Lenka Oborná: Soukolí smrti

Spisovatelka Lenka Oborná se na webu Golden Dog představuje svou povídkou Soukolí smrti.

Od narození v roce 1920 do roku 1940 jsem žil poměrně obyčejným životem.

Narodil jsem se v rodině zámožných Židů, Rebeky a Šimona Goldenbergových v Praze na Žižkově, jako milované a dlouho očekávané dítě se jménem Samuel. Tatínek měl obchod s látkami a maminka byla v domácnosti. Nic mi nechybělo, kamarádi k nám rádi chodili, měl jsem krásné hračky, piano, maminka vždy všechny děti ráda pohostila. Byl jsem zahrnován láskou, o to víc, že jsem byl jedináček. V onom roce 1940, kdy se nás začala dotýkat válka, jsem studoval na vysoké škole. Chtěl jsem se stát učitelem biologie. Byl jsem štíhlý, vysoký, měl jsem černé oči i vlasy.

Maminka věřila, že jsem dítě od Boha a že je mým posláním pomáhat lidem. Než jsem se narodil, deset let se s tatínkem modlili za dítě. Celá komunita v synagoze se modlila, aby Rebeku a Šimona Bůh požehnal potomkem, který stále nepřicházel. Mamince bylo třicet jedna let, když jsem spatřil světlo světa, a moje narození rodiče oslavovali jako zázrak. Nejen rodiče.

Dnes nosíme žlutou hvězdu, nesmím studovat, otci zavřeli nacisté obchod, nemáme máslo, maso ani mléko a na krku máme termín nástupu do transportu směřujícího do pracovního tábora.

Cítím matčinu bolest. Už jako dítě jsem cítil bolest blízkých. Myslel jsem, že to tak mají všichni. Jako malý jsem s kamarádem přeběhl před koly vozu s koňmi, kamarád zakopl a kolo mu přejelo nohu. Z nohy mu trčela kost, ošklivá otevřená zlomenina. Okamžitě mě rozbolela hlava, tak silně, že jsem nemohl udržet rovnováhu. Maminka si myslela, že ze šoku. Když měl tatínek žlučníkový záchvat a mě rozbolely zuby, ač jsem s nimi nikdy neměl jediný problém, začala mít maminka tušení, že jsem citlivější než jiné děti. Pak přišel lékař a dal otci injekci, ve chvíli, kdy se otci ulevilo, ulevilo se i mně.

Toho osudného rána roku 1941 jsme se rozloučili s domem, ve kterém jsme bydleli, vzali zavazadla, pečlivě připravená dle všech nařízení, a vydali se na nádraží. Maminka plakala, tatínek ji těšil, že nebude tak zle, válka skončí a my se zase vrátíme domů. Všichni jsme měli kabáty s předpisově našitou žlutou hvězdou. Byl začátek podzimu, ještě nebylo tak chladno, ale kabáty by se nám do kufru nevešly. Nádraží bylo plné, všeobecný hlahol přehlušoval křik vojáků, plivajících příkazy.

Nacpali nás do nákladních vagónů na převážení dobytka s jedním plechovým kýblem na exkrementy. Maminka stále plakala, svíralo se mi srdce a bolela mě kolena. Cítil jsem maminčino utrpení a nebyl jsem schopen jí pomoct. Vlak dlouho stál. Čekali jsme v zavřeném vagónu, než se dal do pohybu. Jeli jsme několik dní, den se stíral s nocí, ven jsme neviděli, jedno malinké okénko na konci vagónu nemohlo stačit k tomu, aby se někdo z nás zorientoval. Věděli jsme, že jedeme na východ. Někde jsme zastavili a slyšeli polský jazyk, domyslili jsme si tedy, že jsme v Polsku. Potom jsme vjeli do nějakého tábora, slyšeli jsme štěkat psy a řvát vojáky. Dveře vagónů se začaly odsouvat a křik vojáků se psy nás nutil vystoupit. Spíše jsme se skutáleli a spadali na zem, než že bychom vystoupili. Údy jsme měli po cestě tak ztuhlé, že se jimi nedalo hýbat.

„Raus, raus!“

Nemohli jsme najít svoje zavazadla. Nemohl jsem najít maminku. Tatínek stál za mnou s výrazem čirého zděšení ve tváři.

Vojáci okamžitě začali oddělovat muže od žen.

Maminku, moji milovanou maminku, nejhodnější ženu na světě, jsem už nikdy neviděl.

S tatínkem jsem stál v řadě s dalšími muži. Řekl jen: „Samueli, buď silný, mám tě rád.“ A vytryskly mu slzy. Cítil jsem se v tom místě hrozně, strach a utrpení byly všudypřítomné, bolelo mě celé tělo, hlava mi třeštila a špatně se mi držela rovnováha, měl jsem dost práce zůstat stát.

Za námi, v rovině příjezdu po kolejích, řval nad bránou do očí německý nápis Arbeit macht frei. Pochopil jsem, že jsme v pracovním táboře.

Přišel velitel tábora, začal nás řadit nalevo a napravo. Tatínek šel nalevo, já na opačnou stranu. Říkám si, jsem mladý a silný, tatínek je jinde, bude mít lehčí práci. Já určitě půjdu na těžkou dřinu, třeba do lesa.

Naši skupinu odvedli do baráku. Tatínka už jsem nikdy neviděl. Tehdy jsem byl poprvé rád, že nemám sourozence.

Barák byl tmavý, chladný, udusaná hliněná podlaha, dřevěné palandy se třemi patry. Uprostřed komín, v koutě u dveří plechový kýbl.

Zavazadlo jsem neměl, vše zůstalo na nádraží. Byl jsem rád, že mám na sobě alespoň kabát.

Skupina vojáků pro nás přišla a nahnala nás do umýváren. Museli jsme se svléknout, stáli jsme nazí. Někteří se pokusili protestovat, ale když jsme viděli, jak dopadli, sami jsme si to rozmysleli.

Hrubě nám oholili hlavy a další ochlupení, na oholená místa nám nasypali bílý prášek a v hromadě hadrů páchnoucích dezinfekcí jsme si měli vybrat své oblečení. Některý z vojáků mi vrazil do ruky kalhoty, košili a dřeváky. Kalhoty byly alespoň o tři čísla větší. Pokusil jsem se udělat si v pase uzel, moc to nepomohlo. Košile byla zase malá, musel jsem ji nechat rozepnutou a ohrnout rukávy k loktům. Jako bychom byli jiní lidé. Jako bychom už lidé ani nebyli, všichni stejní, bez vlasů, vyděšené oči koukaly z pobledlých tváří.

Oblečeni v hadrech a zbaveni lidství jsme ten den uléhali.

Když jsme šli do baráku, padal černý mazlavý popílek a ve vzduchu čpěl divný puch. Cítil jsem bolest, obrovskou bolest, která rve srdce, a strach větší, než může člověk unést. Bolest matek, kterou neměly nikdy zažít. To vše jsem cítil a věděl jsem, že je zde něco špatně, tragicky špatně. Že to není jen pracovní tábor.

S bolestí, ve které jsem vnímal bolest mojí matky, její svírající se hrudník, boj o kyslík, jsem se staženou průdušnicí prožíval boj o život člověka, kterého jsem dosud nejvíce miloval. Zhroutil jsem se na palandu, myslel jsem, že takovou bolest nemůže člověk přežít, a přál jsem si umřít, protože tíha zármutku byla nesnesitelná.

Z této bolesti mi začala krvácet ústa, zuby se jeden po druhém začaly uvolňovat a vypadávat. Měl jsem silnou horečku a nebyl schopen se pohnut, zcela vyčerpán jsem usnul. Nebo upadl do bezvědomí?

Brzy ráno mě probudil křik: „Raus, raus, schnell!“ Museli jsme se všichni shromáždit na velkém place před budovami, takto seřazení jsme stáli několik hodin. Už mi dřevěněly nohy, bolely mě kosti v obličeji a rány po vypadaných zubech, s bolestí hlavy a kolen to nebylo o nic lepší. Stáli nad námi strážní se psy, žaludek se mi svíral hlady a o kabátu, v němž jsem přijel, jsem si mohl nechat jen zdát. Byl začátek podzimu, rána bývala už velmi chladná. Košili jsem nemohl zapnout, hlavu jsem měl holou a dřeváky mě také neohřáli. Byli jsme na tom všichni stejně. Stáli jsme a čekali, nevěděli, co bude dál. Asi nás hodlali rozdělit na práci.

Přišel doktor, nějaký Josef Weber. V baráku se šuškalo, že dělá hrůzné pokusy na lidech, že má zájem hlavně o dvojčata. Nikdo nechtěl, aby si ho doktor vybral, snažili jsme se být, jak se říká, neviditelní. Chtěl silné muže. Myslel jsem si, že s oteklou pusou vypadám zbědovaně a že o mě nebude mít zájem. Stál jsem v třetí řadě. Zastavil se u mě a poručil mi otevřít pusu, zkoumavě si prohlížel její vnitřek. Potom oči. Zarazil se a se zájem si je prohlížel. Měl jsem oči černé, byly jako uhel a v tom uhlíku v levém oku svítily tři tyrkysové tečky.

Moje oči ho zaujaly. Vytáhli mě z řady a spolu s dalšími pěti muži nás odvedli do baráku k ošetřovně. Tři muži byli na pohled silní a zdraví mladíci, dalším jsem byl já a ten poslední neměl od narození na jedné ruce prsty.

V baráku jsme dostali plechový hrnek a lžíci. Do hrnku naběračku kalné horké vody. Nevím, co to bylo, ale měl jsem takový hlad, že i horká voda by mi udělala dobře. Stále jsem cítil obrovskou bolest, co se odehrávala všude okolo. Slyšel jsem křik a vzlykot dětí, které byly někde blízko. Bolest sourozenců, kterým ubližují.

Tři silné muže odvedli. Asi za půl hodiny, když jsem na ně pomyslel, jsem ucítil obrovský chlad, jako by mě někdo ponořil do kádě s ledem. Cítil jsem jejich strach. Mysleli na své matky. Ano, v posledních chvílích často i ti nejsilnější muži myslí na své maminky.

Přišli si pro mě. Byl jsem rozbolavělý, s horečkou a duší zmordovanou utrpením druhých a hrůzou toho místa. Doktor mi poručil lehnout si na nemocniční lehátko, přivázal mi ruce, nohy, hlavu a pas. Zkoumal moje oči, svítil si do nich. Vytáhl injekční stříkačku s dlouhou jehlou, naplněnou modrou tekutinou a přibližoval se k mému oku. Ucítil jsem bolest těhotné ženy za zdí, její strach o dítě, zoufalství a zmar. V náhlém popudu paniky a bolesti jsem trhl hlavou nahoru, jak jen mi pás kolem krku dovolil, ve snaze se zvednout a utéct. Čelem jsem se dotkl jemné kůže doktorovy tváře. Jako by do mě vjel blesk. Projela mnou třaskavá vlna, jako zásah elektřinou.

A najednou…

Jsem to stále já. Stojím však nad židem se zajímavou vadou v oku. On křičí, svíjí se, i když se mu nic neděje. Zešílel snad?

Srdce se mi rozbuší, pohlédnu na své ruce, v pravé ruce držím injekci s modrou tekutinou, od zápěstí vzhůru vidím rukáv uniformy, německé uniformy. Zatočí se mi hlava, pokouší se o mě mdloby, posadím se. Moje vlastní tělo leží přede mnou, oholené, bezzubé, polonahé a svíjí se v nekončící agonii, ale já najednou nic necítím. Nic. Bolest je pryč, úzkost, strach, chlad, necítím nic z tohoto místa.

Z úst žida slyším křik, bolestný pláč, mezi nimi nenávistná slova: „Ty hajzle, židáckej, co jsi to provedl?“ Můj soucit je pryč. Klidným hlasem mu já, Samuel, odpovídám: „Josefe, jsi v pekle.“ Přiblížil jsem svoji tvář k jeho a s chutí pokračoval: „Zažíváš bolest, úzkost a strach, zažíváš vše, co jsi sám působil druhým. Já jsem Samuel, Samuel Goldenberg a otevřel jsem brány pekla. Jenom pro tebe. Abys sám zažil, co jsi rozdával. Za všechny milované matky, za každé jedno maličké, za všechny, kterým jsi ublížil. Pocítíš jejich hněv!“

A doktorovy oči v utýraném těle Samuela zděšením zčernaly. Jeho kůže zešedla a popraskala. Srdce zběsile bilo v hrudníku mučeného, až prasklo.

Doktor byl mrtvý, ale duše Samuela zůstala v jeho těle.

Prošel jsem si tábor, už jsem nic necítil. Viděl jsem bolest a utrpení, které žádná zdravá duše nemůže unést, ale nic jsem necítil. Došel jsem i k pecím, viděl hromady těl a nic necítil. Přišel jsem na ošetřovnu, v kádích s ledem ve skafandrech pilotů seděli tři muži s fialovými rty, neschopni zbavit se třesu… Nic jsem necítil. Našel jsem i těhotnou ženu. Přišla o své nenarozené dítě. Pustil jsem ji z ošetřovny. Víc jsem pro ni udělat nemohl. A ona se rozběhla, snad se zbláznila. Ne, ona věděla dobře, co dělá, rozběhla se vstříc ostnatému drátu pod proudem. Okamžitě zemřela.

Zjistil jsem, že maminka i otec jsou mrtví. Neměl jsem nikoho, koho bych miloval. Nic jsem necítil a potácel jsem se po táboře jako opilý. Neuměl jsem těm lidem nijak pomoct. V soukolí stroje, který tu rozběhl svůj smrtelný tanec, jsem byl jen nicotné kolečko.

Vrátil jsem se na ošetřovnu, oholil si vlasy, oblékl svršky po zemřelém židovi a dopotácel se k hloučku nešťastníků u plynové komory. Když zazněl povel, vešel jsem. Dveře se pomalu zavřely a já pocítil úlevu. Něco jsem cítil. Je dobré něco cítit. Bylo to smíření. Nechtěl jsem a ani bych nedokázal dál žít ve světě, který jsem viděl a měl možnost pocítit.

* * *

„Stalo se to jednou. Nemělo se to stát, ale stalo se to. Nesmí se to stát znovu, ale mohlo by. Proto je vzdělávání o holocaustu nezbytné.“

Göran Persson – bývalý švédský premiér, Stockholmské mezinárodní fórum o holocaustu 2000

Daniel Barták: Tak si je nech!

Daniel Barták autor knihy I mrtví prahnou po pomstě se na webu Golden Dogu představuje svou druhou povídkou. Po příběhu Hodina u bývalé, je tu Tak si je nech! Na prví pohled příběh o obyčejných hodinkách. Až na to, že vůbec nebyly obyčejné…

Tak si jen nech!

Další a další lidé se sbíhali k místu dopadu, kde v kaluži krve ležela takřka padesátiletá žena. Petr Dvořák, jemuž kamarádi neřekli jinak než Psycho, viděl, jak přeletěla zábradlí, a jen doufal, že dole nevzala nikoho s sebou. To žuchnutí na kočičí hlavy mu ještě znělo v uších.

Žena už ho nezajímala.

Pozorně se rozhlédl kolem a poklekl. Musel si zavázat tkaničku, kterou si před chvílí schválně přišlápl botou. Utáhl uzel a znovu prozkoumal okolí. Jeho ani hodinek, které dav nějakým zázrakem dokopal až k němu a které pak nenápadně přikryl podrážkou, si nikdo nevšímal. Všechny zajímala jen ta ženská, jeho teď již bývala manželka Tereza.

Psycho zajel levačkou, na jejímž hřbetu měl vytetovanou hlavu chřestýše, pod podrážku. Hadí tělo sahající pod rukáv světle modrého vytahaného trička se zavlnilo a Psycho opatrně vytáhl hodinky. Jak se zvedal, strčil je do kapsy rozdrbaných džínových kraťasů a ruka mu bezděky vklouzla do zpola rozepnutého řemínku.

Když hodinky znovu vytáhl, už opouštěl náměstí. Mířil o tři bloky dál, kde parkoval starého mergla. Zkontroloval je a dotáhl kožený řemínek.

Byly překrásné, temné, rudě-žluté jako plameny. Sklíčko pád naštěstí nepoškodil, ručičky ukazovaly přesně. Dva analogové a jeden digitální ciferník, plus datumovka, na které svítila nula. Na první pohled jediná vada na kráse, jinak topka.

Zvláštní, napadlo ho. Doteď hodinky nenosil, stačil mu mobil. Tyhle ho však přitahovaly víc než cokoliv jiného. Ještě teď cítil, jak silně se mu rozbušilo srdce, když si jich u manželky všiml. Hůůů, zachvěl se a naskočila mu husí kůže.

Pohled mu sklouzl k digitálnímu ciferníku, kterým se dosud nezabýval. Čísla se na okamžik zastavila na šesti hodinách, šesti minutách a šesti sekundách.

„Tři šestky, měl bych si něco přát,“ pousmál se Psycho, ale neudělal to. Místo toho se podíval před sebe a pak zpátky na hodinky. Dvě šestky zmizely, čísla padala dolů, jako by šlo o odpočet. Pokusil se ho vynulovat, bohužel nenašel korunku nebo cokoli jiného, čím by to udělal.

„Zvláštní,“ procedil skrz zuby a nechal to být.

Na hodinky se znovu podíval až před autem. Na odpočtu zbývalo 5 hodin, 57 minut a 38 sekund.

* * *

Cestou domů se v myšlenkách neustále vracel k Tereze. Ta čubka, jak jí říkal od doby, co se od něj beze slova zdekovala, mu včera večer zavolala a naléhala, aby za ní přijel.

Seděl zrovna na ještěrce. Zakládal plně naloženou paletu do regálu, když mu vzteky zrudla hlava. Dokázal se ovládnout, což normálně nedělal. Měl za to, že emoce, ať už jsou jakékoliv, ze sebe musí člověk okamžitě dostat, jinak si koleduje o infarkt. V tomhle případě musel udělat výjimku. Nechtěl manželku vyplašit, ještě by zavěsila a už by ji nenašel.

Se zdravím ovšem neriskoval. Žáhu si zchladil na vedoucím noční směny, který něco žvatlal o telefonování na pracovišti a bezpečnosti práce. Psycho se tak vytočil, až byl rád, že se mu celý obsah hovoru s manželkou nevykouřil z hlavy. To důležité nezapomněl. Věděl, kam má jet a proč se mu Tereza takřka po roce ozvala.

Chtěla se na něčem dohodnout. Neřekla sice, o co jde, ale na tom mu ani moc nezáleželo. Hlavně, že věděl, kde je a že se za svůj odchod bude smažit v pekle.

Stalo se.

Teď se akorát v klidu dostat domů, napadlo Psycha.

 Blížilo se poledne, slunce nabíralo na síle. Pár paprsků mu zajelo za brýle a donutilo ho přimhouřit oči. Podíval se do zpětného zrcátka. Nikde nikdo, a přesto se nemohl zbavit pocitu, že ho někdo sleduje. A to už delší dobu. Vlastně od chvíle, kdy opustil náměstí. Několikrát se i ledabyle ohlédl, nikoho podezřelého však nezahlédl. Zůstal jen nepříjemný pocit, jako by za sebou měl čerta.

To jenom kvůli nim, prošlo mu hlavou a podíval se na hodinky. Na to, jak po nich toužil, ho teď až tak netankovaly. Vlastně se mu už ani nelíbily. Najednou nechápal, proč je musel mít. Přišlo mu to jako se ženskou, která po nekonečném dobývání dá, a on o ni vzápětí ztratí zájem.

Měl bych se jich zbavit, napadlo ho. Byl to jediný důkaz jeho návštěvy u Terezy. Chvíli o tom přemýšlel, ale pak se pokusil plně soustředit na řízení. Hodinky mu však nemínily dát pokoj a opět na ně sklouzl pohledem.

Odpočet pohlcoval sekundu po sekundě a jeho začalo nepříjemně kousat mezi lopatkami. Levou rukou si sáhl za krk, kde mu po zádech stékal pot. Podrbal se.

„Zbývá ti posledních pět hodin a patnáct minut,“ pošeptal mu kdosi do ucha.

Psycho sebou trhl a dupl na brzdu. Mercedes zalomcoval, překroucený pás se Psychovi nepříjemně zaryl do krku. Zbavil se ho a otočil se na zadní sedadlo. Nikoho neviděl. Jak jinak. Přece nebylo možné, aby se mu v autě rozvaloval někdo cizí…

Vystoupil, hnal se ke kufru. Otevřel ho. Po černém pasažérovi ani památka. Když kufr zabouchl, rozhlédl se kolem. Stál uprostřed polí, pěsti zaťaté, vzteky bez sebe. Někdo si s ním hrál na schovávanou, což ho vytáčelo.

Podíval se na hodinky. Možná tam měla nastavené nějaké upozornění, ale proboha na co? Co se stane za pět hodin?

Psycho toho o nových trendech a technologiích moc nevěděl, takže ani netušil, jestli je to vůbec možné. Tereza byla v tomhle ohledu daleko před ním. Sám k volání používal starou Nokii a na počítači, který mu po manželce zůstal, se dokázal tak akorát dostat k mailu, kam mu stejně nikdo nepsal. Jo, a ještě na porno.

Vrátil se do auta. Nastartoval, když vtom ho přemohla únava. Byl zvyklý si po šichtě chodit lehnout, jenže dnes obětoval spánek manželce a docházela mu šťáva.

Cesta zpátky se neskutečně vlekla, mít dálniční známku, zkrátil by ji o polovinu. Ale takhle… A to ještě musel jet podle předpisů. Po tom, co se stalo, nechtěl riskovat, že ho chlupatý někde zastaví nebo mu pošlou fotku. Mohli by si to dát do souvislosti a o to logicky nestál.

Opřený hlavou o volant, tupě zíral na přístrojovou desku. Netušil, jestli se ještě někdy rozjede, nejraději by zavřel oči a spal. Jenže to nešlo. Nakonec se přece jenom zmohl a odrazil od krajnice. Kupředu ho hnala jediná myšlenka: čím dřív budeš doma, tím dřív si lehneš.

* * *

Když zaparkoval v garáži a zhasl motor, odpočet ukazoval tři hodiny, padesát dvě minuty a třicet sedm sekund. Ještě hodnou chvíli se držel volantu a jeho mírně podmračené oči se dívaly do prázdna. V hlavě mu to šrotovalo. Chvíli se dokonce zdálo, že ho svědomí dostihlo unaveného, nepřipraveného a bude nepříjemně hryzat. Psycho byl ale těžký protivník.

Nikdy nezabil. Dát chlapovi nebo ženské po držce, klidně, ale zabít?

Jo, strčil do ní, ale ve své podstatě šlo o nešťastnou náhodu. Nikdo aspoň trochu šikovný by z toho balkonu nespadl.

Psycho pustil volant, vystoupil z auta a bezmyšlenkovitě práskl dveřmi. To, že nechal otevřená vrata, ho netrápilo.

Skrz garáž se dostal do domu a zamířil chodbou, která ho zavedla přes obývák do kuchyně. Tam navštívil lednici, vyndal jedno chlazené a vrátil se do obýváku. Stoupl si před hnědé křeslo a začal pít.

Studené pivo mu přejelo po citlivých dásních a lehce mu zkřivilo obličej. Nepřestal. Plnými doušky se propil do dvou třetin a posadil se do křesla. Bylo natočené k rozbité televizi, jejíž obrazovkou prošel – při jedné z mnoha hádek s Terezou – půllitr.

Byl úplně grogy, už sotva udržel víčka otevřená. Ještě jednou si přihnul, čímž se dopracoval ke dnu. Prázdnou lahev položil na stolek, nohy přesunul na podnožku, a tak jako vždycky skoro okamžitě usnul.

* * *

Probral se po třech hodinách. Sám. Nikdo ho nehledal, což bylo dobré znamení.

Zívl, promnul si oči a chvíli se připitoměle díval před sebe. Po celém těle cítil dozvuky podivného snu, jehož obsah se mu takřka vykouřil z hlavy. Měl pocit, že v něm viděl hemžení, slyšel výkřiky, ale hlavně nějak souvisel s Terezou. Jak? To už si nepamatoval.

Zdálo se mu o ní poměrně často. Zvlášť od doby, co utekla. Snažil se ji najít, ve snech i ve skutečnosti. Chtěl ji přinutit, aby se vrátila, ale jako by se do země propadla. Nakonec si slíbil, že až ji vypátrá, zláme jí všechny kosti v těle. Nečekal, že mu to bude trvat tak dlouho, ani že svůj závazek do puntíku splní.

Najednou Psychovo srdce sevřela lítost.

Proč mi to udělala? Proč odešla? Vždyť jsem ji tak miloval, přemítal, i když Tereza tvrdila, že ji chce jen vlastnit. To jí ale naočkovaly ty blbý krávy, kterýma se obklopovala a říkala jim kamarádky.

Sevřel ruku v pěst až mu zbělely klouby. Dobře věděl, že na jejím útěku mají ty krávy lví podíl. Ano, hádali se, sem tam padla i facka, ale tak to přece v soužití dvou lidí chodí, ne?

Zhluboka se nadechl. Srdce se vymanilo ze sevření úzkosti a slza, která mu vyskočila z oka na tvář, studem nad vlastní slabostí uschla.

Před Terezou žádnou slabost neukazoval. Potřebovala pevnou ruku jako každá. Stejně jako dnes ráno, když ho provázela bytem.

„Gratuluju,“ řekl a vynadal jí, že kvůli tomu musel jet takovou dálku. Už měl na ni zase vztek a to ji viděl sotva minutu. Jak se tak koukal, vařila se v něm krev. Ta coura si žila nad poměry. Kdo ji asi pígluje? Nejmíň samotný satanáš! Kurva, dal by nevím co, aby mohl mít takový bejvák.

A jak se nosila, málem ji nepoznal. Blond mikádo, zmalovaná jako děvka. A ty úděsný hadry, co na sobě měla! Měl ohromnou chuť jí jednu vlepit.

„Proč jsi mě sem vůbec zvala?“

„Chtěla jsem tě vidět. Jsme přece pořád ještě manželé, ne? Ale to už jsem ti přece–“

„Kecy,“ nenechal ji domluvit. „Tyhle žvásty si nech pro někoho jinýho. Na to tě moc dobře znám.“

Psycho se otočil ke skříňce a z poličky vyndal první věc, která ho zaujala. Nejdřív si myslel, že jde o bůžka, ale přišel mu nějaký divný. Spíš šlo o skřeta nebo raracha, nakonec na tom ani tolik nezáleželo. Začal si jím pohazovat.

„Co to děláš?“ nechápala Tereza.

„Copak? Snad se nebojíš, že mi to upadne? Co by na to ten tvůj pichoň, co mu to tady patří, asi řek?“

„To je můj byt.“

 Tak je to pravda. Ta čubka. Kde na to vzala? Psychovi spadla brada, ale nechtěl to na sobě nechat znát a raději se usmál. „Tak v čem je problém? Jo aha, ona ta věcička není z nejlevnějších. Hop.“ Vyhodil figurku takřka ke stropu, a aniž by se na ni díval, opět ji chytil.

„Co se bojíš?“ usmál se na Terezu. „Copak už jsi zapomněla, jak jsem ve florbalu vychytal druhou ligu?“

„Jo, před sto lety.“

„To je do prdele jedno! To se nezapomíná, rozumíš?!“ vyštěkl a měl chuť po ní tu porcelánovou věcičku hodit. Upoutalo ho však něco jiného a bezděky sošku vrátil na místo.

Začal se procházet po bytě.

„Posloucháš mě vůbec?“ uslyšel Psycho jako přes sklo, když oceňoval obývák. Nemohl říct, co se mu líbilo nejvíc. Nejspíš všechno.

„Chci abys mi podepsal rozvodový papíry. Chci se s tebou totiž dát rozvést, miláčku,“ řekla a pousmála se.

„Hovno!“ vyštěkl a už měl nabito tříštivými. Jenže Tereza ho uzemnila. Poprvé v životě měla eso v rukávu, kterým mu zabránila, aby jí upravil ksicht.

„Dala bych ti za to tenhle byt. Co ty na to?“

Ta slova ho úplně odrovnala.

„Mám pocit, že se ti líbí.“

Přikývl. Nerad to přiznával, zvlášť jí, ale měla pravdu. O takovém bejváku vždycky snil a Tereza to věděla. Chytila ho do pasti.

„Mám pocit, že bys kvůli němu upsal duši ďáblu,“ popichovala ho, ale to už ji zase nevnímal. Těkal kolem sebe a přemýšlel, zda se mu to jenom nezdá. Štípni mě. Měl pocit, že bude slintat.

Tak tohle všechno bude moje, jenom moje.

Ze snění ho vyrušil její nepříjemný hlas. Vždycky, když si vynucovala pozornost, měl pocit, že začíná pištět, což ho nebetyčně vytáčelo. Teď se to dalo přežít, stále byl jako ve snu.

„… upsal duši ďáblu.“

„To bych tedy upsal, to si piš.“ Připadal si jako pes, který se těší, až mu panička hodí kost. Ještě že nevrtěl ocasem.

„Dobře,“ řekla. „Tak mi to tady podepiš.“

„Podepiš? Co podepiš?“

„No co asi? Rozvodové papíry a že potom bude byt tvůj. Nebo nechceš?“

„Chci. To výš, že chci.“ Vůbec se nepoznával.

Tereza ukázala na stůl. Nejraději by se k němu rozběhl, ale nechtěl, aby poznala, jak moc je na podepisování nadržený. Ani to nečetl, prostě jen podškrábl a strčil pero, které mu půjčila, do kapsy.

„Tak to bychom měli,“ řekla Tereza a podala mu jeho část dokumentů a ruku. „Gratuluju.“

Psycho vzal papíry a nabízenou paži stiskl. Pak ho něco zaujalo.

„Zajímavý hodinky. Ty musely stát majlant,“ řekl, jeho sevření zesílilo.

„Co to děláš?!“ zařvala Tereza a vyškubla se mu, čímž ho vytočila.

„Co bych dělal? Teď už je to tady všechno moje. Pamatuješ?“ Zamával jí papíry před obličejem a hrábl po ní. Ruka, kterou chtěl chytit, se mu ale dlaní obtiskla pod oko.

„Tos přepískla, ty krávo blbá!“ zařval, rozvodové papíry mu vypadly z ruky. Chytil ji a zkroutil levačku za zády. Nešlo mu o ni, ale o hodinky, úplně ho posedly. Najednou na nic jiného nemyslel, jen na to, že je musí mít. Ze zápěstí je ale nemohl dostat.

Terezina ruka byla ohnutá v lokti těsně před zlomením, a jako by z dálky k němu doléhaly vzlyky, nadávky, naříkání. Nevšímal si jich. Vtom ucítil lehký závan větru, s odstupem času mu přišlo zvláštní, že si ho v tom záchvatu šílenství vůbec všiml. Otevřené dveře nasměřovaly Psycha k balkonu. Přímo ho pobízely k tomu, aby to udělal. Poslechl a dotáhl jí k nim.

„Tak si je nech,“ zařval a vší silou do ní strčil.

Tereza proběhla dveřmi, mířila ke zděnému zábradlí. Psycho by dal ruku do ohně, že se o něj zastaví. Bohužel se mýlil. Tereza přes něj přeletěla jako Sergej Bubka přes laťku a vmžiku mu zmizela z očí.

Nechápal. S otevřenou pusou zíral na prázdný balkon, čekal, kdy se objeví. Takhle si to nepředstavoval. Takhle ne!

Ozvalo se plácnutí, manželčino tělo dopadlo na kočičí hlavy.

Petrovi Dvořákovi pořád sedícímu doma v křesle, stejně jako ráno u Terezy, přejel mráz po zádech. Stal se z něj vrah? Ne. To rozhodně ne! Šlo o nešťastnou náhodu.

Naštěstí ho nikdo neviděl přicházet ani odcházet, tím si byl jistý. Na náměstí splynul s davem. A kdyby náhodou, může říct, že spáchala sebevraždu. Proč? Kdo ví? Prostě byla magor, což mu každý dosvědčí.

Pokusil jsem se ji zadržet, vyškubla se. Taková tragédie!

Najednou se tok jeho myšlenek zastavil. Psycho nastražil uši.

„Tik-tak, tik-tak…“

Nástěnné hodiny neměl, tak odkud to přicházelo? Podíval se na zápěstí levé ruky a tam… S hrůzou nadskočil. Ten chřestýš! Ne, to není možný. Psycho věděl určitě, že ho šálí zrak. Přesto se to dělo.

Zavřel oči. Hrůzou se nemohl ani pohnout. Ne to nemůže být pravda!

Když je konečně otevřel, vytetovaný had se mu vlnil na paži, ale dopředu se nepohnul ani o píď. Pak zčistajasna promluvil: „Čas nevrátíš, nezastavíš. Zbývá ti padesát devět minut a tři sekundy.“

Psycho zařval a dal si levou ruku, co nejdál od sebe.

„Co to do prdele?!“ kňučel a pozoroval hada, jehož oči se k němu stáčely. „To přece není možný!“ mumlal a pomalu ustupoval v očekávání hadího útoku.

Plazi ho odmalička fascinovali, ale žádného si nikdy nekoupil. Jednak by ho rodiče vyhodili, a pak měl z nich respekt, který mu nedovolil se jich ani dotknout. Na záda si ještě nechal vytetovat aligátora ve výskoku. Teď se jenom modlil, aby se taky neprobral k životu.

Naštěstí vlnění samo od sebe ustalo a Psycho celý zbrocený potem, natlačený na zeď sotva hrůzou dýchal. Ani pak ruku nespustil z očí.

„Co to proboha bylo? Delirium tremens? Po jednom pivu? Vole!“ To ty hodinky! Určitě. Nedokázal si to sice racionálně vysvětlit, ale už se nemohl dočkat, až se jich zbaví.

Snažil se rozepnout pásek, ale žádnou přezku nenašel! Jak to, vždyť jsem je zapínal, ne? Pořádně si řemínek prohlédl. Z dálky kožený, ale jakmile se ho dotkl, změnil se ve zvláštní, nepoddajný materiál.

Pokusil se hodinky stáhnout. Ani se nehnuly. Nešly otočit kolem zápěstí, byly stejně umíněné, jako když je chtěl vzít Tereze.

Psycho to nevzdával. „To přece není možný! To musí jít!“ Zkoušel to znovu a znovu. Vrčel, sípal, rudl, ale nepohnul jimi ani o milimetr.

Najednou to v něm bouchlo. Zaječel a vší silou třískl zápěstím o zeď. Bolestivě mu louplo v rameni, ničeho dalšího nedocílil. Hodinky zůstaly netknuté.

„Zasranej krám! Co si to ta čubka na mě vymyslela? To mi nedá pokoj ani po smrti?“ křičel, po tvářích mu stékaly čůrky potu.

Mířil do garáže, kterou využíval i jako dílnu. Hnal se k ponku, nepořádek ho nezastavil. Sbíral všechno, co mu přišlo pod ruku. Kobercový nůž, nůžky, nůžky na plech. Nakonec sáhl po pilce na železo.

Protáhl se ke svěráku. Sice neměl tolik místa, kolik potřeboval, ale autem z garáže vyjíždět nechtěl. Položil paži s hodinkami na zavřený svěrák, ve druhé ruce sevřel odlamovací nůž. Pohled mu sklouzl na odpočet.

51: 04.

Jednapadesát, jednapadesát, přemýšlel. Co se potom stane? Explodujou? Pochyboval. Tereza by si přece něco takového nedala na ruku. Byla blbá, ale ne tolik.

Znovu se podíval na odpočet. Padesát minut! Co se dá za takovou dobu stihnout? Zbavit se jedněch posranejch hodinek? Prkotina, povzbuzoval se, i když mu něco říkalo, že zas až taková sranda to nebude.

Namířil hrot nože proti řemínku. Cítil, jak silně se mu rozbušilo srdce, jako by měl deaktivovat bombu. Řízl. Ostří po pásku sjelo, jen taktak, že si neprobodl předloktí.

„K čertu! Co je to za materiál?“

Stejně dopadly nůžky na plech, jejich čepel se vůbec pod hodinky nedostala, tak těsně je měl upnuté. Na řadu přišla pilka na železo. Nic extrémnějšího, kromě sekery v kůlně, neměl.

Zuby pilky přiložil ke kraji řemínku. Chtěl si udělat rysku, aby se v ní zuby dobře chytly. Opatrně pilku přitáhl k sobě a… Zuby se vůbec nezaryly, sklouzly a zahryzly se Psychovi do palce.

„Kurva!“ zařval. Ze zraněného místa se začala valit krev. Vztek i bolest vymrštily pilku proti zdi. Plát se po dopadu zlomil.

 „Zasraná, zkurvená práce! Zasraný, zkurvený hodinky!“ řval Psycho. Se zaťatou pěstí hledal něco, nejlépe někoho, do koho by ji vrazil. Už jí chtěl namířit proti bočnímu sklu mergla, když si všiml pohybu na předloktí. Hlava vytetovaného hada se začala bořit do hřbetu ruky jako do písku a pomalu se v ní ztrácela.

Psycho nevěřil vlastním očím, přesto si zachoval duchapřítomnost a popadl na ponku ležící nůžky. Ostří namířil proti dlani, odkud předpokládal, že chřestýš vyleze. Bylo mu jedno, jestli jde o přelud, nebo o skutečnost, zajímalo ho jediné – jak se ho zbaví.

Had se ale ne a ne ukázat. Čas se prodlužoval, Psychovi nervy tekly. Několikrát už málem bodl, ale vždy se naštěstí zastavil.

„Tak pojď. Pojď si pro to,“ cedil skrze zaťaté zuby. V dlani levačky se mu hromadila z palce vytékající krev a pomalu zakrývala rýhy života, jako by přestával existovat.

Vtom ucítil podivné šimrání v dlani, tak nepříjemné, až přecházelo v bolest. Chtěl se v ní podrbat, ale neodvážil se nůžky položit. Možná jimi… napadlo ho a přiložil hroty čelistí k ruce.

Šimrání se proměnilo v palčivý žár, až nůžky pustil. Zaúpěl a palcem sáhl do místa, odkud bolest vycházela. Chtěl ji potlačit, místo toho se v ruce rozpoutalo peklo.

Psycho řval, mlátil rukou ze strany na stranu, bolest neustávala. Cosi mu trhalo dlaň zevnitř. Pomalu, postupně, na kousky. Stěží si uvědomoval, že tahy nejsou náhodné. Prorvávaly se mu do mozku, kde se v bolestivé křeči skládaly ve slova.

Pak vše skončilo. Jen zrychlený dech a utrpení vepsané do tváře vypovídaly o tom, co se stalo.

Petrovi vytřeštěné oči visely na krvavé paži. Z palce sice neustále vytékala krev, ale kůže na dlani, k jeho úžasu, zůstala netknutá. Seděl zaklíněný mezi autem a ponkem. Jak se tam dostal, netušil. Divoce hekal, kráčel ve šlépějích šílenství.

Když se trochu vzpamatoval, vzepřel se na rukou a ztěžka, jako boxer po tvrdém úderu, se postavil. V hlavě mu pulzoval vzkaz, který mu had zubem vryl zevnitř do dlaně.

Podpisem úpisu jsi převzal závazky své ženy. Tvůj čas se krátí. Až skončí odpočet, propadne tvá duše Ďáblu!

S pohledem upřeným do nicoty, pořád nechápal, co to má znamenat? Kdy? Co? Jaký úpis? Duše ďáblu? Co je to za nesmysl?

A pak mu to došlo.

Ne, ne, ne! To přece nemůže být pravda. Říkala, že to jsou rozvodový papíry, smlouva na byt! Přece mě nemohla takhle… Ta svině!

Netušil, jak přesně to funguje, ale věděl, jak to zjistit. Otevřel dveře auta. Natáhl se k sedačce spolujezdce, sebral z ní všechny dokumenty. Vylezl ven a zabouchl za sebou.

Pot z něj tekl proudem, srdce bubnovalo o závod. Věřil. Pořád ještě věřil, že je tu reálná šance, že se mu to jen zdálo.

Prvních pár papírů… kupní smlouva… bla, bla… jasně. Utřel si rukou pot z čela a zběžně zkontrolované dokumenty nechal dopadnou na zem. Vůbec mu na nich nezáleželo.

Podíval se na další list a strnul. Viděl tam všechno! Úpis, přebrání závazků, jednoroční lhůta, která pomalu končila a – což bylo nejhorší – jeho vlastnoruční podpis!

Matně si vzpomínal, jak se ho Tereza ptala, zda by za ten byt dal duši ďáblu? Netušil, jestli odpověděl. Zřejmě ano.

Ta proradná zmije! Chtěla to mít se vším všudy.

Co teď?

Mohl úpis roztrhat, ale to by zřejmě jeho situaci nevyřešilo. Takže?

Slabý záblesk nápadu ho přiměl papír upustit a vystrčil ho z garáže. Jako ve snách se vypotácel na zahradu, kde do něj udeřil pařák vrcholícího léta. Jen si zakryl oči a schoval se v nedaleké kůlně, kde pod nízkým stropem našel to, co potřeboval a vrátil se domů. Na hodinky se přitom nepodíval, zbytečně by ho stresovaly.

Proč to udělala? Proč obětovala duši za jeden jediný rok života bez něj. Proč? Copak se s ním neměla dobře?

Ani by se nedivil, kdyby se k něčemu takovému odhodlal on. Vždyť s ní měl doma peklo. Ale ona? Co tý krávě scházelo?!

Že je Tereza blázen, věděl už dávno, ale tohle… Tímhle to totálně podělala. Psychovi bylo jasné, že za to můžou ty její kamarádky a chlast. Střízlivá by takovou blbost nevymyslela.

Jasně, i on si sem tam přihnul, ale na rozdíl od ní znal míru. Nemohla se divit, že sem tam jednu nebo dvě slízla, zvlášť když si na něj otvírala hubu.

Když zmizela, v první chvíli si myslel, že se válí ožralá někde v příkopu. Ale že udělá takovou hovadinu?

Teď už nešlo nic dělat. Věci se daly do pohybu a on bojoval o holý život, o duši. Musel hledat cestu ven, a jak doufal, jednu našel.

Psycho vytáhl v kuchyni z kapsy kus provazu a tužku, kterou našel v garáži. Spolu se sekyrou z kůlny je položil na linku. Podíval se na hodinky. Zbývalo třicet osm minut přesně. Jestli to správně vyhodnotil, sekyra byla jediným východiskem z téhle sračky. Vždyť i Terezu zbavila smrt hodinek, tak proč by useknutá ruka nezbavila hodinek jeho?

Vrátil se k lednici, vytáhl láhev vodky. Spolu se sekerou, tužkou a provazem ji přenesl do obýváku a položil na starou komodu po tchýni.

Znovu se podíval na hodinky. Bylo na nich pořád míň. 32:52. Čas letěl jako splašený, vůbec s ním neměl slitování. Kolik ho už promarnil? Těžká otázka. Hlavně prochrápal možná polovinu zbytku života.

Do hajzlu!

Ruce se mu třásly, pohlcovala ho větší a větší nejistota. To není jen tak, useknout si ruku. Rozhodně o ni nechtěl přijít. Stačilo se zbavit hodinek a doufat, že ho to spasí.

Potřeboval však udělat ještě další opatření.

Zaprvé, zavolat záchranku.

Vytáhl z kapsy telefon, a než vytočil číslo, několikrát se zhluboka nadechl. Snažil se uklidnit. Vzápětí si uvědomil, že rozechvělý hlas bude důvěryhodnější.

Z nejbližší nemocnice to měli dvacet minut. Pokud na to šlápnou, což by měli, dorazí za patnáct. Ideální. Nedalo mu nejmenší práci předstírat, že jeho kamarád si na cirkulárce ufiknul pracku a on sám za chvíli nejspíš omdlí.

Když zavěsil, otevřel mrazák, vyndal z něho spodní zásuvku a odnesl ji ke komodě. Bylo v ní pár kusů ledu a dva pytlíky se zmraženou zeleninou, o kterých ani nevěděl, že je má. Netušil, jak přesně se o useknutou ruku postarat tak, aby mu ji bez větších následků zachránili. Ale věřil, že zchlazením snad nic nezkazí.

29:04.

Zhluboka se nadechl, začínalo jít do tuhého. Už jen jak nad tím přemýšlel, dělalo se mu blbě. Sáhl po provazu, chtěl si ho omotat pod ramenem, když se zarazil. Vodka! Jak na ni mohl zapomenout?

Položil provaz na komodu. Popadl láhev, odšrouboval víčko a podíval se na ni.

Až to tady skončí, budu sekat latinu. No sekat raději ne, prostě se polepším, to by mělo stačit. Sice ještě nevím jak, ale udělám to.

Přiložil flašku k ústům a začal pít. Jako za mlada, napadlo ho v půli, když na chvíli přestal. Trošku to s ním zamávalo. Nepovažoval se za alkoholika, když se ale pilo, nikdy nehrál druhou ligu. Znovu si přihnul. Vodka mu příjemně prohřála potrubí, pomalu ho ukolébávala. Došel až ke dnu. Cítil, jak se mu kalí zrak i mysl. Naposledy jedl ráno, takže doufal, že se mu nezvedne kufr.

Odpočet hlásil 24:52. Přidej, chlapče, přidej, začal se burcovat z letargie, která ho najednou přepadla. Záchranka tady bude cobydup a ty ještě nemáš hotovo?

V duchu si představil záchranáře, jak se budou tvářit, až sem dorazí. Frajer si usekne ruku, aby se zbavil hodinek, a teď ji chce zase přišít zpátky. Šílený! Měl několik verzí toho, co jim řekne, ale najednou mu přišlo, že ani jedna nemusí fungovat. Všechny vedly na jedno jediné místo. Na psychárnu.

Nakonec nejrozumnější bude, když jim řeknu, že šlo o náhodu. Špatná manipulace s nářadím. Jsem levej, zabijte mě.

Položil flašku na komodu, vyměnil ji za provaz. Trochu se zamotal, ale nakonec celkem snadno zaškrtil podpaždí. Takřka okamžitě si uvědomil jeho účinek. Krev mu přestala proudit do paže. Předpokládal, že mu za chvíli začne brnět.

Nečekal na to. Pravačkou popadl sekeru, zvedl ji nad hlavu a…

„Kde jsou?“ zakňučel. Cítil, jak se klepe, nebyl si jistý, zda to dokáže. V hloubi duše doufal, že ho ambulance zachrání. Nejen před tím, co chtěl udělat, ale i před tím, co ho čekalo, když to neudělá.

Pohledem znovu sklouzl k ciferníku. 20:28. Dvacet sedm, dvacet šest, dvacet pět. Na okamžik se nechal měnícími se čísly zhypnotizovat, ale nakonec zvedl pomalu uvadající paži nad sebe.

„Na tři,“ řekl tiše a začal počítat. „Jedna, dva…“

Ruka poklesla, čepel sekyry se opřela o komodu těsně vedle prstů levé ruky.

„Nedokážu to!“

„Musíš!“

„Nic jiného ti nezbývá. Jinak jsi v hajzlu a ty to víš.“

„Bude to bolet.“

„To přežiješ.“

„A když to nepomůže?“ Otázka zůstala viset ve vzduchu, jako balónek napuštěný heliem, který může kdykoliv prasknout.

Psycho několikrát prudce vydechl nosem. Byl rozhodnutý.

Vtom se mu před očima zhmotnila vytetovaná hadí hlava. Myslel, že je to jen halucinace, ale u ucha zarachtalo chřestidlo a Petr hrůzou vykřikl. Hadí hlava se zvedla, zakryla hodinky i zápěstí. V jejích očích se objevily žhnoucí plameny, z tlamy vylezly zuby připravené uštknout.

Psycha pohltila hrůza, sotva cítil, jak mu napřažená ruka klesá k pasu.

Chřestýší tlama se neustále rozšiřovala, pomalu zakrývala dlaň i předloktí. Uvnitř ní se rozevřela černá díra, brána do Pekla, kterou, jak si Psycho uvědomil, viděl už ve snu.

Stejně jako v něm se i teď po jejím obvodu cosi hemžilo. Ve spánku mu to připomínalo hejno okřídleného hmyzu. Mýlil se!

Jak se díra blížila, nebo on se blížil k ní, spatřil po jejím obvodu pohybující se lidské údy. Bez hlav, trupů, naházené přes sebe jako na skládce.

Při vší té hrůze si sotva uvědomoval, že se odněkud z temna ozývají hlasy bolesti a utrpení. Zaznamenal je až ve chvíli, kdy už stál příliš blízko…

Jedna ruka po něm chňapla. A pak další. A další. Nedosáhly, ale už jen ten pocit, že po něm jdou, ho vyděsil natolik, že sebou cukl a napřímil se. Paže se po něm nepřestaly natahovat.

Černá díra se začala otvírat a zavírat, jako by něco žrala. Petr si všiml, že do ní cosi spadlo. Byl to jen mžik, přesto mu bylo jasné, že šlo o údy jednoho z nešťastníků.

Ozval se hlasitý nářek, až mu málem explodoval mozek.

Takhle vypadá Peklo, prolétlo Psychovi hlavou, který si jen stěží uvědomoval, jak ho silně bušící srdce roztřáslo. Tady se za chvíli budu smažit.

Nebo taky ne!

Zoufalství zmobilizovalo jeho smysly a pozvedlo paži se sekerou. Neváhal a vší silou sekl. Ostří projelo tlamou, zarazilo se Psychovi o kost. Napuštěný alkoholem a v transu, bolest sotva vnímal, přesto zařval.

Hadí hlava se zapotácela ze strany na stranu a zhroutila se na komodu. Z rozšklebených čelistí se začala valit krev, ale ta zrůda pořád žila.

Znovu se napřáhl, ostří namířené na chřestýší krk, do míst, kde jeho ruka držela na kousku kosti a kůže. Sekl! Hlava se oddělila od těla stejně jako dlaň se zápěstím a hodinkami od zbytku paže.

V tu chvíli pochopil. Zařval. Sám nevěděl, jestli šokem nebo bolestí. Ruka s hodinkami zůstala na komodě, živý had zmizel, zbyl jen vytetovaný.

Psycho udělal dva kroky dozadu, upustil sekyru, jejíž ostří jen těsně minulo nohu. Z amputované ruky se valila krev, moře krve, čemuž napomáhaly alkoholem roztažené cévy.

I když se považoval za tvrďáka, zamotala se mu hlava, div to s ním neseklo. Něčeho se chytil.

Za sebou uslyšel blížící se kroky. Neotočil se, zíral na krvácející pahýl, jako by ho hypnotizoval.

Najednou se před ním zjevil chlap v oranžovém stejnokroji. Petr si ho nevšímal, i když na něj muž začal mluvit. Připadalo mu to tak vzdálené, zahalené do závoje bolesti, alkoholu a vítězství. Věděl, že tu mrchu dostal, ať představovala chřestýše, Terezu, nebo Ďábla. Byl chytřejší a silnější než všichni tři dohromady. Cha.

Začalo ho obskakovat tolik lidí, jako nikdy v životě. Co chtějí? blesklo mu hlavou, sotva si všiml, že ho posadili. Naposledy se o něj takhle starala maminka, když ještě chodil do školy. Kde jsou ty časy?

 „Kde je ten druhý?“ ozvalo se nad ním.

Psycho vůbec netušil, o čem ten člověk mluví. Vymyšleného kamaráda, o němž se zmínil v telefonu, už dávno pustil z hlavy.

„Pryč,“ řekl nakonec a doufal, že mu už s těma debilníma otázkama dají pokoj. I když byli v přesile, začínal mít vztek. Kmitali kolem, až se mu z toho roztočila hlava. Jeden na něj mluvil, druhý vyměňoval na ruce škrtidlo za turniket. Třetí mu napíchl kanylu, čtvrtý sterilně obvazoval pahýl. Nebo šlo o jednu a tutéž osobu? Nevěděl. Byly to jen záblesky, které mu procházely mozkem a překrývaly se bez nějaké časové posloupnosti.

Přes to všechno se mu na tváři objevil úsměv. Jeho plán vyšel, všechny dokonale přechcal.

„Co s tím děláš?“ zeptal se vedle Psycha klečící lékař, saniťák… prostě někdo.

„Potřebuju se zbavit těch hodinek,“ ozvalo se nad ním.

Petr jako ve snu pozvedl oči a spatřil něco, co mu v kontextu posledních událostí připadalo jako malý zázrak.

Saniťák stáhl hodinky ze zápěstí a chvíli na ně nevěřícně zíral. Už ho měly. Takřka bezmyšlenkovitě si je chtěl dát na ruku.

„Né!“ zařval Psycho, aniž by tušil proč. Možná první krok na cestě k polepšení.

Saniťák sebou trhl, z rukou mu vypadlo všechno, co v nich až doposud svíral. Hodinky s rukou začaly klesat k zemi. Všichni kromě Psycha strnuli. Šlo o instinkt, díky němuž kdysi řádil v brance. Musel ji chytnout, vše ostatní, ošetřující lékař i kanyla z žíly, letělo stranou. Psycho padl na kolena a v pozici florbalového brankáře po ní chňapl.

„Jo!“ vykřikl, načež mu vzápětí úsměv ztuhl. V ruce sice svíral padající pahýl, ale co hůř, pravé zápěstí mu zdobily ty prokleté hodinky.

Jak? To přece není možné! Co to je za odporný trik?

Oči se mu zalily vodou a vytřeštěně zíraly na měnící se odpočet. Kam zmizely všechny ty minuty, kterých mu ještě před chvílí zbývalo tolik? Zůstalo jen pár sekund a ty mizely stejně rychle jako naděje na záchranu.

Trojka se změnila ve dvojku a ta zase v jedničku. Už se hodinek nepokoušel zbavit, nemělo to cenu.

„Do hajzlu!“ zaúpěl. Vtom se před ním otevřel obraz, který mohl klidně považovat za sen, pomatení mysli, ale dobře věděl, že to tak není, že jde o skutečnost.

Před ním ležela v nemocnici Tereza. Měla obvázaný obličej, pořád žila!

Někdo u jejího lůžka seděl. Petr mu sice neviděl do tváře, přesto věděl, že to není lékař. Byl to ďábel, jemuž zkoušela proklouznout mezi prsty! Právě on ho ponoukl, tím lehkým závanem větru, aby ji shodil. Tereze pak nedovolil, aby se chytila.

Musel být vzteky bez sebe, že ho chtěla podvést. Že se snažila handlovat s úpisem jako na tržišti. Ale nenechal ji umřít, dřív než vyprší smlouva. Takovou radost jí neudělal, ještě by skončila v Očistci. Pouze jí na pár sekund pozastavil srdce a nechal hodinky, aby si našly Petra. Uvědomil si totiž, že místo jedné duše, může mít dvě.

Obraz zmizel, Petr byl zpátky v domě. Na odpočtu ještě pořád svítila jednička a on měl na mizivý okamžik pocit, že zastavil čas. Mýlil se.

„Tak si je nech!“ ozvalo se mu nad hlavou a on zvedl oči. Tam, kde měl mít saniťák obličej, na něj zívala černá díra. Jednička se změnila v nulu a Petr si uvědomil, že useknutá ruka byla jen součást hry, kterou nemohl vyhrát.

Daniel Barták: Hodina u bývalé

Daniel Barták je talentovaný autor, který se již zapsal do povědomí čtenářů svou knihou I mrtví prahnou po pomstě. Nyní se představuje jako autor povídky, která nese název Hodina u bývalé. V tomto příběhu nás Daniel zavádí do světa minulých vztahů, kde nevyřešené záležitosti mohou mít nečekané důsledky.

Hodina u bývalé

Vchodové dveře se za mnou zavřely a chodba ztichla. O to víc bylo slyšet moje srdce, které se splašeným tlukotem hlásilo o pozornost.

Neměl jsem jezdit. Nebýt toho mailu, ani špičku nosu bych sem nestrčil.

Jak dlouho jsme se neviděli? Třináct roků? Ještěže nejsem pověrčivý. Třináct! Dost dlouho na to, aby zapomněla.

Bezmyšlenkovitě jsem namířil ukazováček na zvonek s nápisem Eva a Tomáš Semerádovi. Zaváhal jsem jako sebevrah s prstem na spoušti. Zmáčknout?

Teprve teď jsem si uvědomil, že zadržuju dech. Dýchej, dýchej, napomenul jsem se. Vždyť už je to třináct let. Má skvělého manžela, kutila. Co víc si může žena přát? Se mnou by to stejně nevydržela.

Třináct! Určitě zapomněla.

Prst zmáčkl zvonek, ozval se nepříjemný zvuk, který mi stiskl hrudník.

Nikdo neotvíral.

Stál jsem tam jako přikovaný, v hlavě zmatek. Na chvíli jsem si připadal nevítaný, přebytečný jako slepé střevo. Co budu teď dělat? Měli být přece doma. Tomáš slíbil… To se už opravdu na nikoho nedá spolehnout? Kde teď o půlnoci v tomhle zapadákově seženu nocleh?

Jistou výhodu to mělo. Noc už někde přečkám a zítra se na třídním srazu po dvaceti letech uvidím jen s Tomášem. Na pozvánce přece jasně stálo, jen absolventi ročníku 94/95. Žádné manželky, žádná Eva.

S úsměvem na rtech jsem se otočil a dal se na odchod. Zaplavila mě úleva a s ní přišly vzpomínky na náš čtyřletý vztah. Většinou příjemné a nebylo jich málo. První sex a všechny následující. Výlet do Louvru. Alkoholové radovánky na letišti, když jsme cestou za Rubensem málem nestihli letadlo do Antverp. Těch vzpomínek bylo opravdu hodně, trochu jsem litoval, že jsem si nemohl hned všechny vybavit.

Zbožňovala obrazy. Jednu dobu se dokonce pokoušela i malovat. Netuším, zda měla talent. Jestli ano, tak jí ho úplně zničila netrpělivost. Její výbuchy vzteku… Darmo mluvit.

To spíš líp fotila a právě s tím spojila svoji lásku k umění. Čas od času mě nebo někoho jiného namaskovala a naaranžovala tak, že jsem na jejích fotografiích vypadal jako Rembrandtova Lukrécie nebo Goyova Hrdost. Byla to nádhera, takřka věrné kopie. Smysl pro detail ona měla, to zase jo.

Popravdě jsem od ní lásku k umění chytil i já. Navštívili jsme snad všechny výstavy v republice. Jistý čas jsem si dokonce myslel, že bych o obrazech dokázal i přednášet. A možná bych i mohl… Hodně jsem toho zapomněl, ale něco zůstalo. Byly to pěkné časy. Až na ten závěr.

Vtom se mi za zády otevřely dveře.

„Karle?“

Kostní dřeně by se ve mně nedořezala. Cítil jsem ji. Její dech, oblíbený parfém. Nic se nezměnilo. Opatrně jsem se otočil.

Ale změnilo… V županu a v pantoflích vypadala až nezdravě vyschlá. Jako jedna z čarodějnic na Goyově sabatu, napadlo mě okamžitě. Hned jsem se zastyděl, ale myšlenka si už žila svým vlastním životem. Blond vlasy schované pod ručníkem, zřejmě si je právě umyla, plus ty její trochu vyvalené oči. Jistá podoba tu byla. Tak či onak, na ulici bych ji nepoznal.

„Karle? Jsi to ty? Kolik let už jsme se…?“

„Třináct,“ vyhrkl jsem, jako bych ani jiné číslo neznal a skoro přehlédl nabízenou ruku. Stiskl jsem ji. Pusa na pravou tvář, potom na levou. Brr. Měla překvapivě chladné rty, jako bych dostal pusu od smrtky, ale zdálo se, že je ráda, že mě vidí. Předstírá, nebo opravdu zapomněla?

„Tomáši! Karel je tady!“ zavolala do bytu. „Třináct? To už je pěkná řádka let,“ dodala tiše a pohybem ruky mě pozvala dál.

„Konečně, už jsme si chtěli jít lehnout,“ ozval se Tomáš z konce chodby. Blížil se ke mně s pusou roztaženou od ucha k uchu, zrovna jsem si sundával batoh a bundu. Počkal, až se otočím od věšáku a skočil na mě. Myslel jsem, že ze mě vymáčkne duši. Tak vřelé objetí jsem ani nečekal. Tři roky jsme v poslední lavici seděli vedle sebe. Dva největší frajeři ve třídě.

„Karle! To je let. Vůbec jsi se za ty roky nezměnil.“

Milosrdná lež. Z hlavy mi zmizela polovina vlasů. Nebýt dohola, nejspíš nosím přehazovačku. I s váhou jsem za tu dobu pěkně pohnul. Naštěstí se při mé výšce přicházející metrák celkem ztratil.

Zato Tomáš, parchant jeden, vypadal skvěle. Zrál jako víno. A ta postava, škoda mluvit. Ženské mu stále musely padat k nohám.

„Tak jak se pořád máte?“ vysoukal jsem ze sebe, když jsme procházeli chodbou a míjeli jedny dveře za druhými. Ložnice, záchod, koupelna, dětský pokoj, tipoval jsem a zůstával ve střehu. Mohli se do mě kdykoliv opřít, z jedné i druhé strany, jako vichřice do stromu.

„To víš práce, práce, práce,“ odpověděl Tomáš. „Dělám u jedné stavební firmy. Bouráme, stavíme. Pořad dokola. To bys nevěřil, co jenom tady přijde baráku k demolici.“

„Vážně?“

„Jo, jo. Staré musí ustoupit novému.“

„Jak říkáš. Hele, tady jsem si dovolil něco ze své zahrádky,“ řekl jsem, když jsme došli na místo, kde se chodba rozdvojovala. Vpravo kuchyň, vlevo asi obývák.

„Ukaž,“ chňapl Tomáš po flašce, až jsem sebou cukl. Podíval se na etiketu. „Cabernet Sauvignon. Hmm. Může být.“

„To určitě!“ Eva víno okamžitě zabavila a postavila láhev na kuchyňskou linku. „Na to budete mít času dost. Dobře víš, že zítra… co zítra, už dneska brzo ráno vstávám. Potřebuju se vyspat a na vaše halekání nejsem vůbec zvědavá.“

„Ale–“ zkusil to ještě Tomáš.

„Nic. Už jsem řekla.“

A je to tady, napadlo mě. Jak se rozjede, omlátí mi všechno o hlavu. Potrat, ke kterému jsem ji více méně přinutil, i ten následný rozchod. Jo, byl jsem sráč, ale už jsem se změnil, chystal jsem si v duchu obranu. Co bych asi tak ve dvaadvaceti dělal s dítětem? Zvlášť když tobě nebylo ani dvacet! Teď už máš určitě kupu dětí. Chtěla jsi nejmíň dvě, viď? Kdepak jsou? Spí. Samozřejmě. Vždyť už je po půlnoci. Nikde jsem ale neviděl dětské boty ani oblečení. Možná jsou u babičky.

Ano, máš pravdu, zmizel jsem jako pára nad hrncem, ale věřil jsem, že je to tak lepší. Nejen pro tvou matku, která se nám do všeho pletla. Pro nás oba. Ano, já vím, odešel jsem, když jsi mě nejvíc potřebovala. Popravdě si ani nedokážu představit, jak ti muselo být. Přišla jsi o dítě, teda spíš o zárodek nového života, shluk buněk, a do toho ještě já. Promiň. Člověku až postupem doby dochází, jaký byl pitomec.   

Naštěstí Eviny hromy a blesky prakticky okamžitě vystřídala modrá obloha a v ruce se jí objevil talíř plný buchet.

Oddechl jsem si. Ale přesto, nebo právě proto jsem se jí chtěl omluvit. Jenže dřív než jsem se stačil nadechnout, moje odhodlání zmizelo. Vytušil jsem, že bude lepší počkat na vhodnější příležitost. Až budeme sami.

„Určitě máš hlad,“ nadhodila.

„Nemůžeš jí dát košem,“ řekl Tomáš. „To by ti neodpustila.“

„Nevtírej se, miláčku. Tu flašku stejně nedostanete. A mimochodem, už jsi mi koupil lístek na vlak? Ne? Tak hybaj!“

Tomáš teatrálně sklopil uši a odešel do obýváku.

„Chlap potřebuje pevnou ruku,“ usmála se na mě Eva.

„Koukám.“ Ještěže jsem od ní utekl, prošlo mi hlavou. „Buchtu si samozřejmě dám.“

„Nemusíš,“ řekla, ale já věděl, že jestli chci udržet tohle křehké příměří, tak musím.

Přesunuli jsme se vedle, kde už na rozloženém a povlečeném gauči seděl Tomáš. Skláněl se nad notebookem položeným na nízkém stolku.

Moc jsem si ho nevšímal. Zůstal jsem stát uprostřed místnosti a nevěřil vlastním očím. Co je zase tohle? Můj obraz se odrážel v obrovském zrcadle, které zakrývalo celou stěnu. Něco tak perverzního jsem dlouho neviděl.

Do toho začala Eva peskovat Tomáše: „Tak co, už to máš? Prosím tě, co to děláš? Ukaž. No tak, šoupni se. Ty si horší než můj otec a ten počítačům vůbec nerozumí.“

Tomáš se na mě podíval, jako by hledal spřízněnou duši. Jenže já ho odbil jen nepřítomným úsměvem. Kdo si dá na zeď něco takového? Širokoúhlou obrazovku, prosím. Ale zrcadlo? Byl jsem z toho úplně paf, sotva jsem si všiml, že mi Tomáš něco povídá.

„Vidíš tam duchy?“ řekl a vstal od počítače. „Pěkný, co? Evy nápad.“

„Jo, jo. Rozhodně zajímavý. Jak dlouho tu bydlíte?“

„Moc dlouho ne,“ řekla Eva a vypnula počítač. „Vždyť to vidíš. Pořád je to takový holobyt. Mám spoustu nápadů, ale nestíhám je realizovat.“ No hlavně, že tu máš zrcadlo, napadlo mě a ona pokračovala. „Zatím jsme sem dovlekli jen pár věci. Stolek, gauč, abys měl kde spát. Nicméně kolaudaci už máme za sebou. Tomáš pozval pár lidí z práce. Byla to velká akce.“

„To si dokážu představit.“

„Nedokážeš,“ zasmála se Eva. „Týden nato Tomáše povýšili.“

Rozesmál jsem se. Dobrá strategie.

„Moc se nesměj,“ řekl Tomáš. „V podniku se chystaly změny. Propouštění. Každý se bál o flek. Uznávám, trocha vypočítavosti v tom byla, ale co bys neudělal, aby sis udržel místo, že jo? Zvlášť tady, kde se práce hledá tak špatně. Vlastně nám tím takříkajíc zachránili životy. Nemám pravdu, Evičko?“

Evička přikývla, přivinula se k němu a oba se na sebe láskyplně podívali.

Chápal jsem je. Nejspíš splácejí hypotéku, ani jeden z nich si nemohl dovolit o práci přijít.

„No nic, naštěstí je to za námi,“ řekla Eva a s počítačem v podpaždí obešla podél zrcadla stůl. „Snad ti nebude vadit, když už si půjdeme lehnout?“

Najednou stáli přede mnou a já si uvědomil, že už z nich nejsem nervózní. Čas všechno zahojil, tak to má být. Eva mě objala a dala mi pusu na dobrou noc.

„Buchty máš na stole. Vodu si natoč v kuchyni. Ručník jsem ti přehodila přes umyvadlo v koupelně. To jsou ty druhé dveře na chodbě, hned vedle záchodu. Ještě nějak ti můžu pomoct?“

„Heslo na wifi, jestli ji tu máte?“

„D-R-N-I-C-O-L-A-E-S-T-U-L-P,“ hláskovala Eva „všechno velká písmena a dohromady.“

„Počkej, to si nemůžu zapamatovat,“ usmál jsem se.

„Jistě. Tomáš ti ho napíše. Viď, miláčku?“

Tomáš přikývnul a odešel. Za chvíli se vrátil s papírkem v ruce.

„Drnicolaestulp?“ zopakoval jsem heslo jako by to bylo slovo. Něco mi to říkalo. Ale co? „Znamená to něco?“

„Jo. Pro Evu celkem dost,“ řekl Tomáš a dál to nerozebíral. Rozloučil se mnou a nechal mě v obýváku samotného.

Bylo už dávno po půlnoci, ale spát se mi ještě nechtělo. Jenže co tady bez televize, bez knížky? Škoda, že ho drží tak zkrátka.

Tak se aspoň vysprchuju, napadlo mě a rovnou se začal svlékat. Kalhoty jsem měl na půl žerdi, když jsem se zarazil. Na nohách mi vyskočila husí kůže a otřásl jsem se zimou. Co zimou? Kosou!

Jak to, že jsem si toho nevšiml dřív? Snad jen díky mikině, kterou jsem si nesvlékl a tomu, že jsem se tu celou dobu cítil jako na trní. A taky mě zmátla Eva prohánějící se po bytě jenom v županu. To je tak horkokrevná nebo už je v přechodu?

Navlékl jsem se zpátky do kalhot a v mikině, zalezl pod studenou peřinu. Na koupání už jsem neměl náladu a na brouzdání po internetu taky ne. Potřeboval jsem se zahřát.

Nějakou dobu jsem se na gauči převaloval, nemohl jsem se pořádně uvelebit. Když si mě spánek našel, ani jsem si ho nevšiml.

Probudil jsem se asi o tři hodiny později se slinou v koutku a neodkladným nutkáním si odskočit.

Do kuchyně proudilo světlo z ulice a to mě neomylně dovedlo až k cíli. Hned jak jsem skončil, jsem po sobě spláchl. Automaticky. Vůbec jsem si neuvědomil, že by to mohlo způsobit takový kravál. Určitě jsem vzbudil půlku partaje, napadlo mě, a dřív než jsem stačil odejít, jsem věděl, že jestli ne půlku, tak minimálně jednoho určitě.

„Omlouvám se, Tome. Doufám, že jsem tě nevzbudil?“ Blbá otázka takhle uprostřed noci.

„Ne, čekám tady na tebe.“

„Čekáš? Proč?“

„Chci, abys věděl, že všechno je to její vina.“

„Co proboha?“ Co to plácá? Možná je náměsíčný a mluví ze spaní.

„Ten obraz byl její nápad. Vždycky chtěla mít doma originál. Zpočátku to vypadalo zajímavě. Uvést tak velký chladicí box do chodu, byla celkem výzva. Říkala, že nejdřív ona pomůže mně a na oplátku já pomůžu jí. Už se toho nemohla dočkat. Čekala tak dlouho. Ale já už jí nechci pomáhat. Tohle je naposled,“ řekl Tomáš a začal brečet.

„O čem to sakra…“ Bezděky jsem ho objal. Vzlykal a začal mě plácat po zádech, silně, jako by mi zaskočilo. V jednu chvíli jsem měl pocit, že mě dokonce štípnul nebo něčím píchnul. Ale nepustil jsem ho, dokud se neodtáhl.

„Děkuju,“ řekl stín toho, kdo měl kdysi tolik sebevědomí, že na ně utáhnul kteroukoliv dívku z širokého okolí. Pěkně mu přistřihla křídla. Ještěže jsem včas zdrhnul.

„To je v pořádku.“

„Od té doby, co to zjistila, je jako vyměněná. Někdy mám pocit, že je zralá…“ Tomáš ztišil hlas a zakroužil si ukazováčkem kolem spánku, „… do blázince.“

„Odkdy zjistila co?“

„Vždyť víš. Nejdřív si myslela, že to je moje vina. Dokonce mě vzteky bodla,“ řekl a vyhrnul si tričko. Jizva na boku mě úplně vyvedla z míry.

„Nožem?“ vyhrkl jsem.

Přikývl. „Naštěstí nic důležitého netrefila. Jen špeky a maso. Teď už aspoň ví, že to moje vina není.“

„A čí?“ řekl jsem, jako bych tušil, o čem ten chudák mluví.

Možná by mi to i prozradil, nebýt hlasitého zachrápání z ložnice. Tomáš se napnul jako struna a pak takřka neslyšně řekl: „Musím jít. Nerad bych ji… vždyť víš.“ Náznak úsměvu a potom zmizel v pokoji.

Nechal mě tam stát zmateného, v šoku. Propánakrále, kam jsem to vlezl? O čem to blábolil? Obraz? Chladicí box? Co Eva zjistila, o čem bych měl vědět? Co nebyla jeho vina? Měl to v hlavě pomotaný. Sám nevěděl, o čem mluví. Co to z něj ta ženská udělala? Lidskou trosku! A to jsem se jí chtěl omluvit. To určitě!

Vzpomněl jsem si na tu jizvu. Mohl se v lese nabodnout na větev, co já vím. Ale proč by si vymýšlel? Byla by toho Eva vůbec schopná? V afektu? Ano!

Měl bych okamžitě zavolat na policii nebo do blázince. Protože to, že na mě počkal, znamenalo jediné – volání o pomoc.

Možná ho šikanuje i tou zimou. Ale proč? Vůbec jsem netušil, co si o tom mám myslet. Rozsvítil jsem v obýváku a začal hledat topení. Pustím ho na plný koule, ať jí třeba klepne.

Na stěnách jsem žádné radiátory nenašel. Možná v podlaze? Jen najít nějaký uzávěr nebo termostat. Jenže v pokoji nic nebylo. Pak mě napadlo podívat se na chodbu a ejhle, bingo! Krčil se na zdi, jen níž, než bych čekal.

„Tak a teď něco uvidíš,“ řekl jsem tiše a otočil knoflíkem doprava. Nebyla na něm žádná stupnice, ale selský rozum mi radil, že právě tam narazím na teplo. Doufal jsem, že jsem přitopil nejméně o dvacet stupňů.

Najednou se mi zatočila hlava. Potřeboval jsem si sednout, a tak jsem zamířil ke gauči. Oteplilo se. Nějak moc rychle, prošlo mi hlavou. I spánek se blížil mílovými kroky, čímž mě dost zaskočil. Měl jsem co dělat, abych vůbec došel. Bože, možná jsem to neměl zapínat.

Jak jsem se kácel na gauč, zahlédl jsem koutkem oka skupinu mužů. Stáli v místě, kde ještě před chvílí bylo zrcadlo. Nad něčím se skláněli. Chtěl jsem se na ně podívat, ale stihl jsem si jen položit otázku: Proč jsou tak vyšňoření?

Vzbudil jsem se zimou. Co vzbudil, doslova jsem vyskočil z kůže. Tělo pořád spalo, aspoň jsem v to doufal. Přece nemůžu být mrtvý? I když to, co jsem viděl, mě pěkně vyděsilo. Ležel jsem jen v bederní roušce na tvrdé pryčně. Kolem dokola se tísnilo osm vymóděných kašparů v barokních kostýmech. S nalepenými bradkami, v parukách, v dlouhých pláštích s nařasenými límci na mě zírali. Až na jednoho byli všichni prostovlasí. Ten jeden v klobouku držel otevřené nůžky nebezpečně blízko u mé ruky. Co s nimi chce dělat? Zdálo se, že nic. Stejně jako ostatní byl i on bledý a bez života jako socha na mostě.

Podíval jsem se na své tělo. Bezbranné, zranitelné. Trochu bledší, než bych čekal, ale jinak… Co to mám na krku? Modřiny? Jako od škrcení!

Uslyšel jsem hlasy. Blížily se a já si uvědomil, že se nemohu hýbat. To není sen! Vtom jsem vydechl, z nosu mi vyšla pára. Ani nejsem mrtvý. Sice bezmocný, ale zpátky ve svém těle.

„Takhle sis to představovala?“ Poznal jsem Tomášův tlumený hlas. Jako by přicházel z dálky nebo zpoza skla.

„Perfektní!“ vykřikla nadšeně Eva. „Není to sice úplně podle originálu… Ne. Je to perfektní. Myslíš, že nás ještě vnímá?“

„Asi jo. Ještě jsem to pořádně nezamrazil. Víš, kdybys chtěla cokoliv změnit… Už ale není moc času. Thiopental přestává působit. Pomalu se probouzí.“

„Ne. Nedovolila bych si na tom něco měnit. Je to skoro dokonalá kopie. Doktor Nicolaes Tulp, Colevelt, Slabberaen, Calkoen, de Witt, Block, Loenen… Škoda, že je představují ti tví dementi z práce. Nemohla jsem je vystát a teď abych se na ně ještě dívala. Tak odporní! A ty jejich naduté žvásty. Ještě teď se mi z nich zvedá žaludek. Ani jeden z nich si místo v tomhle mistrovském díle nezaslouží. Stejně jako jejich předchůdci. Někteří zaplatili, aby mohli na obraze být. Pravda o dost míň než tihle.“

Najednou noční setkání s Tomášem dávalo smysl. Omlouval se mi, anebo to byla jen záminka, aby mi mohl vpíchnout sedativum? A třídní sraz? Šikovná návnada.

Ležel jsem uvnitř proskleného chladicího boxu, o kterém Tomáš před záchodem mluvil, a nade mnou stálo osm panáků z jeho práce. Už jsem se nedivil, že ho povýšili, když se ze dne na den uvolnilo tolik pracovních míst. Možná Tomáš doufal, že se s nimi u skleničky nějak domluví. No nevyšlo to a oni skončili za sklem v bytě, kde zrcadlo není zrcadlem a termostat není termostatem, nýbrž vypínačem, který promění zrcadlo v průhlednou stěnu. Jako ve špatné detektivce.

Je tohle vůbec jejich byt? Každý průměrný policajt by tu mrtvoly přece našel. Jak to Tomáš říkal?  Staré musí ustoupit novému. Není tohle jeden z baráků určených k demolici?

Jen by mě zajímalo, jestli také každého z nich taky tak srdečně objal dřív, než jim vpravil dávku thiopentalu do těla. Pak je převlékli, naaranžovali a důkladně zamrazili, tak aby se tenhle mrtvý obraz už nikdy nepohnul. Teď už ani nepotřebovala fotoaparát, objekty jí nikam neutekly.

Co to ale mělo společného se mnou? Já do té jejich party přece nepatřím. A vtom mi to došlo. Ta děvka! Celých třináct let to držela v sobě a teď… Ne. Klid, klid. To nebude tak horké. Nemůže.

„A pak je tu ON,“ pokračovala Eva a v jejím hlase najednou zazněla až šílená nenávist. „Náš popravený zločinec. Rembrandt by to z toho, co jsi měl k dispozici, nesestavil líp. Jen snad…“

„Co?“

„Ne, nic.“

„Jen to řekni.“

„Měl jsi mu tu oprátku pořádně utáhnout.“

„Víš, bál jsem se, abych ho nezabil, pak by už nebyl tak tvárný.“

„Jistě, jistě. Máš pravdu. A vlastně je to tak lepší. Takhle si to aspoň pořádně užije. Tak jako já ty roky.“

Pane Bože! vykřikl bych, kdybych mohl aspoň trochu hýbat rty. Chtěla mě oběsit. To přece nemůže! Kvůli prachům na hypotéku prosím, ale kvůli rozchodu před tolika lety?

„Ještě jedna věc mi tady vadí,“ řekla.

„Co?“

„Proč jsi mu neotevřel levé předloktí jako na originále? Pamatuješ si, doktor Tulp drží sval chirurgickou svorkou a ty jsi mu dal do ruky jen obyčejné nůžky!“

„Já myslel. Nevěděl jsem…“

„… co jsi nevěděl?!“ zvýšila Eva hlas. „Obrazy, a mistrovská díla zvlášť, stojí na detailech! Tímto výtvorem vzdáváme hold prvnímu obrazu, který mistr signoval.“

Hodina anatomie u doktora Tulpa! Tak se jmenovala Rembrandtova předloha tohohle bizarního díla, jehož jsem se stal součástí. Tulpovo celé jméno i s titulem měli jako heslo pro wifi. Jak to že mi to nedošlo? Oni mě snad chtějí pitvat? To by přece neudělali! Ne… Jen mi chtějí nahnat hrůzu.

„Já vím, promiň, na to jsem neměl žaludek.“

„Nevadí, možná je to tak lepší. Říkal jsi, že vnímá?“

„Myslím, že začíná. Pomalu se probouzí.“

„To je dobře, přivedeme ho zpátky k životu.“

Sláva! Už jsem se začínal bát.

„Rozhodla jsem se, že udělám pár změn. Kašlat na pocty. Přestaneme kopírovat. V originalitě je síla. Přines mi skalpel!“

„Co chceš dělat?“

„V první řadě chci, abys věděl, že to, co teď udělám, je tvoje vina. Kdyby ses držel Rembrandta, nikdy bych se neodvážila.“

Ucítil jsem závan čistého vzduchu. Někdo, nejspíš Eva, otevřela vstup do chladicího boxu.

„Chci, aby cítil stejnou bolest,“ slyšel jsem ji, až příliš zřetelně, „jakou jsem cítila, tehdy když nechal zabít mého syna.“

„Syna?“ zeptal se Tomáš. Jeho hlas zněl také zřetelněji. „Jak můžeš vědět, že to byl chlapec? Vždyť jsi říkala, že měl nanejvýš tři týdny.“

„Prostě to vím!“ štěkla. „Ženy to vycítí. Dala jsem mu i jméno. Karel. Po tom hajzlovi. Nenávidím ho, to on může za to, že už nemůžu mít děti! Ať trpí!“

Ucítil jsem vůni jejího parfému, její dech. Byla blízko, nebezpečně blízko, ale stále jsem se nemohl pohnout. Thiopental pořád účinkoval. Držel mě jako ve svěrací kazajce s časovým zámkem. Jak dlouho ještě? Snad chvíli. Potřeboval jsem čas. Kde ho však vzít? Zmocnila se mě panika.

Pak se objevila. Skalpel v ruce. Naše pohledy se na okamžik střetly a ona se ke mně naklonila.

„Je to tvoje vina,“ zašeptala mi do ucha a já si uvědomil, že cítím, jak mi po tváři stéká pot či její slina. Už jenom chvíli. Mluv, mluv! Vykecej mi díru do hlavy. To přežiju. A ona poslechla. „Kvůli tobě nemůžu mít děti. Už nikdy. To jediné, které ke mně chtělo přijít, jsi mi sebral. Vůbec netušíš, čím jsem si musela projít. Málem jsem se z toho zbláznila.“ Málem?! „Naštěstí jsem měla sen. Ten jediný mě držel při životě. Tak moc jsem se těšila, až ho uskutečním. A povedlo se. Moucha sedla na lep.“

Znovu se narovnala a usmála se na mě. Nelítostně, tvrdě. V ruce svírala skalpel, který Tomáš neměl odvahu použít. Ona ano.

„Ne. Nedělej to!“ Nejprve jsem si myslel, že jsou to moje slova, ale zakřičel je Tomáš. „Takhle ten obraz zničíš.“

Eva se ke mně otočila zády a já ucítil, jak mi škublo ve svalu. Pak znovu. Pohnul jsem prstem u nohy. Tělo přicházelo k sobě.

„Nemůžeš zničit něco, co nenávidíš. Jen sprovodit ze světa,“ řekla.

Cítil jsem, jak rozmrzám a se mnou i chladicí box, ze stropu na mě začaly padat kapky. Už jen pár sekund a budu se zase moct normálně hýbat. To zvládnu. Jenže to by tady nesměla být ona.

Znovu se nade mnou naklonila. Zrůda plná nenávisti. Napřáhla se. Hrot skalpelu nemilosrdně mířil proti mému břichu.

„Evo!“ vykřikl jsem. Ruce chtěly vyrazit k obraně, ale byly příliš pomalé, ztuhlé.

„Evo!“ ozvalo se za sklem a ona se na chvíli zarazila. Pootočila se.

Najednou jsem zahlédl nůžky. V tom stresu jsem na ně úplně zapomněl. Tulp je držel na krajích palce a prostředníčku, bylo snadné se jich zmocnit. Sáhl jsem pro ně a s vypětím všech sil je namířil proti Evinu břichu.

Vůbec si toho nevšimla. Vrátila se ke mně jako k bezvládné oběti a… bodla! Těžko říct, kdo z nás dvou byl rychlejší, ale zasáhli jsme oba. Výkřiky bolesti se vpily do sebe jako dva dávní milenci, kteří k sobě po letech opět našli cestu. Evino vychrtlé tělo se na mě zhroutilo. Nůžky i skalpel tak pronikly hlouběji do našich těl. Z pusy mi vyrazila krev. Zavřel jsem oči.

Neotevřel jsem je ani ve chvíli, kdy za mnou vrzly dveře. Pomoc? Ne. Zavíraly se.

Po chvíli se za sklem ozval Tomášův třesoucí se hlas.

„Promiň, kamaráde. Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. Když mi řekla, co ti chce udělat, neměl jsem na vybranou. Ty, nebo já… Žít s ní bylo peklo. Jizev po těle mám mnohem víc. Nejdřív jsem jí tam chtěl jenom zavřít a zamrazit, ale ona by se z toho určitě dostala. Měl jsem z ní takový strach… Málem jsem tam ty nůžky ani nedal. Nebýt tebe, nikdy bych se neodvážil. Snad mi odpustíš… Určitě mi odpustíš, vždyť jsi s ní žil.“

Tomáš mluvil a mluvil, a já už toho chudáka nechtěl poslouchat. Na to mi zbývalo příliš málo času.

Elena Danteová: Sedm smrtelných hříchů (část 7)

Sedm smrtelných hříchů (část 7) je poslední část baladické sbírky Sedm smrtelných hříchů, kterou napsala Elena Danteová a která mi byla zaslána. Dílo vzniklo v roce 2021 jako absolventský projekt na Vyšší odborné škole publicistiky. Napsáno erbenovštinou, inspirováno krchovštinou. Dílo bylo upraveno a zveřejněno pod pseudonymem. Sedmá balada se věnuje smilstvu.

Poděkování autorky: Děkuji Mgr. Markétě Pluskalové Dočekalové za odborné vedení a mému oddanému konzultantovi Lukáši Tomšíkovi.

Smilstvo

Sedm smrtelných hříchů (část 7)
Foto: Autorka

Přijelas v černém kočáře
ukrytá pod rouškou noci,
navštívit mistra hrobaře
a lapit ho do své moci.

A já, hrobník, ti podlehl:
odolat nedá se kráskám;
plamen se v nitru zažehl –
a už tě v náručí laskám.

Prohrábnu tvé zplihlé vlasy,
něžně tě v nich rukou vískám;
v mysli šeptají mi hlasy:
ať tvé chladné srdce získám.

Navléknu ti prsten lásky,
staneš se mou krásnou paní;
strhni ty smuteční pásky!
vedle mě máš klidné spaní.

Závoj odhrnu ti z tváře:
pobledlé líce odhalím;
jako ženich u oltáře –
prvně nevěstu políbím.

Rty jsou zimou rozpraskané,
mráz tvoří sladké krystalky –
bílým cukrem posypané:
jak kandované fialky.

Svými prsty se dotýkám
ledové kůže, průsvitné,
svatební šaty ti svlíkám –
odhalím tělo bezcitné.

Hladím tě po ztuhlých zádech,
zkrášlují je podlitiny,
pleť už chytá mrtvý nádech
popelavé kopretiny.

Přivinu tě blíže k sobě,
pokožka ti voní smrtí:
jako bys už tlela v hrobě –
mě milostná touha drtí.

Jazykem kreslím osmičky
po tvém krku, nohách, ňadrech:
chutnají jako broskvičky
sklizené v růžových sadech.

Pohlédnu do skelných očí,
rukou sklouznu ti do klína;
hlava se mi chtíčem točí –
život a smrt se prolíná.

Nebráníš se, neodmlouváš,
vzrušuje mě tvé mlčení,
když se na mě tiše díváš:
cítím duševní souznění.

Přitisknu se k tobě pevně,
dvě těla se v jedno spojí,
propletou se na pitevně,
kde se staré rány hojí.

Už nás nikdo nerozdělí,
na věky budeme spolu,
ležet láskou rozechvělí
na chladném stříbrném stolu.

*

Tys mi ale časem shnila –
v šedý prach se obrátila;
a mně prázdná rakev zbyla –
noční můra nekrofila.

Žil jsem opět v osamění,
modlil se za odpuštění:
za své mrzké provinění,
a za Boží očištění.

*

Hříšníkům se nepromine,
hlavně těm, co s mrtvou smilní;
v mukách ohně duše hyne,
kde pekelníci jsou vilní.

Čert už vidle promazává,
nemohu se hýbat, vzpouzet;
Lucifer si pomlaskává,
miluje mě bičem vzbouzet.

Krvácím a padám do mdlob,
trýzněn krutými bachaři;
dávno se rozpadl můj hrob,
a duše hnije v žaláři.

Krvácím a do mdlob padám
už nekonečných tři sta let;
kvůli jedněm svůdným vnadám,
které jsem mohl oželet.

Elena Danteová: Sedm smrtelných hříchů (část 6)

Sedm smrtelných hříchů (část 6) je šestá část baladické sbírky Sedm smrtelných hříchů, kterou napsala Elena Danteová a která mi byla zaslána. Dílo vzniklo v roce 2021 jako absolventský projekt na Vyšší odborné škole publicistiky. Napsáno erbenovštinou, inspirováno krchovštinou. Dílo bylo upraveno a zveřejněno pod pseudonymem. Šestá balada se věnuje obžerství.

Poděkování autorky: Děkuji Mgr. Markétě Pluskalové Dočekalové za odborné vedení a mému oddanému konzultantovi Lukáši Tomšíkovi.

Obžerství

Sedm smrtelných hříchů (část 6)
Foto: Autorka

Na královském hradě koná se bál,
vznešeným panstvem zaplní se sál;
hudba hraje, suknice se točí,
tu do síně nezvaný host vkročí –
chudý sirotek.

Sepne ruce, o kus chleba prosí,
v děravých šatech, vychrtlý, bosý:
poklekne u vladařových nohou,
uslyší však jen odpověď strohou –
má se klidit pryč.

„Omlouvám se poníženě, pane,
již vícekrát se tohle nestane!
teď však udělejte dobrý skutek,
utište mého žaludku smutek –
dejte trochu jíst!“

Král cpa do chřtánu jehněčí kýtu,
nemá v sobě žádného soucitu:
nebude krmit mrzké žebráky,
psi už na chlapce cení tesáky –
ženou ho z hradu.

Hladový posadí se před bránu,
snad vyžebrá si jídlo po ránu;
hned za úsvitu přijde za králem,
ten sytí se zlatem a křišťálem –
jemu hodí kost.

„Přeji Ti, pane, poznat mou trýzeň!
nic neuhasí Tvůj hlad a žízeň,
na Tvé kostře bude viset kůže,
žádný léčitel s tím nic nezmůže –
proměníš se v prach.“

*

Měsíce se rychle ztrácí v dáli;
do teď se léčitelé nebáli:
však královo vypasené tělo
už dávno zeštíhlet by se mělo –
být zas hubené.

Vládce chválí si útlou postavu,
ačkoliv neomezil potravu,
opěvuje svou štíhlou figuru,
nicméně má i žalostnou chmuru –
neutiší hlad.

Jídlo na jazyku mění se v jíl,
ušima proteče všechno, co pil,
nejmenší pláště na něm teď vlají,
temné čáry z něj živiny sají –
do morku kostí.

Vyčerpaný a vyzáblý leží,
každé své kilo bedlivě střeží;
jeho váhou je však už jen duše,
svůj neblahý konec záhy tuše –
jídlo rozdává.

Elena Danteová: Sedm smrtelných hříchů (část 5)

Sedm smrtelných hříchů (část 5) je pátá část baladické sbírky Sedm smrtelných hříchů, kterou napsala Elena Danteová a která mi byla zaslána. Dílo vzniklo v roce 2021 jako absolventský projekt na Vyšší odborné škole publicistiky. Napsáno erbenovštinou, inspirováno krchovštinou. Dílo bylo upraveno a zveřejněno pod pseudonymem. Pátá balada se věnuje lakomství.

Poděkování autorky: Děkuji Mgr. Markétě Pluskalové Dočekalové za odborné vedení a mému oddanému konzultantovi Lukáši Tomšíkovi.

Lakomství

Sedm smrtelných hříchů (část 5)
Foto: Autorka

I.

Žije v nuzné chýši
peněz chtivý vdovec;
žije se svou dcerou,
lakotný krkavec.

Měšce plné stříbra,
truhly plné zlata;
ale přesto chodí
špinavý od bláta.

A děvčátko malé
v roztrhaných šatech –
loví z hladu vážky
v močále na blatech.

Nemá plné břicho,
ani mok ve džbáně,
ani nové hračky,
ani čisté dlaně.

A když dívky ze vsi
s medvídky si hrají,
stojí smutně v koutě
a své slzy tají.

Mohla by žít v zámku,
honosit se šperky;
avšak velký hamoun –
otec malé dcerky.

Ale ač v duši je
jako čert lakomý,
srdcem ji miluje
a láskou nakrmí.

Botky jí nazouvá,
z písku zámek staví,
copánky zaplétá
a bolístky spraví.

Učí ji písničky,
na jabloně šplhat,
a v rozkvetlých sadech
sladké plody trhat.

Ze slaměných stébel
panenky vyrábí;
a na dobré spaní
pohádky vypráví.

A také medvídka
malého ušije;
a z pampelišek jí
věneček uvije.

II.

Žije s dcerou blaze
v té bídné chatrči;
v ruce každý halíř
desetkrát otočí.

Přesto nemá skrblík
drahocenností dost:
kupí je a kupí –
pro sebe, pro radost.

Rubíny, safíry,
diamanty lesklé;
a svou dceru drží
jak motýla ve skle.

Pod poklopem čirým
povadlá je růže:
dědičku bohatství
tvoří kost a kůže.

Všechny věci světa
totiž nejsou zdarma;
a kradením jídla –
očerní se karma.

Přesto musí loupit,
aby dál mohla žít,
dát večeři na stůl,
do školy knihu mít.

On mezitím pilně
dukátky počítá:
utratit byť jeden –
zarytě odmítá.

Mohl by ji hýčkat
a topit v přepychu:
„Netřeba chechtáků
k radosti, ke smíchu!“

Ona jen povzdychne,
pohlédne na mince:
„Však nechci mít život
jako dcera prince.

Ale přec, tatíčku,
řekni mi popravdě:
není hřích shromáždit
jmění na hromadě?“

III.

Na smyšleném dortu
šestnáct svíček hoří;
čarokrásné slečně
mládenci se dvoří.

Už není dítětem –
zahodí medvídka;
od amanta přijde
ke sňatku nabídka.

Ale budoucí tchán
nechce dceru dáti:
je částí pokladu,
co na smrt chce bráti.

A navíc by musel
věno darovati;
a tak musí dceru
dobře uschovati.

Své jediné dítě
nadevše miluje,
přesto ho raději
uvězní do sluje.

Ve skalní jeskyni
s pavouky zavřená,
o chlebu, o vodě,
tesklivě zasténá:

„Tatíčku můj milý,
vždy jsi byl hrabivý,
krejcarů hamižný,
klenotů chamtivý.

Já chodila v hadrech,
kručelo mi v břiše,
děti se mi smály
a já byla tiše.

Mlčela jsem proto,
že jsi mě miloval,
ale teď ses ke mně
hanebně zachoval.

Nemůžeš mě schovat,
abych se nevdala,
abych tvá zůstala
a nic tě nestála.

Nemůžeš mě ukrýt
před celičkým světem:
co se stane v temnu
s tvým rozmilým květem?“

IV.

Otec se zastydí,
za pravdu dá dceři:
„Choval jsem se k tobě
jako k divé zvěři!“

Obejme ji vroucně,
na čelo políbí,
s provinilou tváří
svobodu přislíbí.

„Jen ještě okamžik
musím tě tu nechat.“
„Kam musíš, tatíčku,
neprodleně spěchat?“

„Slyšel jsem tajemství,
že na konci duhy –
zakopán je poklad
pod pestrými pruhy.

Hrnec plný zlata,
který skřítek střeží:
musí býti jen můj!“
vlasy se mu ježí.

Vchod skalní jeskyně
balvanem zavalí;
a už kvapně chvátá
pro koně maštalí.

Na zcizeném oři
hledá konec duhy;
a kde se rozplyne –
nechá ležet stuhy.

Pátrá už měsíce,
pentle pokryly kraj,
duha stále prchá –
tu přijde první máj.

Rozkvetlé jabloně
vzpomínky probudí;
a hrůza pronikne
jako meč do hrudi.

Uhání ke sluji
za holčičkou svojí,
může jen položit –
na truhlu kříž z chvojí.

Elena Danteová: Sedm smrtelných hříchů (část 4)

Sedm smrtelných hříchů (část 4) je čtvrtá část baladické sbírky Sedm smrtelných hříchů, kterou napsala Elena Danteová a která mi byla zaslána. Dílo vzniklo v roce 2021 jako absolventský projekt na Vyšší odborné škole publicistiky. Napsáno erbenovštinou, inspirováno krchovštinou. Dílo bylo upraveno a zveřejněno pod pseudonymem. Čtvrtá balada se věnuje lenosti.

Poděkování autorky: Děkuji Mgr. Markétě Pluskalové Dočekalové za odborné vedení a mému oddanému konzultantovi Lukáši Tomšíkovi.

Lenost

Sedm smrtelných hříchů (část 4)
Foto: Autorka

Slavík zpívá v dáli,
slunéčko na nebi svítí;
kde děti si hrály –
roste teď hřbitovní kvítí.

Za trny se krčí
bodláčím zarostlá studna:
krev chodidla smáčí,
úpění slyšeti ze dna.

Přesto sem chodívá
smutná žena v černém šatu,
slzy šál zakrývá
i na hlavě bílou vatu.

Pohlédne bázlivě
přes okraj do tmavé vody,
a šeptá truchlivě:
„Pohlť mě a dej svobody!“

Slzy kreslí kruhy,
krev na plátně se rozpíjí:
„Tvé červené stuhy,
mé zápěstí teď ovíjí!

A malé panenky
v trnech křoví poschované;
a modré halenky
v rudých ostnech roztrhané.

Ten palouk se studnou
byl vaším radostným místem,
mou chybou osudnou –
pokryt je úmrtním listem.“

Prsty se dotýká
zkrvavené vody chladné,
s vinou se potýká,
duše i tělo jí chřadne.

Kdysi tu sedala
jako matka pěti dětí;
dnes smutně hledala
tajnou cestu do podsvětí.

„Dcerko má rozmilá
i synové milovaní:
těžce jsem hřešila –
a stihlo mě potrestání.

Ležela jsem líně
po celičké dny na peci,
po té těžké dřině,
co lenošila jsem v noci.

Nechtěla jsem vstávat
a starat se o rodinu,
na matku si hrávat
a modlit se k Hospodinu.

Lehčí je zahálet,
lelkovat v teplých peřinách,
své šunky si válet
ukrývat se v růžových snách.

Šetřit kůži línou –
přecitlivělou na práci;
radši páchnout špínou:
bydlet v prasečím paláci.

Ani prstem nehnout,
a jako veš cizí krev sát,
do postele lehnout
a jako lenochod se smát.

Seděla jsem líně
po celičké dny v lenošce:
a s rukama v klíně
pletla ponožky stonožce.

Ale kdo se staral
o vaše hladové krky?
Za zlobení káral?
A lechtal na nohách brky?

Ale kdo vám pekl
sladké makové koláče?
Ale kdo vám řekl,
že v kostele se nepláče?

A přes odpočinek
nestihla jsem vám usmažit
ni pár palačinek,
a sladké mandle upražit.

A když jsem musela
alespoň ke studni jítí,
přání jsem šeptala,
že už nechci děti míti.

Osudného rána
se na hladině tajemné
otevřela brána:
vzduch nese vzlyky záhadné.”

Elena Danteová: Sedm smrtelných hříchů (část 3)

Sedm smrtelných hříchů (část 3) je třetí část baladické sbírky Sedm smrtelných hříchů, kterou napsala Elena Danteová a která mi byla zaslána. Dílo vzniklo v roce 2021 jako absolventský projekt na Vyšší odborné škole publicistiky. Napsáno erbenovštinou, inspirováno krchovštinou. Dílo bylo upraveno a zveřejněno pod pseudonymem. Třetí balada se věnuje hněvu.

Poděkování autorky: Děkuji Mgr. Markétě Pluskalové Dočekalové za odborné vedení a mému oddanému konzultantovi Lukáši Tomšíkovi.

Hněv

Sedm smrtelných hříchů (část 3)
Foto: Autorka

Přišla na Dušičky k hrobu,
věnec z květin věnovati,
světlo svíce stíní zlobu,
hněv se snaží ukrývati.

Pomněnky k pomníku položila,
za matičku svou se pomodlila,
růženec dlaň její sevřela
v sadě křížů kolem kostela.

„Anděl zavolal tě k sobě
v chmurný listopadový den,
našla jsi již místa v hrobě,
zdá se ti věčně mrtvý sen.

V studené rakvi bez hnutí ležíš,
květu mého štěstí slepě věříš;
červi prolézají tvým tělem –
můj život je krutým údělem.“


Vítr ledový začal vát,
listí a prach zlostně vířit,
uličkami duchů se hnát,
znamení nešťastné šířit.

Tu přízrak nad mohylou se zjeví,
průsvitná bytost sípavě poví:
„Proč se, dceruško, tolik trápíš,
tváře svoje slzami skrápíš?“

Dech se tají, srdce buší,
nebožtíci nejsou hluší,
pulzující krev je ruší,
znamení nešťastné tuší.

„Neboj se, dceruško, svěř mi svůj žal,
kdo tebe ošálil, kdo oklamal?
Odhal mi, dceruško, příkoří,
ať už tvá mysl dál nechoří.“

Dech se zklidní, srdce zvolní,
nebožtíci jsou mrtvolní;
přesto zesnulí okolní –
jsou pro smrtelníka smrtelní.

„Matičko má, živa jsem živoucí,
ale zvadlá jako květ hynoucí:
jako zapomenutá růže
na prašné zemi u kaluže.

Starší sestra v rakvi hnije,
mladší se v zemi rozkládá,
můj bratříček v hlíně žije,
otec se půdou propadá.

Já ztratila jsem milovaných pět,
všichni mi odešli na onen svět;
tys opustila mě poslední –
já proplakala jsem moře dní.

Vzdala ses svého života,
zřekla ses svého dítěte:
ze mě stala se sirota
v nevinném čase poupěte.

Já tvojí vinou musela hřešit,
své mrzké žití podlostmi řešit;
tys odpovědná za mé scestí
a za srdce plné bolestí.

Raději mrtvá bych byla,
na dřevěném lůžku spala,
radši pod trávu se skryla,
než do nebe vzkazy psala.“

Tak dcera matičce vyčinila,
svou nevděčností se provinila;
hněvá se za nešťastnou sudbu,
již slyšeti smuteční hudbu.

Vítr ledový mdle fučí,
za zády zubatá s kosou;
kovový zvuk dívku mučí,
rakev už hrobaři nesou.

„Dáváš mi za vinu svoje strasti,
zapomínáš na prožité slasti!
vyčítáš mi můj žalostný skon –
již slyšeti umírací zvon.“

Zjevení napřáhne ruce,
děvče za skromný šat chytí;
to však odtáhne se prudce:
že přichází konec cítí.

Hnáty prostořeký krk obtočí,
trpké slzy vhrknou jí do očí;
na bělostná kolena klesne,
naposledy tesklivě hlesne.

Elena Danteová: Sedm smrtelných hříchů (část 2)

Sedm smrtelných hříchů (část 2) je druhá část baladické sbírky Sedm smrtelných hříchů, kterou napsala Elena Danteová a která mi byla zaslána. Dílo vzniklo v roce 2021 jako absolventský projekt na Vyšší odborné škole publicistiky. Napsáno erbenovštinou, inspirováno krchovštinou. Dílo bylo upraveno a zveřejněno pod pseudonymem. Druhá balada se věnuje závisti.

Poděkování autorky: Děkuji Mgr. Markétě Pluskalové Dočekalové za odborné vedení a mému oddanému konzultantovi Lukáši Tomšíkovi.

Závist

Sedm smrtelných hříchů (část 2)
Foto: Autorka

Vprostřed luk krčí se malá vesnička, pitoreskní víska,
v kotlině hluboké jezero, na kopci kostelní vížka,
pod břízou na stráni obilný lán,
srovnané zlatavé otepi slám.

Písčitá cesta stáčí se podél horského potoka,
skrz zelené pastviny a přes chrám zdejšího proroka,
u kaple na návsi se rozchází,
tam, kde se stoletý dub nachází.

Jedna pěšina vede k zámožnému sedlákovi,
druhá cestička zabloudí k chudému pasákovi;
jednomu se křupavý chléb peče,
druhému jen do chalupy teče.

Hospodář má bohatou úrodu i plnou stáj,
jeho panství je požehnané místo, zemský ráj,
dukáty do pokladnice střádá –
pasáček žízní a hlady strádá.

Přestože má statkář, na co si jen vzpomene:
neusmívá se, srdce jeho je z kamene;
přestože má bohatství a jmění –
kapička přejícnosti v něm není.

Soused jeho vzal si krásnou mladou ženu,
za to on může dát prsten leda senu,
cítí k bližnímu jen závist a zášť,
k jeho rozmilým potomkům pak zvlášť.

Rozmrzelý ze štěstí cizích lidí,
má pocit, že ho život jenom šidí;
pro věštbu jde k místnímu proroku,
aby získal manželku po boku.

„Vidím tebe, břeh jezera, lunu,
svědci zahrají na hřbetní strunu;
tam nevěsta řekne ti své ano –
pospíchej, chvátej, než bude ráno!“

Utíká, běží – seč mu síly stačí,
už se obraz jeho v hladině zračí,
nad ním se tyčí špičaté skály,
sýček zlověstně zahouká v dáli.

Nad klidnou vodou vznáší se opar mlžný,
s hravostí ho plaší jižní závan režný:
přitom průzračnou hladinu čeří,
tichou vodu nezkrotně kadeří.

Z rozdováděných vln tvoří se bílá pěna,
z ní lotosový kvítek – z něj půvabná žena:
sličná panna se zlatými vlasy,
zbarvenými jako polní klasy.

Usměje se na něj a drobnou ručku mu podá,
z její oslnivé krásy až u srdce bodá:
„Chceš, sedláku, choť pro panství svoje?
Já nemůžu vdát se bez závoje!

Závoje ozdobeného skleněnými perlami,
co moje nejdražší matička v den smrti dala mi;
teď leží v písku na dně jezera –
rozsypaly se toho večera.

Vylov ty slzy z bílého skla a přede mnou poklekni,
ruku mou polib a prsten zásnubní na ni navlékni,
já stanu se paní tvého statku,
i Bůh požehná našemu sňatku.“

Sedlák omámen sladkými slůvky do vody se ponoří,
poslední jiskřička života v něm pod hladinou dohoří;
vodní panna vězní ho v paláci,
na louku ženou ovce pasáci.

Elena Danteová: Sedm smrtelných hříchů (část 1)

Sedm smrtelných hříchů (část 1) je první část baladické sbírky Sedm smrtelných hříchů, kterou napsala Elena Danteová a která mi byla zaslána. Dílo vzniklo v roce 2021 jako absolventský projekt na Vyšší odborné škole publicistiky. Napsáno erbenovštinou, inspirováno krchovštinou. Dílo bylo upraveno a zveřejněno pod pseudonymem. První balada se věnuje pýše.

Poděkování autorky: Děkuji Mgr. Markétě Pluskalové Dočekalové za odborné vedení a mému oddanému konzultantovi Lukáši Tomšíkovi.

Pýcha

Sedm smrtelných hříchů (část 1)
Foto: Autorka

Prochází dívka kolem žebračky,
okolo chudé nehezké tulačky;
jdouc kvapně, pohlédne na ni:
škareda svírá drobné v dlani.

Dívka se zastaví, na stařenu hledí,
jak na schodech kostela – osaměle sedí
zavinutá šedí.

Stařena spatříc ji – na kolena klekne,
odřené nohy krvácí, babice hekne;
spěšně natahuje pařát k mladému děvčeti:
Co tahle květina může o životě věděti?

„Slečinko, pomozte osudu nešťastnice,
oddaná budu Vaše služebnice
za mince!“

Děvče zrak odvrátí, krok svůj vede dál,
přes ramena přehodí hedvábný šál;
střevícům však v odchodu zabrání
rozlícené kovové cinkání.

„Děvčátko ze zbohatlické rodiny,
jen se nešpiň s chátrou ze spodiny:
zaplatíš za své přečiny!“

Dívka se otočí, k stařeně se vrací:
„Urážet mě nebudou chudáci kdejací!“
Ona je někdo – má svou hrdost,
kdežto žebračka jenom drzost.

„Mlč už, čarodějnice prostořeká!
mě tvá výhružka beztak nepoleká –
tebe nic nečeká!“

Ušklíbne se hořce a vlasy pohodí,
nevědouc, že sama sobě uškodí:
„Já jsem dívka spanilá jako obrázek,
tělo vytesané z mramoru, tvář hladký oblázek.

Jsem líbezná jako jarní květ,
taková nádhera – radost pohledět:
jen závidět.

Oči jasně jako hvězdy září,
pleť jako samet se tváří,
vlasy jako z koňských žíní,
rty rudé jako od maliní.

Penízky v truhle mi cinkají,
schované na věno potají
na ženicha čekají.

Ale ty, stařeno, jsi kost a kůže,
jako dávno pošlapaná růže;
hrobař už ti bere míru –
na krchově kope díru.

V kůží potažené kostře žebra chřestí,
jako když v lese praská suché klestí –
tak šelestí.

Popelavé vlasy, bradavice s chlupem,
vrásky, jizvy, rány zdobené strupem;
ošklivá jsi jako temná noc –
nade mnou nemáš žádnou moc!“

Sžíravý smích – zařeže se do žil,
i roky mrtvý by tím ožil –
raději jed požil.

Chlad projede tělem jak nůž,
děvčeti zmizí z tváří růž,
líce jsou bledé jako sníh;
již lituje svůj hřích.

„Pýcha předchází pád,
budeš se, panenko, brzy bát,
budeš se kát!

Sesílám na tebe kletbu živou smrtí,
ať tě po zbytek života jen drtí;
tvoje krása brzy pomine,
pach smrti tebe ovine.


Prokletí zažere se do živých tkání,
trýzeň a soužení přijdou na setkání,
bohatství tě nezachrání.“

Děvčeti dech se tají,
nohy hrůzou poklesají;
rozum její babizně nevěří,
srdce cítí trpké příkoří.


Bojí se, bojí, osudu zlého,
smrťáka v těle vězněného,
zítřka nešťastného.

*

Poslední duben – svátek čarodějek,
z palouku záře petrolejek,
ryk a jek.

Magické místo, kouzelná noc,
čarodějnický sabat, zázračná moc;
tančí se v kruzích, zpívají písně:
stařena těší se největší přízně.

Mlhou blíží se postava:
celá bělava a tmava;
ztichla doubrava.

Mrtvá a živá zároveň, už dále nechce bdít,
klidu najít by chtěla – v rakvi pod zemí hnít;
rozpadá se za života, trpí bolestí:
proč jen urazila čarodějku svojí neřestí?

Sklání se před ní, kolena rozdírá,
prosí o smrt, k níž se ubírá –
přesto neumírá.

Oči prázdné krátery podlity krví,
pleť rozežraná slzami plesniví,
vlasy vypadané odhalují lebku,
rty vyschlé sklouznou do úšklebku.

Kusy masa odpadají z těla,
vykašlávajíc plíce – zaúpěla,
mukami se chvěla.

Sepjaté prsty zaboří se do sebe:
skrz modlitbu vede cesta do nebe;
jako dar viny přináší zuby na niti –
už nikdy nebude nikoho haniti.

Zkřivenou páteř sesune až k zemi:
„Nejmocnější, prosím, odpusťte mi,
svobodu dejte mi!“

Čarodějku oblomilo její hoře:
„Tvá mysl naučila se pokoře;
věnuji tělu toužené vysvobození,
Bůh duši za pýchu věčné zatracení.“