ROZHOVOR: Kristina Haidingerová

Spisovatelka, organizátorka festivalu HorrorCon, vášnivá zahradnice, redaktorka…  To vše je Kristina Haidingerová autorka románů o krvelačných Violetech Ti nepohřbení a Děti Raumy, erotické knihy Richardovy živé hračky a mnoha povídek a básní. V následujícím rozhovoru nám prozradila, co bude na letošním HorrorConu, čeho se bojí, jak se staví k drsnějším stránkám hororu anebo s kým by vlezla do skříně. Rozhovor s Kristinou Haidingerovou vedla Ivana Gašparíková.

Kristíno, dá se o tobě říct, že jsi taková matka tuzemského hororu. Co tě vlastně přimělo ke všem těm organizacím antologií, conů a celkové propagaci tohoto žánru?

Řekla bych spíš matka potíží a všech nejtrnitějších cest! Ale úplně všechno je výsledkem zvláštních náhod, které se začaly nabalovat někdy začátkem roku 2014, kdy jsem hledala vydavatele pro první román. Tehdy se mě ujal Karel Petřík z Netopejra a vysvětlil mi prakticky vše, co psaní a vydávání obnáší. Jeho kmenová autorka Jenny Nowak v té době také měla v rukou nový počin, a tak jsme všichni uspořádali první společné čtení ve stylovém absinth baru Dark Velvet na Žižkově. Účast nás hodně překvapila. Zjistili jsme, že i přes nepříznivé prodeje v distribuci někde ti fanoušci temné literatury prostě jsou, že jich vůbec není málo, jen o spoustě knih nevědí.

S Jenny jsme pak rozjely řadu dalších akcí. V našem úsilí nám hodně pomohl portál Děti noci, pro který jsem pro změnu začala psát recenze. Spisovatelka a fotografka Hanina Veselá, která mi také umožnila udělat velkou sérii fotek k první knize, mě nasměrovala k magazínu Howard, a tak jsem se seznámila s Honzou Vojtíškem, okolo kterého se pohybovalo další množství podobně zapálených autorů a příznivců. S jeho podporou pak vznikl HorrorCon, který postupně rostl, v roce 2017 už musel být díky malé kapacitě baru dvoudenní. Pan Petřík se ujal našich prvních antologií a doporučil nám jako větší místo pro konání HorrorConu Cross Club.

To už jsme měli kolem dvou stovek návštěvníků a za sebou řadu měsíců práce a úsilí. Martin Štefko mezitím rozjel své nakladatelství a vzal pod svá křídla většinu domácích autorů. Brzy se spojil s magazínem Howard a nakonec i s HorrorConem – kruh se pomyslně uzavřel. S Martinem se shodnu na tom, že se tomu věnujeme hlavně pro to, aby domácí autoři tvrdšího či snad podivnějšího žánru měli (podobně jako třeba autoři fantasy) své zázemí, aby měli šanci někde vyjít, a hlavně tvorbu pak různě prezentovat a podporovat. Na HorrorConu se čtenáři mohou osobně potkat s většinou domácích autorů, což je pro nás pro všechny asi ten nejlepší pocit.

Pojďme rovnou i těm nezasvěceným říct, co je HorrorCon, na co se můžou návštěvníci těšit a na co bys je zejména pozvala v tomto roce?

HorrorCon je každoroční setkání příznivců temnějšího umění, které se zaměřuje především na českou a slovenskou scénu. Koná se v listopadu v Praze, rádi bychom se v létě vraceli i do Ostravy. Fanoušci se mohou setkat se svými oblíbenými autory, maskéry, filmaři a dalšími umělci. Letos budou přítomni zástupci hned tří nakladatelství – Golden Dog, Carcosa a Medusa. Mezi autory se objeví Veronika Fiedlerová a Ludmila Svozilová, znalec hororů Martin Jiroušek, chybět nebude ani Petr Boček, který zde pokřtí svou knižní novinku Hřbitov trpaslíků. Křest a autogramiáda čeká také dosud nejobsáhlejší publikaci HorrorConu – knihu České temno.

Urbex&Stories pro nás chystají prezentaci nejzajímavějších fotografií tajemných a opuštěných míst. Pokud se budeme moct vidět naživo, maskér Pavel Slaughter Jelínek chystá velkou šou. Vystoupit by měla také elektro-fetish-gotická skupina Hieros Gamos, a bude-li povolen tanec, DJ Demi si na večer chystá speciální filmově-taneční goth party. Návštěvníci budou moct tradičně něco „vylosovat“ v našem cestovním CreepyBoxu, nebo vyhrát v tombole. Další body programu se právě domlouvají a budeme je odtajňovat postupně.

Tak to moc děkuji za vyčerpávající odpověď a zároveň pozvánku pro všechny nadšence a zvědavce. Ale abychom se nepohybovali jen okolo tebe… pojďme do tebe.  Sama jako autorka máš několik zářezů. Co by si mohli čtenáři přečíst z tvé tvorby? Na co bys je pozvala?

Ze samostatné tvorby toho teď už k dostání moc není, v papíru, tuším, že jen jeden díl o Violetech – Děti Raumy. Romány ale začaly vycházet v podobě audioknih – právě letos načetl zapálený rétor Jiří Wittek knihu Ti nepohřbení. Takže posluchači nemající větší problém s udržením pozornosti (je tu více časových os a dějových linií) a nevadí jim krvepijci, kteří určitě nedrží dietu, se mohou s chutí zaposlouchat a přichystat tak třeba na další díly. Děti Raumy by měly v audiu vyjít snad ještě letos. Třetí díl, který celou tu prastarou ránu uzavírá, právě dopisuji, takže knižně by s trochou štěstí pak mohly být znovu k dostání všechny tři díly, a to v reedici a jako celek v jedné knize.

Myslím si, že krvák do uší pro naše čtenáře bude jako rajská hudba. Ale co ty a násilné nebo krvavé scény v hororu? Často jsou autoři napadaní, že jsou choromyslní. Potýkáš se sama s nějakou touhou vyvrhovat lidi či zvířata i mimo literaturu? A čekáme opravdu upřímnou odpověď!

Tak zrovna do hororů ty brutálnější scény tak nějak patří, ačkoliv je jako čtenářka ani divačka přímo nevyhledávám a nelíbí se mi, pokud jsou pouze samoúčelné nebo přehnané – zjevně nereálné. Pokud příběh pojednává o vrahovi, budu počítat s nějakou tou vraždou, k upírům zase přirozeně patří krev a smrt. Upřímně si myslím, že lidé v sobě stále mají pudovou zvířeckost, kterou více či méně potlačují. Popravy kdysi bývaly velká šou a během řady válek lidé zažívali strach, umírání a utrpení všeho druhu docela běžně.

Dnes žijeme v době dočasného klidu (kdy mnohdy i naši blízcí bohužel umírají někde daleko, celkově stárnutí a smrt vytěsňujeme), paradoxně pak násilí vyhledáváme v knihách či filmech – ale už s vědomím, že se nás jaksi netýkají. Violeti v mých knihách se živí krví, všichni byli zavražděni, takže si hodně z nich na svoji lidskou minulost nevzpomíná, a ti, kteří ano, nemají moc hezké zážitky. Chovají se pudově a krev a umírání k nim prostě patří. Některé scény se mi psaly hůř, některé – přiznám se – mě přitahovaly. Jak kdysi řekl Tom Cruise – pohled na šelmu, která strhává laň, je svým způsobem fascinující. Sama mám ovšem problém zabít mouchu a můry a pavouky zachraňuji.

I pokud by se jednalo o gigantického pavouka?  Jak se vlastně stavíš k hororům se zvířaty jako hlavními antagonisty? A co jsi na toto téma četla nebo viděla naposledy?

Například sklípkani se mi hrozně líbí a vůbec nezáleží na tom, jak jsou velcí. Ale shodou okolností mám v nejnovějším literárním počinu coby „záporné postavy“ zrovna obří pavoučici a hordu jejích nadržených synků, ale příběh se odehrává ve světě, který stvořili lidé. Horory se zvířecími protagonisty nesleduji, vlastně si ani nevzpomenu na žádný, který by mě zaujal. Hrůzu jsem měla z navrátivší se číči z knižního Řbitovu zviřátek, a to je tak vše. Nejspíš to bude tím, že mám zvířata všeho druhu raději než lidi.

Určitě máš můj obdiv, že tě dvoumetrový sklípkan nevyděsí. Ale když jsme u toho, existuje nějaká umělecká tvorba, která tě šokovala, nebo spíše jak se říká dostala? A pokud ano, pověz nám o tom. Co Kristinu Haidingerovou dokonale rozhodilo?

Je toho moc a moc od hudby až po architekturu, to by bylo na několik stran. Nejsem bojácný typ, ale dostane mě dost věcí. Hodně taky záleží na tom, v jakém jsem zrovna „nastavení“, nebo co zrovna píšu. Leccos už jsem různě zmiňovala nebo přímo zanesla do knih, ale kdybych měla přece jmenovat, byly by to kresby tatéra Filipa Kysela, které mě dostaly dosti osobně. Filip měl neuvěřitelnou fantazii a morbidní nálady k tomu, takže jeho díla byla hodně sugestivní a nevídaná.

Naprostá většina obrázků, které zdobí moji kůži, jsou od něj. Favoritkou je „růže z mrtvého masa“, tu mám vprostřed zad (přesně na páteři mezi lopatkami). Při její tvorbě Filip nanášel několik vrstev barev, aby dosáhl kýženého „sliz“ efektu, takže jsem docela trpěla, ale jsem dodnes ráda za každou jednu památku na něho, neb už bohužel není mezi živými. Tak trochu v jeho šlépějích jde infernalistka Anna Korbelová (její tvorbu lze dohledat na záznamech z loňského HorrorConu), u které na mě pro změnu čeká obraz na zeď.

Tak to bude další otázka jako něžné pohlazení. S jakou svou postavou bys chtěla prožít románek?

Vyloženě románek asi raději s žádnou – většina z nich by mě buďto sežrala nebo jinak zabila. Ale na dostaveníčko bych pozvala třeba Katarinu Liliju z Richardových živých hraček, nebo Samuela Segetha, když byl ještě člověk, ale musel by nejdřív asi trochu dospět.

Každopádně v tomto roce u Golden Dog vyjde celkem rozsáhlá hororová antologie České temno, za kterou stojíš. Čím nás překvapí? Jaké typy povídek prošly sítem a na jaká jména se můžeme těšit?

Kniha tvoří průřez domácí tvorbou a hororovými tématy. Obsahuje sedmnáct povídek řazených tak, aby na sebe prostředím či stylem navazovaly. Všech sedmnáct autorů už za sebou má publikace, ať časopisecké nebo i románové. U některých jsem vybírala ze starší tvorby podle tématu, které jsem chtěla do knihy doplnit, někteří psali přímo pro České temno. Z původního záměru, totiž vytvořit sbírku klasických gotických hororů, nakonec sešlo, protože značná část autorů/čtenářů už je dnes neumí anebo ani nechce psát/číst. Přesto má kniha zvláštní patinu (například všechny povídky jsou v minulém čase, hodně jsme omezili také vulgarizmy) a ukazuje krásu samotného českého jazyka.

Představuje všechny naše „klasiky“ žánru jako Svatopluka Doseděla, Pavla Renčína, Petra Bočka, Otomara Dvořáka nebo Honzu Vojtíška. Najdou se tu i docela staré povídky, třeba ta od velmi plodné, ale dnes už nepublikující Boženy Čechalové, a největšími „nováčky“ jsou Renata Bočková nebo Ondřej Kocáb. Půjde o první knihu edice HorrorCon, která díky péči a odvaze nakladatelství Golden Dog vyjde ve velkém formátu. Bude také doplněná luxusními ilustracemi Jirky Dvorského, který stojí i za obrazem na obálce. Zkrátka, celá kniha bude po všech stránkách krásná, takže určitě stojí za to dojet 13. 11. do Prahy na křest a pro pár podpisů. 

V jednom rozhovoru jsi uváděla, že psaní opouštíš. Proč tomu tak bylo a jaký zlom nastal, že jsi se opět ke svému koníčku či prokletí (nehodící se škrtněte) vrátila? (Což je pro tvé čtenáře jistě dobrá zpráva!)

Je to prokletí, to je jasné. A nejen pro mě, ale hlavně pro všechny kolem! Stal se ze mě asociál a samotář věčně nemající čas. Lidé v nejbližším okolí většinou nečtou, a pokud ano, tak určitě ne horory, takže o psaní se mohu radit téměř výhradně jen virtuálně. Tehdy během psaní Dětí Raumy mě (i kvůli stresu) potkala osobní tragédie. S knihou jsem nakonec nebyla spokojená a navrch byla její distribuce příšerná. Ale tahle smůla se mě drží už od Nepohřbených, kde pro změnu 20 výtisků „zmizelo beze stopy“.

Měla jsem pocit, že ta snaha něco sdělit je marná, že mi mezitím skutečný život utíká mezi prsty. Rozhodla jsem se, že s tím na dobu neurčitou prostě seknu a budu se věnovat něčemu nenáročnému. Zkusila jsem poezii a zjistila, že mě dokáže krásně odreagovat, přičemž tvorba jednoho sdělení či řekněme – jedno navození pocitu – zabere pár minut. Díky této další neuvěřitelné náhodě jsme třeba dali dohromady sbírku Co číhá v temnotách. No a k návratu k próze mně dohnaly postavy. Prostě mi vyhrožují… až je všechny pozabíjím, třeba s tím seknu už natrvalo. Pravdou ale je, že během té roční „výluky“ se ve mně taky nahromadila spousta nových obrazů a příběhů, což dokazuje i jeden z mých nejnovějších textů. Je hodně… ujetý. Betačtenáři z něj skutečně „byli nadšení“, jak říkáš, jednoho ale dost (a ne pozitivně) šokoval a mám dojem, že dotyčný se mě začal snad i bát.

S jakým hororovým autorem bys chtěla být zavřená ve skříni a proč?

Jde o to, na jak dlouho. Ale takovou blbinu si dokážu představit asi jedině s Peťou Bočkem. Ten by k tomu určitě vymyslel ještě nějakou další kulišárnu!

Horor nebo horror?

Mně osobně se více líbí horror – přijde mi na první pohled přirozenější třeba ve výčtu žánrů, kde ani slovo thriller (na rozdíl od Slovenska) neměníme. Tenhle dvojí metr nemám ráda ani u cizích jmen, kdy jedno počešťujeme, druhé necháváme v původní podobě. Vím ale, že to zapříčinily historické souvislostmi daného jména a českého jazyka.

Za příjemný rozhovor Kristině moc děkuji.