Nový bizarre horor z pera Petra Bočka Hřbitov trpaslíků (Golden Dog, 2021) už se za nedlouho objeví na pultech knihkupectví. Bude jistě lahůdkou, kterou si nesmíte nechat ujít. Ale kdo je vlastně Petr Boček? Co dělá po večerech? Jak vznikají jeho díla? Proč hledá „historické kostlivce“? A s kým by nechtěl sdílet rakev? Na to vše mi odpověděl v následujícím rozhovoru! Rozhovor s PEtrem Bočkem vedla Ivana Gašparíková.

Prozraďte nám, jaké jsou vaše hororové zájmy a koníčky? Myslím si, že nám toho o vás hodně řeknou.

Od malička jsem měl rád strašidelné historky. Ale v dobách mého dětství nebylo mnoho skutečných hororů k mání. Takže jsem četl pověsti, mráz po zádech mi běhal i při čtení foglarovek a dodnes si pamatuji, jakou hrůzu ve mně vyvolalo čtení Psa baskervillského. Až se mi to zdá neuvěřitelné! To jsem v noci spal s nožem pod polštářem – ještěže jsem se na něj nenabodl! Hltal jsem detektivky, hlavně už výše uvedeného Arthura Conana Doyla, ale také třeba Dorothy Leigh Sayers nebo Edgara Wallace. No, a pak přišel Edgar Allan Poe nebo Robert Louis Stevenson.

Mnohé strašidelné historky jsme si s kluky taky vymysleli, což jsem využil třeba při psaní románu Mízožravci. V devadesátých letech jsem objevil filmový horor, byl jsem pravidelným návštěvníkem videopůjčoven. Teď, protože denně dojíždím do práce, nemám na filmy skoro vůbec čas. O to víc čtu. Díky častým zpožděním vlaků toho nakonec zvládnu docela dost. Baví mě třeba znovuobjevovat zapomenuté autory a texty 19. a počátku 20. století.

Za dětských let jsem vždycky toužil mít doma masku Fantomase. Tu první jsem si vyrobil sám, tu skutečnou, kvalitní, jsem dostal od kolegů v práci někdy před dvanácti lety a zahrál jsem si v ní hlavního záporáka ve filmu Chrudimátor. Převleky mě vůbec bavily: babička mi spíchla z černého klotu kutnu, v níž jsem strašíval jako vedoucí na dětských táborech a poté jako učitel na školních výletech při nočních stezkách odvahy. Kolikrát jsem se v těch lesních samotách bál víc než ty děti, maska nemaska. A protože se o téhle mé kostýmové úchylce ví, tak pravidelně dostávám od dcer (někdy i od kolegů) masky, paruky a další strašidelné propriety, například naposled hororovou zástěru. Vše využívám i na nejrůznějších literárních akcích.

Mnohá strašidelná a pustá místa jsem navštívil se svým kamarádem Karlem (předobrazem Přemka z Mízožravců), s nímž jsme dokonce založili vlastní království v romantických místech nedaleko historického středu rodné Chrudimi. A v prolézání starých půd a sklepů nyní pokračuji i jako archivář. A pořád mě to baví.

Už jako dítě jsem psal: nejdřív to byly samozřejmě pohádky. Potom nejrůznější povídky a dobrodružné romány, jako například Konec Silvera Dittricha nebo Let přes Atlantik 1872, každý na úžasných dvacet stránek. Mezi těmi dílky byl taky hrůzostrašný příběh Muž v černém, v němž (na rozdíl od filmového plagiátu) ovšem nevystupovali žádní mimozemšťané. Pojednával o zločinci, který se skrýval v hrobce u kostela svatého Michala v rodné Chrudimi, na nějž jsme viděli z oken základní školy. To monstrum mělo reálný předobraz: kulhavého správce zpustlého parku (někdejšího hřbitova) rozkládajícího se kolem zmíněného svatostánku, o němž jsme si vyprávěli děsivé historky. Ve skutečnosti to ovšem byl neškodný penzista.

Sporadicky jsem psal i na gymnáziu, intenzivněji na studijní stáži v Rusku, a to už i horory. Jako učitel jsem se sešel na škole s kolegou Zubíkem, který měl podobný smysl pro strašidelno (i humor) a spolu jsme se začali hororům věnovat systematicky. Po dlouholetém psaní do šuplíku se nám některé texty podařilo vydat časopisecky a poté knižně. No, a tahle psací etapa trvá dodnes, byť už převážně píšu sám. Kromě hororů mám ale i jiné koníčky. Tím největším je historie letectví, které se intenzivně věnuju už od dětských let.

Pokud tedy dobře chápu, sbírka Umrlčí věnec (vydal Golden Dog) vznikla na popud vaší záliby? Kdy vlastně tento nápad vznikl a co si myslíte, že tato sbírka čtenářům přinese? A jak složité bylo sesbírat balady a básně z 19. století?

V naší rodinné knihovně zůstal po dědečkovi, který zemřel ještě před mým narozením, výbor básní Adolfa Heyduka, českého básníka 19. století, který se narodil v mém rodném kraji, v Rychmburku nedaleko Skutče. Díky tomu jsem už od dětství věděl, že Erben nebyl jediný český básník, který psal strašidelné balady. A protože k Heydukovi se nacházejí i podklady v našem archivu, rozhodl jsem se, že s jeho dílem seznámím čtenáře časopisu Howard. Doufal jsem, že to bude taková historická zajímavost. Výsledek ale předčil má očekávání. Dosud dost podceňované Heydukovy balady (už ve své době byl ceněný především kvůli své lyrice) konečně padly na úrodnou půdu.

Honza Vojtíšek pak přišel s nápadem sestavit antologii české hororové poezie 19. století. Dost dlouho jsem odolával, ale nakonec jsem podlehl. Ve výsledku se nám podařilo nalézt dost podobných básní ne na jednu, ale hned několik antologií. Básně jsme dolovali z dobových časopisů, antologií, kalendářů i ze samostatných sbírek jednotlivých autorů, dostupných v soukromé knihovně, v knihovně archivu, v knihovně regionálního muzea, v digitálních knihovnách i v elektronických databázích. Nakonec to šlo docela dobře, i když to bylo dost pracné. Výsledkem je téměř 1 000 stran přepsaných básní. Čtenářům může tato sbírka přinést prozření, že český horor má přece jen už dlouhou tradici. Na rozdíl od tehdejších povídek jsou básně o stupínek drsnější a obsahují leckterá archetypální hororová témata, přebíraná často z národních pověstí. A působivý je i jejich jazyk: poněkud archaický a u některých autorů i trochu bizarní.  

Umrlčí věnec se tak dá zařadit do povinné četby i maturantům, takže jste toho rozhodně nepřinesli s Vojtíškem málo. V baladách této sbírky se často setkáme s kletbami a nadpřirozenem. (Rozhovor o knize Umrlčí věnec najdete zde) Jak jste na tom vy? Věříte kletbám či duchům i v reálném životě? Bojíte se, když světla zhasnou?

Asi vás zklamu. Jsem člověk veskrze racionální, takže na nadpřirozeno moc nedám. Proto ho také obvykle podávám s určitou nadsázkou. Pravda, znám několik celkem hodnověrných lidí, kteří mi vyprávěli příhody, nad kterými zůstává rozum stát. A v archiváliích máme zaneseno množství zajímavých a bizarních příběhů, nicméně těch, které zavánějí magií tam moc není. Skoro žádné. Spíš věřím na lidské pudy a deformace lidské psychiky. Na genius loci a atmosféru okamžiku. Kolikrát jsem viděl hodně špatný filmový horor, dá se říct úplnou blbinu, a stejně jsem pak pociťoval určitou úzkost. Ale jen když byla noc a já byl doma sám. Mám sice rád morbidní místa (hrobky, kostnice,…), ale přespávat bych na nich opravdu nechtěl. A samozřejmě mám i své osobité úzkosti a fobie, které dokážou působit až nadpřirozenou silou.

A není náhodou možné, že váš román Mízožravci ožil z vašeho podvědomého strachu? Přece jen v knize předkládáte nadpřirozeno. Jak vlastně dílo vzniklo? A co bylo prvotní myšlenkou?

V podstatě se původně jednalo o dva náměty. Kdysi jsem se setkal se členy jistého spolku, který se tvářil, že mu jde o ochranu přírody, ale jeho činnost tomu moc neodpovídala, navíc členové byli evidentní magoři a exoti. Napadlo mě tedy napsat o organizaci, která za zdánlivě ušlechtilými cíli skrývá temné tajemství. To je jedno z mých oblíbených témat: zlo maskované zdánlivou dobrotou. Takové teď bují leckde kolem nás, stačí si projít sociální sítě. Člověk už neví, jestli to je naivita, blbost či záměr. A docela to děsí.

No, a zároveň jsem měl v plánu zavzpomínat na svá dětská léta, na klukovská dobrodružství, tajemné historky z rodného města, na svého nejlepšího kamaráda, který už bohužel není mezi námi. Zamyslet se nad cenou přátelství, nad životními zisky i ztrátami. Leccos z toho jsem prožil. Proto, přes řadu bizarností a temnoty, mají Mízožravci jistý nostalgický nádech.

Když se tak probíráte archivy, starými a zapomenutými texty, je něco, co vás při vaší misi překvapilo? Nebo jste při tom zažil něco, na co jen tak nezapomenete?

Předpokládal jsem, že těch básnických textů bude hodně, ale to množství mě stejně překvapilo. Ne vše je samozřejmě stejně kvalitní. A to jsem z výběru obvykle vynechával historické balady, které jsou zpracováním konkrétních událostí dějin, nebo verše s tématy ze starověkých bájí, případně s tématy biblickými. I v nich se čas od času objevovaly určité temné momenty. 

Překvapilo mě také explicitní zobrazení hrůz, které obvykle nenajdeme v tehdejší české próze. Balady pokrývají řadu elementárních hororových témat, obvykle přebíraných z národních pověstí. Častým a bolestivým tématem byla smrt dítěte, tehdy obvyklá součást života. Přesto z básní cítíme, že se s ní lidé vyrovnávali velmi těžce. 

Zajímavé jsou též osudy českých literátů. Většina z nich žila v bídě, nebo si musela lecjak přivydělávat. Na mnohé se nespravedlivě zapomnělo, a proto si myslím, že je dobře jejich tvorbu znovu vynést na denní světlo.

S některými z nich se pojí různé záhady, nesrovnalosti a domněnky. Jejich příčina však není nijak nadpřirozená, obvykle se jedná o nedostatek informací. Někteří například své básně podepisovali pouze iniciálami, šiframi, nebo pseudonymem. Takže Giovanni Vranini, Filip Černý, případně J. Šíp byl například Svatopluk Čech, Antonín Barborka, Janko Hovora, případně Anonym druhý zase Jan Neruda (podepisoval se také trojúhelníčkem), Gemma, Žalov a Ivan Habakuk byly pseudonymy Jakuba Arbese, pod jménem Ludmila z Hrádku se v almanachu Lada Nióla skrývá Božena Němcová (v almanachu Perly české se objevil zase jako Štěpán Danieli). Některé záhady přetrvávají. Dosud se mi třeba nepodařilo zjistit, kdo je to V. B. z Čisté, a to ani s pomocí databází Akademie věd.

Kristina Haidingerová v nedávném rozhovoru zmínila, že právě s vámi jako s hororovým autorem by klidně vlezla do skříně. Údajně je s vámi sranda. Jaký druh humoru vlastně preferujete?

Já jsem takový extrovertní introvert. Život si usnadňuji černým humorem. A ten vkládám i do hororu. Vůbec si nemyslím, že by tím nutně musel být méně děsivý. U nás se někdy bere, že to, co je vtipné, je zároveň tak nějak nevážné, zlehčující až frivolní. Ale černý humor může účinek ještě zesílit, podtrhnout absurdnost situace, znásobit děs. Někomu to samozřejmě může vadit, ale s tím nic nenadělám, je to osobitost mého autorského stylu, toho se prostě nezbavím. A černý humor zapojuji i do svých autorských čtení, prezentací i přednášek (tam, kde se to hodí, samozřejmě). Srandou se snažím oblažovat i kolegy v práci, už mě dobře znají, takže od nich k narozeninám dostávám různé hororové propriety, pravidelně i stylovou rakvičku a věneček.

A teď jednu na tělo, tedy na titul Hřbitov trpaslíků (Golden Dog, říjen 2021). Na co se těšit a proč knihu číst?

Byl bych rád, kdyby tuhle knížku čtenáři četli aspoň tak rádi, jako jsem ji já psal. Kombinuje černý humor s hororem, fantazii s realitou. Je to bláznivý příběh, v němž se objevují trpaslíci, ghúlové i nějaký ten duch. Nechybí sériový vrah, únos, nekrofilie a černá magie. Doufám, že čtenáře překvapí i dějové zvraty: ne vše je tak, jak se zpočátku jeví. Přestože je děj kompletně vymyšlený, přece jen jedna dějová linie vychází ze skutečného kriminálního případu. Ale nebudu prozrazovat ze kterého, to bych moc napověděl.

Myslím si, že jste nyní natěšil spoustu lidí. Když už jsme u promyšlených příběhů, který knižní autor vám přijde naprosto geniální?

Ke psaní hororů mě klasicky přivedl Stephen King, který mi ukázal, jak může vypadat kvalitní moderní horor. Za největší čtenářský zážitek jsem ale vždycky považoval vynikající Bulgakovův román Mistr a Markétka. Těch skvělých spisovatelů je pak celá řada, nerad bych někoho vynechal. Ze současných hororových autorů se mi třeba hodně líbil Laird Barron. Občas, když si přečtu něco skutečně dobrého, kladu si upřímně a bez obalu otázku, proč se vůbec o něco v literatuře snažím. To ale vždycky brzy přejde a já takové podněty nějak zpracuji. Je ovšem pravda, že inspiraci mi přinášejí i knížky nepovedené, kdy si řeknu, že bych podobné téma rozhodně zpracoval líp. A třeba to i zkusím.

Představte si těsnou rakev a teď nám upřímně řekněte, s kterou hororovou, ženskou postavou byste tam rozhodně nechtěl ležet?

Když tak uvažuju, tak asi se Sadako (Samarou) z Kruhu. Ty její vlasy by mi lezly do ksichtu a děsně svědily. Když se po smrti ani nemůžete podrbat, byl by to očistec. Taky nemám rád zimu a ona je zmáčená ze studně, klidně bych mohl dostat ledvinový zánět. Pevně doufám, že nakonec podnájemníky mít nebudu, dostanu sólo rakev nebo sólo urničku.

Když už jsem vás pohřbila, napadá mě otázka… Co vám horor vzal?

Nudu.

Pečenou kachnu s bílým nebo s červeným zelím?

Je mi to fuk. Hlavně nesmí chybět ta kachna. A prosil bych bramborový knedlík.

A já vám Petře za velice zajímavý a přínosný rozhovor velice děkuji.

Rozhovor vedla: Ivana Gašparíková