjí s dobou. Autor se ho musí nejdřív naučit na tuně textů, pak ho tříbit a rozvíjet. Anebo taky nemusí. Je na každém, jak k tomu přistoupí… A pak se říká, že díky úspěchům v literárních soutěžích si vás všimnou nakladatelství. Ale tenhle systém podle mě na Slovensku úplně nefunguje. To je ale na delší debatu.

Chvíli bych se pozastavil u vaší samostatné povídkové sbírky Trinácť balad pre Lucifera (2023). Když se na ni zpětně podíváte, vnímáte ji jako zásadní milník ve vaší kariéře? Byl to moment, kdy jste se jako tvůrce konečně postavil na vlastní nohy? 

Povídky v té sbírce vznikaly deset let. Trinácť balad pre Lucifera mapuje můj raný autorský vývoj. Rozhodně to byl důležitý milník. První vydání samostatné knihy je pro každého autora zlomový okamžik. A děkuji nakladatelství Príbeh, že do mě vložilo důvěru. Vydat knihu stojí dost peněz. A že si někdo myslí, že se vyplatí vydat zrovna něco, co vzniklo v mojí hlavě, to je pro mě dodnes v zásadě nepochopitelné. Ale ohlasy na Trinácť balad pre Lucifera byly výrazně pozitivní. Až překvapivě. Navíc se postupně celkem slušně prodává. A odstartovala mou autorskou cestu dál – k novele Prokletý záliv a chystanému románu Žena s polovicou tváre, který vyjde ve slovenském i českém jazyce. To je mimochodem poměrně neobvyklé – že vzniká překlad knihy ještě předtím, než vyšla v originále. Navíc obě verze připravují velká nakladatelství, což mě těší o to víc.

Který příběh ze sbírky Trinácť balad pre Lucifera byl nejnáročnější na zpracování? 

Ten, který je pro mě nejosobnější. Ale nebudu specifikovat. Je jich tam takových víc. Musím přece zůstat trochu tajemný – jsem autor hororů…

V rozhovoru na serveru pribeh.org jste uvedl, že jste povídky psal v duchu tzv. temného magického realismu. Mohl byste žánr blíže představit?  

Je to vlastně označení, které jsem si pro svou tvorbu vymyslel sám, protože možná úplně nezapadá do škatulky klasického hororu. A trochu se ujalo, protože ho už používají i někteří další autoři. Popsal bych ho jako mix hororu, thrilleru, krimi a magického realismu. V zásadě jde o temné příběhy zasazené do naší reality, do kterých vstupuje nějaký nadpřirozený prvek – často jako metafora něčeho, s čím se hlavní postava musí vypořádat. Ať už jde o psychologické trauma, nebo nějaký skutečný problém. Takže ve zkratce: tvrdá realita doplněná o drobný, ale důležitý nadpřirozený prvek, který je klíčový pro děj a zápletku. Ve Smyčce osudu (Kronika smrti) je to strach z rodičovství zastoupený kletbou, v Obraze (Slovenské temno) jde o vyrovnání se se ztrátou blízkého skrze ducha, v Prokletém zálivu je to… no, to si musíte přečíst sami.

Přímo se nabízí srovnání s tradičním magickým realismem, který je spjat s autory jako Gabriel Garcia Marquez nebo Michail Bulgakov. Jaké jsou mezi oběma typy magického realismu rozdíly?

Moje tvorba se vždy zabývá temnými tématy, má hororové prvky, postavy procházejí psychologickým terorem. U klasického hororu to tak být nemusí. Ale jinak spíš vidím průniky než rozdíly – kromě těch temných odstínů. To je ale spíš na akademickou debatu. Já se při psaní žánrem tolik nezabývám, důležitý je pro mě příběh. Žánr je marketingová kategorie, se kterou se musí poprat nakladatel. A uvědomuju si, že to zní zvláštně od člověka, který se zaměřuje na propagaci konkrétního žánru. Ale k textům v časopise Charon přistupuji z redaktorského nebo vydavatelského pohledu. Tam žánrové zařazení samozřejmě řešíme a hlídáme. I když já osobně vnímám horor o něco šířeji než většina lidí.

Co se týče vaší povídkové tvorby, rád bych ještě vypíchl příběh Tabu, který vyšel v antologii Esence hrůzy (2023). Jak vás napadl ústřední námět?

V minulém rozhovoru jsme zmiňovali Stephena Kinga. Ten na otázky ohledně inspirace obvykle odpovídá něco jako: „V Connecticutu je obchod, kam si ji chodím kupovat…“ Mně se občas stává, že přesně vím, kde se nápad vzal, jaké má stavební prvky a jak do sebe zapadají. Ale častěji spíš ne. U této povídky to, obávám se, zůstane navždy tajemstvím. Hlavní postava je ale inspirovaná konkrétní osobou. Více ale neprozradím.

Zároveň jste si vyzkoušel i roli editora. Editoval jste například antologii Kronika smrti (2024), která vyšla u Golden Dogu. Když jste přemýšlel nad antologií jako takovou, jak jste zvolil výsledné téma a podle čeho jste následně vybíral autory?

Kronika smrti byl můj první editorsky vedený projekt, i když vyšel až výrazně později. Původně vznikal pro jedno slovenské nakladatelství, které však muselo pozastavit činnost – a tehdy hrdinsky zasáhl Golden Dog. Antologie byla koncipována tak, aby autoři měli co největší svobodu. Smrt je totiž ústředním motivem většiny hororů, takže nebyli nijak omezováni a mohli psát prakticky o čemkoli. Zajímavé ale bylo, že se v textech zcela náhodně vykrystalizoval motiv otcovství – objevuje se v polovině povídek, včetně té mojí. Více o tom píšu ve svém doslovu. Autory jsem vybíral čistě egoisticky – podle toho, čí texty se mi líbí. Chtěl jsem vytvořit česko-slovenskou knihu, tedy takovou, kde budou zastoupeni autoři z obou zemí. A to se povedlo.

Smrt můžeme do jisté míry vnímat jako důležitý prvek v hororovém žánru, stejně tak jde o neodmyslitelnou součást lidského života. Máte pocit, že smrt je v dnešní době stále vnímaná jako tabuizované téma? 

Myslím, že smrt je DNES tabuizované téma. To přišlo až s moderní dobou. Dříve jsme k ní měli mnohem blíž. Memento mori už neplatí. Smrt se dnes nehodí do instagramového obrazu života. Zametli jsme ji do těch nejtemnějších koutů, stejně jako většinu nepříjemných a ošklivých věcí. Anebo ji navoněli parfémem od Chanelu a nalíčili make-upem od Maybelline, protože takhle se rozhodně nenarodila. Ale pořád tu je. Pořád stejně děsivá a chladná, pořád čeká. Jen na ni zapomínáme. Ale tak to nefunguje. Ona na nás nezapomene – a čím víc ji ignorujeme, tím silněji nás zasáhne, až přijde. I proto mám rád horor. Je to žánr pro lidi, kteří chtějí vidět život takový, jaký je. Nezavírat oči před tím, co nám nevyhovuje. Nestrkat hlavu do písku před tím nejhorším, co život přináší – i když je to těžké.

Letos v dubnu vám v sérii Zrnka temnoty vyšla novela Prokletý záliv, kterou jste dějově zasadil do Jamajky. Jde o proslulou lokalitu v Karibiku. Proč padla volba na Karibik? 

Nebylo to úplně dodatečné rozhodnutí. Myšlenka na příběh vznikla právě během pobytu na Jamajce, takže si to místo vybralo samo. Upravil jsem si jednu místní legendu. Původně to měla být – a také byla – povídka. Jenže ten příběh ve mně dál žil. Nabaluje se a říká si o víc prostoru. Několik let jsem váhal, ale nakonec jsem se nechal přesvědčit – a rozsah se rozrostl až do novely. No a potom byla jasnou volbou sbírka Zrnka temnoty.

Když jste Prokletý záliv psal, jak jste pracoval s prostředím? Musel jste neustále přemýšlet nad tím, jak exotické prostředí co nejzajímavěji zakomponujete do děje? 

Jak jsem říkal, nápad jsem dostal přímo na Jamajce. Takže to přišlo tak nějak automaticky. Mnohá místa, budovy i lidé jsou skuteční. Jen jsem si možná trochu upravil geografii. Jamajka má pro Středoevropana určitě velmi specifickou atmosféru. I já jsem si tam připadal trochu zvláštně (a to i bez špetky srolovaného Boba Marleyho). A doufám, že se mi tu atmosféru podařilo přenést i do knihy.

Na předchozí otázky tematicky navážu. Dočetl jsem se, že mezi vaše koníčky patří cestování. Jaká místa, která jste během svého života navštívil, vás nejvíce poznamenala, ať už pozitivně, či negativně?

Nejblíž ke zmíněné smrti jsem měl na Špicberkách – to je daleko za polárním kruhem, vlastně skoro u severního pólu. Všechno, co tam uvidíte, je nejsevernější na světě: nejsevernější klavír, nejsevernější stožár, nejsevernější kostel, domů si nesete nejsevernější nákup a dáváte si nejsevernější sprchu. Naštěstí je na Špicberkách zakázáno umírat – kvůli permafrostu vás tam nemůžou pohřbít. Takže mi to neprošlo. Ale detaily vynechám.

Obecně je to hodně zajímavé místo. Je zakázáno zamykat vchodové dveře, a zároveň se kvůli ledním medvědům nesmíte vzdálit víc než padesát metrů od nejbližších dveří bez střelné zbraně (a ano, tohle nařízení jsem porušil – ups!). Mají tam údajně jen asi dvanáct hrobů, které se jim podařilo vykopat během výjimečně teplého léta, kdy se tam objevila nákaza. No a později se milí nebožtíci začali kvůli změnám počasí hrabat ze země ven. Takže měli na Špicberkách chvíli paniku, že těla zakonzervovaná mrazem mohou znovu nakazit obyvatelstvo. Co vám budu povídat – docela hororové místo. A to nemluvím o tom, že tam pět měsíců v roce vůbec nevychází slunce. Rozhodně doporučuju. Ale asi už zůstanu u tropických teplot. Mám radši teplo než zimu.

Také mě zaujalo, že jste v jednu dobu žil v Londýně. Když se podíváte zpátky do minulosti, byl pro vás Londýn hezké místo k životu? 

Londýn považuju za svůj druhý domov. Poprvé v životě jsem tam poznal opravdovou samostatnost – osobnostní i finanční. Vznikaly tam některé z mých prvních povídek. Bylo to těžké, a často říkám, že pobyt v Londýně byl můj Vietnam. Je to specifický zážitek, který vás změní – a kdo ho nezažil, nikdy nepochopí. Ale to město mám rád. A vždycky se tam budu rád vracet.

Když jsme u toho, máte vůbec ambice se někdy prosadit v zahraničí? Uvažoval jste nad tím někdy?

Česko už je přece zahraničí… Ale jasně, to jsou takové hezké sny, co se vám občas vynoří ve tři ráno, když nemůžete spát a přemýšlíte nad životem. Jenže prosadit se v zahraničí je těžké – a já se zatím úplně neprosadil ani doma. Takže s těmi ambicemi bych nepředbíhal. Důležité je zůstat nohama na zemi a pracovat na tom, co můžu ovlivnit – na svých příbězích a na řemesle. Zlepšovat se. Jestli to někdy přinese mezinárodní úspěch, to ukáže čas. Ale i kdyby ne, jsem vděčný, že se mi splnil sen – tvořit příběhy a zároveň přinášet příběhy jiných, ať už v rámci Korvus Media nebo Charona. Když někdo čte moje knihy a líbí se mu, je to k nezaplacení. Jednou mi napsala paní, že četla moji povídku o holčičce, která navštěvovala svého otce ze hrobu. Zemřelo jí dítě – a napsala mi, že jí ta povídka pomohla. To jsou věci, na které se nezapomíná.

V rámci své literární kariéry jste vystřídal mnoho různých rolí. Byl jste autor povídek (ať už v různých antologiích nebo ve vlastních povídkových sbírkách), spisovatel na vlastní noze, šéfredaktor hororového časopisu, šéf audio vydavatelství a v současnosti také podcaster. Která poloha je vám nejbližší? 

To nevím. Vím jen, která je mi nejvzdálenější – a to je podcaster. Za Pitevňu jsem velmi vděčný, díky ní jsem poznal spoustu zajímavých lidí, ke kterým bych se jinak nejspíš nikdy neodvážil promluvit. Jsem extrémně introvertní člověk, i když to tak možná vždycky nevypadá. Dělat rozhovory nebo někde veřejně vystupovat je pro mě zdroj většího stresu než cokoli jiného. Naštěstí natáčení Pitevně bylo zatím pro všechny hosty (alespoň to tvrdili) příjemné, a podcast si našel své posluchače – tak snad to není tak hrozné. Původně jsem ho chtěl nazvat Trapné ticho, protože jsem čekal, že ho tam bude spousta. Naštěstí se to nepotvrdilo. Zatím…

Otázka závěrem: Má podle vás horor nějaké limity?

Pokud ano, je třeba je prozkoumat a zbourat…

Rozhovor Radoslav Kozák a slovenský horor pro vás připravil Daniel Palička.

Vášnivý čtenář, milovník hororů, šéfredaktor elektronického časopisu a spisovatel, jemuž mrazivé, hrůzu nahánějící příběhy vůbec nejsou cizí. Tak by se dal krátce popsat Radoslav Kozák. Začínal se psaním článků do magazínu Howard, později přesedlal ke svým vlastním hororovým textům, které mu vyšly jak v Česku, tak na Slovensku. Začínající povídkář se postupně vypracoval v šikovného tvůrce s osobitým stylem a zcela oprávněně se zařadil mezi nejvýraznější tváře současné hororové scény. Jak se sami přesvědčíte, tento člověk během své pestré literární kariéry vystřídal hned několik rolí.  

V rámci speciálního dvojdílného rozhovoru jsme probrali mnoho různých témat. V první části se dozvíte, jak se daří hororu na slovenském literárním trhu, co všechno obnáší vydávání žánrově zaměřeného elektronického časopisu nebo jestli se může začínající spisovatel prosadit na trhu, pakliže bude psát hororové povídky. Zkrátka a dobře, čeká vás pořádný nášup informací o slovenské hororové komunitě, který byste si neměli nechat ujít.

Jste milovníkem hororového žánru. Kdy došlo na váš první kontakt s hororem a jak na něj zpětně vzpomínáte?    

Hororový žánr? Ani nápad! Takový brak bych já – vzdělaný moderní člověk – samozřejmě nikdy nečetl! (smích) Ale vážně… Prvním kontaktem se strachem, který nepramenil z něčeho skutečného, byl asi jeden časopis o nadpřirozených jevech. Vycházel v době, kdy jsem byl dítě, a s kamarády jsme si z něj nesmírně rádi četli a pak se báli (na název si za nic na světě nevzpomenu – pokud někdo ano, dejte mi vědět).

Vlastně jsem se jako dítě bál docela často. A bojím se dodnes. Jen se ten dětský strach z nadpřirozena proměnil ve strachy reálného života – strach o blízké nebo z toho, z čeho budu splácet hypotéku. Co se týče umění, tam to začalo filmy. Táta mi jednou ve videopůjčovně půjčil Halloween 2 a pak ho se mnou odmítal sledovat. To mi bylo možná deset. Hrozně jsem se bál, ale rozhodl jsem se, že si z těch monster udělám kamarády. A začal jsem hltat jeden film za druhým. Dneska jsem uvnitř mrtvý a u hororů necítím nic než zábavu. Co se týče knih, všechno odstartoval Stokerův Dracula. Byla to láska na první zakousnutí a mám obrovskou radost, že se i mým přičiněním tahle kniha vydává na Slovensku v nové podobě a překladu v edici Charon. Je to něco, na co jsem náležitě hrdý, protože si můžu říct, že jsem pro slovenský horor něco udělal.

Patříte mezi výrazné osobnosti slovenské hororové scény. Pravidelně se účastníte různých akcí a snažíte se šířit povědomí o hororu. Kromě toho píšete hororové povídky a dohlížíte nad tematickým elektronickým časopisem. Vnímáte horor jako nedílnou součást vašeho života?

Nevím, do jaké míry jsem výrazná osobnost čehokoliv. Stále se raději vnímám jako taková stínová postava někde v pozadí. Ale moc na výběr nemám. Když tu osvětu nechce šířit nikdo jiný (až na pár výjimek), musím to dělat já. Takže ano, horor je trvalou součástí mého života už od dětství a nejspíš mě neopustí až do smrti. Je to určitá forma závislosti. Většina lidí nějakou má. Já jsem to chodící meme, které říká: Hororový film a pizza jsou lepší než noc na party. Přesvědčte mě o opaku!

Dá se zároveň říct, že vám horor do jisté míry změnil život?

Horor mi do velké míry zničil život. Jen tohle, prosím, nedávejte jako nadpis článku. Takový clickbait fakt nepotřebujeme. (smích) Ale vážně – nedokážu se od něj odtrhnout, bere mi veškerou kreativní energii, věnuju mu extrémně moc volného času a dokonce si pohrávám s myšlenkou, že mi nestačí pracovat v korporátu a raději bych celý svůj čas věnoval něčemu smysluplnému a tvůrčímu. Hotová katastrofa! Skoro na svěrací kazajku…

Mezi svými literárními vzory uvádíte autory jako Stephen King, H. P. Lovecraft nebo Edgar Allan Poe. Jde o velikány literárního světa, kteří jsou s hororem neodmyslitelně spjati. V čem jsou podle vás jejich příběhy neobvyklé a proč si i po tolika letech stále nachází své příznivce?

Uf, to je strašně komplexní otázka. Jsou to velmi odlišní autoři. Ale jasně, nějaké souvislosti mezi nimi existují – kromě těch zjevných. I když většinou jde o starší díla, mají v sobě pořád jistou aktuálnost. Lidská psychika je prostě něco, v čem je strach hluboce zakořeněn, a tihle pánové trefili univerzální příběhy, které fungují v každé době a zemi. Atmosféra je prostě atmosféra. Ta nepustí. A třeba takový King k ní přidal i promyšlené postavy. Navíc je naprostý mistr v tom, jak své řemeslo i po padesáti letech přizpůsobuje moderním trendům a vyvíjí se s dobou. Vím, že jeho novější knihy nejsou tak oblíbené jako ty starší – nejspíš i kvůli jistému opotřebení materiálu nebo vypsanosti, co se týče příběhů – ale řemeslně jsou o několik úrovní výš.

Co na hororech milujete a co na nich bytostně nenávidíte?

Na tuhle otázku asi neumím úplně odpovědět. Nedá se říct, že by bylo na hororu něco, co bych bytostně nesnášel. Trochu mi vadí, že se na něj stále dívá jako na něco bezcenného. Žánr je přece jenom škatulka, marketingový nástroj. Kvalitní i nekvalitní příběhy se dají najít všude. Ale beru to tak, jak to je. Ten povrchní a v jistém smyslu i snobský pohled na horor je vlastně z velké části jeho nedílnou součástí. A tak z nás trochu dělá specifickou komunitu, která si rozumí. Takoví ti exoti a vyvrhelové společnosti. Možná si občas i namlouváme, že jsme díky tomu cool…

Aktuálně působíte jako šéfredaktor elektronického magazínu Charon. Jaký byl váš prvotní záměr, když jste časopis zakládal spolu s dalšími členy týmu?

Založil jsem ho sám. Po rozchodu, osamělý, frustrovaný z tehdejší situace kolem hororové literatury na Slovensku, ale zvláštním způsobem motivovaný. Všem jsem si stěžoval, že když u nás někdo chce psát horor, nemá kde ho publikovat. A tak se autoři raději věnují jiným žánrům. A že by s tím měl někdo něco udělat. No a odpověď byla vždycky stejná: Tak s tím něco udělej ty. Znělo to jako monumentální úkol, na který jsem se vůbec necítil. Ale stejně jsem do toho šel. A teď jsme tady, o pár let později. Charon už není jen e-zinem, ale i producentem audiopovídek, má svou knižní edici, vlastní prodejní stánek a organizuje vlastní festival. Má redakci, hlas pro audiopovídky, grafika, ilustrátory, korektory, správce sociálních sítí, přispěvatele. Pracuje na něm spousta lidí. Jsme komunita, podporujeme se a posouváme dál. A myslím si, že Charon se může dál rozvíjet. Uvidíme, kam až to dotáhne.

V Charonu aktuálně působíte jako šéfredaktor. Jak jste se k této pozici dostal a co všechno obnáší?  

Jak jsem říkal, Charon jsem zakládal, takže vlastně nebyla jiná možnost. Ze začátku to znamenalo dělat úplně všechno. Dneska, když na časopisu pracuje celá řada lidí, to znamená hlavně držet bič a hlídat deadliny. A zalepovat všechny mezery, kde zrovna někdo chybí. Například spravovat náš YouTube kanál, občas napsat článek, jindy zase příspěvek, nebo něco hodit na Discord a vytvořit tam kanály. Prostě věci, na které bychom potřebovali dalšího člověka. Naštěstí lidé, které máme, jsou skvělí a práce s nimi jde snadno. Připravujeme minimálně dvě čísla dopředu, takže snad nic jako zpoždění vydání časopisu nehrozí.

Existuje ve vašem týmu nějaká pevná hierarchie, nebo jsou všichni přispěvatelé bráni na stejné úrovni?

V zásadě jsou všichni na stejné úrovni. Mám sice poslední slovo, ale se členy redakce, Majkou Hanúskovou a Lukášem Polákem, řešíme všechny důležité věci na redakčních poradách. Myslím, že i díky těmto schůzkám jsme se stali dobrými přáteli. Pak ta spolupráce jde mnohem snadněji. A většinou se na všem dohodneme opravdu rychle. Majka vede publicistiku, Lukáš povídky a sociální sítě, manželé Farkašovi mají na starosti veškerý obsah na YouTube. Takže máme všechno nějak rozdělené.

Charon vychází v elektronické podobě. Jaké výhody a nevýhody vidíte ve vydávání elektronického média, které se tematicky zaměřuje na jeden specifický žánr?

Přesně to. Že se tematicky zaměřuje na jeden specifický žánr. Charon je v podstatě extrémně úzce profilovaný. Máme tedy logicky omezenou komunitu čtenářů. Na Slovensku ještě zdaleka není tak početná ani rozvinutá jako v Česku. Ale i to je vlastně jeden z důvodů existence Charona – komunitu budovat. Je to mravenčí práce, jde to pomalu a těžce. Ale všichni věříme, že to má smysl. A že to časem přinese ovoce. Navíc na cokoliv, co vychází jen elektronicky, se na Slovensku stále nahlíží s nedůvěrou. Slovenský čtenář je konzervativní ve výběru titulů. Preferuje hardbacky před paperbacky a tištěné knihy před elektronickými. Ale pomalu se to zlepšuje. Jenže Charon jinak než elektronicky fungovat nemůže. Má být reklamou na horor. A jako takový musí být zdarma a přístupný opravdu každému.

Je nutné podotknout, že s prací na hororovém časopise již máte patřičné zkušenosti. Ostatně vaše povídky a články si čtenáři mohli přečíst již v českém elektronickém časopise Howard, kde jste začal přispívat od roku 2020. Když jste Charon vymýšleli, brali jste Howard jako jeden ze zdrojů inspirace?

Zčásti určitě ano. I když původní koncept Charona byl jiný – čistě povídkový. Mělo jít vlastně o takovou polo-antologii. Šest povídek na každé číslo, to bylo všechno. Tento koncept zůstal dodnes, jen jsme k němu přidali i články. Byl jsem fanouškem i Weird Tales a Fangorie. King i Lovecraft publikovali v časopisech. Je to cesta k úspěchu pro mnoho autorů – včetně mě – protože nic z toho by nebylo možné bez mé spolupráce s Howardem, kde mi díky Honzovi Vojtíškovi vyšlo několik povídek (včetně mé úplně první) a článků. Tak proč by to nemohlo fungovat i u jiných autorů v našich končinách?

Grafik Michal Březina, který dříve pracoval na obálkách a sazbě Howarda, se aktuálně stará o vizuální stránku Charona. Když se pracuje na grafice k aktuálnímu číslu, jak postupujete a co všechno musíte vy a grafik vzít v potaz?

Můj styl práce spočívá v tom, že když chci, aby někdo na něčem pracoval, snažím se mu dát co největší prostor k seberealizaci. Michal má u nás prakticky úplně volnou ruku. Je pod grafikou podepsaný a mně přijde logické, že by tedy měl mít výrazné slovo v tom, jak bude finální produkt vypadat. Zatím jsme se vždycky na všem shodli a z téhle spolupráce mám obrovskou radost. Na začátku jsme vizuál trochu ladili, ale dnes už je to velmi přímočaré – pošlu Michalovi podklady, on připraví číslo, to se ještě raději zkontroluje… a pak jde ven.

Hororové časopisy mají v zahraničí dlouholetou tradici. Tituly jako Fangoria, Weird Tales, Famous Monsters of Filmland nebo Gore Magazine! byly svého času velice populární. Nicméně jakou roli v dnešní době hrají hororové časopisy, ať už v československé nebo v zahraniční komunitě? Jsou stále relevantní?

V tištěné podobě by se u nás takové časopisy pravděpodobně neuživily. Takže těžko říct – záleží, co považujete za relevantní. Ale smysl a význam časopisů je hlavně v tom, že dávají prostor autorům, aby se o nich dozvěděli čtenáři. Soustřeďují komunitu čtenářů a fanoušků hororu, budují povědomí. Jsou zdrojem informací o žánru, o novinkách. A stejně jako Charon mohou občas přerůst v něco většího.

Mimoto jste taky založil audio vydavatelství Korvus Media. Proč jste ho založil a co si od projektu slibujete do budoucna?   

Je to tak trochu logické (alespoň pro mě) vyústění práce na časopise Charon. S nápadem dělat audio přišla původně Andrea Farkašová se svým manželem Tomášem, kteří pro nás dodnes tvoří audiopovídky na YouTube. Později jsem se díky klubu Spisopřátelé seznámil s Kori, která čte povídky pro jejich YouTube kanál. A pak s Rudou Kainem. A tak vznikl základní tým. Navíc jsem audioknihám propadl, protože mám podstatně méně času na čtení než dřív. Zvykl jsem si poslouchat knihy místo hudby při procházkách, které jsou pro mě nejlepší formou relaxu. A věděl jsem, že tvorba takového druhu příběhů by mě velmi bavila. Popularita audioknih navíc očividně stále roste. Znám spoustu autorů a knih, které by si audioverzi zasloužily, ale protože nevyšly u velkého nakladatelství a nemají silnou finanční podporu, nikdy by se k ní nedostaly. U nás to možné je – zaměřujeme se hlavně na spolupráci s menšími nakladateli a autory.

Nyní přejdeme k slovenské hororové komunitě. Kdybyste ji měl srovnat s českou hororovou komunitou, našel byste nějaké odlišnosti?

Je podstatně menší a méně soustředěná než v Česku – a to jak čtenářská, tak autorská. Nedá se nic dělat. Deset let fungování Howarda a několik hororových nakladatelství v Česku udělalo své. My jsme možná tam, kde jste vy byli před deseti lety. Máme co dohánět. Ale snažíme se ty rozdíly co nejvíc stírat. Jenže s velikostí trhu nic neuděláme. To jsou hranice, ve kterých musíme fungovat. I proto mnoho našich autorů raději odchází publikovat k západním sousedům. Na Slovensku se živit literaturou je téměř nadlidský úkol. Obzvlášť v hororu. Jak říkám – děláme, co můžeme, ale bez čtenářů a fanoušků to nepůjde. Proto jsme vděční každému jednotlivému člověku, který nás jakkoli podpoří, přečte si něco od nás nebo nás aspoň sleduje na sociálních sítích.

Jak se aktuálně daří hororu na slovenském literárním trhu? Je horor stále vnímaný jako okrajový žánr, nebo se situace změnila?

Extrémně okrajový. Odevšad slyším, že se horor neprodává. Tu průzkum, tam anketa. A pak se podívám do knihkupectví – a všude vidím Jozefa Kariku, Stephena Kinga nebo třeba knihy od Fobosu. Jenže i když to jsou horory, nakladatelství a knihkupectví je u nás často zařazují do jiných kategorií. Horor se často přejmenovává na mysteriózní thriller, thriller, krimi nebo detektivku. Spousta čtenářů čte horor, aniž by věděla, že čte horor. Takže je logické, že v žebříčcích čtenosti náš žánr končí na chvostu. Pořád opakuju, že hororu by se měli bát čtenáři. U nás se ho ale možná víc bojí nakladatelé a knihkupci.

Mezi zajímavé úkazy současné slovenské literatury patří Jozef Karika, autor románů jako Na smrť, Trhlina nebo Strach. Ten sice aktuálně píše hororové romány, v rané tvorbě však primárně tvořil detektivky a thrillery. Jak vnímáte jeho literární vývoj? Vypovídá něco o současném literárním trhu na Slovensku?

Jozef Karika je dokonalým příkladem toho, co jsem zmínil v předchozí otázce. Je to absolutní fenomén. U jeho Trhliny se mluví o šílených prodejních číslech. Ale trvalo dlouho, než se vůbec k vydávání hororu dostal, a i dnes se jeho knihy označují jako mysteriózní thrillery. Je ale dobře, že ho máme – do velké míry prošlapává cestu dalším autorům, kteří by se mohli díky jeho obrovskému úspěchu prosadit. Teď už jen zbývá, aby někdo dostal šanci.

Na předchozí otázku ještě lehce navážu. Jak se může v dnešní době prosadit začínající hororový spisovatel? Musí – podobně jako pan Karika – začít u žánrově přístupnějších žánrů, aby se vůbec prosadil na trhu?

Až na to přijdu, dám vědět. (smích) Je to jedna z cest. Ale autor by musel prodávat opravdu obrovské množství knih, aby mu velké nakladatelství dovolilo přesedlat na horor. Spíš bych autorům doporučil, aby se soustředili na to, v čem jsou silní, a psali příběhy, které psát chtějí. Není úplně fér snažit se napodobit Jozefa Kariku – on je naprostá anomálie v úspěšnosti. Takových autorů je opravdu minimum. Takže pište, co vás baví, a snažte se zlepšovat. Existuje spousta způsobů, jak se autorsky posouvat. Je třeba je využívat naplno. A nepsat kvůli úspěchu – ten buď přijde, nebo ne. Buď vám někdo dá šanci, nebo ne. To není úplně ve vaší moci. Ale vaše texty ano. Je třeba se soustředit na to, co změnit můžete. Ale vlastně, co já o tom vím? Nevím, jestli si vůbec můžu říkat spisovatel. Já si jen tak občas rád zasním na papíře.

Jakou má podle vás horor budoucnost?

Přímo děsivou… Ne, věšteckou kouli nemám a nerad předpovídám. Ale Slováci jsou temný národ, v lidové slovesnosti máme spoustu temných příběhů. Nevidím důvod, proč by se hororovým knihám nemělo dařit i v moderní literatuře. Jen to chce lidi, kteří se za ten žánr postaví a pozvednou ho. Autory, nakladatele, knihkupce a samozřejmě především čtenáře. Bylo by načase konečně zbořit to stigma, které si s sebou horor nese.