Daniel Barták: Hodina u bývalé

Daniel Barták je talentovaný autor, který se již zapsal do povědomí čtenářů svou knihou I mrtví prahnou po pomstě. Nyní se představuje jako autor povídky, která nese název Hodina u bývalé. V tomto příběhu nás Daniel zavádí do světa minulých vztahů, kde nevyřešené záležitosti mohou mít nečekané důsledky.

Hodina u bývalé

Vchodové dveře se za mnou zavřely a chodba ztichla. O to víc bylo slyšet moje srdce, které se splašeným tlukotem hlásilo o pozornost.

Neměl jsem jezdit. Nebýt toho mailu, ani špičku nosu bych sem nestrčil.

Jak dlouho jsme se neviděli? Třináct roků? Ještěže nejsem pověrčivý. Třináct! Dost dlouho na to, aby zapomněla.

Bezmyšlenkovitě jsem namířil ukazováček na zvonek s nápisem Eva a Tomáš Semerádovi. Zaváhal jsem jako sebevrah s prstem na spoušti. Zmáčknout?

Teprve teď jsem si uvědomil, že zadržuju dech. Dýchej, dýchej, napomenul jsem se. Vždyť už je to třináct let. Má skvělého manžela, kutila. Co víc si může žena přát? Se mnou by to stejně nevydržela.

Třináct! Určitě zapomněla.

Prst zmáčkl zvonek, ozval se nepříjemný zvuk, který mi stiskl hrudník.

Nikdo neotvíral.

Stál jsem tam jako přikovaný, v hlavě zmatek. Na chvíli jsem si připadal nevítaný, přebytečný jako slepé střevo. Co budu teď dělat? Měli být přece doma. Tomáš slíbil… To se už opravdu na nikoho nedá spolehnout? Kde teď o půlnoci v tomhle zapadákově seženu nocleh?

Jistou výhodu to mělo. Noc už někde přečkám a zítra se na třídním srazu po dvaceti letech uvidím jen s Tomášem. Na pozvánce přece jasně stálo, jen absolventi ročníku 94/95. Žádné manželky, žádná Eva.

S úsměvem na rtech jsem se otočil a dal se na odchod. Zaplavila mě úleva a s ní přišly vzpomínky na náš čtyřletý vztah. Většinou příjemné a nebylo jich málo. První sex a všechny následující. Výlet do Louvru. Alkoholové radovánky na letišti, když jsme cestou za Rubensem málem nestihli letadlo do Antverp. Těch vzpomínek bylo opravdu hodně, trochu jsem litoval, že jsem si nemohl hned všechny vybavit.

Zbožňovala obrazy. Jednu dobu se dokonce pokoušela i malovat. Netuším, zda měla talent. Jestli ano, tak jí ho úplně zničila netrpělivost. Její výbuchy vzteku… Darmo mluvit.

To spíš líp fotila a právě s tím spojila svoji lásku k umění. Čas od času mě nebo někoho jiného namaskovala a naaranžovala tak, že jsem na jejích fotografiích vypadal jako Rembrandtova Lukrécie nebo Goyova Hrdost. Byla to nádhera, takřka věrné kopie. Smysl pro detail ona měla, to zase jo.

Popravdě jsem od ní lásku k umění chytil i já. Navštívili jsme snad všechny výstavy v republice. Jistý čas jsem si dokonce myslel, že bych o obrazech dokázal i přednášet. A možná bych i mohl… Hodně jsem toho zapomněl, ale něco zůstalo. Byly to pěkné časy. Až na ten závěr.

Vtom se mi za zády otevřely dveře.

„Karle?“

Kostní dřeně by se ve mně nedořezala. Cítil jsem ji. Její dech, oblíbený parfém. Nic se nezměnilo. Opatrně jsem se otočil.

Ale změnilo… V županu a v pantoflích vypadala až nezdravě vyschlá. Jako jedna z čarodějnic na Goyově sabatu, napadlo mě okamžitě. Hned jsem se zastyděl, ale myšlenka si už žila svým vlastním životem. Blond vlasy schované pod ručníkem, zřejmě si je právě umyla, plus ty její trochu vyvalené oči. Jistá podoba tu byla. Tak či onak, na ulici bych ji nepoznal.

„Karle? Jsi to ty? Kolik let už jsme se…?“

„Třináct,“ vyhrkl jsem, jako bych ani jiné číslo neznal a skoro přehlédl nabízenou ruku. Stiskl jsem ji. Pusa na pravou tvář, potom na levou. Brr. Měla překvapivě chladné rty, jako bych dostal pusu od smrtky, ale zdálo se, že je ráda, že mě vidí. Předstírá, nebo opravdu zapomněla?

„Tomáši! Karel je tady!“ zavolala do bytu. „Třináct? To už je pěkná řádka let,“ dodala tiše a pohybem ruky mě pozvala dál.

„Konečně, už jsme si chtěli jít lehnout,“ ozval se Tomáš z konce chodby. Blížil se ke mně s pusou roztaženou od ucha k uchu, zrovna jsem si sundával batoh a bundu. Počkal, až se otočím od věšáku a skočil na mě. Myslel jsem, že ze mě vymáčkne duši. Tak vřelé objetí jsem ani nečekal. Tři roky jsme v poslední lavici seděli vedle sebe. Dva největší frajeři ve třídě.

„Karle! To je let. Vůbec jsi se za ty roky nezměnil.“

Milosrdná lež. Z hlavy mi zmizela polovina vlasů. Nebýt dohola, nejspíš nosím přehazovačku. I s váhou jsem za tu dobu pěkně pohnul. Naštěstí se při mé výšce přicházející metrák celkem ztratil.

Zato Tomáš, parchant jeden, vypadal skvěle. Zrál jako víno. A ta postava, škoda mluvit. Ženské mu stále musely padat k nohám.

„Tak jak se pořád máte?“ vysoukal jsem ze sebe, když jsme procházeli chodbou a míjeli jedny dveře za druhými. Ložnice, záchod, koupelna, dětský pokoj, tipoval jsem a zůstával ve střehu. Mohli se do mě kdykoliv opřít, z jedné i druhé strany, jako vichřice do stromu.

„To víš práce, práce, práce,“ odpověděl Tomáš. „Dělám u jedné stavební firmy. Bouráme, stavíme. Pořad dokola. To bys nevěřil, co jenom tady přijde baráku k demolici.“

„Vážně?“

„Jo, jo. Staré musí ustoupit novému.“

„Jak říkáš. Hele, tady jsem si dovolil něco ze své zahrádky,“ řekl jsem, když jsme došli na místo, kde se chodba rozdvojovala. Vpravo kuchyň, vlevo asi obývák.

„Ukaž,“ chňapl Tomáš po flašce, až jsem sebou cukl. Podíval se na etiketu. „Cabernet Sauvignon. Hmm. Může být.“

„To určitě!“ Eva víno okamžitě zabavila a postavila láhev na kuchyňskou linku. „Na to budete mít času dost. Dobře víš, že zítra… co zítra, už dneska brzo ráno vstávám. Potřebuju se vyspat a na vaše halekání nejsem vůbec zvědavá.“

„Ale–“ zkusil to ještě Tomáš.

„Nic. Už jsem řekla.“

A je to tady, napadlo mě. Jak se rozjede, omlátí mi všechno o hlavu. Potrat, ke kterému jsem ji více méně přinutil, i ten následný rozchod. Jo, byl jsem sráč, ale už jsem se změnil, chystal jsem si v duchu obranu. Co bych asi tak ve dvaadvaceti dělal s dítětem? Zvlášť když tobě nebylo ani dvacet! Teď už máš určitě kupu dětí. Chtěla jsi nejmíň dvě, viď? Kdepak jsou? Spí. Samozřejmě. Vždyť už je po půlnoci. Nikde jsem ale neviděl dětské boty ani oblečení. Možná jsou u babičky.

Ano, máš pravdu, zmizel jsem jako pára nad hrncem, ale věřil jsem, že je to tak lepší. Nejen pro tvou matku, která se nám do všeho pletla. Pro nás oba. Ano, já vím, odešel jsem, když jsi mě nejvíc potřebovala. Popravdě si ani nedokážu představit, jak ti muselo být. Přišla jsi o dítě, teda spíš o zárodek nového života, shluk buněk, a do toho ještě já. Promiň. Člověku až postupem doby dochází, jaký byl pitomec.   

Naštěstí Eviny hromy a blesky prakticky okamžitě vystřídala modrá obloha a v ruce se jí objevil talíř plný buchet.

Oddechl jsem si. Ale přesto, nebo právě proto jsem se jí chtěl omluvit. Jenže dřív než jsem se stačil nadechnout, moje odhodlání zmizelo. Vytušil jsem, že bude lepší počkat na vhodnější příležitost. Až budeme sami.

„Určitě máš hlad,“ nadhodila.

„Nemůžeš jí dát košem,“ řekl Tomáš. „To by ti neodpustila.“

„Nevtírej se, miláčku. Tu flašku stejně nedostanete. A mimochodem, už jsi mi koupil lístek na vlak? Ne? Tak hybaj!“

Tomáš teatrálně sklopil uši a odešel do obýváku.

„Chlap potřebuje pevnou ruku,“ usmála se na mě Eva.

„Koukám.“ Ještěže jsem od ní utekl, prošlo mi hlavou. „Buchtu si samozřejmě dám.“

„Nemusíš,“ řekla, ale já věděl, že jestli chci udržet tohle křehké příměří, tak musím.

Přesunuli jsme se vedle, kde už na rozloženém a povlečeném gauči seděl Tomáš. Skláněl se nad notebookem položeným na nízkém stolku.

Moc jsem si ho nevšímal. Zůstal jsem stát uprostřed místnosti a nevěřil vlastním očím. Co je zase tohle? Můj obraz se odrážel v obrovském zrcadle, které zakrývalo celou stěnu. Něco tak perverzního jsem dlouho neviděl.

Do toho začala Eva peskovat Tomáše: „Tak co, už to máš? Prosím tě, co to děláš? Ukaž. No tak, šoupni se. Ty si horší než můj otec a ten počítačům vůbec nerozumí.“

Tomáš se na mě podíval, jako by hledal spřízněnou duši. Jenže já ho odbil jen nepřítomným úsměvem. Kdo si dá na zeď něco takového? Širokoúhlou obrazovku, prosím. Ale zrcadlo? Byl jsem z toho úplně paf, sotva jsem si všiml, že mi Tomáš něco povídá.

„Vidíš tam duchy?“ řekl a vstal od počítače. „Pěkný, co? Evy nápad.“

„Jo, jo. Rozhodně zajímavý. Jak dlouho tu bydlíte?“

„Moc dlouho ne,“ řekla Eva a vypnula počítač. „Vždyť to vidíš. Pořád je to takový holobyt. Mám spoustu nápadů, ale nestíhám je realizovat.“ No hlavně, že tu máš zrcadlo, napadlo mě a ona pokračovala. „Zatím jsme sem dovlekli jen pár věci. Stolek, gauč, abys měl kde spát. Nicméně kolaudaci už máme za sebou. Tomáš pozval pár lidí z práce. Byla to velká akce.“

„To si dokážu představit.“

„Nedokážeš,“ zasmála se Eva. „Týden nato Tomáše povýšili.“

Rozesmál jsem se. Dobrá strategie.

„Moc se nesměj,“ řekl Tomáš. „V podniku se chystaly změny. Propouštění. Každý se bál o flek. Uznávám, trocha vypočítavosti v tom byla, ale co bys neudělal, aby sis udržel místo, že jo? Zvlášť tady, kde se práce hledá tak špatně. Vlastně nám tím takříkajíc zachránili životy. Nemám pravdu, Evičko?“

Evička přikývla, přivinula se k němu a oba se na sebe láskyplně podívali.

Chápal jsem je. Nejspíš splácejí hypotéku, ani jeden z nich si nemohl dovolit o práci přijít.

„No nic, naštěstí je to za námi,“ řekla Eva a s počítačem v podpaždí obešla podél zrcadla stůl. „Snad ti nebude vadit, když už si půjdeme lehnout?“

Najednou stáli přede mnou a já si uvědomil, že už z nich nejsem nervózní. Čas všechno zahojil, tak to má být. Eva mě objala a dala mi pusu na dobrou noc.

„Buchty máš na stole. Vodu si natoč v kuchyni. Ručník jsem ti přehodila přes umyvadlo v koupelně. To jsou ty druhé dveře na chodbě, hned vedle záchodu. Ještě nějak ti můžu pomoct?“

„Heslo na wifi, jestli ji tu máte?“

„D-R-N-I-C-O-L-A-E-S-T-U-L-P,“ hláskovala Eva „všechno velká písmena a dohromady.“

„Počkej, to si nemůžu zapamatovat,“ usmál jsem se.

„Jistě. Tomáš ti ho napíše. Viď, miláčku?“

Tomáš přikývnul a odešel. Za chvíli se vrátil s papírkem v ruce.

„Drnicolaestulp?“ zopakoval jsem heslo jako by to bylo slovo. Něco mi to říkalo. Ale co? „Znamená to něco?“

„Jo. Pro Evu celkem dost,“ řekl Tomáš a dál to nerozebíral. Rozloučil se mnou a nechal mě v obýváku samotného.

Bylo už dávno po půlnoci, ale spát se mi ještě nechtělo. Jenže co tady bez televize, bez knížky? Škoda, že ho drží tak zkrátka.

Tak se aspoň vysprchuju, napadlo mě a rovnou se začal svlékat. Kalhoty jsem měl na půl žerdi, když jsem se zarazil. Na nohách mi vyskočila husí kůže a otřásl jsem se zimou. Co zimou? Kosou!

Jak to, že jsem si toho nevšiml dřív? Snad jen díky mikině, kterou jsem si nesvlékl a tomu, že jsem se tu celou dobu cítil jako na trní. A taky mě zmátla Eva prohánějící se po bytě jenom v županu. To je tak horkokrevná nebo už je v přechodu?

Navlékl jsem se zpátky do kalhot a v mikině, zalezl pod studenou peřinu. Na koupání už jsem neměl náladu a na brouzdání po internetu taky ne. Potřeboval jsem se zahřát.

Nějakou dobu jsem se na gauči převaloval, nemohl jsem se pořádně uvelebit. Když si mě spánek našel, ani jsem si ho nevšiml.

Probudil jsem se asi o tři hodiny později se slinou v koutku a neodkladným nutkáním si odskočit.

Do kuchyně proudilo světlo z ulice a to mě neomylně dovedlo až k cíli. Hned jak jsem skončil, jsem po sobě spláchl. Automaticky. Vůbec jsem si neuvědomil, že by to mohlo způsobit takový kravál. Určitě jsem vzbudil půlku partaje, napadlo mě, a dřív než jsem stačil odejít, jsem věděl, že jestli ne půlku, tak minimálně jednoho určitě.

„Omlouvám se, Tome. Doufám, že jsem tě nevzbudil?“ Blbá otázka takhle uprostřed noci.

„Ne, čekám tady na tebe.“

„Čekáš? Proč?“

„Chci, abys věděl, že všechno je to její vina.“

„Co proboha?“ Co to plácá? Možná je náměsíčný a mluví ze spaní.

„Ten obraz byl její nápad. Vždycky chtěla mít doma originál. Zpočátku to vypadalo zajímavě. Uvést tak velký chladicí box do chodu, byla celkem výzva. Říkala, že nejdřív ona pomůže mně a na oplátku já pomůžu jí. Už se toho nemohla dočkat. Čekala tak dlouho. Ale já už jí nechci pomáhat. Tohle je naposled,“ řekl Tomáš a začal brečet.

„O čem to sakra…“ Bezděky jsem ho objal. Vzlykal a začal mě plácat po zádech, silně, jako by mi zaskočilo. V jednu chvíli jsem měl pocit, že mě dokonce štípnul nebo něčím píchnul. Ale nepustil jsem ho, dokud se neodtáhl.

„Děkuju,“ řekl stín toho, kdo měl kdysi tolik sebevědomí, že na ně utáhnul kteroukoliv dívku z širokého okolí. Pěkně mu přistřihla křídla. Ještěže jsem včas zdrhnul.

„To je v pořádku.“

„Od té doby, co to zjistila, je jako vyměněná. Někdy mám pocit, že je zralá…“ Tomáš ztišil hlas a zakroužil si ukazováčkem kolem spánku, „… do blázince.“

„Odkdy zjistila co?“

„Vždyť víš. Nejdřív si myslela, že to je moje vina. Dokonce mě vzteky bodla,“ řekl a vyhrnul si tričko. Jizva na boku mě úplně vyvedla z míry.

„Nožem?“ vyhrkl jsem.

Přikývl. „Naštěstí nic důležitého netrefila. Jen špeky a maso. Teď už aspoň ví, že to moje vina není.“

„A čí?“ řekl jsem, jako bych tušil, o čem ten chudák mluví.

Možná by mi to i prozradil, nebýt hlasitého zachrápání z ložnice. Tomáš se napnul jako struna a pak takřka neslyšně řekl: „Musím jít. Nerad bych ji… vždyť víš.“ Náznak úsměvu a potom zmizel v pokoji.

Nechal mě tam stát zmateného, v šoku. Propánakrále, kam jsem to vlezl? O čem to blábolil? Obraz? Chladicí box? Co Eva zjistila, o čem bych měl vědět? Co nebyla jeho vina? Měl to v hlavě pomotaný. Sám nevěděl, o čem mluví. Co to z něj ta ženská udělala? Lidskou trosku! A to jsem se jí chtěl omluvit. To určitě!

Vzpomněl jsem si na tu jizvu. Mohl se v lese nabodnout na větev, co já vím. Ale proč by si vymýšlel? Byla by toho Eva vůbec schopná? V afektu? Ano!

Měl bych okamžitě zavolat na policii nebo do blázince. Protože to, že na mě počkal, znamenalo jediné – volání o pomoc.

Možná ho šikanuje i tou zimou. Ale proč? Vůbec jsem netušil, co si o tom mám myslet. Rozsvítil jsem v obýváku a začal hledat topení. Pustím ho na plný koule, ať jí třeba klepne.

Na stěnách jsem žádné radiátory nenašel. Možná v podlaze? Jen najít nějaký uzávěr nebo termostat. Jenže v pokoji nic nebylo. Pak mě napadlo podívat se na chodbu a ejhle, bingo! Krčil se na zdi, jen níž, než bych čekal.

„Tak a teď něco uvidíš,“ řekl jsem tiše a otočil knoflíkem doprava. Nebyla na něm žádná stupnice, ale selský rozum mi radil, že právě tam narazím na teplo. Doufal jsem, že jsem přitopil nejméně o dvacet stupňů.

Najednou se mi zatočila hlava. Potřeboval jsem si sednout, a tak jsem zamířil ke gauči. Oteplilo se. Nějak moc rychle, prošlo mi hlavou. I spánek se blížil mílovými kroky, čímž mě dost zaskočil. Měl jsem co dělat, abych vůbec došel. Bože, možná jsem to neměl zapínat.

Jak jsem se kácel na gauč, zahlédl jsem koutkem oka skupinu mužů. Stáli v místě, kde ještě před chvílí bylo zrcadlo. Nad něčím se skláněli. Chtěl jsem se na ně podívat, ale stihl jsem si jen položit otázku: Proč jsou tak vyšňoření?

Vzbudil jsem se zimou. Co vzbudil, doslova jsem vyskočil z kůže. Tělo pořád spalo, aspoň jsem v to doufal. Přece nemůžu být mrtvý? I když to, co jsem viděl, mě pěkně vyděsilo. Ležel jsem jen v bederní roušce na tvrdé pryčně. Kolem dokola se tísnilo osm vymóděných kašparů v barokních kostýmech. S nalepenými bradkami, v parukách, v dlouhých pláštích s nařasenými límci na mě zírali. Až na jednoho byli všichni prostovlasí. Ten jeden v klobouku držel otevřené nůžky nebezpečně blízko u mé ruky. Co s nimi chce dělat? Zdálo se, že nic. Stejně jako ostatní byl i on bledý a bez života jako socha na mostě.

Podíval jsem se na své tělo. Bezbranné, zranitelné. Trochu bledší, než bych čekal, ale jinak… Co to mám na krku? Modřiny? Jako od škrcení!

Uslyšel jsem hlasy. Blížily se a já si uvědomil, že se nemohu hýbat. To není sen! Vtom jsem vydechl, z nosu mi vyšla pára. Ani nejsem mrtvý. Sice bezmocný, ale zpátky ve svém těle.

„Takhle sis to představovala?“ Poznal jsem Tomášův tlumený hlas. Jako by přicházel z dálky nebo zpoza skla.

„Perfektní!“ vykřikla nadšeně Eva. „Není to sice úplně podle originálu… Ne. Je to perfektní. Myslíš, že nás ještě vnímá?“

„Asi jo. Ještě jsem to pořádně nezamrazil. Víš, kdybys chtěla cokoliv změnit… Už ale není moc času. Thiopental přestává působit. Pomalu se probouzí.“

„Ne. Nedovolila bych si na tom něco měnit. Je to skoro dokonalá kopie. Doktor Nicolaes Tulp, Colevelt, Slabberaen, Calkoen, de Witt, Block, Loenen… Škoda, že je představují ti tví dementi z práce. Nemohla jsem je vystát a teď abych se na ně ještě dívala. Tak odporní! A ty jejich naduté žvásty. Ještě teď se mi z nich zvedá žaludek. Ani jeden z nich si místo v tomhle mistrovském díle nezaslouží. Stejně jako jejich předchůdci. Někteří zaplatili, aby mohli na obraze být. Pravda o dost míň než tihle.“

Najednou noční setkání s Tomášem dávalo smysl. Omlouval se mi, anebo to byla jen záminka, aby mi mohl vpíchnout sedativum? A třídní sraz? Šikovná návnada.

Ležel jsem uvnitř proskleného chladicího boxu, o kterém Tomáš před záchodem mluvil, a nade mnou stálo osm panáků z jeho práce. Už jsem se nedivil, že ho povýšili, když se ze dne na den uvolnilo tolik pracovních míst. Možná Tomáš doufal, že se s nimi u skleničky nějak domluví. No nevyšlo to a oni skončili za sklem v bytě, kde zrcadlo není zrcadlem a termostat není termostatem, nýbrž vypínačem, který promění zrcadlo v průhlednou stěnu. Jako ve špatné detektivce.

Je tohle vůbec jejich byt? Každý průměrný policajt by tu mrtvoly přece našel. Jak to Tomáš říkal?  Staré musí ustoupit novému. Není tohle jeden z baráků určených k demolici?

Jen by mě zajímalo, jestli také každého z nich taky tak srdečně objal dřív, než jim vpravil dávku thiopentalu do těla. Pak je převlékli, naaranžovali a důkladně zamrazili, tak aby se tenhle mrtvý obraz už nikdy nepohnul. Teď už ani nepotřebovala fotoaparát, objekty jí nikam neutekly.

Co to ale mělo společného se mnou? Já do té jejich party přece nepatřím. A vtom mi to došlo. Ta děvka! Celých třináct let to držela v sobě a teď… Ne. Klid, klid. To nebude tak horké. Nemůže.

„A pak je tu ON,“ pokračovala Eva a v jejím hlase najednou zazněla až šílená nenávist. „Náš popravený zločinec. Rembrandt by to z toho, co jsi měl k dispozici, nesestavil líp. Jen snad…“

„Co?“

„Ne, nic.“

„Jen to řekni.“

„Měl jsi mu tu oprátku pořádně utáhnout.“

„Víš, bál jsem se, abych ho nezabil, pak by už nebyl tak tvárný.“

„Jistě, jistě. Máš pravdu. A vlastně je to tak lepší. Takhle si to aspoň pořádně užije. Tak jako já ty roky.“

Pane Bože! vykřikl bych, kdybych mohl aspoň trochu hýbat rty. Chtěla mě oběsit. To přece nemůže! Kvůli prachům na hypotéku prosím, ale kvůli rozchodu před tolika lety?

„Ještě jedna věc mi tady vadí,“ řekla.

„Co?“

„Proč jsi mu neotevřel levé předloktí jako na originále? Pamatuješ si, doktor Tulp drží sval chirurgickou svorkou a ty jsi mu dal do ruky jen obyčejné nůžky!“

„Já myslel. Nevěděl jsem…“

„… co jsi nevěděl?!“ zvýšila Eva hlas. „Obrazy, a mistrovská díla zvlášť, stojí na detailech! Tímto výtvorem vzdáváme hold prvnímu obrazu, který mistr signoval.“

Hodina anatomie u doktora Tulpa! Tak se jmenovala Rembrandtova předloha tohohle bizarního díla, jehož jsem se stal součástí. Tulpovo celé jméno i s titulem měli jako heslo pro wifi. Jak to že mi to nedošlo? Oni mě snad chtějí pitvat? To by přece neudělali! Ne… Jen mi chtějí nahnat hrůzu.

„Já vím, promiň, na to jsem neměl žaludek.“

„Nevadí, možná je to tak lepší. Říkal jsi, že vnímá?“

„Myslím, že začíná. Pomalu se probouzí.“

„To je dobře, přivedeme ho zpátky k životu.“

Sláva! Už jsem se začínal bát.

„Rozhodla jsem se, že udělám pár změn. Kašlat na pocty. Přestaneme kopírovat. V originalitě je síla. Přines mi skalpel!“

„Co chceš dělat?“

„V první řadě chci, abys věděl, že to, co teď udělám, je tvoje vina. Kdyby ses držel Rembrandta, nikdy bych se neodvážila.“

Ucítil jsem závan čistého vzduchu. Někdo, nejspíš Eva, otevřela vstup do chladicího boxu.

„Chci, aby cítil stejnou bolest,“ slyšel jsem ji, až příliš zřetelně, „jakou jsem cítila, tehdy když nechal zabít mého syna.“

„Syna?“ zeptal se Tomáš. Jeho hlas zněl také zřetelněji. „Jak můžeš vědět, že to byl chlapec? Vždyť jsi říkala, že měl nanejvýš tři týdny.“

„Prostě to vím!“ štěkla. „Ženy to vycítí. Dala jsem mu i jméno. Karel. Po tom hajzlovi. Nenávidím ho, to on může za to, že už nemůžu mít děti! Ať trpí!“

Ucítil jsem vůni jejího parfému, její dech. Byla blízko, nebezpečně blízko, ale stále jsem se nemohl pohnout. Thiopental pořád účinkoval. Držel mě jako ve svěrací kazajce s časovým zámkem. Jak dlouho ještě? Snad chvíli. Potřeboval jsem čas. Kde ho však vzít? Zmocnila se mě panika.

Pak se objevila. Skalpel v ruce. Naše pohledy se na okamžik střetly a ona se ke mně naklonila.

„Je to tvoje vina,“ zašeptala mi do ucha a já si uvědomil, že cítím, jak mi po tváři stéká pot či její slina. Už jenom chvíli. Mluv, mluv! Vykecej mi díru do hlavy. To přežiju. A ona poslechla. „Kvůli tobě nemůžu mít děti. Už nikdy. To jediné, které ke mně chtělo přijít, jsi mi sebral. Vůbec netušíš, čím jsem si musela projít. Málem jsem se z toho zbláznila.“ Málem?! „Naštěstí jsem měla sen. Ten jediný mě držel při životě. Tak moc jsem se těšila, až ho uskutečním. A povedlo se. Moucha sedla na lep.“

Znovu se narovnala a usmála se na mě. Nelítostně, tvrdě. V ruce svírala skalpel, který Tomáš neměl odvahu použít. Ona ano.

„Ne. Nedělej to!“ Nejprve jsem si myslel, že jsou to moje slova, ale zakřičel je Tomáš. „Takhle ten obraz zničíš.“

Eva se ke mně otočila zády a já ucítil, jak mi škublo ve svalu. Pak znovu. Pohnul jsem prstem u nohy. Tělo přicházelo k sobě.

„Nemůžeš zničit něco, co nenávidíš. Jen sprovodit ze světa,“ řekla.

Cítil jsem, jak rozmrzám a se mnou i chladicí box, ze stropu na mě začaly padat kapky. Už jen pár sekund a budu se zase moct normálně hýbat. To zvládnu. Jenže to by tady nesměla být ona.

Znovu se nade mnou naklonila. Zrůda plná nenávisti. Napřáhla se. Hrot skalpelu nemilosrdně mířil proti mému břichu.

„Evo!“ vykřikl jsem. Ruce chtěly vyrazit k obraně, ale byly příliš pomalé, ztuhlé.

„Evo!“ ozvalo se za sklem a ona se na chvíli zarazila. Pootočila se.

Najednou jsem zahlédl nůžky. V tom stresu jsem na ně úplně zapomněl. Tulp je držel na krajích palce a prostředníčku, bylo snadné se jich zmocnit. Sáhl jsem pro ně a s vypětím všech sil je namířil proti Evinu břichu.

Vůbec si toho nevšimla. Vrátila se ke mně jako k bezvládné oběti a… bodla! Těžko říct, kdo z nás dvou byl rychlejší, ale zasáhli jsme oba. Výkřiky bolesti se vpily do sebe jako dva dávní milenci, kteří k sobě po letech opět našli cestu. Evino vychrtlé tělo se na mě zhroutilo. Nůžky i skalpel tak pronikly hlouběji do našich těl. Z pusy mi vyrazila krev. Zavřel jsem oči.

Neotevřel jsem je ani ve chvíli, kdy za mnou vrzly dveře. Pomoc? Ne. Zavíraly se.

Po chvíli se za sklem ozval Tomášův třesoucí se hlas.

„Promiň, kamaráde. Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. Když mi řekla, co ti chce udělat, neměl jsem na vybranou. Ty, nebo já… Žít s ní bylo peklo. Jizev po těle mám mnohem víc. Nejdřív jsem jí tam chtěl jenom zavřít a zamrazit, ale ona by se z toho určitě dostala. Měl jsem z ní takový strach… Málem jsem tam ty nůžky ani nedal. Nebýt tebe, nikdy bych se neodvážil. Snad mi odpustíš… Určitě mi odpustíš, vždyť jsi s ní žil.“

Tomáš mluvil a mluvil, a já už toho chudáka nechtěl poslouchat. Na to mi zbývalo příliš málo času.