Miroslav Pech: Příběhy z Drombu

Jako dárek k Vánocům pro vás máme novou povídku od Miroslava Pecha. I když je jeho Dítě tmy vyloženě hororové, tentokrát se podíváme do fantasy vod.

Honza byl vášnivý čtenář. Většinu volného času trávil v knihovně a antikvariátech v sekci fantasy. Imponovaly mu všechny ty paperbacky s křiklavě barevnými obálkami a ilustracemi svalnatých hrdinů v bederních rouškách, spoře oděných žen a roztodivných příšer. Hltal je na posezení, kolikrát při baterce četl dlouho do noci, dokonce i ve snech se vypravoval do bájných světů plných dobrodružství a nekonečné fantazie.

Měl milující rodiče, kteří jeho zálibu plně podporovali. Měl i dědečka, rovněž neúnavného čtenáře, který mu každé Vánoce naděloval předplatné časopisu s fantastickými povídkami. Honza mu pak o nich zaujatě referoval a dědeček, aby nezůstal pozadu, brzy vyměnil špionážní romány a detektivky za příběhy meče a magie.

Netrvalo dlouho a ze školy začaly chodit stížnosti. Honza je duchem nepřítomný, učitelé mu neustále zabavují knihy, které si čte pod lavicí, Honza nekomunikuje, straní se kolektivu a tak dále.

Rodiče měli pochopitelně starost.

„Nešikanuje tě tam někdo?“ ptali se opatrně.

Honza zavrtěl hlavou.

Možná to s tím čtením přehání, pomysleli si. Možná by měl dělat i něco jiného.

„Proč nejdeš občas ven, nadýchat se čerstvýho vzduchu a tak? Zkus si najít kamarády.“

Aby jim udělal radost, sedl na kolo a s nepostradatelnou knihou v zadní kapse vyrazil za Kamenné Stromy – do lesa, kde měl být čerstvý vzduch.

V šest večer začali být rodiče neklidní. V osm se to ještě zhoršilo. Zavolali polici. Přijel i dědeček, který se nabídl, že zeťovi pomůže s pátráním. Honza se objevil pár minut po půlnoci, zdravý a s úsměvem na tváři. Matka ho napřed objala, pak mu dala na zadek. Ptali se ho, kde byl. Řekl, že v lese. Tak dlouho? Omlouval se, prý se mu zastavily hodinky – což byla už týden pravda – a on ztratil pojem o čase. Jeden z policistů poznamenal, že na to, aby poznal večer, nepotřebuje hodinky. Honza nevěděl, co odpovědět. Provinile svěsil hlavu a zeptal se, jestli si může jít lehnout, je už moc unavený.

Dědeček za ním přišel do pokoje. Honza ležel tváří ke zdi. Děda se posadil na kraj postele a položil mozolnatou dlaň na vnukova záda. Honza se k němu otočil. Děda měl příjemný obličej, pohled na něj chlapce uklidňoval.

„Pověz mi, kdes byl?“

„V lese.“

Děda přikývl. „Ano, to už jsem slyšel. Ale cos tam takovou dobu dělal?“

„Mluvil jsem s kamarádem.“

To byla nová informace. Děda zpozorněl, narůstalo v něm znepokojení. „S jakým kamarádem?“

Chlapec zaváhal. „Promiň, dědo, nemůžu. Slíbil jsem, že to nikomu nepovím.“

Muž přemýšlel. Měl by s tím jít za chlapcovými rodiči a policisty. Co když se v tom lese přihodilo něco… Nechtěl to ani domyslet.

„Dědo?“

„Jo?“

„Necháš si to pro sebe, že jo?“

Honza působil od návratu klidně, kdyby mu někdo ublížil, jistě by se choval jinak, nebo ne? Aspoň v detektivkách to tak bývalo a těch děda přečetl nepočítaně. Lehké rozrušení na chlapci pozoroval až teď. Zdálo se, že vnukovi na zachování tajemství opravdu záleží.

„Ano, nechám si to pro sebe,“ slíbil a doufal, že nedělá chybu.

***

Honza už tolik nečetl. Našel si novou zálibu, začal psát. První pokusy byly dost neohrabané, rychle se však zlepšoval. Psaní se pro něj stalo náboženstvím, neuplynul den, kdy by nevznikl aspoň jeden odstavec. Jeho vůbec prvním čtenářem se stal děda.

„Musím uznat, že fantazie máš na rozdávání.“

„Líbí se ti to?“

Děda v rychlosti prolistoval právě přečtenou povídku. I když ona to vlastně tak docela povídka nebyla, spíš část mnohem většího celku. Ohromeně si uvědomil, že jeho jedenáctiletý vnuk píše román.

„Ano,“ řekl děda, „líbí.“ Myslel to upřímně.

Ve škole to bylo stále horší a Honza musel dvakrát opakovat ročník. Po základce nastoupil na tříletý učňovský obor, měl se stát zedníkem. Tehdy už ho okolí vnímalo jako dokonalého podivína. Byl hubený, nosil kostkované košile zastrkané ve žlutých manšestrákách, vlasy si česal na patku, měl brýle a zakoktával se. Spolužáci ho překvapivě nechávali na pokoji, zřejmě jim nestál ani za šikanu.

Dokončil první román a rukopis odeslal nakladateli zaměřenému na fantastiku. Odpověď dorazila po třech měsících. Byla kladná.

Rodiče měli ohromnou radost, vzali ho na večeři a koupili mu počítač, aby už nemusel datlovat na psacím stroji.

Děda měl slzy v očích, když se tu zprávu dozvěděl. „Seš první spisovatel v rodině. První opravdovej spisovatel, kterýho mám tu čest znát. Jsem na tebe tak hrdej, Honzíku.“

Celý večer spolu seděli na verandě, pili pivo – první, které Honza v životě ochutnal – bavili se o knížkách a v teplé srpnové noci vzhlíželi k nočnímu nebi a počítali padající hvězdy.

Román vyšel na jaře příštího roku. Jmenoval se Příběhy z Drombu a na lesklé brožované obálce byl vyobrazen drak chrlící oheň. Navzdory očekávání román komerčně propadl. Čtenáři si slibovali výpravné dobrodružství plné velkolepých bitev a místo toho dostali řadu téměř všednodenních historek z království Dromb a přilehlého Milosrdného lesa.

Redaktorka Honzovi napsala, ať si z vlažného přijetí nic nedělá, protože napsal živou, neobvyklou a paradoxně velmi realistickou fantasy vysoké literární úrovně. O tom posledním si myslel svoje, přišlo mu, že pořád píše, jako školák, který sice touží po kariéře spisovatele, ale jaksi mu nedochází, že na to prostě nemá. Přesto byl redaktorce za její milá a povzbudivá slova vděčný. S dalším rukopisem však musel počkat, dokud si na sebe nevydělá první kniha.

Dvakrát až třikrát ročně vyrážel do lesa za Kamenné Stromy, kde trávil víkendy pod stanem, ve společnosti… kamaráda.

Zednický obor dokončil s odřenýma ušima, výuční list zasunul do regálu mezi svazky své rozrůstající se fantastické knihovny. Ještě předtím se musel přihlásit na pracák. Bydlel u rodičů, pracoval na třetím románu, neměl přátele a kromě psaní a čtení ho nic dalšího nezajímalo.

***

Dva roky po Příbězích z Drombu spatřilo světlo světa Oko čaroděje. Reakce byly podobné, jako u předchozí knihy. Rodiče mu ohleduplně naznačili, že je načase, aby si našel práci. Připomněl si, jaké utrpení zažíval na stavbách, jak nic neuměl, nářadí mu padalo z rukou a bolela ho záda od házení písku lopatou do míchačky. Celkově si tam připadal nepatřičně, doslova jako idiot. Zkusil to tedy jinak. Přihlásil se do rekvalifikačního kurzu na vysokozdvižný vozík a zanedlouho získal místo ve skladu. Práce ho bavila, mohl u ní sedět, v podstatě jen šlapal na pedály, točil volantem a dával pozor, aby nikoho nezajel. Přitom si v hlavě zpracovával příběhy, které pak doma sepisoval. Taky měl štěstí na mistra, podobného fantazáka, jakým byl Honza. Pan Kratochvíl dokonce odebíral stejný časopis, tudíž choval k mladému spisovateli sympatie a leccos mu promíjel.

Honzův třetí román Jak hovořit s draky vyšel pět let po Oku čaroděje. Ozvali se mu pořadatelé jednoho fantasy conu s nabídkou vystoupení. Honzovi se do toho nechtělo, redaktorka mu však trpělivě vysvětlovala, že by se mohlo jednat o šanci na zvýšení prodejů. Z hlasu jí vyčetl, že tomu sama moc nevěří, na druhou stranu cítil, že se musí nakladateli za projevenou důvěru – už trojitou – nějak revanšovat. Nebo přesněji, řekl mu to děda.

„Musíš k nim bejt loajální, Honzo. Všichni víme, že nejsi žádnej šoumen, ani řečník, ale ta hodinka tě snad nezabije. Navíc budeš mluvit o tom, co máš rád.“

„Třeba tam někoho potkáš,“ řekla máma.

„Ko-ko-koho bych tam měl potkat?“

Táta si všiml synových narůstajících rozpaků a zahrál konverzaci na neutrálnější půdu. „No přece fanoušky.“

Děda měl pravdu, ta hodinka ho nezabila. Přesto si slíbil, že do podobných podniků už nikdy nepůjde. Hrozně se styděl, spolu s ním tam seděl moderátor, kterému za celou dobu nedokázal pohlédnout do očí. Obecenstvo, ačkoliv tiché a nikterak početné, ho silně znervózňovalo. Koktal víc než obvykle, a když beseda skončila, lil z něj pot a třásly se mu ruce.

Okamžitě zamířil do hotelového pokoje. Zatáhl žaluzie, svalil se do křesla a pokoušel se uklidnit myšleny, jež mu chaoticky vířily hlavou.

O něco později vyšel na ulici a zapadl do první telefonní budky.

„Haló, kdo je tam?“

„Dědo, t-t-to jsem já.“

„Honzíku, rád tě slyším. Tak jaký to bylo?“

Honza se mu vypovídal ze svých frustrací.

Děda vnuka vyslechl a po krátké odmlce mu poradil, ať jde na pivo.

„Mám se o-o-opít?“ ujišťoval se Honza.

„Nemusíš zrovna lízt po čtyřech, ale z vlastní zkušenosti vím, že dvě tři pivka dokážou člověku zvednout náladu a sebevědomí.“

Honza dědu poslechl. Po prvním pivku došlo na mámina slova – někoho potkal. Nebo jinak, Miriam si k němu přisedla. Řekla, že byla na jeho vystoupení a moc se jí líbilo, jak mluvil.

„A-a-ale… moc jsem toho přece n-n-neřekl.“

Miriam připustila, že to je vlastně pravda, ale i tak jí Honzovo povídání upoutalo. Byli přibližně stejně staří a oba nosili brýle. Připadala mu nádherná, měla něžné rysy, krásný úsměv a zvídavé oči barvy letního nebe – takže světle modrý, upřesnil si pro sebe. Milovala fantasy, tudíž bylo téma hovoru jasné. Několikrát si ji představil v mini topu z vlčí kožešiny a zlatou čelenkou posazenou na lesklých hnědých vlasech s rubínem uprostřed. Neustále něco vykládala a Honza přemýšlel, jaké by asi bylo ji líbat.

„Mám ráda tvoje knížky. Jsou jiný, bez epických pětisetstránkových bitev, který už mi popravdě začínaj lízt krkem. A pokud tam přece jenom nějakou bitvu máš, zvládneš ji na dvou odstavcích. Trochu mi tím připomínáš Zelaznyho.“

Honza znal Rogera Zelaznyho, respektive jeho knížky, byl divný, ale Honzovi jeho divnost vyhovovala.

„A pak ty tvoje postavy a situace, co popisuješ… jako kdybys je znal, jako kdybys to všechno zažil, jako ty spisovatelé, co píšou o sobě a svých známých.“

Byl to příjemný večer a příjemná konverzace. Později se ho zeptala, jestli nechce jít k ní domů. Chtěl. A to, co tam následovalo, bylo ještě příjemnější.

Ráno ho požádala o telefonní číslo, kdyby se snad náhodou ocitla v Kamenných Stromech. Milerád jí ho poskytl. Doma pak celé dny čekal, až konečně zavolá. Z dnů se staly týdny a z týdnů měsíce. Trápil se a stále na ni myslel, došlo mu, že se do Miriam zamiloval. Párkrát ho napadlo se za ní vypravit, nebyl si jistý, jestli by se mu podařilo najít dům, v němž strávil jedny z nejlepších okamžiků svého života. Kdyby ne, mohl zkusit hospodu, ve které se s Miriam setkal, stála jen dva bloky od hotelu, dokonce si vybavoval její název. Ale pak to zavrhl. Jestliže se mu neozvala, patrně už ho nechce znovu vidět. Byla opilá a v opilosti dělá člověk věci, které by ho za střízliva nenapadly, což byl nejspíš i případ Miriam.

***

Aby přišel na jiné myšlenky, pustil se do redigování nového rukopisu. Zabralo mu to čtrnáct dní. Cítil se podivně prázdný a vyčerpaný. Nahlédl do kalendáře a zjistil, že nadešel čas. Strávil víkend v lese ve společnosti kamaráda. Po návratu mu máma řekla, že ho sháněla jakási slečna. Zeptal se na jméno i přesto, že existovala jen jedna slečna, která by ho mohla shánět.

„Miriam. Máš jí zavolat.“

Zvedl sluchátko a namačkal telefonní číslo ze zadní strany účtenky. Všiml si mámina stínu v chodbě.

„Mo-mo-mo-mohl bych mít trochu soukromí?“

„Snad si nemyslíš, že jsem chtěla poslouchat.“ Zněla dotčeně. Oba však věděli, že přesně to zamýšlela.

Ze sluchátka promluvila Miriam, vzdálená a přece tak blízko. „Promiň, že jsem se neozvala.“

„Nic se neděje.“ Jak rád ji slyšel, dívku, která milovala fantasy. Odpustil by jí cokoliv, třeba i vraždu.

Nebyla jediná, koho na druhém konci linky slyšel. Plakalo tam dítě.

„Mám syna,“ oznámila mu.

„Aha.“ Málem dodal: To je mi líto. Tak ona má miminko, proč mi o něm neřekla? A proč by měla, ty troubo? Slyšel, jak volá na matku, jestli by byla tak hodná a postarala se o kluka. Pak znovu promluvila k Honzovi.

„Vlastně je i tvůj.“

Na pár dlouhých vteřin, které mu připadaly spíš jako hodiny, zapomněl dýchat. „Páni.“ Nic lepšího ho nenapadlo.

„Jmenuje se Honzík.“

„Hezký. Opravdu hezký. Jak tě to na-na-napadlo?“

Její smích zněl jako ta nejsladší hudba. „Zřejmě satori,“ poznamenala.

„Prosím?“

„Teď mě chvíli poslouchej.“

Ano, dobrý nápad, pomyslel si. Stejně ho nenapadalo, co by měl říkat. Dokonce i dítě najednou ztichlo.

„Mám přítele. Seznámila jsem se s ním asi měsíc před tebou. Záleží mi na něm, je to dobrej… chlap. Neví, že je Honzík tvůj, a já ani nechci, aby to věděl. Rozumíš?“

Přikývl. Nějak mu nedošlo, že ho Miriam nemůže vidět.

„Mám tě ráda. Ten náš společnej večer a noc byly… prostě nezapomenutelný, ale… víš… nemyslím si, že jsi připravenej na… otcovství. Sama nevím, jestli jsem připravená bejt mámou, ale víš co, mně už v tuhle chvíli nic jinýho nezbejvá. Tobě jo.“

„Miriam, j-j-já… teda… no…“

„Nic po tobě nechci, vážně. Vlastně jo, nech si to pro sebe, dobře?“

„Miriam…“

„Slibuješ?“

„A-a-ano.“

„A nesmíš mi volat, jo? Už nikdy.“

Náhle pocítil slabost. Natáhl ruku, přisunul si židli a posadil se. „Miriam.“

„Ano?“

„M-m-miluju tě. Chci bejt s tebou a naším chlapečkem.“

Ve sluchátku se rozhostilo ticho. Když už si myslel, že to položila, znovu se ozvalo dítě. „Slib mi to, Honzo. Nebudeš mi volat, ani se po mně, nebo Honzíkovi jinak shánět. Slib mi to.“

Po tváři mu stekla horká slza. Vůbec ji necítil. „Slibuju.“

„Promiň, že jsem to na tebe tak vybalila. Musíš si myslet, že jsem hrozná a máš pravdu, jsem–“

„Nic takovýho si–“

„–fakt hrozná, ale zdálo se mi fér ti o Honzíkovi říct. Přišlo mi, že bys to měl vědět. Odpustíš mi to?“

„Miriam, já se na tebe nezlobím, mo-mo-mo-moc tě mi-mi-mi-mi–“

„Taky tě miluju. Dávej se na sebe pozor. Snad někdy jindy, v jiným životě.“

Zavěsila.

Netušil, jak dlouho držel sluchátko na uchu, vlastně na tom vůbec nezáleželo. Položil ho zpět do vidlice. Z patra k němu doléhaly hlasy rodičů. Stmívalo se, pomalu, dlouho.

***

Mámě nakukal cosi o rozhovoru, kvůli němuž ho Miriam sháněla. Skutečnost, že je otcem nikomu neprozradil. Ostatně, v udržování tajemství byl expert. Slib, který dal kamarádovi z lesa, porušil jen jednou.

Děda o Miriam věděl, Honza mu o ní řekl krátce potom, co se vrátil z conu. Jak čas ubíhal, nemohl si děda nevšimnout vnukova trápení.

„Je to jen ženská,“ chlácholil ho. „Teď ji máš rád, ale to přejde, čas zhojí všechny rány.“

„Je to pravda, dědo?“

Stařec se zatvářil neurčitě. „Většinou jo.“

Honza mu dal přečíst první polovinu rukopisu Ti, kdož přichází z Mezistěnu. Děda vyslovil svůj názor, chvíli příběh rozebírali, mluvil především Honza. Zrovna zaníceně vysvětloval, proč musela zemřít dědova oblíbená postava, objevující se ve všech dosavadních knihách, když se stařec zprudka předklonil, vykřikl a křečovitě si sevřel hrudník.

Honza okamžitě volal záchranku. Děda strávil v nemocnici dva dny, bylo jasné, že to je pro něj konečná. Honza si vzal v práci dovolenou, buď seděl u dědova lůžka nebo na chodbě, kde pil kávu z automatu, a když už šilhal hlady, kupoval si čokoládové tyčinky.

Děda byl velmi slabý, z postele už nevstal, i mluvení mu dělalo problémy. Na pár posledních slov se však ještě zmohl.

„Honzíku,“ zašeptal.

„A-a-ano, dědo?“

„Pověz mi… kdo je ten tvůj tajemnej kamarád?“

„Přísahal jsem, že jeho t-t-totožnost nikdy ne-ne-neprozradím.“

Jenže tohle byl děda, člověk, kterého celý život miloval a který miloval jeho. Byl tu, když ho Honza potřeboval, nikdy neřekl, že na něj nemá čas. A teď umíral, brzo bude pryč a Honza už se s ním nesetká, nebo možná ano, ale copak si tím mohl být jistý? Chtěl tomu věřit, přesto…

Odpověděl na otázku.

Děda si ho chvíli zkoumavě prohlížel. Pak se usmál a stiskl Honzovi ruku. O dvě hodiny později zemřel.

***

Miriam mu tu a tam přece jen zavolala. Zpravidla když měla slabou chvilku a potřebovala si s někým promluvit. Honza ji pokaždé vyslechl – mlčky, trpělivě, jako psycholog, který však nedokáže nabídnout řešení. Dozvěděl se například, že ji opustil přítel. Ten, jemuž dala přednost před Honzou.

„Už jsem to nemohla dál tajit a dělat z něj kreténa. Řekla jsem mu, že Honzík není jeho. Odešel, ani mě neseřval, prostě nic.“

Honza vlastně o jednom řešení věděl, ale Miriam o něm nechtěla ani slyšet.

„Ne, Honzo. Tvým úkolem je psát, ne se starat o rodinu.“

Mluvila o chlapečkovi, jak si poprvé sedl, poprvé řekl máma, poprvé se postavil, poprvé si došel na nočník, jak protestoval, když ho přestala kojit, s čím si nejraději hraje, nastínila mu jeho první den ve školce a taky, že už si umí sám natáhnout kalhoty a obléct svetr. Posílala mu synovy fotky. Honza si ho nikdy nepochoval, chlapeček o něm neměl tušení a přesně tak to mělo zůstat. Miriam si našla nového přítele. Tvrdila, že kluci si spolu rozumí. Zdála se šťastná.

***

Roky plynuly, Honza psal, chodil do práce, jezdil do lesa. Knihy se prodávaly o něco lépe, přišla nová generace čtenářů, která si k nim našla cestu. Honza už nikdy veřejně nevystupoval, redaktorka a nakladatel ho k tomu naštěstí ani netlačili. Máma prodělala operaci žlučníku, táta zas těžkou angínu, po níž přestal kouřit.

Na ulici potkal spolužačku ze základní školy. Prohodili spolu pár slov: Byla vdaná, měla tři děti, pracovala jako uklízečka v hotelu. Šokovalo ho, jak zestárla, pořád v ní viděl tu pihatou dívenku se sponkami v podobě berušek, jenže teď měla kolem úst hluboké brázdy a unavený pohled a špatně nanesený přeliv odhaloval bílé prameny vlasů. Došlo mu, že i on musel zestárnout. Z věčného vysedávání buď v ještěrce, nebo před počítačem mu narostlo břicho, jistě k němu napomohly i silně slazené čaje a hektolitry koly, kterými se naléval během psaní. Kolem třicítky mu začaly padat vlasy, nyní už byl téměř plešatý. Pod očima mu visely těžké tmavé vaky a čelo měl poseté pavučinou vrásek.

Navštívil antikvariát. Před regálem s fantastickou literaturou stál zhruba desetiletý chlapec, očima za skly brýlí přejížděl hřbety knih. Sem tam některou vytáhl, prolistoval ji, začetl se, vrátil zpátky.

Takový jsem býval, pomyslel si Honza.

Dopsal román a poslal ho redaktorce.

Otevřel album plné černobílých fotek. Byl na nich on, rodiče (mladí), děda (živý), Honzovy první narozeniny, pak druhé, třetí… Honza s dřevěným mečem, Honza zabraný do knihy.

„Mám vás rád,“ řekl rodičům.

Vyvedlo je to z míry. Naposled se jim takhle vyznal, když byl malý.

„Taky tě máme rádi,“ odpověděli poněkud zmateně.

Jel do lesa. Vrátil se. Pustil se do dalšího románu. K Vánocům posílal synkovi knížky – Nekonečný příběh, Nikdykde, Poslední jednorožec, Zloděj duší… přes Miriam, pochopitelně. Miriam se vdala a porodila manželovi holčičku. Syn rostl, stal se z něj puberťák, otčím mu pořídil první motorku, Honzík měl radost, mnohem větší než z knížek, které mu posílal biologický otec. Hrál fotbal, chodil na diskotéky, poznal pár děvčat, studoval ekonomku. Aspoň že není natvrdlej jako já, říkal si Honza. Nepomohlo to, kdepak, někde ve skrytu doufal, že mu bude syn podobný, i Miriam se jednou dvakrát vyjádřila ve smyslu, jaká je škoda, že si ještě nepřečetla žádný synův příběh.

„Asi k tomu nedojde, má vlastnosti spíš po Ondrovi,“ řekla mu do telefonu.

Zůstala jedinou ženou, kterou kdy poznal. A stále ji miloval.

Jednoho dne mu opět zavolala.

„Už o tom ví.“

„Kdo o čem ví?“

„Honzík. S Ondrou jsme se rozhodli, že mu o tobě povíme.“

„Ale p-p-proč? Říkalas přece…“

„Chce tě vidět.“

„Honzík?“

„Jo.“

Tři dny nato vešel do kavárny. Syna nepřehlédl, znal ho z fotek. Mladík vstal a stiskl mu ruku.

„Máma mi tě ukazovala na netu.“

„Vážně? On mě někdo fotil?“

Syn se zasmál, zněl jako Miriam. Měl její ústa a oči. Honza si s trpkostí všiml, že i jeho geny se začínají projevovat, inu plešatost je dědičná.

Táta si objednal čaj se dvěma cukry navíc, syn pivo.

„Škola ti jde, takže jsi ch-ch-chytrej.“

Syn mávl rukou, jako že to nestojí za řeč. Vyzařovalo z něj sebevědomí a testosteronová dravost. Bez okolků svlékal pohledem mladou servírku s naditým dekoltem a ona mu oplácela vyzývavým úsměvem. Má vlastnosti spíš po Ondrovi, říkala Miriam. Bezesporu, pomyslel si Honza, nebýt Miriam, zůstanu nadosmrti panicem. Vůbec si nedokázal představit, že by takhle bezostyšně s někým flirtoval. Kdo ví, jak by to se synem dopadlo, kdyby Miriam Honzovi dovolila s nimi žít. Nejspíš by se z něho stal podobnej mimoň, jako z tebe, odpověděl si Honza.

Ukázal mu fotky rodičů.

„Tady je b-b-babička s dědou.“

Syn si je zdvořile prohlédl, ale nijak se jimi nezdržoval. Šlo o cizí lidi, viděl je poprvé v životě, nechoval k nim žádné city.

„Píšeš knížky.“

Honza přikývl. „Snažím se.“

„Jednu jsem četl.“

„Va-va-vážně?“

„Jak se jen…“ V teatrálním zamyšlení si poklepal na nos. „Už to mám! Příběhy Troubů.“

Honza si odkašlal. „A-a-asi jsi chtěl říct Příběhy z D-D-Drombu.“

Mladík se na něj podíval, jako kdyby si nebyl jistý, jestli s ním ten plešatý tlouštík náhodou nežertuje. Pak se zničehonic rozzářil a lusknul prsty. „Máš pravdu, omlouvám se, byly to Příběhy z Drombu. Mírný přeřeknutí.“

Honza si byl jistý, že se přeřekl schválně.

„Docela dobrý,“ pokračoval mladík. „Ale chtělo by to víc akce. A krve. Znáš seriál Hra o trůny?“

Honza přikývl.

„Krev, akce, šukání. Úspěch zaručen.“ Mladík nasadil triumfální výraz, jako by právě vyřešil otázku týkající se smyslu života, pozvedl pivo, popřál Honzovi věčné zdraví a zhluboka se napil.

„V-v-ve skutečnosti je Píseň ledu a ohně příběh o lásce, pomstě–“

„Pardon, Píseň čeho?“

„Píseň le-ledu a ohně. T-t.tak se jmenuje knižní s-s-série, podle který by-by-byla natočena Hra otrůny.“

„Aha. Tak to neznám.“

„Je to k-k-krutej příběh, jistě, a-a-ale rozhodně bych ho n-n-necharakterizoval výrazy k-k-krev, akce, š-š-šššš…“

„Šukání,“ doplnil mladík a škodolibě se zakřenil. „Nějak jsi zrudnul.“

„Promiň.“

„Proč se omlouváš?“

Honza mlčel.

„Kolik ti to vynese?“

„C-c-co?“

„Psaní. Pochop, jsem tvůj jedinej dědic. Uvažuju prakticky.“

„No, d-d-dejme tomu, že si někdy p-p-přijdu i na de-de-deset tisíc. Pokud mám teda zrovna no-no-novej román.“

V synově pohledu se vůbec poprvé objevil nefalšovaný zájem. „Desítka tejdně?“

„Za rok.“

Mladík ho pozoroval, ve tváři se mu nepohnul jediný sval, měl ji jako vytesanou z kamene. Nakonec přikývl, s účastí, jakou vám projevují lidé při kondolenci na pohřbech. „Můžu mít otázku?“

„J-j-jasně.“

„Proč to děláš?“

„Co jako?“

„Proč píšeš?“

„Protože mě to ba-ba-baví.“

Mladík spěšně dopil a Honza zaplatil účet. Doprovodil syna k nablýskanému harleyi.

„T-t-ten je tvůj?“ zeptal se ohromeně.

„Jo. Ondru naštěstí nebaví psát. Bylo mi ctí, otče.“

Stiskl Honzovi ruku, víc než bylo nutné, nakopl motorku a s řevem vyrazil.

„Pardon,“ ozvalo se mu za zády. Byla to ta pěkná mladá servírka.

„Nechci otravovat, ale… znáte ho? Nejste náhodou jeho děda, nebo tak něco? Šiklo by se mi na něj číslo.“

Honza se omluvně usmál. „Je mi líto. Ne-ne-neznám ho.“

***

Nasadil si krosnu s jídlem a spacákem uvnitř. Na řídítka pověsil sbalený stan.

„Jedeš na čundr?“ zeptal se táta, jako by to nebylo očividné.

„Hm.“

„Nechceš tam hodit autem?“

„To je dobrý, tati.“

„Tak se opatruj.“

„Vy taky. V neděli n-n-na viděnou.“

Zastavil na mýtině, kterou navštěvoval už přes třicet let. Opřel kolo o strom, shodil ze sebe krosnu a protáhl si záda. Sundal si bundu a mikinu, propocené tričko se mu lepilo na kůži, a postavil stan.

„To by bylo.“

Nasál vzduch, vůni jehličí, dřeva, hlíny a hub. Posadil se na pařez, odšrouboval termosku a nalil si čaj – sladký, jak ho měl rád. U nohou mu ležel tlustý kroužkový blok, nepopsaný, včera ho kupoval. Byl tu klid, sem tam vrzla větev, ozvalo se zapraskání, ptáci pěli své nesmrtelné šlágry.

Zafoukal vítr, na červenec neobvykle studený. Honzovi naskočila husí kůže.

Zvedl hlavu. Nad trojicí borovic se zavlnil vzduch, jako hladina rybníka po dopadu kamene.

Mezistěnem proletěl drak. Zakroužil a přistál několik kroků od Honzy. V kohoutku měřil něco přes tři metry, dlouhý byl i s ocasem dobrých patnáct. Tělo mu pokrývaly tvrdé šupiny barvy mědi. Z dračí hlavy vyrůstala dvojice zahnutých rohů, od krku po ocas se táhl kostěný hřeben. Složil kožnatá křídla a upřel na Honzu pohled smaragdových očí se svislými zornicemi.

„Rád tě vidím, Jene.“

„Já tebe taky.“

Drak říhl. Z protáhlého čenichu se vyhrnul dým. „Promiň, jsem po obědě.“

„Cos měl dobrýho?“

„Slupnul jsem býkovlka.

„Tak to musíš bejt pořádně napranej.“

„Neletělo se mi zrovna lehce. Jak se máš?“

„Mluvil jsem se synem.“ Zvláštní, kdykoliv hovořil s drakem, nikdy nekoktal.

„Ty máš syna?“

„Ano i ne.“

Drak si povzdychl. „Děti jsou radost i starost. Pověz mi, Jene, odletíš se mnou?“

Honza pomyslel na rodiče, ti jediní mu ještě zůstali. Zlomilo by jim srdce, kdyby se nevrátil. Odletět s drakem znamenalo zmizet navždy. Mezistěn zpáteční cestu neumožňoval. Ne člověku.

„Ještě ne, kamaráde.“

Drak vypadal zklamaně. „A kdy?“

Obraz dědovy klesající rakve.

„Až už mě tu nebude nic držet.“

„Dobrá.“

Honza sebral kroužkový blok a cvakl propiskou. „Tak co novýho v Drombu?“

Drak se pustil do vyprávění. Honza do poznámek.