Daniel Barták autor knihy I mrtví prahnou po pomstě se na webu Golden Dogu představuje svou druhou povídkou. Po příběhu Hodina u bývalé, je tu Tak si je nech! Na prví pohled příběh o obyčejných hodinkách. Až na to, že vůbec nebyly obyčejné…
Další a další lidé se sbíhali k místu dopadu, kde v kaluži krve ležela takřka padesátiletá žena. Petr Dvořák, jemuž kamarádi neřekli jinak než Psycho, viděl, jak přeletěla zábradlí, a jen doufal, že dole nevzala nikoho s sebou. To žuchnutí na kočičí hlavy mu ještě znělo v uších.
Žena už ho nezajímala.
Pozorně se rozhlédl kolem a poklekl. Musel si zavázat tkaničku, kterou si před chvílí schválně přišlápl botou. Utáhl uzel a znovu prozkoumal okolí. Jeho ani hodinek, které dav nějakým zázrakem dokopal až k němu a které pak nenápadně přikryl podrážkou, si nikdo nevšímal. Všechny zajímala jen ta ženská, jeho teď již bývala manželka Tereza.
Psycho zajel levačkou, na jejímž hřbetu měl vytetovanou hlavu chřestýše, pod podrážku. Hadí tělo sahající pod rukáv světle modrého vytahaného trička se zavlnilo a Psycho opatrně vytáhl hodinky. Jak se zvedal, strčil je do kapsy rozdrbaných džínových kraťasů a ruka mu bezděky vklouzla do zpola rozepnutého řemínku.
Když hodinky znovu vytáhl, už opouštěl náměstí. Mířil o tři bloky dál, kde parkoval starého mergla. Zkontroloval je a dotáhl kožený řemínek.
Byly překrásné, temné, rudě-žluté jako plameny. Sklíčko pád naštěstí nepoškodil, ručičky ukazovaly přesně. Dva analogové a jeden digitální ciferník, plus datumovka, na které svítila nula. Na první pohled jediná vada na kráse, jinak topka.
Zvláštní, napadlo ho. Doteď hodinky nenosil, stačil mu mobil. Tyhle ho však přitahovaly víc než cokoliv jiného. Ještě teď cítil, jak silně se mu rozbušilo srdce, když si jich u manželky všiml. Hůůů, zachvěl se a naskočila mu husí kůže.
Pohled mu sklouzl k digitálnímu ciferníku, kterým se dosud nezabýval. Čísla se na okamžik zastavila na šesti hodinách, šesti minutách a šesti sekundách.
„Tři šestky, měl bych si něco přát,“ pousmál se Psycho, ale neudělal to. Místo toho se podíval před sebe a pak zpátky na hodinky. Dvě šestky zmizely, čísla padala dolů, jako by šlo o odpočet. Pokusil se ho vynulovat, bohužel nenašel korunku nebo cokoli jiného, čím by to udělal.
„Zvláštní,“ procedil skrz zuby a nechal to být.
Na hodinky se znovu podíval až před autem. Na odpočtu zbývalo 5 hodin, 57 minut a 38 sekund.
* * *
Cestou domů se v myšlenkách neustále vracel k Tereze. Ta čubka, jak jí říkal od doby, co se od něj beze slova zdekovala, mu včera večer zavolala a naléhala, aby za ní přijel.
Seděl zrovna na ještěrce. Zakládal plně naloženou paletu do regálu, když mu vzteky zrudla hlava. Dokázal se ovládnout, což normálně nedělal. Měl za to, že emoce, ať už jsou jakékoliv, ze sebe musí člověk okamžitě dostat, jinak si koleduje o infarkt. V tomhle případě musel udělat výjimku. Nechtěl manželku vyplašit, ještě by zavěsila a už by ji nenašel.
Se zdravím ovšem neriskoval. Žáhu si zchladil na vedoucím noční směny, který něco žvatlal o telefonování na pracovišti a bezpečnosti práce. Psycho se tak vytočil, až byl rád, že se mu celý obsah hovoru s manželkou nevykouřil z hlavy. To důležité nezapomněl. Věděl, kam má jet a proč se mu Tereza takřka po roce ozvala.
Chtěla se na něčem dohodnout. Neřekla sice, o co jde, ale na tom mu ani moc nezáleželo. Hlavně, že věděl, kde je a že se za svůj odchod bude smažit v pekle.
Stalo se.
Teď se akorát v klidu dostat domů, napadlo Psycha.
Blížilo se poledne, slunce nabíralo na síle. Pár paprsků mu zajelo za brýle a donutilo ho přimhouřit oči. Podíval se do zpětného zrcátka. Nikde nikdo, a přesto se nemohl zbavit pocitu, že ho někdo sleduje. A to už delší dobu. Vlastně od chvíle, kdy opustil náměstí. Několikrát se i ledabyle ohlédl, nikoho podezřelého však nezahlédl. Zůstal jen nepříjemný pocit, jako by za sebou měl čerta.
To jenom kvůli nim, prošlo mu hlavou a podíval se na hodinky. Na to, jak po nich toužil, ho teď až tak netankovaly. Vlastně se mu už ani nelíbily. Najednou nechápal, proč je musel mít. Přišlo mu to jako se ženskou, která po nekonečném dobývání dá, a on o ni vzápětí ztratí zájem.
Měl bych se jich zbavit, napadlo ho. Byl to jediný důkaz jeho návštěvy u Terezy. Chvíli o tom přemýšlel, ale pak se pokusil plně soustředit na řízení. Hodinky mu však nemínily dát pokoj a opět na ně sklouzl pohledem.
Odpočet pohlcoval sekundu po sekundě a jeho začalo nepříjemně kousat mezi lopatkami. Levou rukou si sáhl za krk, kde mu po zádech stékal pot. Podrbal se.
„Zbývá ti posledních pět hodin a patnáct minut,“ pošeptal mu kdosi do ucha.
Psycho sebou trhl a dupl na brzdu. Mercedes zalomcoval, překroucený pás se Psychovi nepříjemně zaryl do krku. Zbavil se ho a otočil se na zadní sedadlo. Nikoho neviděl. Jak jinak. Přece nebylo možné, aby se mu v autě rozvaloval někdo cizí…
Vystoupil, hnal se ke kufru. Otevřel ho. Po černém pasažérovi ani památka. Když kufr zabouchl, rozhlédl se kolem. Stál uprostřed polí, pěsti zaťaté, vzteky bez sebe. Někdo si s ním hrál na schovávanou, což ho vytáčelo.
Podíval se na hodinky. Možná tam měla nastavené nějaké upozornění, ale proboha na co? Co se stane za pět hodin?
Psycho toho o nových trendech a technologiích moc nevěděl, takže ani netušil, jestli je to vůbec možné. Tereza byla v tomhle ohledu daleko před ním. Sám k volání používal starou Nokii a na počítači, který mu po manželce zůstal, se dokázal tak akorát dostat k mailu, kam mu stejně nikdo nepsal. Jo, a ještě na porno.
Vrátil se do auta. Nastartoval, když vtom ho přemohla únava. Byl zvyklý si po šichtě chodit lehnout, jenže dnes obětoval spánek manželce a docházela mu šťáva.
Cesta zpátky se neskutečně vlekla, mít dálniční známku, zkrátil by ji o polovinu. Ale takhle… A to ještě musel jet podle předpisů. Po tom, co se stalo, nechtěl riskovat, že ho chlupatý někde zastaví nebo mu pošlou fotku. Mohli by si to dát do souvislosti a o to logicky nestál.
Opřený hlavou o volant, tupě zíral na přístrojovou desku. Netušil, jestli se ještě někdy rozjede, nejraději by zavřel oči a spal. Jenže to nešlo. Nakonec se přece jenom zmohl a odrazil od krajnice. Kupředu ho hnala jediná myšlenka: čím dřív budeš doma, tím dřív si lehneš.
* * *
Když zaparkoval v garáži a zhasl motor, odpočet ukazoval tři hodiny, padesát dvě minuty a třicet sedm sekund. Ještě hodnou chvíli se držel volantu a jeho mírně podmračené oči se dívaly do prázdna. V hlavě mu to šrotovalo. Chvíli se dokonce zdálo, že ho svědomí dostihlo unaveného, nepřipraveného a bude nepříjemně hryzat. Psycho byl ale těžký protivník.
Nikdy nezabil. Dát chlapovi nebo ženské po držce, klidně, ale zabít?
Jo, strčil do ní, ale ve své podstatě šlo o nešťastnou náhodu. Nikdo aspoň trochu šikovný by z toho balkonu nespadl.
Psycho pustil volant, vystoupil z auta a bezmyšlenkovitě práskl dveřmi. To, že nechal otevřená vrata, ho netrápilo.
Skrz garáž se dostal do domu a zamířil chodbou, která ho zavedla přes obývák do kuchyně. Tam navštívil lednici, vyndal jedno chlazené a vrátil se do obýváku. Stoupl si před hnědé křeslo a začal pít.
Studené pivo mu přejelo po citlivých dásních a lehce mu zkřivilo obličej. Nepřestal. Plnými doušky se propil do dvou třetin a posadil se do křesla. Bylo natočené k rozbité televizi, jejíž obrazovkou prošel – při jedné z mnoha hádek s Terezou – půllitr.
Byl úplně grogy, už sotva udržel víčka otevřená. Ještě jednou si přihnul, čímž se dopracoval ke dnu. Prázdnou lahev položil na stolek, nohy přesunul na podnožku, a tak jako vždycky skoro okamžitě usnul.
* * *
Probral se po třech hodinách. Sám. Nikdo ho nehledal, což bylo dobré znamení.
Zívl, promnul si oči a chvíli se připitoměle díval před sebe. Po celém těle cítil dozvuky podivného snu, jehož obsah se mu takřka vykouřil z hlavy. Měl pocit, že v něm viděl hemžení, slyšel výkřiky, ale hlavně nějak souvisel s Terezou. Jak? To už si nepamatoval.
Zdálo se mu o ní poměrně často. Zvlášť od doby, co utekla. Snažil se ji najít, ve snech i ve skutečnosti. Chtěl ji přinutit, aby se vrátila, ale jako by se do země propadla. Nakonec si slíbil, že až ji vypátrá, zláme jí všechny kosti v těle. Nečekal, že mu to bude trvat tak dlouho, ani že svůj závazek do puntíku splní.
Najednou Psychovo srdce sevřela lítost.
Proč mi to udělala? Proč odešla? Vždyť jsem ji tak miloval, přemítal, i když Tereza tvrdila, že ji chce jen vlastnit. To jí ale naočkovaly ty blbý krávy, kterýma se obklopovala a říkala jim kamarádky.
Sevřel ruku v pěst až mu zbělely klouby. Dobře věděl, že na jejím útěku mají ty krávy lví podíl. Ano, hádali se, sem tam padla i facka, ale tak to přece v soužití dvou lidí chodí, ne?
Zhluboka se nadechl. Srdce se vymanilo ze sevření úzkosti a slza, která mu vyskočila z oka na tvář, studem nad vlastní slabostí uschla.
Před Terezou žádnou slabost neukazoval. Potřebovala pevnou ruku jako každá. Stejně jako dnes ráno, když ho provázela bytem.
„Gratuluju,“ řekl a vynadal jí, že kvůli tomu musel jet takovou dálku. Už měl na ni zase vztek a to ji viděl sotva minutu. Jak se tak koukal, vařila se v něm krev. Ta coura si žila nad poměry. Kdo ji asi pígluje? Nejmíň samotný satanáš! Kurva, dal by nevím co, aby mohl mít takový bejvák.
A jak se nosila, málem ji nepoznal. Blond mikádo, zmalovaná jako děvka. A ty úděsný hadry, co na sobě měla! Měl ohromnou chuť jí jednu vlepit.
„Proč jsi mě sem vůbec zvala?“
„Chtěla jsem tě vidět. Jsme přece pořád ještě manželé, ne? Ale to už jsem ti přece–“
„Kecy,“ nenechal ji domluvit. „Tyhle žvásty si nech pro někoho jinýho. Na to tě moc dobře znám.“
Psycho se otočil ke skříňce a z poličky vyndal první věc, která ho zaujala. Nejdřív si myslel, že jde o bůžka, ale přišel mu nějaký divný. Spíš šlo o skřeta nebo raracha, nakonec na tom ani tolik nezáleželo. Začal si jím pohazovat.
„Co to děláš?“ nechápala Tereza.
„Copak? Snad se nebojíš, že mi to upadne? Co by na to ten tvůj pichoň, co mu to tady patří, asi řek?“
„To je můj byt.“
Tak je to pravda. Ta čubka. Kde na to vzala? Psychovi spadla brada, ale nechtěl to na sobě nechat znát a raději se usmál. „Tak v čem je problém? Jo aha, ona ta věcička není z nejlevnějších. Hop.“ Vyhodil figurku takřka ke stropu, a aniž by se na ni díval, opět ji chytil.
„Co se bojíš?“ usmál se na Terezu. „Copak už jsi zapomněla, jak jsem ve florbalu vychytal druhou ligu?“
„Jo, před sto lety.“
„To je do prdele jedno! To se nezapomíná, rozumíš?!“ vyštěkl a měl chuť po ní tu porcelánovou věcičku hodit. Upoutalo ho však něco jiného a bezděky sošku vrátil na místo.
Začal se procházet po bytě.
„Posloucháš mě vůbec?“ uslyšel Psycho jako přes sklo, když oceňoval obývák. Nemohl říct, co se mu líbilo nejvíc. Nejspíš všechno.
„Chci abys mi podepsal rozvodový papíry. Chci se s tebou totiž dát rozvést, miláčku,“ řekla a pousmála se.
„Hovno!“ vyštěkl a už měl nabito tříštivými. Jenže Tereza ho uzemnila. Poprvé v životě měla eso v rukávu, kterým mu zabránila, aby jí upravil ksicht.
„Dala bych ti za to tenhle byt. Co ty na to?“
Ta slova ho úplně odrovnala.
„Mám pocit, že se ti líbí.“
Přikývl. Nerad to přiznával, zvlášť jí, ale měla pravdu. O takovém bejváku vždycky snil a Tereza to věděla. Chytila ho do pasti.
„Mám pocit, že bys kvůli němu upsal duši ďáblu,“ popichovala ho, ale to už ji zase nevnímal. Těkal kolem sebe a přemýšlel, zda se mu to jenom nezdá. Štípni mě. Měl pocit, že bude slintat.
Tak tohle všechno bude moje, jenom moje.
Ze snění ho vyrušil její nepříjemný hlas. Vždycky, když si vynucovala pozornost, měl pocit, že začíná pištět, což ho nebetyčně vytáčelo. Teď se to dalo přežít, stále byl jako ve snu.
„… upsal duši ďáblu.“
„To bych tedy upsal, to si piš.“ Připadal si jako pes, který se těší, až mu panička hodí kost. Ještě že nevrtěl ocasem.
„Dobře,“ řekla. „Tak mi to tady podepiš.“
„Podepiš? Co podepiš?“
„No co asi? Rozvodové papíry a že potom bude byt tvůj. Nebo nechceš?“
„Chci. To výš, že chci.“ Vůbec se nepoznával.
Tereza ukázala na stůl. Nejraději by se k němu rozběhl, ale nechtěl, aby poznala, jak moc je na podepisování nadržený. Ani to nečetl, prostě jen podškrábl a strčil pero, které mu půjčila, do kapsy.
„Tak to bychom měli,“ řekla Tereza a podala mu jeho část dokumentů a ruku. „Gratuluju.“
Psycho vzal papíry a nabízenou paži stiskl. Pak ho něco zaujalo.
„Zajímavý hodinky. Ty musely stát majlant,“ řekl, jeho sevření zesílilo.
„Co to děláš?!“ zařvala Tereza a vyškubla se mu, čímž ho vytočila.
„Co bych dělal? Teď už je to tady všechno moje. Pamatuješ?“ Zamával jí papíry před obličejem a hrábl po ní. Ruka, kterou chtěl chytit, se mu ale dlaní obtiskla pod oko.
„Tos přepískla, ty krávo blbá!“ zařval, rozvodové papíry mu vypadly z ruky. Chytil ji a zkroutil levačku za zády. Nešlo mu o ni, ale o hodinky, úplně ho posedly. Najednou na nic jiného nemyslel, jen na to, že je musí mít. Ze zápěstí je ale nemohl dostat.
Terezina ruka byla ohnutá v lokti těsně před zlomením, a jako by z dálky k němu doléhaly vzlyky, nadávky, naříkání. Nevšímal si jich. Vtom ucítil lehký závan větru, s odstupem času mu přišlo zvláštní, že si ho v tom záchvatu šílenství vůbec všiml. Otevřené dveře nasměřovaly Psycha k balkonu. Přímo ho pobízely k tomu, aby to udělal. Poslechl a dotáhl jí k nim.
„Tak si je nech,“ zařval a vší silou do ní strčil.
Tereza proběhla dveřmi, mířila ke zděnému zábradlí. Psycho by dal ruku do ohně, že se o něj zastaví. Bohužel se mýlil. Tereza přes něj přeletěla jako Sergej Bubka přes laťku a vmžiku mu zmizela z očí.
Nechápal. S otevřenou pusou zíral na prázdný balkon, čekal, kdy se objeví. Takhle si to nepředstavoval. Takhle ne!
Ozvalo se plácnutí, manželčino tělo dopadlo na kočičí hlavy.
Petrovi Dvořákovi pořád sedícímu doma v křesle, stejně jako ráno u Terezy, přejel mráz po zádech. Stal se z něj vrah? Ne. To rozhodně ne! Šlo o nešťastnou náhodu.
Naštěstí ho nikdo neviděl přicházet ani odcházet, tím si byl jistý. Na náměstí splynul s davem. A kdyby náhodou, může říct, že spáchala sebevraždu. Proč? Kdo ví? Prostě byla magor, což mu každý dosvědčí.
Pokusil jsem se ji zadržet, vyškubla se. Taková tragédie!
Najednou se tok jeho myšlenek zastavil. Psycho nastražil uši.
„Tik-tak, tik-tak…“
Nástěnné hodiny neměl, tak odkud to přicházelo? Podíval se na zápěstí levé ruky a tam… S hrůzou nadskočil. Ten chřestýš! Ne, to není možný. Psycho věděl určitě, že ho šálí zrak. Přesto se to dělo.
Zavřel oči. Hrůzou se nemohl ani pohnout. Ne to nemůže být pravda!
Když je konečně otevřel, vytetovaný had se mu vlnil na paži, ale dopředu se nepohnul ani o píď. Pak zčistajasna promluvil: „Čas nevrátíš, nezastavíš. Zbývá ti padesát devět minut a tři sekundy.“
Psycho zařval a dal si levou ruku, co nejdál od sebe.
„Co to do prdele?!“ kňučel a pozoroval hada, jehož oči se k němu stáčely. „To přece není možný!“ mumlal a pomalu ustupoval v očekávání hadího útoku.
Plazi ho odmalička fascinovali, ale žádného si nikdy nekoupil. Jednak by ho rodiče vyhodili, a pak měl z nich respekt, který mu nedovolil se jich ani dotknout. Na záda si ještě nechal vytetovat aligátora ve výskoku. Teď se jenom modlil, aby se taky neprobral k životu.
Naštěstí vlnění samo od sebe ustalo a Psycho celý zbrocený potem, natlačený na zeď sotva hrůzou dýchal. Ani pak ruku nespustil z očí.
„Co to proboha bylo? Delirium tremens? Po jednom pivu? Vole!“ To ty hodinky! Určitě. Nedokázal si to sice racionálně vysvětlit, ale už se nemohl dočkat, až se jich zbaví.
Snažil se rozepnout pásek, ale žádnou přezku nenašel! Jak to, vždyť jsem je zapínal, ne? Pořádně si řemínek prohlédl. Z dálky kožený, ale jakmile se ho dotkl, změnil se ve zvláštní, nepoddajný materiál.
Pokusil se hodinky stáhnout. Ani se nehnuly. Nešly otočit kolem zápěstí, byly stejně umíněné, jako když je chtěl vzít Tereze.
Psycho to nevzdával. „To přece není možný! To musí jít!“ Zkoušel to znovu a znovu. Vrčel, sípal, rudl, ale nepohnul jimi ani o milimetr.
Najednou to v něm bouchlo. Zaječel a vší silou třískl zápěstím o zeď. Bolestivě mu louplo v rameni, ničeho dalšího nedocílil. Hodinky zůstaly netknuté.
„Zasranej krám! Co si to ta čubka na mě vymyslela? To mi nedá pokoj ani po smrti?“ křičel, po tvářích mu stékaly čůrky potu.
Mířil do garáže, kterou využíval i jako dílnu. Hnal se k ponku, nepořádek ho nezastavil. Sbíral všechno, co mu přišlo pod ruku. Kobercový nůž, nůžky, nůžky na plech. Nakonec sáhl po pilce na železo.
Protáhl se ke svěráku. Sice neměl tolik místa, kolik potřeboval, ale autem z garáže vyjíždět nechtěl. Položil paži s hodinkami na zavřený svěrák, ve druhé ruce sevřel odlamovací nůž. Pohled mu sklouzl na odpočet.
51: 04.
Jednapadesát, jednapadesát, přemýšlel. Co se potom stane? Explodujou? Pochyboval. Tereza by si přece něco takového nedala na ruku. Byla blbá, ale ne tolik.
Znovu se podíval na odpočet. Padesát minut! Co se dá za takovou dobu stihnout? Zbavit se jedněch posranejch hodinek? Prkotina, povzbuzoval se, i když mu něco říkalo, že zas až taková sranda to nebude.
Namířil hrot nože proti řemínku. Cítil, jak silně se mu rozbušilo srdce, jako by měl deaktivovat bombu. Řízl. Ostří po pásku sjelo, jen taktak, že si neprobodl předloktí.
„K čertu! Co je to za materiál?“
Stejně dopadly nůžky na plech, jejich čepel se vůbec pod hodinky nedostala, tak těsně je měl upnuté. Na řadu přišla pilka na železo. Nic extrémnějšího, kromě sekery v kůlně, neměl.
Zuby pilky přiložil ke kraji řemínku. Chtěl si udělat rysku, aby se v ní zuby dobře chytly. Opatrně pilku přitáhl k sobě a… Zuby se vůbec nezaryly, sklouzly a zahryzly se Psychovi do palce.
„Kurva!“ zařval. Ze zraněného místa se začala valit krev. Vztek i bolest vymrštily pilku proti zdi. Plát se po dopadu zlomil.
„Zasraná, zkurvená práce! Zasraný, zkurvený hodinky!“ řval Psycho. Se zaťatou pěstí hledal něco, nejlépe někoho, do koho by ji vrazil. Už jí chtěl namířit proti bočnímu sklu mergla, když si všiml pohybu na předloktí. Hlava vytetovaného hada se začala bořit do hřbetu ruky jako do písku a pomalu se v ní ztrácela.
Psycho nevěřil vlastním očím, přesto si zachoval duchapřítomnost a popadl na ponku ležící nůžky. Ostří namířil proti dlani, odkud předpokládal, že chřestýš vyleze. Bylo mu jedno, jestli jde o přelud, nebo o skutečnost, zajímalo ho jediné – jak se ho zbaví.
Had se ale ne a ne ukázat. Čas se prodlužoval, Psychovi nervy tekly. Několikrát už málem bodl, ale vždy se naštěstí zastavil.
„Tak pojď. Pojď si pro to,“ cedil skrze zaťaté zuby. V dlani levačky se mu hromadila z palce vytékající krev a pomalu zakrývala rýhy života, jako by přestával existovat.
Vtom ucítil podivné šimrání v dlani, tak nepříjemné, až přecházelo v bolest. Chtěl se v ní podrbat, ale neodvážil se nůžky položit. Možná jimi… napadlo ho a přiložil hroty čelistí k ruce.
Šimrání se proměnilo v palčivý žár, až nůžky pustil. Zaúpěl a palcem sáhl do místa, odkud bolest vycházela. Chtěl ji potlačit, místo toho se v ruce rozpoutalo peklo.
Psycho řval, mlátil rukou ze strany na stranu, bolest neustávala. Cosi mu trhalo dlaň zevnitř. Pomalu, postupně, na kousky. Stěží si uvědomoval, že tahy nejsou náhodné. Prorvávaly se mu do mozku, kde se v bolestivé křeči skládaly ve slova.
Pak vše skončilo. Jen zrychlený dech a utrpení vepsané do tváře vypovídaly o tom, co se stalo.
Petrovi vytřeštěné oči visely na krvavé paži. Z palce sice neustále vytékala krev, ale kůže na dlani, k jeho úžasu, zůstala netknutá. Seděl zaklíněný mezi autem a ponkem. Jak se tam dostal, netušil. Divoce hekal, kráčel ve šlépějích šílenství.
Když se trochu vzpamatoval, vzepřel se na rukou a ztěžka, jako boxer po tvrdém úderu, se postavil. V hlavě mu pulzoval vzkaz, který mu had zubem vryl zevnitř do dlaně.
Podpisem úpisu jsi převzal závazky své ženy. Tvůj čas se krátí. Až skončí odpočet, propadne tvá duše Ďáblu!
S pohledem upřeným do nicoty, pořád nechápal, co to má znamenat? Kdy? Co? Jaký úpis? Duše ďáblu? Co je to za nesmysl?
A pak mu to došlo.
Ne, ne, ne! To přece nemůže být pravda. Říkala, že to jsou rozvodový papíry, smlouva na byt! Přece mě nemohla takhle… Ta svině!
Netušil, jak přesně to funguje, ale věděl, jak to zjistit. Otevřel dveře auta. Natáhl se k sedačce spolujezdce, sebral z ní všechny dokumenty. Vylezl ven a zabouchl za sebou.
Pot z něj tekl proudem, srdce bubnovalo o závod. Věřil. Pořád ještě věřil, že je tu reálná šance, že se mu to jen zdálo.
Prvních pár papírů… kupní smlouva… bla, bla… jasně. Utřel si rukou pot z čela a zběžně zkontrolované dokumenty nechal dopadnou na zem. Vůbec mu na nich nezáleželo.
Podíval se na další list a strnul. Viděl tam všechno! Úpis, přebrání závazků, jednoroční lhůta, která pomalu končila a – což bylo nejhorší – jeho vlastnoruční podpis!
Matně si vzpomínal, jak se ho Tereza ptala, zda by za ten byt dal duši ďáblu? Netušil, jestli odpověděl. Zřejmě ano.
Ta proradná zmije! Chtěla to mít se vším všudy.
Co teď?
Mohl úpis roztrhat, ale to by zřejmě jeho situaci nevyřešilo. Takže?
Slabý záblesk nápadu ho přiměl papír upustit a vystrčil ho z garáže. Jako ve snách se vypotácel na zahradu, kde do něj udeřil pařák vrcholícího léta. Jen si zakryl oči a schoval se v nedaleké kůlně, kde pod nízkým stropem našel to, co potřeboval a vrátil se domů. Na hodinky se přitom nepodíval, zbytečně by ho stresovaly.
Proč to udělala? Proč obětovala duši za jeden jediný rok života bez něj. Proč? Copak se s ním neměla dobře?
Ani by se nedivil, kdyby se k něčemu takovému odhodlal on. Vždyť s ní měl doma peklo. Ale ona? Co tý krávě scházelo?!
Že je Tereza blázen, věděl už dávno, ale tohle… Tímhle to totálně podělala. Psychovi bylo jasné, že za to můžou ty její kamarádky a chlast. Střízlivá by takovou blbost nevymyslela.
Jasně, i on si sem tam přihnul, ale na rozdíl od ní znal míru. Nemohla se divit, že sem tam jednu nebo dvě slízla, zvlášť když si na něj otvírala hubu.
Když zmizela, v první chvíli si myslel, že se válí ožralá někde v příkopu. Ale že udělá takovou hovadinu?
Teď už nešlo nic dělat. Věci se daly do pohybu a on bojoval o holý život, o duši. Musel hledat cestu ven, a jak doufal, jednu našel.
Psycho vytáhl v kuchyni z kapsy kus provazu a tužku, kterou našel v garáži. Spolu se sekyrou z kůlny je položil na linku. Podíval se na hodinky. Zbývalo třicet osm minut přesně. Jestli to správně vyhodnotil, sekyra byla jediným východiskem z téhle sračky. Vždyť i Terezu zbavila smrt hodinek, tak proč by useknutá ruka nezbavila hodinek jeho?
Vrátil se k lednici, vytáhl láhev vodky. Spolu se sekerou, tužkou a provazem ji přenesl do obýváku a položil na starou komodu po tchýni.
Znovu se podíval na hodinky. Bylo na nich pořád míň. 32:52. Čas letěl jako splašený, vůbec s ním neměl slitování. Kolik ho už promarnil? Těžká otázka. Hlavně prochrápal možná polovinu zbytku života.
Do hajzlu!
Ruce se mu třásly, pohlcovala ho větší a větší nejistota. To není jen tak, useknout si ruku. Rozhodně o ni nechtěl přijít. Stačilo se zbavit hodinek a doufat, že ho to spasí.
Potřeboval však udělat ještě další opatření.
Zaprvé, zavolat záchranku.
Vytáhl z kapsy telefon, a než vytočil číslo, několikrát se zhluboka nadechl. Snažil se uklidnit. Vzápětí si uvědomil, že rozechvělý hlas bude důvěryhodnější.
Z nejbližší nemocnice to měli dvacet minut. Pokud na to šlápnou, což by měli, dorazí za patnáct. Ideální. Nedalo mu nejmenší práci předstírat, že jeho kamarád si na cirkulárce ufiknul pracku a on sám za chvíli nejspíš omdlí.
Když zavěsil, otevřel mrazák, vyndal z něho spodní zásuvku a odnesl ji ke komodě. Bylo v ní pár kusů ledu a dva pytlíky se zmraženou zeleninou, o kterých ani nevěděl, že je má. Netušil, jak přesně se o useknutou ruku postarat tak, aby mu ji bez větších následků zachránili. Ale věřil, že zchlazením snad nic nezkazí.
29:04.
Zhluboka se nadechl, začínalo jít do tuhého. Už jen jak nad tím přemýšlel, dělalo se mu blbě. Sáhl po provazu, chtěl si ho omotat pod ramenem, když se zarazil. Vodka! Jak na ni mohl zapomenout?
Položil provaz na komodu. Popadl láhev, odšrouboval víčko a podíval se na ni.
Až to tady skončí, budu sekat latinu. No sekat raději ne, prostě se polepším, to by mělo stačit. Sice ještě nevím jak, ale udělám to.
Přiložil flašku k ústům a začal pít. Jako za mlada, napadlo ho v půli, když na chvíli přestal. Trošku to s ním zamávalo. Nepovažoval se za alkoholika, když se ale pilo, nikdy nehrál druhou ligu. Znovu si přihnul. Vodka mu příjemně prohřála potrubí, pomalu ho ukolébávala. Došel až ke dnu. Cítil, jak se mu kalí zrak i mysl. Naposledy jedl ráno, takže doufal, že se mu nezvedne kufr.
Odpočet hlásil 24:52. Přidej, chlapče, přidej, začal se burcovat z letargie, která ho najednou přepadla. Záchranka tady bude cobydup a ty ještě nemáš hotovo?
V duchu si představil záchranáře, jak se budou tvářit, až sem dorazí. Frajer si usekne ruku, aby se zbavil hodinek, a teď ji chce zase přišít zpátky. Šílený! Měl několik verzí toho, co jim řekne, ale najednou mu přišlo, že ani jedna nemusí fungovat. Všechny vedly na jedno jediné místo. Na psychárnu.
Nakonec nejrozumnější bude, když jim řeknu, že šlo o náhodu. Špatná manipulace s nářadím. Jsem levej, zabijte mě.
Položil flašku na komodu, vyměnil ji za provaz. Trochu se zamotal, ale nakonec celkem snadno zaškrtil podpaždí. Takřka okamžitě si uvědomil jeho účinek. Krev mu přestala proudit do paže. Předpokládal, že mu za chvíli začne brnět.
Nečekal na to. Pravačkou popadl sekeru, zvedl ji nad hlavu a…
„Kde jsou?“ zakňučel. Cítil, jak se klepe, nebyl si jistý, zda to dokáže. V hloubi duše doufal, že ho ambulance zachrání. Nejen před tím, co chtěl udělat, ale i před tím, co ho čekalo, když to neudělá.
Pohledem znovu sklouzl k ciferníku. 20:28. Dvacet sedm, dvacet šest, dvacet pět. Na okamžik se nechal měnícími se čísly zhypnotizovat, ale nakonec zvedl pomalu uvadající paži nad sebe.
„Na tři,“ řekl tiše a začal počítat. „Jedna, dva…“
Ruka poklesla, čepel sekyry se opřela o komodu těsně vedle prstů levé ruky.
„Nedokážu to!“
„Musíš!“
„Nic jiného ti nezbývá. Jinak jsi v hajzlu a ty to víš.“
„Bude to bolet.“
„To přežiješ.“
„A když to nepomůže?“ Otázka zůstala viset ve vzduchu, jako balónek napuštěný heliem, který může kdykoliv prasknout.
Psycho několikrát prudce vydechl nosem. Byl rozhodnutý.
Vtom se mu před očima zhmotnila vytetovaná hadí hlava. Myslel, že je to jen halucinace, ale u ucha zarachtalo chřestidlo a Petr hrůzou vykřikl. Hadí hlava se zvedla, zakryla hodinky i zápěstí. V jejích očích se objevily žhnoucí plameny, z tlamy vylezly zuby připravené uštknout.
Psycha pohltila hrůza, sotva cítil, jak mu napřažená ruka klesá k pasu.
Chřestýší tlama se neustále rozšiřovala, pomalu zakrývala dlaň i předloktí. Uvnitř ní se rozevřela černá díra, brána do Pekla, kterou, jak si Psycho uvědomil, viděl už ve snu.
Stejně jako v něm se i teď po jejím obvodu cosi hemžilo. Ve spánku mu to připomínalo hejno okřídleného hmyzu. Mýlil se!
Jak se díra blížila, nebo on se blížil k ní, spatřil po jejím obvodu pohybující se lidské údy. Bez hlav, trupů, naházené přes sebe jako na skládce.
Při vší té hrůze si sotva uvědomoval, že se odněkud z temna ozývají hlasy bolesti a utrpení. Zaznamenal je až ve chvíli, kdy už stál příliš blízko…
Jedna ruka po něm chňapla. A pak další. A další. Nedosáhly, ale už jen ten pocit, že po něm jdou, ho vyděsil natolik, že sebou cukl a napřímil se. Paže se po něm nepřestaly natahovat.
Černá díra se začala otvírat a zavírat, jako by něco žrala. Petr si všiml, že do ní cosi spadlo. Byl to jen mžik, přesto mu bylo jasné, že šlo o údy jednoho z nešťastníků.
Ozval se hlasitý nářek, až mu málem explodoval mozek.
Takhle vypadá Peklo, prolétlo Psychovi hlavou, který si jen stěží uvědomoval, jak ho silně bušící srdce roztřáslo. Tady se za chvíli budu smažit.
Nebo taky ne!
Zoufalství zmobilizovalo jeho smysly a pozvedlo paži se sekerou. Neváhal a vší silou sekl. Ostří projelo tlamou, zarazilo se Psychovi o kost. Napuštěný alkoholem a v transu, bolest sotva vnímal, přesto zařval.
Hadí hlava se zapotácela ze strany na stranu a zhroutila se na komodu. Z rozšklebených čelistí se začala valit krev, ale ta zrůda pořád žila.
Znovu se napřáhl, ostří namířené na chřestýší krk, do míst, kde jeho ruka držela na kousku kosti a kůže. Sekl! Hlava se oddělila od těla stejně jako dlaň se zápěstím a hodinkami od zbytku paže.
V tu chvíli pochopil. Zařval. Sám nevěděl, jestli šokem nebo bolestí. Ruka s hodinkami zůstala na komodě, živý had zmizel, zbyl jen vytetovaný.
Psycho udělal dva kroky dozadu, upustil sekyru, jejíž ostří jen těsně minulo nohu. Z amputované ruky se valila krev, moře krve, čemuž napomáhaly alkoholem roztažené cévy.
I když se považoval za tvrďáka, zamotala se mu hlava, div to s ním neseklo. Něčeho se chytil.
Za sebou uslyšel blížící se kroky. Neotočil se, zíral na krvácející pahýl, jako by ho hypnotizoval.
Najednou se před ním zjevil chlap v oranžovém stejnokroji. Petr si ho nevšímal, i když na něj muž začal mluvit. Připadalo mu to tak vzdálené, zahalené do závoje bolesti, alkoholu a vítězství. Věděl, že tu mrchu dostal, ať představovala chřestýše, Terezu, nebo Ďábla. Byl chytřejší a silnější než všichni tři dohromady. Cha.
Začalo ho obskakovat tolik lidí, jako nikdy v životě. Co chtějí? blesklo mu hlavou, sotva si všiml, že ho posadili. Naposledy se o něj takhle starala maminka, když ještě chodil do školy. Kde jsou ty časy?
„Kde je ten druhý?“ ozvalo se nad ním.
Psycho vůbec netušil, o čem ten člověk mluví. Vymyšleného kamaráda, o němž se zmínil v telefonu, už dávno pustil z hlavy.
„Pryč,“ řekl nakonec a doufal, že mu už s těma debilníma otázkama dají pokoj. I když byli v přesile, začínal mít vztek. Kmitali kolem, až se mu z toho roztočila hlava. Jeden na něj mluvil, druhý vyměňoval na ruce škrtidlo za turniket. Třetí mu napíchl kanylu, čtvrtý sterilně obvazoval pahýl. Nebo šlo o jednu a tutéž osobu? Nevěděl. Byly to jen záblesky, které mu procházely mozkem a překrývaly se bez nějaké časové posloupnosti.
Přes to všechno se mu na tváři objevil úsměv. Jeho plán vyšel, všechny dokonale přechcal.
„Co s tím děláš?“ zeptal se vedle Psycha klečící lékař, saniťák… prostě někdo.
„Potřebuju se zbavit těch hodinek,“ ozvalo se nad ním.
Petr jako ve snu pozvedl oči a spatřil něco, co mu v kontextu posledních událostí připadalo jako malý zázrak.
Saniťák stáhl hodinky ze zápěstí a chvíli na ně nevěřícně zíral. Už ho měly. Takřka bezmyšlenkovitě si je chtěl dát na ruku.
„Né!“ zařval Psycho, aniž by tušil proč. Možná první krok na cestě k polepšení.
Saniťák sebou trhl, z rukou mu vypadlo všechno, co v nich až doposud svíral. Hodinky s rukou začaly klesat k zemi. Všichni kromě Psycha strnuli. Šlo o instinkt, díky němuž kdysi řádil v brance. Musel ji chytnout, vše ostatní, ošetřující lékař i kanyla z žíly, letělo stranou. Psycho padl na kolena a v pozici florbalového brankáře po ní chňapl.
„Jo!“ vykřikl, načež mu vzápětí úsměv ztuhl. V ruce sice svíral padající pahýl, ale co hůř, pravé zápěstí mu zdobily ty prokleté hodinky.
Jak? To přece není možné! Co to je za odporný trik?
Oči se mu zalily vodou a vytřeštěně zíraly na měnící se odpočet. Kam zmizely všechny ty minuty, kterých mu ještě před chvílí zbývalo tolik? Zůstalo jen pár sekund a ty mizely stejně rychle jako naděje na záchranu.
Trojka se změnila ve dvojku a ta zase v jedničku. Už se hodinek nepokoušel zbavit, nemělo to cenu.
„Do hajzlu!“ zaúpěl. Vtom se před ním otevřel obraz, který mohl klidně považovat za sen, pomatení mysli, ale dobře věděl, že to tak není, že jde o skutečnost.
Před ním ležela v nemocnici Tereza. Měla obvázaný obličej, pořád žila!
Někdo u jejího lůžka seděl. Petr mu sice neviděl do tváře, přesto věděl, že to není lékař. Byl to ďábel, jemuž zkoušela proklouznout mezi prsty! Právě on ho ponoukl, tím lehkým závanem větru, aby ji shodil. Tereze pak nedovolil, aby se chytila.
Musel být vzteky bez sebe, že ho chtěla podvést. Že se snažila handlovat s úpisem jako na tržišti. Ale nenechal ji umřít, dřív než vyprší smlouva. Takovou radost jí neudělal, ještě by skončila v Očistci. Pouze jí na pár sekund pozastavil srdce a nechal hodinky, aby si našly Petra. Uvědomil si totiž, že místo jedné duše, může mít dvě.
Obraz zmizel, Petr byl zpátky v domě. Na odpočtu ještě pořád svítila jednička a on měl na mizivý okamžik pocit, že zastavil čas. Mýlil se.
„Tak si je nech!“ ozvalo se mu nad hlavou a on zvedl oči. Tam, kde měl mít saniťák obličej, na něj zívala černá díra. Jednička se změnila v nulu a Petr si uvědomil, že useknutá ruka byla jen součást hry, kterou nemohl vyhrát.
