Ku příležitosti pořádání 32. Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě jsem pro vás připravil rozhovor. Vznikl ve spolupráci s rozhlasovou žurnalistkou Hanou Soukupovou. Prezentuji v něm nakladatelství a celkově jeho směřování. Audiorozhovor s Martinem Štefkem má trochu víc než čtvrt hodiny, takže vám nezabere ani moc času.
Glen Krisch je u nás zatím neznámý autor, tak si ho pojďme trochu představit, protože svými hororovými příběhy má rozhodně co nabídnout. Rozhovor: Glen Krisch připravil Honza Vojtíšek.
Byl jsem nadšený, když jsem se dověděl, že Muzeum snů (v originále The Nightmare Within) v České republice vyjde. Několik mých povídek přeložili do jiných jazyků, ale tohle je poprvé, co někdo přeložil můj román. Je to něco, čeho si vážím.
Žiju jednoduchý život. Píšu. Jsem posedlý knihami. Jsem otec v domácnosti. Miluju svou rodinu, přírodu a samotu.
Mám rád jak e-knihy, tak tištěné knihy. Procházím fázemi, kdy jednu z možností preferuji, ale když si udělám na konci roku přehled, je to tak padesát na padesát. E-knihy otevírají dveře mnoha autorům, a to včetně mě, aby se dostali k širšímu publiku. Cokoli, co pomůže zvyšovat gramotnost a počet aktivních čtenářů, považuji za správné.
Tak různě mezi oběma formami přecházím, záleží na nápadu. Někdy je nápad dokonalý pro povídku a zdá se příliš natahovaný, i kdyby se uvažovalo jen o novele. Někdy si říkám, že by bylo super, kdyby se mé nápady držely jedné specifické délky, ale takhle holt mozek nefunguje. V současné době pracuji na několika menších projektech a těším se na to, až se zase vrhnu na psaní nového románu.
Měl jsem snahu přejít na veganskou stravu, ale vzhledem k tomu, že jsem alergický na sóju a luštěniny, je ve veganské dietě poměrně těžké najít proteiny. I když miluji přírodu a zvířata, nejsem ten typ, co tíhne k veganství z morálního přesvědčení. Přijal jsem to, že jsme všežravci. Živíme se napříč celým spektrem tvorů a rostlin po tisíce let. Já ze svého jídelníčku začal ubírat maso čistě proto, abych se cítil lépe. Já vím, zní to celkem sobecky, co? Ale je to tak. Mléčné výrobky nemůžu jíst, protože se mi po nich vždycky dělá špatně, a příliš mnoho masa ve mně způsobuje křeče, takže kolem chodím jako starý chlap. Jako autor jsem spíše nepolitický, ale v reálném životě mám dost silné progresivní ideály.
Když běžíte ultramaraton, necháte myšlenky plynout jinými směry, než abyste se zaobírali tím, o co se právě snažíte. Ve skutečnosti je jednodušší, když myšlenky odvedete od agónie, která vás spaluje. Zatímco psaní románu je o tom, že se celou dobu naprosto soustředíte. Anebo tak to mám alespoň já. Ultramaraton zabere dvě, tři, ale klidně i víc jak pět hodin, jenže k psaní románu potřebujete měsíce, někdy dokonce roky. I když je obojí náročné, tvrdím, že být spisovatelem je náročnější.
Příběh Muzea snů se v různých ohledech vrací k mému dětství a v mnohém jsem si to ani neuvědomil, dokud jsem ho nedopsal a měl pár let na to, abych strávil to, co jsem napsal. Ten příběh pojednává jak o traumatech a dysfunkčnosti rodiny, tak o nočních můrách. Jako dítě jsem často míval živé noční můry, které přetrvávaly i po probuzení. Když jsem si začal pohrávat s myšlenkou na román, snažil jsem se přemýšlet za hranice sebe sama. Jaké noční můry sužují ostatní spáče? Ty možnosti byly nekonečné. Nikdy jsem nic podobného nečetl, ani o tom neslyšel, a tak jsem si říkal, že o to bude děj originálnější.
Už nemám tak živé sny jako v mládí. Snad jsou děti náchylnější k nočním můrám? V knize Muzeum snů mám scénu, která zahrnovala spánkovou paralýzu. Vzpomínám si, že se mi to v dětství několikrát stalo, a byl to ten nejděsivější zážitek, jaký si lze představit. Spánková paralýza je mezistav, kdy jste vzhůru, ale vaše mysl je stále pod vlivem snů. A protože technicky vzato stále sníte, vaše tělo zůstává v paralyzovaném stavu, který je pro lidský spánek přirozený.
Líbilo se mi psát o všech vedlejších snových lidech. Ve skutečnosti je mou nejoblíbenější postavou Rupert, sen o ponožkové opici. Nápad na krysí ženu vzešel z jednoduché vizuální představy: žena pokrytá živými krysami, která si svou situaci dost dobře neuvědomuje. Věděl jsem, že tu myšlenku musím rozpracovat. Konkrétně o ní neplánuji žádný příběh, ale pohrával jsem si s pokračováním Muzea snů. Mám sepsané poznámky a hotovou osnovu. Možná se k tomu někdy dostanu.
Muzeum snů jsem začal psát v roce 2001. Vzpomínám si na to konkrétně proto, že jsem se k rukopisu snažil vrátit po událostech z 11. září. Bylo tak těžké se soustředit. Do té doby jsem žádný román nedokončil a byl jsem odhodlaný dotáhnout ho do konce. Mobilní telefon jsem měl až o mnoho let později. Většina mých románů se odehrává buď v neurčitém časovém období jako Muzeum snů, nebo v historickém období. Napsal jsem řadu příběhů odehrávajících se v období Velké hospodářské krize.
Jelikož tohle byl můj první dokončený román, byl jsem v psaní zápletek stále nováčkem. Vzpomínám si, jak jsem se v příběhu dostal do bodu, kdy se všechny sny uvolní. Předtím jsem nevěděl, jak detailně vylíčím následky téhle situace. Stále jsem se vracel k jedinému slovu, které vyjadřovalo to, co jsem chtěl: chaos. Nakonec jsem se rozhodl, že nejlepším způsobem, jak chaos vyjádřit, bude, když se hlavní postavy budou pohybovat, ačkoli druhá polovina knihy je montáží vedlejších postav, které byly součástí chaosu, a nevinných postav, které na chaos musely reagovat.
Jako další román po Muzeu snů bych doporučil Little Whispers. Ten má v sobě duchy, sériového vraha, spirituální posednutí a všechno se to odehrává v rekreačním domě na izolovaném jezeře.
Děkuji za rozhovor. Budeme se těšit na další tvá díla.
Pavel Bartáček se narodil 20. 5. 1980 v Praze, toho času již dvacet let žije v jižních Čechách kousek od Tábora. Vystudovaný stavař, otec několika dětí, manžel krásné ženy.
Na knize Hrůzy v Michiganu začal pracovat v roce 2019, kdy se vrátil z nemocnice. Rozhodl se pokračovat v povídce psané synovi k jeho šestnáctým narozeninám a bolesti zažité před a po zákroku sepsat do příběhu o vlčím muži. Z delší povídky vznikla novela, jež se velmi rychle nafoukla do románu, který právě držíte v ruce.
Mezitím stihl napsat několik povídek, z nichž jedna – Vrtochy starého psa – stala vítězem literární soutěže Spisonátor 2021 na téma fantastický horor.
Hrůzy v Michiganu
Robert Cichowlas a Łukasz Radecki vytvořili tandem, v kterém společně napsali román Městečko. Jedná se o první román, kterým jim vyšel v českém jazyce a zároveň první z polštiny přeložená kniha nakladatelství Golden Dog. ROZHOVOR: Robert Cichowlas a Łukasz Radecki připravila Ivana Gašparíková.
Robert: Opravdu o sobě nerad mluvím. Ale tak když to má být stručné, proč ne. Mám rád hororové filmy a romány. Můj literární vzor je Graham Masterton, ale mám rád i Jamese Herberta, Edwarda Leeho, Dana Simmonse a mnoho dalších. Fred Krueger je moje oblíbená hororová postava. Napsal jsem více méně patnáct knih – sám nebo s dalšími autory. Napsal jsem i víc jak padesát povídek, které byly publikovány v různých antologiích a časopisech. Některé z mých povídek a drabblů byly publikovány i v České republice – například v elektronickém časopise Howard a ve sbírce 66+6 hororů ve sto slovech. Rád hraji na kytaru a trávím čas s rodinou. Městečko je první česky vydaný román, jehož jsem spoluautorem. Jsem z toho nadšený. Přeji čtenářům, aby si četbu užili.
Łukasz: No, já o sobě taky nerad mluvím. Ale dobrá… Jsem učitel a heavy metalový muzikant. Zpívám v death metalové kapele Trauma a hraju na kytaru v heavy/trash metalové kapele Damage Case, v black metalové Wilcy a v kapele Acrybia, která dělá funeral doom. Podílel jsem se na dvaceti albech a během toho jsem vydal přesně dvacet knih – také sám nebo se spoluautorem. Píšu brutální příběhy a příběhy pro děti a mladistvé. Některé z nich byly publikovány také v České republice a USA. Moje literární vzory jsou H. P. Lovecraft a Clive Barker, nejoblíbenější filmová postava je samozřejmě Jason Voorhees. Mám ženu a tři děti, takže jsem celkem zaneprázdněný. Spousta lidí si stěžuje, že na ně nemám čas. No jo, ale jak to mám udělat?
Robert: To je různé. Ale většinou jednu kapitolu napíše Łukasz, další já. Pak si je pošleme.
Łukasz: Na začátku si připravíme konkrétní, hodně detailní plán a rozhodneme se, kdo bude psát kterou část. Jinak by v tom byl chaos. Mimochodem, jsme sví první kritici – snažíme se o to, abychom napsali něco, co sedne i tomu druhému. Když druhého něco překvapí, vyděsí nebo zhnusí, znamená to, že jdeme správným směrem.
Robert: Oba máme ženy a děti. Ochraňovali bychom je. To ony by byly naší motivací. Záleželo by jen na tom, která z manželek by chtěla jít do obchoďáku jako první!
Łukasz: Nalijme si čistého vína – obě naše ženy jsou mnohem organizovanější než my. To ony by přežily zombie apokalypsu, bez debat.
Robert: Tenhle román jsem začal psát já. Napsal jsem polovinu a pak jsem se prostě unavil. Nikdy jsem neměl moc velkou trpělivost. Řekl jsem o příběhu Łukaszovi a jemu se nápad líbil. Tak jsem se ho zeptal, jestli by v něm nechtěl pokračovat. Byla to velmi zajímavá spolupráce. Dá se říct, že první polovina je moje a druhá Łukaszova. Oba jsme se při psaní toho románu skvěle bavili.
Łukasz: Ze všeho, co jsme napsali spolu, je tohle moje nejoblíbenější kniha. Psaní jsme si fakt užili. Byl to efekt sněhové koule – Robert mi dal polovinu knihy, já jsem pár věcí vyhodil, protože jsem je považoval za nadbytečné, a začal jsem psát s myšlenkou: Jsem zvědavý, kam nás tohle zavede. Robert to následně trochu poupravil, uhladil a bylo hotovo.
Robert: Psal jsem s různými autory, ale s Łukaszem se mi psalo nejlíp. Nikdy jsem neměl problém říct mu, jak jsem to myslel. On mě chápal. Psát s ním bylo potěšení. Nikdy jsme se nehádali.
Łukasz: Výhoda společného psaní je, že se můžete navzájem povzbuzovat. Když píšu sám, musím se i sám pohánět.
Łukasz: Já ne. Čtu hodně knih, různé žánry. Nehledám nějakou konkrétní zemi, ale konkrétní pocity, které mi literatura může poskytnout. Naneštěstí polský trh je takový, že máme nejsnazší přístup k polským, americkým a anglickým knihám. Je mnohem těžší se dostat k autorům z jiných zemí.
Robert: Ano, to bude nejspíš tím, že náklady na překlady jsou u japonských, francouzských a italských knih mnohem vyšší než u anglických. Ale popravdě, já nehledám autory z jiných zemí ze stejného důvodu, který popsal Łukasz.
Łukasz: Celý horor je klišé. A když se někdo pokusí napsat něco jiného, opravdu originálního, lidi jsou překvapení a pobouření. Hele, Graham Masterton napsal román o strašidelném oblečení ze sekáče. Lidi říkali, že je to nemožné, že je to hloupé. A on odpověděl: Jak to? Vždyť i zombie jsou hloupé a nemožné… Pamatuji si, jak jsem chtěl publikovat svou knihu, kde jsou zombie, a vydavatel mi napsal dlouhý e-mail, kde vysvětloval, že zombie neexistují, jsou nesmysl a že bych o nich neměl psát. Ten samý vydavatel, který publikoval knihy s duchy, vlkodlaky a ghúly vysvětloval mně, že zombie neexistují! Do prdele, já to vím! Tohle je klišé, ale horor má klišé rád.
Łukasz: Pro dvě různé antologie jsem napsal povídky o moru. Z různých důvodů jsem měl také víc času na psaní, a jelikož mě psaní zbavuje stresu a má na mě terapeutické účinky, byl jsem v té době hodně motivovaný. A navíc se nikdo nechtěl scházet. Nesnáším scházení se.
Robert: Já ne, protože jsem toho v posledních dvou letech moc nenapsal. Ale jsem ze situace kolem covidu tak unavený, až jsem si řekl, že o něm ani psát nechci. Obvykle píšu o tom, o čem psát chci. Pro mě je důležitý nápad. Nikdy bych nepsal knihu na nějaké populární téma jen proto, že je zrovna v kurzu. Nejspíš je to nějaká forma rebelství.
Robert: Ne, taková kniha tu není. Łukasz a další autoři, které znám, napsali skvělé věci. Ale nežárlím, když někdo z nich napíše něco opravdu povedeného. Podporuji je o to víc.
Łukasz: Mám to stejně. Na Facebooku a Instagramu existuje fanouškovská stránka Lektura codzienna, kde se svou ženou už léta píšeme o knihách jiných autorů, a dlouhé roky jsem recenzentem pro různé webové stránky a časopisy. Vždycky podporuji ty, kterých si cením, a jsou mi volní ti, kdo píšou nesmysly. Každý dělá to své.
Łukasz: Jestli je autor opravdu dobrý, tak ne.
Robert: Ano! Ne! Jestli je autor opravdu dobrý tak… ne!
Robert: Pár českých autorů znám. Například Honza Vojtíšek. Znám ho osobně. Vážně skvělý člověk. Jednou mě navštívil v Poznani a bylo to skvělé setkání! Koupil mi nějaká česká piva. Máte skvělé pivo. Kupuji je, ale třeba Kozel není v Polsku tak dobrý jako u vás. Vím o Markovi E. Pochovi. Hodně pozitivní chlap! Znám nějaké knihy od Bohumila Hrabala. Četl jsem i články od Mileny Jesenské. Skvělé věci.
Łukasz: Robert napsal všechny autory, které znám. Nemám, co bych přidal. Vlastně počkat! Petra Neomillnerová – jednou jsem četl Sladká jak krev. Dost dobré, alespoň co si pamatuji.
Łukasz: Nikdy se nevidět. Jsou tu telefony, sociální sítě… Robert je příliš vysoký, těžko by se nám vybíraly kalhoty.
Robert: Navíc, kdybychom k sobě byli sešití, oba bychom museli chodit pro pivo nebo pro vodku. Nedávalo by to smysl. Zbytečná ztráta času.
Miroslav Pech u nakladatelství Golden Dog vydává další svou knihu, která nese název Rytíř. Po knize Dítě tmy, která byla retro monster hororem, se tentokrát připravte na horor říznutý fantasy. ROZHOVOR: Miroslav Pech připravila Ivana Gašparíková.
Bylo toho dost, třeba dobrodruh, filmař, mistr bojových umění. Nicméně jsem už jako dítě cítil potřebu psát. Nezajímaly mě jen knihy, ale i jejich autoři.
Bál jsem se tmy. Mám s ní ostatně problém dodnes.
Určitě ne. Ve skutečnosti k němu mám trošku problematický vztah. Nelíbí se mi, jaká se z násilí stala zábava. Ne náhodou jsem svoji dost možná nejbrutálnější knížku nazval Mainstream. Jasně, jsou to jen filmy, knihy, ale věřím, že existují lidé, které může čtení nebo sledování tohoto druhu příběhů negativně ovlivnit. Tvůrci by měli přemýšlet nad možnými důsledky svých kroků. Na druhou stranu je pravda, že jistá posedlost násilím je s námi od pradávna, už ve staroseverských ságách se hojně odsekávaly končetiny, vypichovaly oči atd. Mám pocit, že horor (ale třeba i thriller, krimi…) by měl sloužit jako jakási prevence proti násilným činům, ale ve slabých chvilkách mě napadá, jestli to v některých případech není spíš naopak. Buď jak buď, někdy bych byl radši, kdyby mě náměty ke gore a hardcore spíš míjely.
Přicházelo to postupně s poměrně znepokojivými filmy jako Hostel či Saw, nebo knihami Po sezoně a Dívka od vedle. Neřekl jsem si, teď napíšu něco fakt extrémního, snad jsem to ani nechtěl, ale čím častěji jsem tenhle subžánr sledoval, tím víc se mi dostával pod kůži, což vyústilo v několik próz, které zřejmě spadají právě do kategorie gore a extreme. Docela krátký příběh, že? Říká se o mně, že jsem strohý vypravěč.
Asi se přímo nestydím, spíš mám texty, které už bych dneska nenapsal, nebo bych je napsal, ale jinak. Hůře, lépe? Těžko říct.
V posledních třech čtyřech letech se to dalo celkem do pohybu. Je skvělé, že u nás začali oficiálně vycházet čeští spisovatelé, kteří do té doby publikovali své knihy především samonákladem. Podstatně se rozšířil i výběr ze zahraničního hororu. Přesto je tuzemská scéna stále malá, chcete-li potkat zdejší žánrové autory, navštivte Horrorcon, s trochou štěstí je tam potkáte všechny. Recenzenti kolikrát píší o knihách svých kamarádů, což nutně vyvolává otázku, nakolik jsou nestranní. Celkově však hodnotím tu naši malou hororovou renesanci kladně.
Jezdil jsem na kole do práce kolem továrního komplexu Sfinx, který ve své opuštěnosti a ještě k tomu za tmy působí dost hrozivě a strašidelně. Co kdyby tam něco žilo? A pochutnávalo si to na bezdomovcích, kteří se uvnitř schovávají před špatným počasím? A co když se to rozhodne vyrazit do ulic? Tak se zrodil Martin a po něm všechno ostatní. Na rukopisu jsem začal pracovat zkraje podzimu 2017, tedy v době, kdy jsem s nakladatelem Mirosławem Śmigielskim, který mi u našich severních sousedů vydal knihu Cobainovi žáci a posléze Mainstream, vyrazil na minitour po Polsku. Při jedné hotelové snídani se mě Mirek zeptal, na čem zrovna dělám, tak jsem mu vyprávěl o povídce nazvané Dítě tmy (později kapitola Dům hrůzy). Přiblížil jsem mu postavu Martina a Vaška a zmínil pár témat, které mě v souvislosti s povídkou napadly. Mirek řekl, že bych z toho měl udělat román, čímž mě jen utvrdil v mém vlastním přesvědčení, že mám v rukopisu pokračovat. Román jsem psal v duchu svých oblíbených hororů z osmdesátých let a také pod vlivem všech těch úžasných příběhů stavící dětské hrdiny do přímého konfliktu se zlem, jedno jestli nadpřirozeným, nebo realistickým.
Je to příběh o přátelství a pomoci člověku v nouzi, což jsou, podobně jako láska a smrt, věčná témata. Samotný syžet připomíná pohádku o vesnickém prosťáčkovi, který se vydává zachránit princeznu z moci čaroděje nebo draka. Rytíř vychází z více jak deset let staré povídky. Dlouho mi ležela v hlavě, zdálo se mi, že má románový potenciál, akorát jsem nevěděl, jak by měl příběh pokračovat, což se vyjasnilo jednoho večera, kdy jsem se marně pokoušel usnout. Bylo to tak jednoduché, až jsem se trochu zastyděl, že mě takové řešení nenapadlo dřív. Rytíř pracuje s hororovými motivy, pár scén je trochu temnějších, ale krvavé lázně od něj nečekejte.
Jak kdy. Stalo se třeba, že si tchán přečetl Mainstream a poté s tchyní vedl vážný rozhovor o tom, jestli ode mě nemá odvézt manželku. Napřed mě to pobavilo. Pak mi došlo, že ho ta kniha asi opravdu vyděsila. Mám dvě dcery, asi bych taky zrovna neskákal radostí, kdyby nějaký můj budoucí zeťák napsal tak surovou knihu.
Baví mě horor obecně, ale neupínám k němu veškerou pozornost, na to je spousta jiné důležité literatury. Nejraději mám severskou, nikoliv krimi, ale společenské romány a povídky. Obzvlášť tíhnu k Islanďanům s krásnými a starobyle znějícími jmény jako Halldór Kiljan Laxness, Kristmann Gudmundsson, Gyrđir Elíasson, Einar Már Gudmundsson, Ólafur Jóhann Sigurdsson, Þórbergur Þórðarson, Halldór Stefánsson, Sjón, Gunnar Gunnarson, Jón Kalman Stefánnson, Gudmundur Kamban atd. Jejich knihy přetékají lidskostí, poezií, smutkem i humorem, silnými příběhy většinou „prostých“ lidí… Taková literatura mi imponuje.
Že bych byl na něco přímo hrdý říct nemůžu. Určitě mám knihy, které jsou pro mě důležitější, například Otec u porodu, který je v podstatě deníkem mapujícím vývoj a narození mé první dcery, přesto knihu nelze nazývat stoprocentně autobiografickou, protože jsem hodně fabuloval. Její psaní bylo dost napínavé a taky děsivé, do poslední chvíle jsem netušil, jak skončí, jestli mi rozumíte. Dneska už vím, že jsem si tenkrát zahrával s osudem. V Cobainových žácích zpracovávám své dospívání, měl jsem divokou pubertu a ranou dospělost, někdy se divím, že ještě žiju. I v jiných knihách a povídkách často píšu o něčem autentickém, nebo s nimi mám spojené určité životní události. V dohledné době by mi měla vyjít první básnická sbírka Marabu. V ní se vracím k synovi a bratrovi, kteří zemřeli krátce po sobě v roce 2019. Stejné téma zpracovávám i v prozaickém rukopisu Princ Eduard. Psaní těchto dvou knih bylo psychicky náročné, možná jsem doufal, že mi nějak pomohou vyrovnat se s tím, k čemu došlo – což se nestalo. Jsou pro mě důležité, přesto necítím hrdost, spíš ještě větší smutek.
Moje příběhy nejsou moc složité, zpravidla není třeba dělat si důkladné rešerše, nebo podnikat bůhvíjak dlouhou přípravu. Sem tam něco napíšu, ale už nefunguju tak, že bych veškeré volno trávil datlováním písmenek. Uvědomuju si smrtelnost, každý nový den může být tím posledním, jasně, je to fráze, ale zároveň pravda. Literatura mě nepotřebuje, děti ano.
To je tajemství.
Spisovatelka Veronika Fiedlerová se v následujícím rozhovoru rozpovídala nejen o své knize Pozdravy záhrobí, která u čtenářů sklidila úspěch, ale také o připravovaném pokračování. Článek Rozhovor: Veronika Fiedlerová připravila Ivana Gašparíková.
Určitě. Bylo by asi divné, kdybych rozdíl nevnímala. Věřím, že ho poznají i čtenáři. Každá napsaná stránka autora posouvá, stejně jako každá přečtená kniha.
Já asi nemám osobní život ani život spisovatele. Mám prostě jenom život. Co se týče problému, jak mít čas na psaní, práci, rodinu a tak dále, sama si svůj time management komplikuju hlavně tím, že bych chtěla mít všechno ideální. Mám představu, jak by měl můj den vypadat: vydělat skvělé peníze, udržovat teplo rodinného krbu, vařit a péct, věnovat se s vlídností a trpělivostí dětem, napsat desítky stran textu, zažívat dobrodružství, nezanedbávat sebe, své koníčky, přátele a ráno vstávat po kvalitním spánku plná energie a na všechny se usmívat. Jelikož je manžel doma prakticky pouze o víkendu a babičky jsou daleko, není snadné tyhle představy proměnit v realitu a necítit se jako unavená, podrážděná, vyhořelá krysa freneticky pobíhající v kolečku mezi volantem, plotnou, pračkou, počítačem a učením se s nemocnými dětmi, co zase sakra tři týdny na psaní ani nesáhla. Zejména loňský rok byl pro mě opravdu náročný. Snažím se celkově zpomalit, což mi nikdy moc nešlo, víc se soustředit na věci v přítomnosti. Hodně mi to prodlužilo den a už se skoro tomu vysněnému ideálu blížím. Skoro. Až na ty desítky napsaných stran.
Martin Štefko se prý nebude zlobit, když řeknu, že má nová kniha je horor. S vypnutou hrudí a odhalenýma nohama tedy říkám, že Ozvěny záhrobí jsou horor. Pokud čtenáři navázali v Pozdravech s postavami vztah, jak jsem si představovala, v Ozvěnách se o ně budou bát. Pořád však sledujeme příběh vyšetřovatele pojistných událostí, detektivní linka zůstává. Minimálně jistý čtenář, který mi psal, že ho nebaví, když se v knize vyšetřuje, protože nemá rád detektivky, bude opět zklamán.
Ve vypjatých situacích mu chybí rozvaha. Neumí se moc spoléhat na druhé, říct si o pomoc, komunikovat s blízkými, dělit se o své starosti. Někdy je tvrdohlavý a netaktní. Cítí se deformovaný a bojí se, že ho lidé nepřijmou takového, jaký je, což je na jednu stranu oprávněná obava, kterou by ovšem netrpěl, kdyby si víc vážil sám sebe. Asi nejvíc na něm nesnáším, když se lituje. Někdy je vážně protiva. Ale přes všechna prožitá traumata na sobě pořád maká, ještě nad ním hůl nelámu.
Měla jsem ambici napsat knihu, což se podařilo nad plán. Dál to nechávám jen tak plynout. Momentálně je mou jedinou ambicí žít teď a tolik neřešit, co bude.
Česká literární scéna je nadupaná talenty, tvůj dotaz tedy malinko zúžím na hororové autory. I tak to bude poměrně dlouhý seznam:
Ludmila Svozilová. Má v sobě přesně tu temnotu, která mě na hororu baví.
Kristina Haidingerová. Cítím z jejího psaní tlukot srdce.
Nelly Černohorská. Umí šlápnout do výkalů, krve, bláta, rybiny a pořádně tu směs rozpatlat po všech lesklých plochách.
Honza Vojtíšek. Vždycky zůstane mým prvním. Jeho Sešívance jsem četla v době, kdy jsem byla ještě literární panna, a hodně mě ovlivnil. Ale neříkej mu to, on by pak hrozně zpychl.
Miroslav Pech. Dokáže vyvolat přímo fyzické emoce odporu, tísně a hnusu.
Ondřej Kocáb. Baví mě jeho styl. Jednou z něj bude něco velkého, pokud ho něco malého nesežere.
Petr Boček. Opravdu mě překvapil Hřbitovem trpaslíků. Je to kniha, po které jsem hodila oko. Tedy, poťukala jsem ji okem a pak jsem ho snědla. To oko, ne Petra Bočka.
A ještě ten, no… Počkej, teď mu nemohu přijít na jméno, má rád Kryla a lilky… Jo, už vím! Jiří Sivok. Na jeho knížky se obzvláště těším.
Má tvorba se často odráží od okolního světa. Třeba mi spadne kniha, když ji chci vyfotit, odrazí se od země a poškodí si roh… Vliv na mě současná situace nepochybně má, tak jako na všechny. Zatím jsem napsala jednu hororovou povídku, která se odehrává v době covidového lockdownu. A zbytek se uloží někam do podvědomí a vyplave, až bude vhodná příležitost.
Hm, to je složitá otázka. Nedokážu na ni popravdě reagovat jednoznačným prohlášením, že je něco špatně, nebo dobře. Jako vystudovaná mediální analytička v ní cítím potenciál na diplomovou práci. Možná na několik diplomových prací. O podobných tématech přemýšlím jinak než běžné publikum. Knihy a filmy jsou součástí složitého systému naší kultury a celou tu problematiku můžeme nahlížet z mnoha úhlů. U každého díla je akcentování rasy nebo genderu jinak relevantní pro autora, pro konzumenta, jinak se vztahuje ke společenské a dějinné zkušenosti tvůrců a jejich záměru, jinak funguje ve vyprávění… Když své myšlenkové pochody zjednoduším, obecně mi nevadí, pokud například trpaslici má hrát černoška a nebudu kvůli tomu nesmyslně trolit. Spíš mi naskakují stále další a další otázky. Jakou roli hraje trpaslice v příběhu, v němž původně žádné trpaslice nebyly? Zůstává příběh uvěřitelný? Plní funkci, jakou měl plnit? Proč a jak se ve filmovém průmyslu právě tohle reguluje? Kdo tento tlak vytváří a s jakým záměrem? Jak může být vlastně tenhle rozhovor dlouhý?
Asi neřeším. Vyplyne sama, pokud je potřeba.
První otázka: ne. Možná oni věří ve mě, takže se po tomhle prohlášení připravuji na zastavené hodiny, rozmlácené nádobí a kočku bojující s neznámou entitou v koutě. Ale vše lze samozřejmě racionálně vysvětlit nekvalitními bateriemi, tím, že jsem nesoustředěná osoba, které padají věci, a že se má kočka nudí a měla bych ji pustit na zahradu.
Druhá otázka: ano. Na táboře v páté třídě. V chatce se přitom začaly ozývat podivné zvuky za postelí mé spolubydlící. Škrábala nehty o stěnu a tvrdila, že je to duch mého mrtvého křečka. Budiž jí ke cti, že se přiznala poměrně záhy.
Raději bych měla pochopitelně obě, ale když na věc přijde, ve ztrátě dominantní pravačky nevidím nutně tragédii. Zvykla bych si všechno dělat levou, posílila bych méně aktivní hemisféru mozku, navíc by to byla příležitost pro estetickou a multifunkční steampunkovou protézu, hm…. Život je plný výzev.
Děkuji Veronice za příjemný rozhovor.
Polly Hall je britskou autorkou, která byla hned za svůj první román Taxidermistova milenka nominována na cenu Brama Stokera. Jedná se o příběh, který navazuje na tradici gotických hororů, je v něm možné najít spojitost s takovou klasikou, jakou je Frankenstein, ale díky tématu taxidermie se jedná o příběh velmi specifický, a to i díky výrazné romantické lince. Polly Hall jsme zpovídali, aby se trochu představila českému čtenáři, který s ní doposud neměl tu čest. Autorkou článku Rozhovor: Polly Hall je Ivana Gašparíková, přeložil Martin Štefko.
Pořád se snažím zjistit, kdo jsem! Někdo by mě asi popsal jako zábavnou, šťastnou nebo extrovertní, ale ráda o sobě přemýšlím jako o v jádru melancholickém mizantropovi. Užívám si čas sama se sebou, ať už při čtení nebo venku v přírodě. Jsem celkem rezervovaná osoba, ale mám štěstí, že mám několik skvělých přátel. Pokud by to někoho zajímalo, trochu ze svého života dávám na Instagram – @Polly_Hall_Writer.
Každý je jedinečný. Některé recenze, které vyšly, když byla Taxidermistova milenka poprvé vydána, by mohly poskytnout odpověď. Publishers Weekly to nazval „Bohatá, dekadentní próza… odkazy na Frankensteinovu nevěstu vytváří základ pro finále, které je v duchu gotických tradic“ a Booklist tomu dali skvělou recenzi a uvedli, že se jedná o „lyrický debut, vyprávěný s jistotou veterána“. V New York Times psali: „Hall píše svěže, její tvorba je plná překvapivých závěrů o povaze umění, lásky a smrti.“ Nechám na čtenářích, aby si udělali vlastní názor.
Mí oblíbení autoři se mění podle toho, v jaké jsem náladě. Když mám existenciální krizi, obrátím se na Paula Coelha nebo Josteina Gaardnera. Pokud potřebuji inspiraci, poslouchám nějakou současnou poezii v podcastu. Pokud potřebuji dodat kuráž a slyšet pravdu, obrátím se na Jeanette Winterson nebo Elizabeth Strout. Cokoli od Andrewa Michaela Hurleyho nebo Paula Trambleyho pro čtení kvalitního hororu nebo Anthonyho Doerra či Richarda Flanagana pro něco krásného od srdce, co mi dokáže vzít dech.
Henry, Scarlettin milenec, ji dokonale popisuje jako „krásnou rozbitou bytůstku“. Celá kniha je psána způsobem, kdy Scarlett adresuje svá slova Henrymu. Odehrává se na Štědrý den, ale vrací se k událostem celého roku, který spolu prožili. Opravdu doufám, že si to čtenáři v Česku užijí!
Mám problém s tím, že má být fikce srovnávána s autorovým skutečným životem. Co je špatného na síle představivosti? Ptají se Stephena Kinga na to, jestli znal dívku, co dokázala zapálit věci pouhou myšlenkou? Ptají se Joshe Malermana jestli čelil „čemusi“ zlovolnému jako V pasti? Můj život je neskutečně nudný, proto asi dovedu fabulovat tak divoká vyprávění. Ale pokud mluvíme o inspiraci, musím říct, že moje rodná krajina oblasti Somerset a místa, která jsem navštívila, mi dodávají tu nejlepší možnou inspiraci.
Chápu, že taxidermie dovede znechutit nebo evokovat silné pocity, ale já mám k tradičním taxidermistům velký respekt. K mému prvnímu setkání s hybridní taxidermií došlo v motorkářském baru, který v devadesátých letech vlastnil můj příbuzný. Pak jsem objevila Muzeum kuriozit Waltera Pottera a zamilovala se do antropomorfizovaných tvorů. Veřejné přijetí je třeba vždy vzít v úvahu, pokud jde o použití a vystavování živých věcí po jejich smrti. Zvířecí nábytek z počátku dvacátého století, například odpadkové koše ze sloních nohou, mě hodně znepokojuje, ale přístup ke konzervaci a ke zvířecímu životu byl tehdy odlišný. Je ale taxidermie příšernější než vystavování nahých egyptských mumií nebo podobizen Krista, který byl ukřižován?
V současnosti ne. Aktuálně si je nemohu dovolit, ale pokud by mi někdo chtěl koupit wolpertingera nebo zajdalena, ráda je jako dar přijmu!
Venku na vřesovištích se prohánějí Divocí lovci, skupina duchů na koních a jejich psi, kteří vyráží s měsíčním svitem. Pokud se objeví, je to znamení moru nebo války, anebo v tom lepším případě, jen smrt pro toho, kdo je uvidí.
S jihozápadem Anglie se spojuje mnoho duchařských historek. Jedna, z které mě stále mrazí, je o „bílé paní“, která sídlí v již zavřeném vězení Shepton Mallet jen kousek od mého domu. Byla to vražedkyně se zlomeným srdcem. Zůstala jsem v celách přes noc v rámci umělecké stáže a v živote jsem nebyla tak vyděšená.
Hluboký pohled do lidské psyché, stín, jak ho chápe Jung. Abych byla upřímná, lidé jsou podle mě nejděsivější a nejsložitější tvorové a zobrazení jejich chování a motivací takovým způsobem, který to zdůrazní, je pro mě jako hororového autora zásadní.
H. P. Lovecraft popisuje horor takto: „Nejstarší a nejsilnější lidskou emocí je strach a nejstarší a nejsilnějším druhem strachu je strach z neznáma.“ A co je nejhůře proniknutelným a děsivějším než lidská duše?
Jsem neorganizovaný, chaotický autor, který má spoustu zápisníků, útržků papíru a lepících papírků s poznámkami. Vždycky u sebe mám diář, abych si zapsala nejniternější myšlenky a mám to štěstí, že jsem součástí skupiny kreativních autorů, kteří mě povzbuzují a podporují. Po dokončení Taxidermistovy milenky, zatímco jsem si dodělávala magisterský titul z kreativního psaní, jsem se rozhodla, že je čas knihu publikovat. V tu chvíli jsem nastoupila na cestu, kdy jsem se rozhodla stát „opravdovou“ autorkou. Pokud si vás všimnou za to, co děláte rádi, dává vám to energii vytrvat.
Horor je komplexní žánr, který je tu s námi po staletí – pro začátek se podívejte na starověké řecké a římské mýty. Jsou plné rodin, které se navzájem rvou na kusy a posílají se do podsvětí. Jsem velký fanda tradičních gotických příběhů – Mary Shelley, Bram Stoker, Oscar Wilde a ztvárnění pohádek bratry Grimmy. A vždycky jsem nakloněná příležitostnému masovému vrahovi, který má talent a představivost. Splatteru a gore se vyhýbám jednoduše proto, že jsem citlivá a při představě krve a nožů omdlévám!
Myslím si, že knihy a jejich čtení nikdy nevyjde z módy. Když přijde na čtení, jsem konzervativní. Mám ráda klasické papírové knihy, protože je mohu dát na poličku knihovny, jakmile dočtu.
Byl by to Hannibal Lecter pro jeho vytříbený vkus v umění, kultuře a stolování. Navíc je kreativní a dobře vychovaný (pomineme-li vraždění a pojídání obětí)! Snad bych ho nenudila.
Ráda bych měla top literární agenta. Chtěla bych podepsat víc smluv na knihy. Ráda bych z Taxidermistovy milenky měla film, kde si budu moct zahrát malou roli, jako to dělával Hitchcock! Takové normální spisovatelské sny.
Vždy papírová kniha. Skutečná věc. Potřebujete ji očichat a cítit její váhu ve svých rukou, abyste plně docenili veškeré úsilí, které do její tvorby vložil nejen autor.
Marko Hautala je finský autor, který už si udělal jméno i na českém trhu. A pak bylo najednou ticho. Nakladatelství Golden Dog ale chce Marka na český trh vrátit, a činí tak knihou Architekt temna. Marko se nám ku příležitosti vydání této knihy rozpovídal o tom, jaké jsou jeho inspirační zdroje a jak sám zvládá svou poměrně psychologicky náročnou tvorbu. Otázky pro článek ROZHOVOR: Marko Hautala připravila Ivana Gašparíková, překlad Martin Štefko.
Považuji se jednoznačně za spisovatele hororu, ale mé vlivy jsou spíše z psychologické oblasti žánru. Myslím, že Architekt temna ukazuje, že jsem velkým fanouškem starých pomalých hororů jako Vymítač ďábla a Rosemary má děťátko, ale také některých méně známých jako Hell Hound Kena Greenhalla a The Auctioneer Joan Sansom. A samozřejmě, jedním z mých velkých vlivů je Ramsey Campbell, zejména prostřednictvím svých povídek.
Práce v psychiatrické léčebně pro mě byla v mnoha ohledech důležitou zkušeností a myslím, že se to stále projevuje v mém psaní. Hlavní lekcí těch let bylo poznání, že náš smysl pro realitu je velmi, velmi křehký. Také jsem pochopil, že peklo je svým způsobem skutečné a někteří lidé se v něm nacházejí i ve chvíli, kdy spolu mluvíme.
Člověk v té práci musel být neustále ve střehu. Všechno se navenek zdálo klidné, ale nikdy jste nevěděli, kdy se věci násilně zvrtnout. Myslím, že pro spisovatele hororů je to dobrá škola.
Na druhou stranu jsem se také naučil soucitu s lidmi, kteří se dopustili hrozných věcí. Někdy vám život od začátku podá tak špatnou ruku, že vás v podstatě odsoudí dělat špatné věci.
Navštěvoval jsem knihovnu a listoval v knihách ještě předtím, než jsem se naučil číst. Rodiče mě brali do knihovny skoro každý den, takže za to asi můžou oni. Pocházím z dělnického prostředí, takže rodiče chtěli, abych začal číst brzy a získal vzdělání. Když mi bylo možná osm nebo devět let, četl jsem zjednodušené vydání povídek Edgara Allana Poea, takže hororové příběhy na mě působily od začátku.
V mém dětství se v okolí tradovala městská legenda Kuokkamummo, o které jsem také napsal román, a to Bábu Motyku. Je to strašidelný příběh, protože za legendou jsou skutečné zdroje.
Obecně se představy duchů bojím a zároveň mě fascinují. Před lety jsem jednoho ducha viděl, ale stále si nejsem jistý, jestli na ně věřím. Každopádně to byl docela strašidelný a pokořující zážitek. Začnete si vážit lidí, kteří na duchy věří, i když, a to se opakuji, opravdu nevím, jestli na ně sám věřím.
Nerozumět všemu je v pořádku! Jsem velmi intuitivní spisovatel, takže jdu tam, kam mě zavede moje představivost, někdy bez ohledu na logiku příběhu nebo úhledné, uzavřené konce. Mám k tomu přinejmenším dva důvody.
Zaprvé jsem z „generace Twin Peaks“. David Lynch nás naučil, že surrealismus je v pořádku a že se můžete řídit jen svými instinkty a nemusíte diváky držet za ruku a na konci jim všechno vysvětlovat. Život představuje bezednou studnici tajemství a umění to může odrážet.
Za druhé, už desítky let obdivuji psychologa C. G. Junga. Jednou z jeho metod bylo cvičení „aktivní imaginace“. To znamená, že se nesnažíte představivost ovládat, ale necháte ji jít tam, kam sama chce. Když tohoto stavu dosáhnete, můžete pozorovat, jak se vaše vlastní myšlenky pohybují, jako byste byli biologem pozorujícím exotická zvířata. Je to úžasný zážitek a psaní je nejlepší, když máte tak trochu pocit, že jen zaznamenáváte události, které se vám odehrávají v mysli jakoby samy od sebe.
Architekt temna vypráví o strašidelném činžovním domě a je to možná nejpřímočařejší román, jaký jsem napsal. Jsou v něm surrealistické prvky, ale příběh je chronologický a přehledněji strukturovaný. Důvodem bude téma příběhu: jde o architekturu, jasné linie a plány, i když pod tím vším se samozřejmě skrývá šílenství a násilí.
Bytový dům v románu jsem založil na budově, kde žiji, takže psaní budilo i ve mně nepříjemné pocity. Někdy jsem v noci chodil do sklepního patra a na půdu, jen abych vstřebal tu správnou atmosféru pro příběh.
Vtipné na Architektu temna je, že mě nedávno několik lidí kontaktovalo kvůli televiznímu seriálu Archive 81 a řekli mi, že jim připomíná můj román. Podíval jsem se na seriál a ano, rozhodně vidím podobnost!
To se trochu liší v závislosti na dni, ale nejspíš román s názvem Käärinliinat (Rubáše). Dostal jsem za něj tady ve Finsku literární cenu, ale mnoho lidí si myslí, že je to nejpodivnější a nejtemnější román, který jsem napsal. Zakládá se na mých zkušenostech z práce v psychiatrické léčebně, ale zpracovává další specifická témata, včetně finských vojáků SS za druhé světové války a staroegyptského náboženství. V jedné fázi psaní jsem si myslel, že se zblázním. Doslova. Musel jsem kontaktovat svého vydavatele a říct mu, že si potřebuji od psaní odpočinout, protože jinak mi hrábne. Ale to je dobré znamení, protože to ukazuje, že své psaní berete vážně!
Je to spousta práce, zvlášť když píšu většinou intuitivně. Plánuji a strukturuju své příběhy, ale nakonec se vždycky řídím pocitem. Myslím si ale, že romány se píší snadněji než povídkové sbírky. Právě mi vyšla sbírka Kuolleiden valssi (Valčík mrtvých) a dát ji dohromady bylo opravdu, opravdu těžké. Chtěl jsem, aby povídky byly samostatné příběhy, a přitom spolu „komunikovaly“ podobně jako písničky na tematickém hudebním albu. Myslím, že to bylo mnohem těžší než psát román.
K mým rituálům na konci psaní patří spálení konečné tištěné verze. Dříve jsem také po dokončení románu hrál tři dny v kuse nějakou extrémně brutální videohru, ale na to dnes bohužel nemám čas!
Snažím se od sebe oddělovat smysluplnou a nesmyslnou kritiku. Pokud se mým fanouškům nelíbí něco, co jsem udělal, věnuji tomu pozornost. Pokud se moje věci nelíbí náhodnému čtenáři, snažím se to ignorovat. Téměř po celou svou kariéru jsem v tisku dostával opravdu dobré recenze, takže to bylo požehnání.
Nejlepší by bylo číst pouze kritiku od lidí na stejné vlně, ale to samozřejmě nejde. Špatný komentář nebo recenze vám může zkazit půl dne, ale obvykle ne víc. Když učím mladé autory, obvykle se nesoustředím na své vlastní romány nebo jejich recenze.
Obecně platí, že naše temnější stránka vytváří příběhy. Dokud máme mozek nastavený tak, aby viděl příšery, existují a budou se objevovat v knihách, filmech a hrách. Horor je samozřejmě dobrý. Studie opakovaně prokázaly, že dobrovolné vystavování se děsivým věcem vás psychicky posiluje. Lidé jsou samozřejmě různí, ale předpokládám, že každý, kdo tohle čte, ví, že dobrý horor vás může zvláštním způsobem učinit šťastnějšími.
Finský metal určitě, protože já jsem spíš na pivo a víno! Finský metal je stále silný díky kapelám jako Amorphis a Nightwish (můj kamarád v nich hraje na bicí). Všem fanouškům českého black metalu vřele doporučuji Oranssi Pazuzu. Jejich poslech je jako ten nejděsivější a nejúchvatnější trip, jaký můžete zažít bez psychedelik.
Jihočeský spisovatel Jiří Sivok, jenž má na kontě román Smrt bývá nehezká (2020), se rozpovídal o své hororové tvorbě a knihách, které chystá do budoucna. Představí nám svou nově vydanou sbírku povídek Pár zbytků pro krysy (2021) a práskne na sebe i s jakou hororovou postav by si dal říct. Článek ROZHOVOR: Jiří Sivok připravila Ivana Gašparíková.
Moje žena je mé texty nucena číst a je také prvním člověkem, který mi je tluče o hlavu – sama se ale nechává slyšet, že ty moje „kraviny“ nečte. Starší dcera je ve druhé třídě, takže v rámci mravního vývoje jí nic číst nedávám – sama už má napsanou knihu, která ovšem jisté nedokonalosti skýtá – jmenuje se „O třech duchy“… Potatila se.
Jsem narcis, takže musím říct, že Smrt… mám opravdu rád. Co se týká recenzí a reakcí, tak ty mě překvapily velice příjemně. Kniha si drží dobré hodnocení a komentáře jsou zpravidla pochvalné. Ne každému se člověk trefí do vkusu, a to respektuji, takže když mi někdo vytkne konec a druhý začátek, chápu, že pravda bude uprostřed – na střed knihy si totiž nikdo nestěžoval.
To je jednoduché. Když jsem to začal myslet s psaním vážně – tušil jsem, že cesta k vydání musí vést přes povídky. Soutěže, antologie – jen tak se člověk může dostat do podvědomí. A když víc jak deset let píšeš povídky, tak jich několik máš. Také hrál roli druhý faktor. Chtěl jsem kout železo, dokud bylo žhavé. Tehdy jsem neměl dopsanou novelu Líp už bylo a nechtěl jsem, aby ten punc mého debutu úplně vymizel – no, a ty povídky byly k dispozici.
Rozhodně slečna Fuči z komiksové povídky Modelka z mangy Balónky oběšenců (Džundži Itó).
Já deskovky miluju. Hrajeme je s chlapy u nás v Nových Homolích, ale popravdě inspiraci na psaní jsem nikdy nedostal. Mám v hlavě pár střípků k vytvoření vlastní deskovky – ale hlavní námět mi už přebrala hra Nemesis. Mělo to být o úniku z neovladatelného vesmírného korábu, kterému hrozí kolize s planetou – takže to zatím nechávám spát.
Povídka byla původně zařazená i do Zbytků, ale jelikož se odehrávala v jižních Čechách a nebyla podle mě typickým hororem, jaký běžně píšu, tak jsem si řekl, že by se mohla líbit. Honza Vojtíšek (editor) přisvědčil a mně to udělalo ohromnou radost. Je to strašně fajn kniha. Už ji mám skoro dočtenou.
Černá neděle původně začínala jako projekt na sebezviditelnění. Byla hrozně rozplizlá. Řešila to, či ono. Zvláštností bylo, že jsem ji natáčel s mými dcerami Eliškou a Kristýnkou. Nejprve mi do toho jen „kecaly“, ale od 9. dílu zaměřeného na HorrorCon jsme začali natáčet krátké vtipné scénky a ono to sedlo. Takže se Černá neděle hezky formuje a už začíná mít i nějaký řád. Rozjel jsem i rozhovory (Míra Pech, Tereza Kadečková) a můžu prozradit, že mám domluvená skvělá jména tak na půl roku dopředu. Teď půjde ven krátká reportáž právě ze křtu Jihočeského hororu, který jsem si opravdu užil, a chystám se na rozhovor s Tomášem Martonem – recenzentem, autorem a odborníkem na metalovou hudbu.
To se věkem mění. Chtěl bych být převážně sám sebou, ale je pravdou, že se mi velice líbil styl psaní Lairda Barrona.
Teď zrovna píšu detektivku, nebo spíš thriller. Horor je srdcovka. Já to prostě miluju, takže tohle považuji za takový výlet, protože jsem dostal nápad, který se neodmítá. V povídkách si sem tam odběhnu i na fantasy nebo sci-fi, o čemž se laskavý čtenář může dozvědět právě v nové publikaci.
Mám neskonalou radost, že s napsáním postapo románu to šlo velice dobře a rychle, ale hlavně nenuceně. Já to chtěl napsat a nikdo na mě netlačil – prostě to muselo ven. Je to novelka o něco delší, než Smrt bývá nehezká a jak už jsem zmínil honosí se názvem Líp už bylo.
Je opravdu temná. Já se totiž ten svět – náš svět – nepokoušel zachraňovat. A všechny postavy to ví. Ví, že je konec. A je úplně jedno, že skutečný konec nepřijde zítra, ale v horizontu desítek let. Kniha vyjde u Golden Dogu v edici Zrnka temnoty.
Myslím, že na každého platí něco jiného. Já říkám, proč ne obojí? Někdy si to příběh žádá. Pokud má netvor spáry jako žiletky, tak přece nestačí, že postavě učeše pěšinku. Mám rád poctivé budování atmosféry a násilí, když není prvoplánové a má svůj smysl. Napadá mě Po sezóně Jacka Ketchuma, je to masakr, ale vše dává dokonalý smysl. A bolí to číst. Ale chceš to číst, jestli mi rozumíš.
To je právě to. Já jsem roztříštěný na milion stran. Rád chodím chytat do florbalové branky a teď jsme začali s Eliškou chodit ten florbal i pinknout. V úterý večer hraju s partou spisovatelů/spisovatelek a jedním švédským vědcem variaci na Dračí doupě – Dračí hlídku. Dál paříme s kluky v ulici ty deskovky nebo poker či filky, ale opravdovou vášeň prožívám se ženou… (počkej si) … když si vyrazíme na společnou večeři do vietnamské restaurace MET v Českých Budějovicích.
Neslyšel. Kdysi jsem se v hospodě vsadil, že nebudu celý večer mluvit a vydrželo mi to asi hodinu a půl a pro nic – nakonec jsem stejně kecal o sto šest.
Jirkovi děkuji za příjemný rozhovor.
Spisovatelka, pořadatelka a vyznavačka žánru horor – Kristina Haidingerová se ve spolupráci s nakladatelstvím Golden Dog rozhodla vydat antologii České temno (2021). Čtenářům má tak snahu představit několik autorů a autorek s povídkami již vydanými, ale také ještě nepublikovanými. Ilustrace k jednotlivým dílům dodal talentovaný Jiří Dvorský. Pojďme se podívat, jak si celkem objemná kniha stojí a zda nás může něčím překvapit. Autorkou RECENZE: České temno je Ivana Gašparíková.
Miroslav Pech a jeho zkratkovitost… je to něco jako jeho popis. Povídka Zuby pojednává o němé dívce Elišce, která je vystavená masakru v osadě, kde bydlí. Bytosti, jež je napadly, jsou všude a prahnou po krvi, ze které se živí. Celkově je dílo zajímavé námětem a vybudováním zimní a děsivé atmosféry. Můžeme se ptát tedy, proč nám autor nedopřál více? V tomto momentě je text natolik krátký, že čtenáři nedává ono potřebné naplnění. Jen jsme si mohli maličko líznout smetany a jdeme v antologii dál.
Trampská legenda o Hansi Hagenovi ožívá v povídce od spisovatele Otomara Dvořáka. Příběh sleduje partu mladých lidí, jež se tváří v tvář této legendě postaví. Otomar Dvořák se podrobně věnuje popisnosti prostředí. Postavy jsou příjemné a charismatické. U díla je však citelné, že úvodu je věnováno více prostoru než samotné zápletce. Ta je skrčená v jednom dlouhém monologu a zrychleném konci.
Hlad není ani tak hororem jakožto thrillerem. Povídka vypráví o dvou mladých lidech, jenž jdou dobrovolně pomáhat do lokality postižené povodněmi. Jejich dobrý úmysl je po zásluze potrestán. Oba aktéři jsou uvězněni v hřbitovní kapli bez tepla, jídla a vody. Je zřejmé, kam se příběh bude ubírat. Nicméně autor dokázal bravurně vykreslit tragický příběh a vyvolat vlnu emocí. Své místo si Hlad ve sbírce rozhodně zaslouží.
Krátké povídky rozbíjí delší příběh z dob rytířů. Jedná se o vyprávění, které nemusí sednout stylem a dobou úplně každému. Revenant Rappoltštejnský, vyprávěn kronikářem Argonantem, má hlavní téma, a tím je pomsta. O hororové prvky není nouze.
Duchové bývají neklidní a často pomstychtiví a zlí. Jinak tomu není v povídce Batalión odehrávající se v Jarošově nad Nežárkou. V hlavní roli se nám představí mladá dívka Sabrina. Ta není ani střízlivá a často ani příčetná. Případně se to o ní říká. Proč tomu tak je? Na to se snaží přijít Denny, kterému Sabrina učaruje. Bohužel sokem v lásce, velice optimisticky řečeno, je padlý francouzský voják z roku 1741.
Svatopluk Doseděl vypráví duchařský příběh, mající nejen duchy, ale i živé dialogy a dobře vykreslené postavy. Bataliónu to tak dodává onu hororovou jiskru. Co se z mého pohledu úplně nepovedlo, je gradace napětí, co by dílo správně nastartovala.
Láska si nevybírá… asi takové specifikum by mohla dostat povídka s latinským názvem od Alexandry Haverské. Vyprávění je mystické a hodně náznakové. Čtenář se ocitá v jistém zmatku, kde se prolíná realita a jakési noční můry. Co je na Semper imperfectus? pozoruhodné je, že ženská autorka dokázala uvěřitelně ztvárnit mužskou postavu a prostředí zápasů. Z mého subjektivního pohledu by však text potřeboval více prostoru a více jednoznačnosti.
Oproti Alexandře Haverské se autor Skokanů nespoléhá jen na náznaky a mystično, ale jasně předkládá příběh o Nuselském mostu, kde přebývají mrtví. Novinář Jakub na mostě nenalezne jen svůj životní článek, ale také nahlédne za oponu onoho světa. Živě vybudovaná povídka graduje každým odstavcem, který čtenář zdolá. Jednoduchý námět, jenž se dočkal skvělého zpracování, potěší nejednoho fanouška hororového žánru.
Povídka pojednává o tom, jak se svému osudu nevyhneme, i když opravdu chceme. Příběh je předvídatelný, ale dobře napsaný. Nechybí tomu aspekt záhadného autobusu, který dodává textu hororový nádech, a tak vyprávění nezůstává jen u neštěstí. Anna Šochová na velice krátkém úseku dokázala vystrašit a zanechat hodně nepříjemné pocity ze zimního období.
Ondřej Kocáb se rád inspiruje již existujícími strašidly. Buď o nich jednoduše píše, anebo využívá jejich tématu. Povídka Zatracenej pojednává o muži, jenž se svým autem zůstane napospas neznámému prostředí a noci. Porucha vozu přivede hrdinu k někomu v nesnázích… Vyprávění je rychlé a chybí mu jistá atmosféra, kterou dokázal ve svých jiných dílech vybudovat. Nejlepším momentem povídky je závěrečné střetnutí s antihrdinou. Tam čtenářovo představivost šplhá do obrátek!
Z množství povídek, které má autor na kontě, se v Českém temnu setkáme právě se Zahradou. Povídka neobsahuje delikátně brutální scény a ani tolik sexu, jak bychom mohli být u Honzy Vojtíška zvyklí. Příběh čtenáře zavede na místo naprosto dokonalé k relaxaci, ale pouze na první pohled. „Rajská“ Zahrada má i svá stinná místa a zanedlouho jsou návštěvníci nuceni doslova běžet o život. Nejsem si jistá, zda bych zařadila dílo přímo do hororu… Jedno se však textu nedá upřít. Je to čtivé a autorovi jeho Zahrada vážně sedla.
Netvor je svým rozsahem krátký a řadí se mezi takové typy povídek, u kterých si čtenář řekne: „Co kdyby.“ Dílo pojednává o dětském nevinném pohledu na svět, jenž se střetává s tím dospělým. Ten však už tak nevinný není. V antologii povídka svým rozsahem ani tématem nevynikne a čtenář by jistě uvítal Renatu Bočkovou ve větším rozsahu, aby se s její tvorbou mohl dostatečně seznámit.
Počítání rukou je příběh, který se díky hutnějšímu stylu vyprávění dostane čtenáři pod kůži. Staré baráky nás v hororech děsí už od nepaměti a Božena Čechalová dokázala vybudovat tmu a zatuchlinu, kterou jste nuceni dýchat. Dílo postupně vyvolává otázky, dostává se do vágní polohy a nakonec vyústí v celkem děsivou smyčku událostí. Při čtení mohou rušit někdy až zbytečně složitě volená slova a věty. Nicméně Počítání rukou bych zařadila na pomyslný vrchol antologie.
Stejně jako Počítání rukou patří Člověk v kůži vázaný do netradičního stylu psaní, který je pro obě autorky velice specifický. Hanina Veselá je ale v psaní výraznější a o dost čtivější. Povídka pojednávající o prodejci „vzácných“ knih, jenž se často ocitá na pomezí reality a iluzí je chytlavá a neodložitelná. Autorka skvěle pracuje s textem a pointa celého příběhu nevyšumí jen tak do prázdna. Člověk v kůži vázaný kromě sexy názvu ukrývá i mrazivou atmosféru.
Povídka odehrávající se v době minulé potěší jak slohem, tak ponurou atmosférou. Při čtení si představujete hlavně šeď a chlad. Petr Boček čtenářům předkládá svéhlavého hrdinu a tajemství přístěnku, které není jen děsivé, ale až apokalyptické. Na této literární vlně bych si dokázala od spisovatele přečíst rozsáhlejší dílo. Tenhle styl mu sedí.
Masky, veselí a alkohol, tak by se dal specifikovat masopust. Lenny Ka vsází na kombinaci mysteriózního příběhu s reálným světem a krví. Ač je vyprávění krátké, nemá potřebný důraz a může se zdát na první pohled zmatečný. Problém mladé dívky je ve finále až banální oproti osudu, který ji potká. Ti, co neumírají, jak přijdou, tak odejdou, a dojem nezanechá ani vystupující klaun.
Opět se na scénu dostává příběh odehrávající se na českém území v minulosti. Povídka pojednává o dívce, jenž přijde o rodinu, ale také o panenství, a to ne zrovna příjemným způsobem. Život, který v ní roste, jí přináší utrpení, ale také lásku. Kristina Haidingerová se ve vodách příběhů s historických nádechem cítí dobře a je to znát i v díle Synek. Pozvolný děj plný útrap a napětí se jistě zalíbí nejednomu čtenáři a usídlí se na vrcholu sbírky společně s dalšími zmiňovanými autory. Je pravdou, že ne zcela jednoznačný konec mi úplně nesedl a vyvolal ve mně určitou frustraci.
České temno je opravdu nadprůměrnou hororovou antologií, kde si každý najde, co mu vyhovuje a nasměruje na autora, který jej upoutal. Sbírka se vyhnula hororům příliš krvavým anebo s výrazně sexuálním motivem. Je to velké plus, neboť ukazuje, že tento žánr nemusí být jen o vyhřezlých střevech a rozervaných genitáliích.
Knihu hodnotím kladně a s radostí doporučím všem, kteří hledají v hororu něco kvalitního, neboť takhle publikace je příjemně vyvážená.
