ROZHOVOR: Glen Krisch

Glen Krisch je u nás zatím neznámý autor, tak si ho pojďme trochu představit, protože svými hororovými příběhy má rozhodně co nabídnout. Rozhovor: Glen Krisch připravil Honza Vojtíšek.

Jakou první věc jsi udělal, když jsi zjistil, že je zájem vydat ti knihu v Česku?

Byl jsem nadšený, když jsem se dověděl, že Muzeum snů (v originále The Nightmare Within) v České republice vyjde. Několik mých povídek přeložili do jiných jazyků, ale tohle je poprvé, co někdo přeložil můj román. Je to něco, čeho si vážím.

Mohl by ses českým čtenářům krátce představit jako Glen Krisch i jako spisovatel?

Žiju jednoduchý život. Píšu. Jsem posedlý knihami. Jsem otec v domácnosti. Miluju svou rodinu, přírodu a samotu.

Svým dílem jsi bodoval jak v klasické tištěné, tak i v elektronické podobě. Upřednostňuješ nějakou formu, nebo je ti jedno, v jaké formě se tvé dílo ke čtenářům dostává?

Mám rád jak e-knihy, tak tištěné knihy. Procházím fázemi, kdy jednu z možností preferuji, ale když si udělám na konci roku přehled, je to tak padesát na padesát. E-knihy otevírají dveře mnoha autorům, a to včetně mě, aby se dostali k širšímu publiku. Cokoli, co pomůže zvyšovat gramotnost a počet aktivních čtenářů, považuji za správné.

Píšeš kromě románů i povídky? V čem se podle tebe tyto formy nejvíce liší?

Tak různě mezi oběma formami přecházím, záleží na nápadu. Někdy je nápad dokonalý pro povídku a zdá se příliš natahovaný, i kdyby se uvažovalo jen o novele. Někdy si říkám, že by bylo super, kdyby se mé nápady držely jedné specifické délky, ale takhle holt mozek nefunguje. V současné době pracuji na několika menších projektech a těším se na to, až se zase vrhnu na psaní nového románu.

Omezila tě někdy v tvorbě tvá povaha, tvé myšlení či morálně-politické směřování? Narazil jsem např. na informaci, že jsi takřka vegan, vyhýbáš se tedy v tvorbě utrpení zvířat? Řekl sis někdy při psaní: „Tohle ne, to už je moc?“ Nebo necháváš příběhu volný průběh, ať už jeho aktéry zavádí kamkoliv?

Měl jsem snahu přejít na veganskou stravu, ale vzhledem k tomu, že jsem alergický na sóju a luštěniny, je ve veganské dietě poměrně těžké najít proteiny. I když miluji přírodu a zvířata, nejsem ten typ, co tíhne k veganství z morálního přesvědčení. Přijal jsem to, že jsme všežravci. Živíme se napříč celým spektrem tvorů a rostlin po tisíce let. Já ze svého jídelníčku začal ubírat maso čistě proto, abych se cítil lépe. Já vím, zní to celkem sobecky, co? Ale je to tak. Mléčné výrobky nemůžu jíst, protože se mi po nich vždycky dělá špatně, a příliš mnoho masa ve mně způsobuje křeče, takže kolem chodím jako starý chlap. Jako autor jsem spíše nepolitický, ale v reálném životě mám dost silné progresivní ideály.

Je těžší dovést k závěru příběh, nebo uběhnout ultramaraton?

Když běžíte ultramaraton, necháte myšlenky plynout jinými směry, než abyste se zaobírali tím, o co se právě snažíte. Ve skutečnosti je jednodušší, když myšlenky odvedete od agónie, která vás spaluje. Zatímco psaní románu je o tom, že se celou dobu naprosto soustředíte. Anebo tak to mám alespoň já. Ultramaraton zabere dvě, tři, ale klidně i víc jak pět hodin, jenže k psaní románu potřebujete měsíce, někdy dokonce roky. I když je obojí náročné, tvrdím, že být spisovatelem je náročnější.

Muzeum snů pojednává o snech. Z vlastní zkušenosti vím, že pokoušet se zpracovávat sny, jejich náměty do literárního díla nemusí být vždy úspěšné, protože vlastně fungují úplně jinak, nadpozemsky, nereálně, mimo lineární čas a prostor, abych tak řekl. Jsou pro tebe sny velkou inspirací? Při konkrétních dílech?

Příběh Muzea snů se v různých ohledech vrací k mému dětství a v mnohém jsem si to ani neuvědomil, dokud jsem ho nedopsal a měl pár let na to, abych strávil to, co jsem napsal. Ten příběh pojednává jak o traumatech a dysfunkčnosti rodiny, tak o nočních můrách. Jako dítě jsem často míval živé noční můry, které přetrvávaly i po probuzení. Když jsem si začal pohrávat s myšlenkou na román, snažil jsem se přemýšlet za hranice sebe sama. Jaké noční můry sužují ostatní spáče? Ty možnosti byly nekonečné. Nikdy jsem nic podobného nečetl, ani o tom neslyšel, a tak jsem si říkal, že o to bude děj originálnější.

Máš s živými sny stále zkušenosti, kterými ses při psaní inspiroval, nebo sis tuhle tématiku musel nastudovávat?

Už nemám tak živé sny jako v mládí. Snad jsou děti náchylnější k nočním můrám? V knize Muzeum snů mám scénu, která zahrnovala spánkovou paralýzu. Vzpomínám si, že se mi to v dětství několikrát stalo, a byl to ten nejděsivější zážitek, jaký si lze představit. Spánková paralýza je mezistav, kdy jste vzhůru, ale vaše mysl je stále pod vlivem snů. A protože technicky vzato stále sníte, vaše tělo zůstává v paralyzovaném stavu, který je pro lidský spánek přirozený.

Odkud se vzala paní v krysím hábitu? Nezasloužila by si samostatný příběh?

Líbilo se mi psát o všech vedlejších snových lidech. Ve skutečnosti je mou nejoblíbenější postavou Rupert, sen o ponožkové opici. Nápad na krysí ženu vzešel z jednoduché vizuální představy: žena pokrytá živými krysami, která si svou situaci dost dobře neuvědomuje. Věděl jsem, že tu myšlenku musím rozpracovat. Konkrétně o ní neplánuji žádný příběh, ale pohrával jsem si s pokračováním Muzea snů. Mám sepsané poznámky a hotovou osnovu. Možná se k tomu někdy dostanu.

Příběh Muzea snů působí jako časově neukotvený. Mohl by se odehrávat klidně v devadesátých, snad i koncem osmdesátých let. Absence výrazných a určujících prvků současnosti mu, přiznávám, dodává na temné a působivé atmosféře. Byl to záměr, nebo to prostě jen tak vyplynulo při psaní?

Muzeum snů jsem začal psát v roce 2001. Vzpomínám si na to konkrétně proto, že jsem se k rukopisu snažil vrátit po událostech z 11. září. Bylo tak těžké se soustředit. Do té doby jsem žádný román nedokončil a byl jsem odhodlaný dotáhnout ho do konce. Mobilní telefon jsem měl až o mnoho let později. Většina mých románů se odehrává buď v neurčitém časovém období jako Muzeum snů, nebo v historickém období. Napsal jsem řadu příběhů odehrávajících se v období Velké hospodářské krize.

Do chaosu gradujícího příběhu jsi přidal několik samostatnějších postav/bytostí a jejich osudů, ne zcela pozitivního ladění, které románu dodávají výbornou mrazivou atmosféru. Někdy mi přijde, že lidé konají zlo ne proto, že by to bylo v nich, ale že si v dané chvíli myslí, že to můžou dělat. Mají tyto postavy hlubší význam? Byly součástí prvotního plánu, nebo se objevily až v procesu psaní?

Jelikož tohle byl můj první dokončený román, byl jsem v psaní zápletek stále nováčkem. Vzpomínám si, jak jsem se v příběhu dostal do bodu, kdy se všechny sny uvolní. Předtím jsem nevěděl, jak detailně vylíčím následky téhle situace. Stále jsem se vracel k jedinému slovu, které vyjadřovalo to, co jsem chtěl: chaos. Nakonec jsem se rozhodl, že nejlepším způsobem, jak chaos vyjádřit, bude, když se hlavní postavy budou pohybovat, ačkoli druhá polovina knihy je montáží vedlejších postav, které byly součástí chaosu, a nevinných postav, které na chaos musely reagovat.

Po které z tvých knih by měl sáhnout čtenář po dočtení Muzea snů?

Jako další román po Muzeu snů bych doporučil Little Whispers. Ten má v sobě duchy, sériového vraha, spirituální posednutí a všechno se to odehrává v rekreačním domě na izolovaném jezeře.

Děkuji za rozhovor. Budeme se těšit na další tvá díla.