ROZHOVOR: Felix I. D. Dimaro opět vedl Daniel Palička, který vám přináší jedinečná interview převážně se zahraničními autory nakladatelství Golden Dog. Felix I. D. Dimaro je další, poměrně velkou neznámou na českém trhu. Golden Dog ho představuje knihou Virální životy, a mě velice těší, že s rozhovorem souhlasil.
Překlad: Martin Štefko
Narodil jste se v Nigérii, ale ve čtyřech letech jste se odstěhoval do Kanady. Nebylo pro vás náročné po přestěhování do jiné země se v tak útlém věku adaptovat na nové prostředí?
Jestli to bylo náročné, nepamatuji si to. V podstatě si vzpomínám jen na to, jak jsem v letadle brečel a jak mě poprvé ohromil pohled na sníh. Jinak mám pocit, jako bych v Kanadě žil celý život.
Vyrůstal jste v Torontu, konkrétně v provincii Ontario. Bydlel jste ve čtvrtích, které byla považovány za rizikové, a během dospívání jste se naučil hodně věcí o různých tématech (diskriminace, zoufalství, přežití, smrt). Jaké zásadní lekce jste si odnesl do života?
Hlavní věc, kterou jsem se naučil díky tomu, že jsem vyrůstal tam, kde jsem vyrůstal, je, že život je boj. Musíte bojovat o své místo na světě, musíte bojovat o zlepšení svých poměrů a musíte bojovat o to, abyste nespadli do koloběhu, který lidi drží v pasti negativních podmínek. I o takové věci, jako je spravedlivé zacházení, je třeba bojovat. A takový boj vás porazí, pokud mu to dovolíte.
V Kanadě jste mimo jiné vystudoval psychologii na univerzitě v Torontu. Co jste si ze studia odnesl? Rozšířilo vám obzory?
Během studia jsem se dozvěděl mnoho o křehkosti lidské mysli a také o její odolnosti. Studium mi otevřelo oči, pokud jde o poznání rozsahu a závažnosti duševních onemocnění, pokroku, kterého jsme dosáhli v jejich léčbě (v minulosti se to často řešilo tak, že se někomu vyřízla část mozku a doufalo se v nejlepší), a také toho, jak dlouhou cestu musíme ještě ujít, než se na duševní nemoci začne celosvětově náležitě pohlížet a než se jim začne věnovat pozornost.
Asi se shodneme, že psychologie hraje v dnešním světě velice důležitou roli. Nicméně myslíte si, že jsou lidé dostatečně informováni o duševním zdraví a psychických problémech?
Myslím, že lidé jsou o duševním zdraví a problémech s duševním zdravím značně neinformovaní. Myslím, že pojem „problémy duševního zdraví“ byl zobecněn a používá se jako záminka pro všechno od střelby ve školách až po pedofilii. A to je nebezpečné, protože když se všechno svede na neviditelnou nemoc, zbavuje se tím jednotlivec odpovědnosti. O duševních nemocech se v médiích i v běžném životě píše velmi povrchně. O hloubce a vrstvách duševních nemocí se musíme ještě hodně učit. Proto se lidé, kteří trpí duševními problémy, i nyní v roce 2024 stále cítí osamělí, nevyslyšení, nepochopení a zahanbení.
V rozhovoru pro server Morbidly Beautiful jste řekl: Většina mých příběhů je inspirována něčím, čím jsem si prošel, nebo nějakým problémem, nad kterým jsem se zamýšlel (ať už osobním, nebo společenským) a který chci prozkoumat a snad přimět lidi, aby se nad ním také zamysleli. Je pro vás občas náročné vycházet při psaní ze svých osobních pocitů nebo nálad?
Většinou není. Vyrůstal jsem jako velmi emotivní dítě, teenager a mladý dospělý… V posledních několika letech se snažím být víc stoický a mnohem méně emotivní. Jeden z mála způsobů, jak své pocity usměrňovat, představuje psaní. Je to pro mě prostě přirozený ventil a málokdy je to pro mě výzva.
Pro vaši tvorbu je charakteristický velice introspektivní styl psaní s důrazem na popis psychologických stavů. Sice jsem zmínil, že vycházíte ze svých osobních pocitů, ale stejně by mě zajímalo, jestli si při psaní děláte nějaké rešerše, aby vámi popsané situace působily uvěřitelně. Snažíte si dát pozor na každičký detail?
Věnovat pozornost každému detailu je jedním z nejdůležitějších aspektů vyprávění příběhu, takže se snažím nedovolit si příliš mnoho volnosti a nenechávat si prostor pro kritiku, pokud jde o autentičnost mých postav a toho, čím procházejí. Dělám si rešerše a oprašuji znalosti o duševních nemocech, které jsem studoval, a učím se o nových duševních nemocech, které se teprve objevují. Když píšu psychický úpadek postavy, ať už ji pronásledují nadpřirozené prvky, nebo ne, často myslím na konkrétní duševní chorobu, kterou trpí. A snažím se být co nejpřesnější a zároveň respektovat lidi, kteří mohou trpět některou z nemocí, jež popisuji.
Zaujalo mě, že se vaše knihy snažíte propojovat mezi sebou. Pokud si dobře vzpomínám, v podcastu Professional Risk Takers jste uvedl, že chcete, aby se vaši čtenáři cítili odměněni za to, že dávají během četby pozor. Každopádně mohou si lidé vaše knihy užít i nezávisle na sobě? Nebudou se při čtení zbytečně ztrácet, když neznají kontext?
Mým cílem je odměnit (pro nedostatek lepšího slova) čtenáře, kteří četli hodně mých děl, a zároveň nikdy netrestat čtenáře za to, že nečetli předchozí knihy. Moje souvislosti jsou často „easter eggy“ – drobné narážky a přitakání jiným příběhům. A když jsou zjevnější, například postavy, které se vyskytují ve více knihách, píšu je tak, abyste nemuseli číst jeden příběh pro pochopení druhého. A nemusíte je číst v žádném konkrétním pořadí. Ale jakmile si začnete všímat easter eggů a začnete poznávat některé postavy, celý zážitek je zábavnější. Alespoň takový je můj záměr. Zatím se zdá, že čtenáře baví souvislosti, které nacházejí.
Který příběh – nehledě na jeho rozsah – vám při psaní dal nejvíce zabrat?
Příběh, na kterém právě pracuji, The Day of te Dust, mi dal při psaní nejvíce zabrat. Pracoval jsem na něm téměř pět let, což bych při jeho začátku nečekal. Abych to uvedl na pravou míru, u většiny vydaného mi dokončení první verze zabralo méně než měsíc (Virální životy týden). The Day of the Dust je moje nejrozsáhlejší kniha a ukazuje se, že je náročná v mnoha ohledech, z nichž většina souvisí s časem. Je to postapokalyptický příběh, který je prvním dílem série, a já na sebe vyvíjím velký tlak, abych ho zvládl. Příběh sleduje několik lidí, kteří se probudí ve městech bez elektřiny a bez lidí. Nic nefunguje, téměř nikoho nelze najít a vše, co zůstalo, pokrývá prach.
Nyní se podíváme na několik vašich knih. Začnu s povídkovou sbírku How to Make a Monster. Které příběhy z ní máte nejraději a proč?
Moje nejoblíbenější povídka ze sbírky How to Make a Monster je Daily Special, kterou jsem vydal jako samostatnou novelu. Vybral jsem si ji proto, že zatímco zbytek sbírky je nesmírně temný a ponurý, Daily Special je zábavný a byl to první z mých příběhů, v němž se projevuje trocha mého smyslu pro humor. Dalšími oblíbenými povídkami jsou The Loveliest Shade of Red a The Man in Cell Number 6. Jsou to povídky, které mají spojitost s některými samostatnými knihami, co jsem vydal.
V novele 2222 pracujete s konceptem cestování v čase. Pociťoval jste osobně během psaní nějaké limitace? Přece jenom napsat funkční příběh, ve kterém se cestuje v čase, není nic snadného.
Cestování v čase je velmi frustrující a je velmi snadné ho pokazit. Obecně nemám rád příběhy o cestování v čase, protože je často můžete rozebrat kvůli nedostatku logiky a konzistence (dokonce, troufám si říct, i ve filmech, jako je oblíbený Návrat do budoucnosti). Z tohoto důvodu jsem si dal za úkol napsat příběh o cestování v čase, který bude bez dějových děr. Mám pocit, že se mi to s knihou 2222 podařilo poté, co jsem nad ní dlouho přemýšlel a vymyslel jedinečný způsob cestování v čase zahrnující velmi specifická pravidla.
Rád bych zmínil antologii The World Belongs to Us, která se tematicky věnuje hororovým příběhům, v nichž hraje roli hmyz. Ve vaší povídce jste konkrétně využil červy. Kdo přišel s nápadem na hmyzí antologii a proč jste ve svém příběhu použil zrovna červy?
Nápad na hmyzí antologii (nebo broučí knihu, jak ji nazývá) dostal Mike Phillips, který je majitelem nakladatelství From Beyond Press. Vydal řadu kreativních a inovativních knih, jako je právě This World Belongs to Us.
Každý, kdo četl mé dílo, možná poznal, že mám rád slovní hříčky, slovní obraty, dvojsmysly a podobné věci. Nápad psát o červech přišel proto, že lidé se mohou chovat jako červi a na výběr je spousta děsivých červů, kteří by čtenáře vystrašili. Napsal jsem tedy příběh o slabochovi, který se k ženám nechová hezky, a hodně jsem se bavil tím, že jsem podrobně popsal, jak by lidského červa mohli strašit různí skuteční červi.
Zaujala mě také kniha Humane Sacrifice: The Story of the Aztec Killer. Melvin Cockburn má kočku, které diagnostikují rakovinu a postupně umírá. Hlavní hrdina udělá cokoliv, aby svého zvířecího kamaráda zachránil. Jsou podle vás lidé ochotni pro své cíle obětovat cokoliv, nehledě na způsoby, jakými toho chtějí dosáhnout? Myslíte si, že kniha Humane Sacrifice může být pravým důkazem tohoto tvrzení?
Trochu mě překvapilo, kolik lidí se na mě po vydání Humane Sacrifice obrátilo s tím, že by pro záchranu svých domácích mazlíčků obětovali i lidské životy. Lidé často milují zvířata mnohem víc než ostatní lidi a podstoupí extrémní kroky, aby tato zvířata ochránili.
Pokud jde o obecné cíle, nemyslím si, že lidé jsou většinou ochotni obětovat dost pro jejich dosažení. V tomhle vidím i sebe. Dlouho jsem stejně jako většina lidí neobětoval ani své pohodlí tím, že bych vystoupil ze své komfortní zóny a dosáhl svých cílů. Na tom stále pracuji. Většina z nás se vymlouvá a sleduje, jak život plyne, zatímco litujeme cílů, kterých jsme mohli dosáhnout, místo abychom šli za cíli, co jsou stále před námi.
Letos vám u nakladatelství Golden Dog vychází novela Viral Lives. Její ústřední postava, Simon Hinch, sama sebe považuje za tzv. „gore reportéra“. Jak se vám Simon psal? V čem je podle vás neobvyklý a jak by mohl zaujmout čtenáře?
Simona bylo zábavné psát. Je jakýmsi avatarem nejhorších aspektů sociálních médií a internetu. Myslím, že někteří lidé se s ním dokážou ztotožnit a zároveň ho považují za odsouzeníhodného. A možná přiměje pár čtenářů, aby si kladli otázky, když budou fandit jeho pádu.
Jak jste se dal dohromady s Golden Dogem a jak následně probíhala komunikace mezi vámi a Martinem Štefkem?
Kontaktovala mě česká čtenářka, velmi vstřícná osoba jménem Dani, která si chtěla přečíst jednu z mých knih, Humane Sacrifice. Poté doporučila mou práci Martinovi, který se laskavě nabídl, že přeloží do češtiny další z mých knih, Virální životy. Vážím si jich obou, že se to podařilo. Mít přeložená svá díla je mým významným cílem.
Na začátku našeho rozhovoru jsem zmínil Kanadu, kde aktuálně žijete. Jak se v této zemi daří hororům? Má horor významné postavení na kanadském literárním trhu, nebo jde o podřadný žánr?
Myslím, že horor v Kanadě je na tom podobně jako horor na mnoha jiných místech. Je to mezera na trhu, jejíž popularita pomalu roste. Je zde mnoho milovníků hororu, ale s hororem je stále spojeno stigma, které je třeba překonat, aby se mu skutečně dařilo. Přestože žiji v Kanadě, mám zde jen velmi málo čtenářů. Většina mých čtenářů a příznivců je ve Spojených státech a ve Velké Británii. Doufám, že se to dříve či později změní.
Na závěr si dovolím položit lehce filosofickou otázku. Je člověk svůj vlastní nejhorší nepřítel?
Člověk je bezpochyby svým nejhorším nepřítelem. Žijeme ve světě, který má dostatek zdrojů, aby nasytil každého člověka, a přesto lidé každou hodinu umírají hlady. Existují jedinci, jejichž bohatství se vyrovná bohatství malých států. Neustále válčíme kvůli věcem jako náboženství, sexualita, pohlaví a rasa. Všechny tyto věci jsou v celkovém měřítku většinou nepodstatné. Jsme nevyrovnaný druh, který se zřejmě rozhodl zničit sám sebe. A proto mi nikdy nedojdou věci, o kterých bych mohl psát.
Děkuji za úžasný rozhovor! Byly to skvělé otázky!
