Rozhovor s Ivanem Kučerou

Ivan Kučera je autorem, který se u nakladatelství Golden Dog představil již v Krátkém řezu 1, ale tentokrát mu vychází kniha, již napsal spolu s Honzou Vojtíškem. Tou knihou je Ďáblův hřbet. Co o sobě autor řekl? Jak většinou tvoří? Rozhovor s Ivanem Kučerou připravil Martin Štefko.

Co bys o sobě řekl českému čtenáři, který o tobě třeba ještě neslyšel?

Otec mě od malička vedl ke čtení. Ironií osudu je, že ačkoli měl rád kriminální romány plné zločinu a vražd, horor vždy bral jako příliš brutální žánr. Nečetl ho. Já jsem naopak horory miloval od malička. Problém spočíval v tom, že naše městská knihovna byla rozdělena na dětské a dospělé oddělení. Tři pátrači a Karel May byli skvělí, ale já jsem nakukovala do dveří, ve kterých mizeli dospělí. Tam na ně čekal Stephen King. Vzhledem k tomu, že se jednalo o začátek 90. let, marně byste v našich končinách hledali další hororová jména, čest výjimkám jako Hutson, Peter James nebo Dean R. Koontz. Knihy těchto pánů mi domů propašovala moje starší sestra. Okamžitě jsem se s chutí a vervou ponořil do temných světů. Stal jsem se závislým.

Ruku v ruce s tím šla i moje záliba ve filmech. Gumídci a Derrick byli fajn, ale když v pátek o půlnoci dávali Predátora 2, Noční můru v Elm Street 5, Dětskou hru 3 nebo Aligátora 2: Mutace, nemohl jsem si je nechat ujít. Postupně se to všechno prolínalo, mísilo a formovalo, což vyvrcholilo v roce 1995, kdy jsem napsal svůj první příběh. Na psacím stroji, který moji rodiče dostali svatebním darem. Od té doby se to táhne.

Prošel jsem několika krizemi, ale v posledních letech se mé psaní stabilizovalo v tom smyslu, že ho nyní vnímám jako dýchání, jako něco přirozeného, co mě provází bez ohledu na to, zda jsem publikoval, nebo ne. Musím psát, chci psát a potřebuji psát. Píšu horory nebo thrillery, ale i do nich obvykle zakomponuji něco tajuplného. Rád bojuji se silami moci proti zlu, zejména se svým dvorním policistou Enzechštejnem a jeho občasnou parťačkou Ninou. Baví mě, když jsou síly vyrovnané. Nemám rád, když proti zlu stojí bezbranné dobro, které se tři sta stran krčí v koutě a nepřetržitě utíká, až ve finále se nepravděpodobně postaví zlu a zvítězí. To není můj styl, nebaví mě to.

Také proto bych se možná do psaní Ďáblova hřbetu nepouštěl, kdybychom s Honzou Vojtíškem poslali do lesa jen dřevorubce s rodinami a kněze. Plně mě zaujal až ve chvíli, kdy se do děje zapojili vojáci, kteří mají chránit civilisty. Jak se brzy po příjezdu do hustě zalesněné oblasti ukáže, rozhodně je bude před čím chránit. V zásadě však zastávám teorii, že lidé jsou schopni těch největších zvěrstev. Dvojnásob, když ví, že se nikdo nedívá.

Píšeš jen horor, nebo tě baví či lákají i jiné žánry?

Mým prvním publikovaným textem byla romantická povídka o zamilovaném páru Letní příběh, kterou v 90. letech vydal regionální časopis v mém městě. Zkoušel jsem psát i jiné žánry, ale většinou to skončilo ještě větší hrůzou než čistý horor. Začal jsem psát zdánlivě nevinný, dojemný a vtipný příběh o ztraceném psovi. Pomalu se měnila v psychedelickou strašidelnou noční můru. Žádný druhý Hačiko. Od té doby píšu jen horory a thrillery. Ale je pravda, že jako čtenář mám rád dobré dialogy, takže se je snažím psát sám a jejich prostřednictvím svá vážná díla jemně vyvažovat, odlehčovat. Moje postavy přicházejí do těsného kontaktu se zlem, takže je pochopitelné, že se snaží obrnit humorem. Jinak by se zbláznily.

Je pro tebe zajímavější povídka, nebo román? Proč?

Mám rád romány, ale vybral bych povídku. Zvláštní je, že jako čtenáře mě povídky léta nebavily, s výjimkou Kinga. Je to mistr povídek. Jinak jsem si ale povídky obecně oblíbil až později. Dnes na ně nedám dopustit. Naštěstí pozoruji mezi čtenáři zvýšený zájem o sbírky a antologie.

Nepovažuji za normální dělit příběhy na dlouhé a krátké. Příběh je prostě dobrý, nebo není dobrý. Ale pokud mluvíme o tom, co je zajímavější, pak ano, povídky v mém případě vítězí. Je to sevřenější literární forma. Vyžaduje to člověk, autor, pokud je autor člověkem, hahaha, tedy aby autor šel rovnou na věc. Žádné zbytečné okecávání, žádné mlácení prázdné slámy.

Četl jsem řadu povídek, které se tím tak docela neřídily, a osobně mi to vadilo, rušilo mě to, protože pokud chce někdo do povídek vkládat věci, které s hlavním dějem úzce nesouvisejí, měl by napsat román a nezatěžovat čtenáře. Dobře zpracovaná povídka, nejlépe samozřejmě hororová, je krásná, čistá věc, která pulzuje životem a energií a může být úžasně inspirativní.

Někteří autoři se rychle nudí a psaní románu je běh na dlouhou trať. Pokud se autor při psaní románu nudí, odráží se to na výsledném textu. Nevím, jak ostatní, ale já nechci čtenáře nudit. Jako čtenář to nemám rád, a tak to nedělám ani jako autor. Nebo se o to alespoň snažím, zbytek ať posoudí čtenáři.

Doufám, že jsme s Honzou tento běh na dlouhou trať zvládli na dobré úrovni. Ostatně, když jsem před desítkami let šokovaně zjistil, že lidstvo nebude automaticky uneseno tím, že nějaký Kučera napsal povídku, že za ni nedostanu miliony, dokonce ani Nobelovu cenu za literaturu, zkrátka když jsem se v tomto ohledu stal realistou, pochopil jsem, že pokud chci v tomto oboru něčeho dosáhnout, musím se obrnit trpělivostí a stát se běžcem maratonů, nikoliv krátkých tratí. Mnozí autoři přišli jako blesk z čistého nebe, zazářili, získali první místa v renomovaných soutěžích… a od té doby o nich nikdo neslyšel. To není moje cesta.

Docela se o tobě ví, že své příběhy situuješ do lesů. Co je podle tebe na lesích tak děsivého?

Příběhy často zasazuji do měst. Tam se děje stokrát víc zla než v lesích. V lesích se toho vlastně moc špatného neděje. Když už, tak nejednou vinou samotného člověka, jeho arogancí, nepřipraveností nebo „jen“ nepozorností, možná pohodlností, v lepším případě nezkušeností. Příroda je nádherná a majestátní, ale neodpouští, má tendenci člověka trestat i tou nejvyšší cenou.

Je pravda, že když napíšu příběh z města, zpravidla se mi brzy začne stýskat po lese a v dalším příběhu se do něj znovu vydám. Jako národ to máme v sobě zakořeněné a Češi jsou na tom stejně. Od nepaměti jsme byli úzce spjati s přírodou a ano, život ve městech to samozřejmě mění, měníme sami sebe a svůj vztah k lesům, k přírodě. Ztrácíme sami sebe, ztrácíme spojení s přírodou, s našimi kořeny a předky, a to je smutné a špatné. Ale stále je v nás něco starobylého, atavistického.

Myslím si, a teď nechci, aby to znělo trapně, naivně, dětinsky nebo dokonce dětsky, ale opravdu si myslím, že všechny ty mrazivé legendy, příběhy a pověsti musí mít logicky nějaký základ v realitě. Netvrdím, že uprostřed slovenských lesů žily čarodějnice v domech na kuřích nožkách s černou kočkou na rameni. Ale někde to přece začít muselo, ne? Možná samotářka, která se vyhýbala společnosti, žila v lesích daleko od lidí, kteří jí mohli v dětství ublížit, a navždy ji to traumatizovalo.

Kde si myslíš, že je pro hororového autora lepší prostředí? Na Slovensku, nebo v Česku? Máš nějaký konkrétní důvod pro své tvrzení?

Tvou rafinovaně položenou otázku lze vnímat dvěma způsoby.

Způsob číslo jedna. Narodil jsem se v roce 1981 a vím, že mnozí mladí Slováci považují češtinu za cizí jazyk, ale já nás stále považuji za národ s bohatou společnou historií. Čechy vnímám jako bratrský národ. Ano, dali jsme vám Babiše, za což se omlouvám, ale musíte pochopit, že takových exotů máme na Slovensku hodně, takže je musíme vyvážet. Jinak by nám však naše vztahy měl závidět celý svět. Máme toho hodně společného, ať se nám to líbí, nebo ne, ale tak to prostě je, historii a čísla neošálíte. Je tedy jedno, jestli se hororový příběh odehrává v České republice nebo na Slovensku, vždyť podivné lesy a podivná města se nacházejí v obou zemích.

Způsob číslo dvě z mé strany vyžaduje diplomatické, opatrné našlapování. Zkusím to, ale na tohle byl machr můj otec. Jsem slon v porcelánu, ale blíží se doba, kdy to začnu považovat za svou silnou stránku a budu na některé lidi v branži zlý, protože si nic jiného nezaslouží, když s autory zacházejí jako s odpadem. Přitom je logické, že bez autorů by knihy neexistovaly. Ale oni to nechápou, nevím proč. Bohužel právě takoví lidé jsou úspěšní, protože arogance a úspěch se milují.

Pokud se ptáš, zda je lepší, jednodušší nebo jak to nazvat, vydávat horory na Slovensku nebo v Česku, tak rozhodně v Česku. O tom nemůže nikdo pochybovat. Rád bych, aby na Slovensku vycházelo víc hororových knih. Možná k tomu jednou dojde, protože krimi a thrillery se u nás prodávají velmi dobře a hranice mezi hororem a thrillerem je někdy tenčí, než by se mohlo zdát. Logicky by se horor neměl odsouvat na okraj. Slovenští čtenáři si na to však zatím prostě nezvykli. Někteří mají stále utkvělou představu, že horor je pro zvrhlíky.

Je otázkou, zda si na to zvyknou, protože je to začarovaný kruh: Aby si na to zvykli, museli by číst víc hororů, ale ty se ve slovenštině nevydávají. Naštěstí díky Golden Dog vycházejí v češtině. Mnoho Slováků je zvyklých číst v češtině, takže možná i díky našim českým bratrům, kteří jsou bezesporu napřed, se situace na Slovensku změní k lepšímu. Současná situace je však žalostná. Abych řekl pravdu, za posledních několik desetiletí jsem nezaznamenal výrazný posun. Pokud vůbec, tak na centimetry, rozhodně ne na metry. Přitom o samotné autory nouze není. Nechybí ani rozmanitost: jeden píše atmosférické věci, druhý kontroverzní, třetí tohle, čtvrtý tamto.

Máš za sebou už celkem dost publikací. Na které vzpomínáš jako na nejsnáze napsané, jaké vnímáš jako naopak hodně náročné, kdy sis nebyl jistý, že je dokončíš?

Těžká otázka. Autoři jsou špatnými hodnotiteli své vlastní práce. Je třeba vzít v úvahu, že jakmile se dílo dostane ke čtenářům, začne žít svým vlastním životem se vším dobrým i špatným, co k tomu patří. Autor jim následně akorát škodí, pokud jim i po vylétnutí z hnízda neustále kryje záda. Pokud se objeví recenze na autorovu knihu, z níž je zřejmé, že recenzent buď horory nečte, nebo četl knihu konkrétního autora jen jedním okem, recenze je plná nepřesností, pak by se možná měl autor ozvat a promluvit. Ale komentovat každý názor a každou recenzi není dobrý nápad.

V minulosti jsem mnohokrát napsal věci, z kterých jsem byl nadšený, v domnění, že přepíší dějiny lidstva. Překvapilo mě, když se tak nestalo. A pak byly věci, které jsem psal jen tak na pohodu, a právě takové věci byly obvykle čtenáři nadšeně přijaty. Je to zvláštní, ale asi to tak má být.

V posledních letech mám zvláštní tvůrčí proces, ke kterému jsem dospěl přirozenou a dlouholetou cestou a hodnotím ho jako svůj nejoblíbenější. Přirovnal bych to ke skládání puzzle. Někdy se při psaní tak zaseknu, že musím text odložit doslova na roky. Pak se najednou probudím, mám normální den a v jeho průběhu mě něco „osvítí“, při tankování na benzínce nebo cestou do práce, prostě to přijde nečekaně. Zničehonic mě napadne něco, co mě nakopne, a pak příběh dokončuji na základě momentálního nápadu.

Jak se psal společný román? Byla pro tebe spolupráce s Honzou Vojtíškem pohodová, nebo spíše náročná? Co ti takové psaní dalo?

Celý román jsme s Honzou podrobně naplánovali. Plánování postav, vztahů mezi nimi, jejich vývoj a samozřejmě vývoj jednotlivých kapitol, to vše nám zabralo měsíce. Nebýt této přípravy, nebylo by to možné. Můžete si psát vlastní texty, jak chcete, ale společné psaní není spontánní. Jakmile jsme to vyřešili, pustili jsme se do psaní. Plusem spoluautorství je, že když jsem například narazil na něco, na čem jsem se zasekl, Honza to rychle rozsekl a šel dál.

Společné psaní Ďáblova hřbetu mi dodalo jistotu, že vzniká něco, co bych sám nikdy nedokázal napsat. Některé scény byly komplikované, nemohl jsem je napsat a ani jsem nechtěl, ale příběh si je žádal. Takové kapitoly napsal Honza. Líbily se mu. Vytvořil kvalitní pokřivenou zápornou postavu, která se ovšem, jak už to tak bývá, nebere negativně, právě naopak. Vše je třeba vnímat v kontextu doby. Náš příběh se odehrává ve středověku. Spousta věcí byla šílená, ale tehdy se to tak nevnímalo. Naopak, bylo to bráno jako něco normálního, zdravého, přirozeného. Já jsem si pro změnu užil, řekněme, přímočařejší, akčnější momenty. Společně jsme dali dohromady příběh, ve kterém jsme se vzájemně doplňovali a dali do něj to nejlepší ze sebe. Nebo to nejhorší. Jak se to vezme.

Kdyby se naskytla příležitost, šel bys ještě do společného psaní?

Mezitím, co jsme s Honzou odjeli na slovensko-moravské pomezí, napsal jsem s Miroslavem Pechem společnou hororovou povídku Surová. Bohužel text nebyl dodnes zveřejněn, protože tak to na Slovensku chodí. Společné psaní nikdy nebylo mou doménou, vášní, nesplněným snem. Poprvé jsem to zkusil s Honzou Vojtíškem, se kterým jsme napsali společný horor Mrtví klauni nepijí do jeho knihy Sešívance, složené z povídek, které napsal ve spolupráci s dalšími autory. Následoval Ďáblův hřbet a Surová s Mirkem.

Nemohu říct, že by se z toho stala posedlost. Je dokonce možné, že už nikdy s nikým nenapíšu žádnou společnou věc. Na světě existují autorské dvojice, vždyť Golden Dog vydal jednu, polské Městečko. Běžný, průměrný podivínský autor však není týmový hráč. Pokud chceme být týmovými hráči, hrajeme fotbal. Nebráním se další spolupráci, ale musí být dobře naplánovaná a musí se najít příběh, který by se líbil oběma, což považuji za téměř nemožné. Psát společnou věc jen proto, aby se napsala společná věc, do toho bych nešel. Musí to být výzva a napínavý příběh, který bych si jako čtenář rád přečetl. Další velkou komplikací pro mě je, že trvá dlouho, než taková společná věc vyjde, a já si to většinou beru osobně a lituju, že jsem kolegu zatáhl do společného psaní.

Co v současné době píšeš? Jaké jsou tvé plány?

Pořád něco píšu. Díky svému osobitému puzzle stylu nyní dokončuji věci, které jsem začal psát v roce 2018. Dobré je, že díky tomu texty nezevšední, což je důležitý faktor při tvorbě, který mnoho autorů podceňuje. Nebudu se zmiňovat o podrobnostech plánovaných příběhů, protože jsem během let zjistil, že v tomto oboru se pohybuje spousta zlých a zákeřných lidí, kteří nemají problém ukrást vám nápad a při první příležitosti vám vrazit dýku do zad. Obecně mě ale po čtyřicítce a sérii nečekaných úmrtí v těsné blízkosti začaly přitahovat nostalgické věci zasazené do 90. let. Proč, to je otázka spíš pro psychology, ale asi si na ni umíme odpovědět všichni.

Děkuji za rozhovor.