Rozhovor V říši mrtvých
Není to přímo rozhovor v říši mrtvých, ale rozhovor o knize V říši mrtvých. Jedná se o sborník hororových povídek z 19. století, který dával dohromady Petr Boček. A právě jeho se ptal Honza Vojtíšek.
Mohl bys krátce představit knihu?
Tahle antologie, navazující na Umrlčí věnec, obsahuje celkem 43 strašidelných příběhů, které byly napsány během devatenáctého století. Rozdělil jsem je podle žánrů do pěti celků. První tvoří texty převzaté z protipověrečných, osvětových a populárně naučných sborníků určených prostému lidu. Druhý, zdaleka nejrozsáhlejší oddíl, představuje klasické povídky, kratší i delší, fantastické i čistě realistické. Následují hrůzostrašné pověsti a pohádky, nechybí ani parodie na tehdejší krváky.
V podobně koncipovaných antologiích bych chtěl postupně ukázat celou šíři děsivých a tajemných příběhů, které se četly v předminulém století, a to jak v próze, tak v poezii, a to od propracovaných klenotů až po zajímavé jednohubky z dobových kalendářů a časopisů, nebo i nejrůznější experimenty.
Dlouho jsem se rozmýšlel, zda do ní zařadit i notoricky známé a vícekrát už nově vydané povídky. Nakonec jsem se rozhodl, že ano. Čtenářů českého hororu v poslední době přibývá a ne všichni mají možnost a chuť shánět starší antologie. Navíc by tím utrpěla celá kolekce. A tak v tomto svazku čtenáři naleznou například známého Vampyra Jana Nerudy. Povídku Oko Ignáta Herrmanna, která se již také dočkala novodobé reedice, tu ovšem poprvé uvádím v méně známé, starší a působivější časopisecké verzi. Většina vybraných povídek ale bude asi pro většinu čtenářů skutečnou novinkou.
Co tě přimělo ji sestavit?
Když jsem s tebou, Honzo, sestavoval antologii Umrlčí věnec, našel jsem kromě stovek hororových balad i spoustu prozaických kousků, které by byla škoda nevydat. V hledání jsem pokračoval a nacházel další a další skvosty, takže jich už teď je dost na celou sérii. A to se ostatně týká i balad. Pokud se podaří realizovat všechny zamýšlené svazky, věřím, že to bude velmi zajímavá kolekce. Je však pochopitelné, že ani tím se pramen české strašidelné literatury 19. století zdaleka nevyčerpá.
Mají tehdejší strašidelné příběhy a současný český horor něco společného?
V současné době je stále populárnější propojování hororu s démonickými bytostmi převzatými nebo upravenými z lidové slovesnosti, zejména v žánru tzv. folk hororu. A stejný zdroj, tedy pověsti a pověry, má i značná část strašidelných příběhů 19. století. V nich se tehdy ovšem ještě často hrálo i na vlasteneckou strunu.
Co je naopak odlišuje?
Velká část tehdejších strašidelných příběhů v žánru kratší prózy měla v 19. století poměrně jednoduchou dějovou osnovu: líčí setkání s nadpřirozenou silou, šílenstvím, zločinem nebo jiným krutým reálným zlem. Příběhy jsou však spíš atmosférické. Explicitní násilí, krev, vyhřezlá střeva a uřezané hlavy v nich nalezneme málokdy (někdy však přece!), erotické scény jsou na dnešní poměry až příliš cudné. Literatura totiž měla v té době plnit osvětovou roli, měla vychovávat, tedy alespoň dle představ pedagogů a kulturních činitelů. Věřilo se tehdy i na fatální škodlivost četby krvavé literatury, která se stavěla takřka na roveň notorickému alkoholismu. Dle dobových představ prý dokázala člověka přivést až ke zločinu, nebo aspoň přinejmenším do blázince. Začalo se to měnit až s příchodem dekadence. Je také zajímavé, že kolikrát byly mnohem hrůznější veršované balady než próza. U nich se totiž explicitnost spíš tolerovala, snad proto, že měly propracovanou poetickou formu.
Čím tyto příběhy mohou zaujmout současného čtenáře?
Tak určitě tou krásou zašlých časů, dobovou atmosférou, starobylým jazykem. Pak také zjištěním, že utrpení, bolest a smutek prožíváme v průběhu staletí pořád stejně. V některých textech leckoho překvapí i nadčasový humor a nadhled. A mnohého tahle čítanka ze starých českých hororů i poučí: seznámí ho s autory, kteří neprávem upadli do zapomenutí, a s neznámými texty, z nichž ho určitě aspoň nějaký potěší.
Kam až sahá strašidelná literatura v české historii?
Určitě hlouběji než do devatenáctého století. Mnohé české pověsti mají svůj základ už v předkřesťanském období. Na to v antologii upozorňuje povídka Popelky Biliánové Památka Dušiček. Odkaz na středověké kroniky zde také přináší Sedláčkovo převyprávění známých a často citovaných upírských kauz z kroniky opata Opatovického kláštera Jana Neplacha (1322-1371).
Kdybys měl vybrat dva příběhy z knihy, které tě nejvíce zaujaly, které by to byly a proč?
V podstatě mám ke všem příběhům v knize nějaký vztah. Vytáhl jsem je ze zapomnění (kromě těch, které už byly prezentovány dřív), protože mě něčím zaujaly. Tak vyberu aspoň ty žádané dva.
V jednom starém kalendáři jsem našel pěknou povídku ze špilberské mučírny s názvem Každých deset minut (takový prastarý torture horor). Napsal ho jistý Rudolf Jaroslav Filipenský. A právě kvůli němu jsem ho dlouho nemohl do antologie zařadit. Nebyl jsem totiž schopen zjistit, co to je za autora. Nenalezl jsem ho v Lexikonu české literatury, v dobových příručkách, ani nikde na internetu. Přitom povídka byla napsaná kvalitně, takže se nemohlo jednat o výplod nějakého úplného nýmanda. Napadlo mě samozřejmě, že jde o pseudonym. A situace se opakovala. Prošel jsem všechny pseudonymy v Lexikonu, na stránkách Ústavu pro českou literaturu, v různých databázích… a nic.
Až pak jsem víceméně náhodně, již zcela zoufalý a bez nápadu na smysluplné řešení, padl v Národních listech na úplně jinou, nehororovou povídku stejného autora, což mi samo o sobě zase moc nepomohlo. Ale zbystřil jsem a zavětřil stopu! Při pečlivém prohledávání tohoto periodika jsem v něm pak nakonec překvapivě nalezl i Každých deset minut, a to konečně s uvedeným skutečným jménem autora. Byl jím, mnou už delší dobu podezřívaný, ve své době známý a plodný spisovatel Rudolf Jaroslav Kronbauer! To se mi ulevilo! Text šel do antologie, a navíc jsem přidal i Kronbauerovo další dílo, povídku Hlídač Seehorn, vyprávějící o strašlivém železničním neštěstí, k němuž zdaleka nedošlo pouhou souhrou náhod.
A jako druhý příběh uvádím duchařinu La Mure od Karla Švandy ze Semčic, známého díky několika povídkám uváděným pravidelně v novodobých hororových antologiích. Nalezl jsem ji v časopisu Lumír z roku 1888. Byla to pro mě povídka naprosto neznámá, navíc autorem nezařazená ani do jedné z jeho dvou povídkových sbírek a nově dosud nevydaná. Bingo!