ROZHOVOR: Nelly Černohorská o Čuňazii
ROZHOVOR: Nelly Černohorská o Čuňazii připravil Daniel Palička a rozhodně se nezajímal jen o sbírku erotických povídek, která Nelly vyšla na konci roku 2023. Jedná se ale o velmi specifický počin, jenž si zaslouží pozornost. Nelly je autorkou novely Oko čarodějnice, což v porovnání s Čuňazií jen svědčí o tom, jak zajímavý a široký je její záběr. V její tvorbě najdete ale daleko víc.
U Golden Dogu vám loni vyšla básnická sbírka Čuňazie. Ještě než se na ni vrhneme, zajímalo by mě, jaký máte vztah k poezii.
K poezii mám víc než kladný vztah. Osobně dávám přednost epickým básním a preferuji, když se báseň rýmuje. Volnému verši úplně nefandím, avšak nepopírám, že když autor s textem umí pracovat a je mu to dáno, zasáhne mě i čistá lyrika volným veršem. Nicméně bližší jsou mi rýmovačky, lidová tvorba a písňové texty, především ty folkové. Poezii čtu a taktéž aktivně vyhledávám.
Jaký byl váš první kontakt s veršovanými texty? Byla to láska na první čtení?
Ano, byla. Původně šlo třeba o Hrubínovy verše pro děti v knize Dvakrát sedm pohádek, vše doplněno o ilustrace Jiřího Trnky. To byla krása. Později jsem objevila Erbenovu Kytici, Nezvalovu Manon Lescaut, Nerudovy verše ve sbírce Balady a Romance, Petra Bezruče a taky J. H. Krchovského. Plus písňové texty, samozřejmě.
Poezie je velice specifický útvar. Myslíte si, že má stále své místo v literatuře, nebo jde o umírající žánr, který postupně ztrácí na popularitě?
Naopak, poezie stále žije a stále vychází – nejen léty prověření básničtí velikáni, nýbrž i noví autoři. Mimoto básně léčí a spousta lidí v nich zachytí své trable, ať už duševní bolest nebo těžké životní události, jimiž si museli projít. Například se mi do rukou dostala antologie Sama sobě nepřítelem. Autorky jsou velmi milé slečny, které bojují s psychickým onemocněním a prošly si i hospitalizací v léčebně.
Básně jsou odpovědi na otázky a léčivý balzám na zraněná místečka; pro básníky i pro čtenáře, kteří se v nich najdou, v zachycených pocitech, v bolavých slovech… nebo v radosti a kráse, libozvučnosti, metaforách, rýmech, nápadech… Poetry is not dead, a to je dobře.
Kdy jste začala psát vlastní básně? Vzpomenete si ještě na své první básnické výtvory?
Začala jsem s tím na základní škole. Inspirovala mě k tomu moje nejlepší kamarádka, která taky veršovala. Je škoda, že se psaní už nevěnuje, byla vážně dobrá. Ale na první své veršovánky si už nevzpomínám.
Nyní přejdeme ke knize samotné. Co vás vedlo k vydání erotických básní? Chtěla jste čtenářům ukázat, že poezie a erotika jdou k sobě? Nebo jste spíš chtěla šokovat?
No tak já jsem Čuňazii původně ani vydat nechtěla. Většinu těchto básniček jsem vždycky psala pro sebe a pro jednoho kamaráda, který je stejné „tak trochu prase“ jako já. (Zdravím Kryštofa!) Oba jsme se zasmáli a měli jsme z těch veršovánek radost. Já mám ráda dvojsmysly a on je můj milý dvojsmysl sám o sobě, takže stačilo zajít na kafe a v noci jsem pak nemohla usnout, protože se na povrch drala básnička. Nicméně některým lidem se to líbilo jako nám dvěma, a když začaly padat dotazy, kdy to vydám, řekla jsem si: „Páni, no jo, proč to nezkusit?“ Ale asi jsem ani nečekala, že by tahle sranda skutečně spatřila světlo světa. A stalo se. Děkuji, Martine!
Kniha Čuňazie je dostupná u nakladatelství Golden Dog, kde vám již předtím vyšla novela Oko čarodějnice (2021). Kdybyste měla srovnat práci na obou knihách, na jaké rozdíly byste nejvíce upozornila? Bylo náročnější psát prózu, nebo lyriku?
Tak předně Oko čarodějnice je kratší novela, Čuňazie jsou básničky. Ale protože ráda veršuji, tak v Oku jsou dvě básně, které jsem později včlenila do Čuňazie. Píšu podle nálady, takže ani jedno – beletrie/poezie – mi při tvorbě nečiní obtíže. V danou chvíli to chce ven samo.
Avšak beletrie je pro mě o něco těžší, protože se píše v delším časovém horizontu, člověk musí mít přehled o detailech, musí mít v hlavě alespoň nějakou kostru příběhu odkud kam, byť se to v rámci psaní může různě měnit, navíc nemám ráda zbytečnou omáčku a natahování nebo popisy, takže delší věci mi trochu činí obtíže. Oproti tomu krátké úseky mi nedělají problém a jsem v nich jako ryba ve vodě. Proto si libuji v těch hororových baladách, to je přesně podle mého gusta.
Obálku a vnitřní ilustrace má na svědomí Aleš Čuma. Jak jste s ním navázala spolupráci? Dala jste mu při tvorbě sexy obrázků volnou ruku?
Tvorbu Aleše Čumy mi představil Martin Štefko, protože jsem mu řekla, že bych byla ráda, kdyby Čuňazie ilustrace měla. Popsala jsem mu svou představu o nich a chvíli nato mi poslal odkaz na webové stránky pana Čumy. Byla jsem nadšená!
Ilustrátorům nechávám volnou ruku. Nerada umělce svazuji. Nabídnu jim k nahlédnutí text či části textu a řeknu jen „vyber si“. Pak už se nechávám překvapit. Vždycky mile. A zrovna Aleš Čuma mě takřka omráčil. Ilustroval básně, které bych si vybrala sama, a celou sbírku tím pozvedl o několik levelů výš. Nakreslil to nádherně a já mu tímto děkuji.
Rád bych zmínil, že to není poprvé, co vám někde vyšly básnické texty. Už ve vašem literárním debutu Zlovolné bytosti (2021) si mohli čtenáři přečíst 11 epických, veršovaných balad napsaných v duchu Erbenovy Kytice. Když už zmiňuji pana Erbena, byl pro vás velkým básnickým vzorem? Pokud ano, v čem vás ovlivnil?
Ano, Erbena mám moc ráda jako pohádkáře i jako básníka. Kytici čtu takřka pravidelně, nebo do ní alespoň nahlédnu, abych si přečetla nějaké své nejoblíbenější balady. Kromě toho, že se mi líbí starší čeština 19. století, miluju strašidelné příběhy.
Erbenovy balady mě vždycky fascinovaly, protože dokázal libě zveršovat děj, což je umění. Není tak jednoduché zachytit vyprávění, aby se nebořilo rytmické schéma, a zároveň vymyslet vhodné rýmy. Někteří čtenáři to mohou shodit jako nenápaditou rýmovačku, ale nevidí to komplexně. Balada nám dá ryzí horor na velmi malém rozsahu, kde je autor schopen zachytit atmosféru, psychologii postav, akci, krutost, včetně případné závěrečné pointy, a to vše ve verších a zrýmované. Obdivuji každého, komu se tohle podaří.
Vaše verše jsou velice expresivní a je na nich patrné, že jste si v nich dost vyhrála s jazykem. Proto se nabízí následující otázka: Jaký máte názor na češtinu jako jazyk? Kolik tvůrčí svobody dává autorům básní?
Čeština je nádherný jazyk. Měkký, libozvučný… A nejenže můžeme vybírat z obrovského množství slov, ale pokud si chcete hrát, lze kromě jiného využít i práci s dvojsmysly. Zrovna tohle dělám ráda. Básně autorům poskytují hřiště bez mantinelů, přímo vybízí k tomu, aby autor bořil hranice. Ale ani v beletrii nejsou bůhvíjaká omezení, hlavní je, když se u textu baví autor i samotní čtenáři. Cokoli si umíš představit, je možné.
V jednom rozhovoru jste uvedla, že máte zkušenost se sexuálně motivovaným napadením. Reflektovala jste tuto událost v některé z básní z Čuňazie?
Ta zkušenost tady je, ale v básních zachycena není. Čuňazie je hravá, rozverná, psala jsem ji s radostí a s veselou náladou. Nic z toho se nedá říct o násilných skutcích, ať už jsou sexuálně motivované, nebo ne. Jakékoli násilí, kterého se člověk dopouští na druhých, je trestuhodný hnus a úplné dno lidské špíny.
Můžeme se od vás těšit na nějaké další erotické texty? Nemusí jít jenom o básně.
Dostala jsem zajímavou nabídku zúčastnit se jednoho připravovaného projektu. Tyhle věci se neodmítají, zvlášť když přijdou od takových kapacit, jako je Honza Vojtíšek. Takže ano, snažím se něco vymyslet. Snad se mi to podaří.
Náš rozhovor se pomalu, ale jistě chýlí ke konci. Chtěla byste čtenářům něco vzkázat?
Ano, moc ráda bych jim poděkovala za přízeň. Za to, že si mé knihy vybrali mezi všemi a že jim věnovali čas. Doufám, že jsem jim svými texty zpříjemnila pár dnů. A děkuji také za to, že dávají šanci méně známým českým autorům a nebojí se užít si jejich dílka. V současných českých luzích a hájích se skrývá spousta autorů, kteří by měli být objeveni. Zkuste třeba Veroniku Fiedlerovou, Ludmilu Svozilovou, Petra Švece, Honzu Vojtíška, Kristinu Haidingerovou nebo Libora Ondřicha a jeho netaktní Očistu.
Děkuji za fajn otázky a milý rozhovor.