Injekce smrti: Jaká je honba za dokonalostí ve skutečnosti?

Měla by to být rychlá a bezbolestná smrt. Člověk přece po vstřiku „smrtícího koktejlu“ jenom usne a pak v klidu odejde. Ale je tomu skutečně tak?

Ano, i v dnešní době se v některých zemích trest smrti stále provádí. Statistiky uvádějí, že v roce 2014, což není zase tak dávno, bylo k trestu smrti legálně odsouzeno 2 500 lidí z 54 zemí. Skutečné číslo je však mnohem vyšší, protože spousta států své občany likviduje bez soudního procesu a tajně, například politické odpůrce.

Co je trest smrti a za co se uděluje

Trest smrti je trest, který schválila vláda za spáchání trestného činu. Mezi takto závažné trestné činy patří zejména vražda, špionáž, válečné zločiny, genocida, velezrada a zločiny proti lidskosti. Lidé odsouzení za hrdelní trestné činy jsou umístění v celách smrti, kde čekají na svou popravu. Ta však nepřichází hned, ale předchází jí složitý proces plný odvolávání, přezkoumávání a různých lékařských vyšetření. Zpráva Bureau of Justice Statistics vydaná v roce 2020 uvádí, že „průměrná doba mezi odsouzením a popravou je 18,9 let“.

Trest smrti v USA

V současné době uplatňuje trest smrti 27 států ze Spojených států amerických, a to bez ohledu na to, že podpora trestu smrti mezi veřejností v posledních letech klesá. Smrt pomocí injekce bývá nejčastější, ale v některých státech si vězni mohou vybrat, jakým způsobem chtějí být usmrceni. Zvolit si mohou z několika možností: injekce, elektrické křeslo, plynová komora a popravčí četa.

Protože však některé farmaceutické společnosti odmítají dodávat potřebná farmaka právě k takovýmto účelům, bývá smrtící injekce povolena pouze v případě, že je v období, kdy se vězeň rozhoduje, k dispozici. Tvrdí se, že si některé státy potřebné látky sháněly pokoutně. A právě kvůli neprověřeným účinkům nových roztoků docházelo k neodpustitelným chybám.

Proč zrovna injekce

Jedním z cílů, proč hledat nové způsoby, jak nejlépe popravit odsouzeného, bylo samozřejmě snížení bolesti a utrpení, které podle americké veřejnosti nabízelo elektrické křeslo nebo plynová komora. Dalším důvodem byly finance a také pokrok, co se během let odehrál v oblasti vědy a lékařství. Smrtící injekce byla pokládána za relativně rychlou, bezbolestnou, a především méně nákladnou. Říká se jí „pokojná smrt“ a poprvé byla použita v roce 1982 v Texasu při popravě Charlese Brookse (1942–1982). Brooks se provinil tím, že při krádeži vozu zabil mechanika.

Fred Leuchter, inovátor z „garáže“

První modernější zařízení na injekce smrti sestrojil Fred Leuchter v roce 1979. Konstrukce tohoto mechanismu zahrnovala dva moduly. Řídící modul měl vypínač, pomocí něhož se určoval čas, kdy se látky vstříknou do těla. Vypínače tehdy byly dva a obsluhovali je dva popravčí. Důvod byl jednoduchý – ani jeden nevěděl, kdo z nich vězně skutečně usmrtil. Volba, který z vypínačů bude falešný a který se propojí s injekčním modulem, byla na náhodném rozhodnutí počítače. (V podobném duchu probíhá i poprava zastřelením – jedna z použitých pušek střílí slepými náboji.)

Kromě toho mělo zařízení bezpečnostní pojistky, jež zajišťovaly zdárný průběh a úspěšné dokončení popravy v případě, že by cokoli selhalo. Injekční modul měl tři injekční stříkačky s aktivními látkami a tři stříkačky se solným roztokem, jímž byly proplachovány hadičky, předtím než došlo ke vstřiku další látky.

Zajímavostí je, že Fred Leuchter přístroj sestrojil v prosté domácí dílně, aniž by měl jakékoli lékařské či technické vzdělání. Přesto jeho nápad vzbudil velký ohlas a zařízení si zakoupilo 17 amerických států. Jedná se o prototyp dnešních přístrojů, a dokonce se v omezené míře stále používá. Pokud o Fredovi chcete vědět více, byl o něm natočen dokument s názvem Mr. Death: The Rise and Fall of Fred A. Leuchter, Jr.

Jeden koktejl, prosím

Při popravě jsou jedinci intravenózně podány dávky barbiturátů spolu s chemickými látkami, které způsobují paralýzu. Smrtící dávka bývá složena ze tří látek. Jako první se podává anestetikum (thiopental sodný), jehož cílem je uspat odsouzeného; podává se ve větším množství, než je běžné v medicíně, a to 5 mg na 1 kg hmotnosti (namísto 3 mg). Po proplachu hadiček se vstřikuje 100 mg pankuronium bromidu, tím dojde k ochrnutí svalů, kolapsu plic a člověk se začne dusit. Jako poslední následuje chlorid draselný, který má za úkol zastavit srdce.

Možná to někoho vystraší, ale faktem je, že se tento proces velmi podobá postupu, který bývá běžně praktikován při operacích, kdy dochází k celkové anestézii, ovšem s tím rozdílem, že v nemocnicích by dávka samozřejmě neměla vést ke smrti.

A jaký je tedy průběh popravy?

Odsouzený je přivezen do místnosti, kde poprava proběhne. Je připoután k lůžku vybavenému minimálně čtyřmi nylonovými popruhy, jimiž se přivazují končetiny. Bývají na suchý zip, ale v případě, že se odsouzený vzpouzí, použije se ještě masivní kožený řemen s obyčejnou přezkou, kterým se připoutá trup. Původní kožené řemeny nahradily ty nylonové, protože se dobře nastavuje velikost a mnohem lépe se čistí od případných zvratků nebo moči.

Odsouzený člověk bývá zakryt prostěradlem. Popruhy jsou tak skryty a jde vidět pouze vězňův obličej. Po pravé straně lůžka jsou umístěny kapačky a samotnou techniku od lůžka odděluje závěs či zástěna. K hrudníku se připevňuje monitor, který snímá srdeční aktivitu, a do paží jsou zavedeny kanyly, na něž je napojena infuze s roztoky. Ty se také nakonec vpraví do žil.

Je injekce skutečně to nejlepší?

Ani aplikace smrtící dávky skrz injekci se někdy neobejde bez komplikací. Lékaři se takovýchto procedur obyčejně nechtějí účastnit kvůli Hippokratově přísaze, a tak jejich úlohu nezřídka sehrávají vězeňští sanitáři, jejichž vzdělání a praxe zdaleka nedosahují úrovně lékařů. Problémy tedy mnohdy nastávají již v okamžiku, kdy se hledá žíla ke vpichu.

Vězni totiž mívají bohaté zkušenosti s drogami, což u zjizvených a rozpíchaných žil činí jisté obtíže. Velkou nesnáz představuje také případná obezita odsouzeného, která má na dohledatelnost vhodných žil v podstatě stejný vliv jako užívání drog. Neodbornost může zapříčinit také propíchnutí cévy, kdy se roztok dostane do svalu, což způsobuje velkou bolest, kromě toho z různých (i laických) důvodů může dojít k přerušení přívodu smrtící látky a vězeň se tak ocitá v pouhém bezvědomí. Na místě z těchto důvodů nezřídka panuje stres.

Tak tohle se nepovedlo…

Clayton Derrel Lockett

V červnu roku 1999 se Clayton Derrel Lockett (1975–2014) a jeho dva komplicové vloupali do domu Bobbyho Bornta, když je přistihl, zmlátili ho pažbou brokovnice, svázali ho a spoutaného ho vhodili do pokojíčku, v němž spal Borntův ani ne roční syn. Co čert nechtěl, v tu dobu zrovna přišly na návštěvu Summer Hair a Stephanie Neiman. Lockett je spolu se svými kumpány zajal, zbil a znásilnil.

Obě ženy naložili do svých aut a odjeli s nimi za město. Tam Summer znásilnili znovu a donutili ji také k orálnímu sexu. Stephanie prohlásila, že jakmile ji pustí, okamžitě vše ohlásí na policii. Došlo ke střelbě. Stephanie byla postřelena několikrát, ale ani jeden ze zásahů nebyl smrtelný.

„Už ji znovu střílet nebudu,“ prohlásil Lockett a nato svým spolupachatelům nařídil vhodit ji do vykopaného hrobu a pohřbít zaživa. Následkům svých zranění nakonec podlehla, přesto však bylo ještě nějakou dobu slyšet, jak se ze zasypané díry ozývá její poslední sténání a zoufalé lapání po dechu. Stephanie bylo pouhých 19 let.

Lockett byl odsouzen k trestu smrti a jeho komplicové Alfonzo Veasey Lockett a Shawn Mathis k doživotí. K popravě Locketta došlo 29. dubna 2014 ve státní věznici v Oklahomě. A jak se říká, karma je zdarma.

Těsně před popravou si Clayton D. Lockett pokusil podřezat zápěstí. Byl zpacifikován taserem. Celou hodinu pak trvalo, než se Claytona podařilo napíchnout, nejspíš kvůli dehydrataci. První dávka byla vstříknuta v 6:23 a v 6:33 byl konstatován stav bezvědomí. Ale i když nebyl při vědomí, bylo evidentní, že prožíval neskutečná muka, což potvrdil náhle zvednutou hlavou a vyřčením věty: „A sakra, nejsem… něco se podělalo.“ Následovaly křeče, a dokonce se pokoušel posadit. Až v 7:06 byl konečně prohlášen za mrtvého. Zemřel na infarkt.

„I když popravu zpackali, jeho utrpení nebylo nic ve srovnání s tím, co udělal on své oběti.“

Gloria Brown, místní novinářka

Alexandra Julianne Montgomery

Nechvalně proslulá čtyřicetiletá masová vražedkyně, měla na svém kontě 168 životů. Neuvěřitelné! Zcela náhodou ji chytili při poslední vraždě, k ostatním se dobrovolně doznala. Policie na ni kromě toho neměla vůbec nic. Žádné otisky prstů, stopy DNA ani vražedné zbraně. Byla geniální? Je to docela dobře možné. K posouzení celého případu byl přizván uznávaný psychiatr Robert Jenkins, který se účastnil i samotné popravy.

Jakým způsobem si své oběti vybírala, dosud není známo. Snad stačilo prosté setkání, pohled či neúmyslný dotyk. Jisté však je, že se neštítila ničeho a brutalita jí nebyla cizí. Muži, ženy, zabíjela je hákem, jedem nebo jen sledovala, jak pomalu mizí v bažině. Působnost měla širokou, neomezovala se jen na jeden stát.

Jako u spousty jiných zločinců i u ní mohlo mít vliv na vývoj její dětství a raná dospělost. Vzhledem ke své vadě byla nejednou sama obětí kruté šikany a také častým terčem posměchu. V rodině žádné zastání neměla. „Lidé mi říkali různě,“ nechala se slyšet při jednom z rozhovorů s Jenkinsem, „ale rozhodně nic o tom, že jsem člověk. Spíš zrůda, svině, bestie, děvka.“

Alexandra byla za své zločiny odsouzená k trestu smrti injekcí. Její poprava však neprobíhala standardně – protáhla se na celých 28 minut a zabít se ji snažili dvakrát. Byla paralyzovaná, avšak stále při vědomí. Uvězněná ve vlastním těle a neschopná dát jakkoli najevo, že je to celé špatně a opravdu to bolí. Mozek chápal úplně všechno, ale srdce se odmítalo zastavit, protože její organismus nepřijal látky takovým způsobem, jak se očekávalo. Ale nejděsivější na tom všem byla skutečnost, že se ani tehdy nepřestala usmívat.

„Humánní trest smrti. Pche! Gilotina byla humánní. Hned všechno ukončila. Tady… tady si jenom hrají na to, jak mají všechno vymyšlené, jak písmenka vypadají dobře napsaná v zákoně, ale nikdo nepamatuje na to, že každý reaguje na různé chemikálie jinak. Nikdo nepamatuje na to, že by se něco mohlo posrat.“

Robert Jenkins, psychiatr

Cela smrti v Arizoně

Co si myslíte o trestu smrti vy? Přemýšleli jste někdy nad tím, že by mohl být zavražděn nevinný člověk?

Autor článku: Nelly Černohorská

Zdroje:

Independent, worlpopulationreview, Wikipedie – Lockett, Wikipedie – Leuchter,

Literatura:

MOORE, J. J. Vláčen, věšen a rozčtvrcen: příběh poprav napříč historií. Praha: Dobrovský, 2019. ISBN 978-80-7585-568-8.

MONESTIER, M. Historie trestu smrti: dějiny a techniky hrdelního trestu od počátků po současnost [ve světě a českých zemích]. Praha: Rybka Publishers, 1998. ISBN 80-86182-05-3.

Co by vás také mohlo zajímat?