ROZHOVOR: Veronika Fiedlerová

Veronika Fiedlerová v dubnu u našeho nakladatelství vydává duchařská detektivka Pozdravy záhrobí. O autorce se toho na internetu zase tolik nedozvíte, tak si ji pojďme trochu představit jejími vlastními slovy. Rozhovor: Veronika Fiedlerová připravila Ivana Gašparíková

Pozdravy záhrobí si můžete spolu s dalšími dvěma knihami, které ještě vydáme v první polovině roku 2021, aktuálně i předplatit za výhodnější cenu.

Na internetu je toho o vás velice málo. Prakticky nic. Takže to řekněte rovnou paní Fiedlerová… mučíte koťátka a po nocích vzýváte Satana? Případně nám povězte, jakými čáry jste se dostala k psaní a kdy?

Probůh! Koťátka nikdy. Mám ve sklepě jen vúdú štěňátko zlatého retrívra, abych si pojistila přízeň Martina Štefka.

Někdy v druhé nebo třetí třídě jsem napsala: „Noc je temná, jen hvězdy blykají. Krajina je tajů plná – víc než ve dne.“ Toto je autentické znění včetně pravopisné chyby. Mělo jít o lyricko-epickou báseň ve stylu K. J. Erbena, ale skončila jsem nejspíš na tom, že se vůbec nerýmovala.

Píšete od útlého mládí, ale publikovat jste začala před pár lety. Co vás vybudilo k tomu, začít vystrkovat růžky na literární scéně?

První velké psací období jsem měla kolem patnácti. Adekvátně věku a gothic duši dospívající dívky to byly různé fan fikce a young adult o vlkodlacích a upírech. Bavíme se o přelomu tisíciletí, kdy ještě neexistovalo Stmívání, vlastně ani young adult jako žánr. Postupně jsem zkusila i pár sci-fi a fantasy povídek, před maturitou už začaly mít celkem hlavu a patu.

Na vysoké jsem psát přestala. Zahltily mě seminárky, diplomky, později pracovní maily. Neměla jsem čas, inspiraci nebo energii, nevím. Nebo jsem potřebovala jen žít.

Návrat ke psaní vzešel z hecu. Chtěla jsem změřit síly v literární soutěži Vidoucí se sousedem, který sní o tom, že jednou něco napíše. Dokončila jsem jednu starší povídku a vyhrála jsem, což jsem opravdu nečekala. Nechtěla jsem ten úspěch nechat vyšumět. Zkoušela jsem další soutěže, hledala svůj styl, žánr a cestu ke čtenářům. Psaní mě baví, uvolňuje frustrace a trénuje šedou kůru mozkovou. Jako autor můžete beztrestně zabíjet lidi, což je na tom nejvíc super.

V jakém žánru se cítíte nejlépe, když píšete? Můžete nám na sebe prozradit i takové kostlivce, jako je červená knihovna, jistě to uneseme.

Dá se jako kostlivec ve skříni brát článek o vývoji cen hrobek? Napsala jsem ho pro jeden realitní web, a dokonce jsem za něj dostala zaplaceno.

Píšu napínavé, strašidelné příběhy, s žánry a styly experimentuju. Jsem geek, takže mi nevadí sci-fi ani městská fantasy vztahovka. Nejdál mám ke klasické fantasy meče a sekery, tam se při psaní necítím úplně kompetentní.

Existuje kniha, která vás k psaní přiměla?

Kniha, která mě hodně motivovala k dopsání té mé, je nepochybně Krev pro rusalku od Kristýny Sněgoňové. Přečetla jsem ji téměř na jeden zátah, byla jsem nadšená z atmosféry a promyšleného světa. Díky ní jsem začala víc číst knihy českých autorů a řekla jsem si, sakra, psaní má smysl, tohle bych chtěla taky dokázat. Mít svou knihu.

Pozdravy záhrobí jsou váš první román. Jedná se o duchařskou detektivku, ale na co se čtenáři ve vaší knize mohou těšit? Co nás vážně dostane?

Možná málem dostanete infarkt jako má betačtenářka, která četla knihu o půlnoci a najednou uslyšela podezřelé zvuky přibližujících se kroků. Pak zjistila, že se jí probudilo dítě a neuroticky kope do postýlky. Děti umí být hodně děsivé… Život ohrožující čtení to ale spíš nebude. Ostřílené fanoušky hororu Pozdravy záhrobí nerozhází. Nevyžívám se ve vivisekcích, pro milovníky gore věcí a stříkajících tělních tekutin bude kniha možná příliš jemná. Může se díky tomu zalíbit i čtenářům, co jinak horory nevyhledávají.

Příběh vás zaujme, pokud máte jako já rádi komiksový narativ – hlavní hrdina má paranormální schopnosti, minulost, kterou by ze svého životopisu nejraději vymazal, ale jinak je v podstatě normální. Není to žádný psychopat nebo sociopat. Chodí do práce, pije hodně kafe, chtěl by mít obyčejný život, ale nedaří se mu to, protože mu nedají pokoj mrtví ani živí. Doufám, že s postavami čtenáři navážou vztah, budou s nimi soucítit. Potom lze prožívat všechno, co se jim přihodí, o to intenzivněji.

Pro jistotu jednoduché doporučení: Chcete-li se vyhnout srdeční příhodě, čtěte knihu odpoledne.

Jak vnímáte práci na povídkách a na románu? Jaké plusy a mínusy s sebou tyhle útvary přináší?

Vůči použití slova román mám pořád respekt. Pozdravy záhrobí tvoří čtyři relativně samostatné případy, dva poslední jsou rozsáhlejší a těsněji na sebe navazují.

Povídka je útvar ideální pro detektivku hlavně proto, že díky menšímu rozsahu máte plnou čtenářovu pozornost. Pokud je na začátku zmíněna důležitá narážka, čtenář si ji snáze zapamatuje než po několika stech stranách dějových odboček. Práce na delším textu přináší nutnost přemýšlet o postavách, o jejich charakteru, motivaci a vývoji. Ale musíte víc dbát na tempo, aby byl čtenář stále ve střehu a nenudil se.

Čtete novodobé tuzemské autory? A který vám přijde nezajímavější?

V posledních dvou třech letech čtu hlavně české autory. Jsou nadaní, chytří a každý má něco do sebe. Loni jsem měla hodně času, v tomhle to byl pro mě skvělý rok. Mimo Kristýny Sněgoňové mám v knihovničce třeba Tomáše Bandžucha, Karla Doležala, Zuzanu Hartmanovou, Terezu Kadečkovou, Lucii Lukačovičovou, Věru Mertlíkovou, Jiřího Sivoka, Martina Štefka… Právě jsem dočetla Achernar od Ludmily Svozilové. Ta kniha je jako řeka: hluboká, studená a temná, pro literární otužilce jako dělaná. Určitě si nenechám ujít Píseň severu Míši Merglové a Dům roztříštěných snů Ireny Moravcové. A taky jsem zvědavá na audioknihu Kristiny Haidingerové Ti nepohřbení, protože papírová kniha je rozebraná a není k sehnání.

Kdybyste si mohla vybrat jakoukoliv hororovou postavu jak literární, tak filmovou, která je vám nejvíce podobná a jaké charakterové rysy máte společné?

Ligeia z povídky Edgara Allana Poea, protože má vysoké čelo. A víla Léto z Krve pro rusalku, protože pije lidem krev a má ráda kočky.

Jaké jste měla pocity, když jste dopsala svůj první román? Byla to spíše úleva, anebo jste se klepala strachy, co přijde dál? Tím myslím, jak jste prožívala revize knihy, korektury a další práci s textem? A kolik těch koťátek jste pro to obětovala?

Korektury jsou pro mě nedílnou součástí práce. Baví mě přemýšlet, jak každou větu napsat lépe. V době, kdy jsem spamovala nakladatelství se svým rukopisem, jsem věděla, že to není hotový text a bude na něm ještě dost práce. Proto jsem ráda, že mi v Golden Dog pomáhali a měli se mnou trpělivost. Jsem pokorná, možná až moc, a ke konci byl můj hlavní pocit únava. Až jsem vůbec nepostřehla, že je vlastně hotovo. A úlevu nevnímám i proto, že Benediktův příběh stále pokračuje.

Už ani nevím, co jsem při korekturách dělala štěňátku, nejspíš jsem ho překrmovala.

Kde nacházíte své inspirace? Vychází z reálných situací?

Inspiraci beru z oblíbených filmů, knih, snů, ze zážitků svých i lidí kolem sebe, často nevědomky. Jako bych v hlavě nosila krabičku puzzle, kde se všechny informace promíchávají a pak sestavují do nového obrázku. V Pozdravech záhrobí najdete historky, které se opravdu staly. Jinde, jindy nebo někomu, kdo s mými fiktivními postavami nemá nic společného.

Existuje ve vašem šuplíku text, který si hýčkáte, ale do světa byste jej nepustila? Případně nám povězte okolnosti jeho vzniku a potřeby jej schovávat?

Baže. Mám několik starších příběhů, které je mi líto vyhodit, ale už jsem o světelné roky dál. A schovávám je jednak z nostalgie a jednak proto, aby na mé literární pozůstalosti mohly moje děti vydělat balík. Však víte, jako Christopher Tolkien.

Na čem aktuálně pracujete a na co se čtenáři mohou těšit dalšího?

Momentálně pracuju na pokračování Pozdravů záhrobí. Já vím, troufalé, ale vúdú štěňátko to jistí. Pracovní název je Ozvěny záhrobí a je to echt dvojkovitá dvojka, v níž se rozvíjí dějové linie z první knihy, přibývá nových postav, ubývá starých postav a Benedikt stále nemá tak jednoduchý život, jak by si přál.

Velkou radost mám z navázání spolupráce s nakladatelstvím Čti mi! Momentálně dořešujeme formálnosti kolem, ale podle mě je ruka v rukávu a můžu oficiálně oznámit, že Pozdravy záhrobí vyjdou rovněž jako audiokniha.

A snad letos by měly být dvě mé povídky publikovány v e-sbornících, ale bůhví, jestli to klapne. Dnešní doba je nevyzpytatelná.

Za koho kopete? Upíři, nebo vlkodlaci?

Upíři 4ever. Ale jen ti, co nešajní.

RECENZE: Cizinci

Autorka recenze Cizinci: Ivana Gašparíková

Nakladatelství Golden Dog se dlouho zabývalo vydáváním děl tuzemských autorů zaměřených převážně na horor. V roce 2021 se však hodně změnilo a Golden Dog v čele s Martinem Štefkem sáhl i do vod zahraničních autorů, kteří u nás nejsou natolik známí. Prvním autorem se stal Mort Castle, který v ČR publikoval pár povídek. Jedná se o spisovatele, za kterým jsou mnohé úspěchy jako ocenění Bram Stoker Awards, ceny Black Quill, byl nominován na Audie, cenu Shirley Jackson, cenu International Horror Guild a Pushcart. Jednoduše řečeno, tento převážně povídkový umělec rozhodně ví, co dělá a řemeslu rozumí. Více o Mortovi Castleovi si můžete přečíst v rozhovoru. Nyní se společně podíváme na Castleovo první román Cizinci, který pro nás přeložil Martin Štefko.

Jsou mezi námi

Existují mezi námi. Jsou nebezpeční, jsou nenápadní a mají masky, které schovávají jejich pravou tvář, tvář bestie. Jsou to Cizinci! Lidé s podstatou zla, kteří jen vyčkávají. Patří mezi ně i Michael Louden a v roli milujícího otce, manžela a souseda čeká na to, až čas Cizinců přijde, a pak nebude potřeba se ukrývat.

Kniha je rozdělná do dvaceti očíslovaných kapitol se startujícím prologem a ukončujícím epilogem. Styl vyprávění byl pojatý v er-formě a román sleduje linii Michaela Loudena a jeho ženy Beth Louden. Žánrově bych publikaci zařadila spíše mezi drsnější thrillery.

Kdo jsou hlavní hrdinové?

Pojďme se podívat na postavy, které nám Cizinci nabízí. Čtenáře navštíví Michael Louden, muž ve středních letech s baráčkem, milou ženou v domácnosti, dvěma krásnými dcerami a jedním postraším sousedem, jenž má vždy chlazené pivo. Michael se jeví jako velice sympatická postava s citem pro rodinný život. Ale je to pouze klamná iluze. Mort Castle nám bez servítek ukazuje i druhou tvář této postavy, tvář Cizince, který prahne po násilí a krvi a jako terč si vybral vlastní rodinu. Musím uznat, že jsem se dlouho nesetkala s charakterem, který se odhaluje hned na začátku knihy. Mohlo by se zdát, že již nemá čím překvapit a přitáhnout pozornost. Je pravda že Michael Louden nepřekvapuje svým vývojem, ale naopak šokuje svou chladnokrevností.

Druhou hlavní aktérkou Cizinců je Beth Louden. Ženská hrdinka se nachází v bodě, kdy chce svému životu dát i jiný směr než jen péči o domácnost. Každopádně na začátku příběhu nalezneme Beth na pochybách o tom, kdo je její manžel a rodinné napětí má prostor eskalovat. Postava Beth je velice sympatická. Vždyť je to žena, která se postupně nachází ve větším smrtelném nebezpečí, a i přesto bojuje jako lvice.

Kdo jsou Cizinci?

Celý příběh má čtenář na dlani úplně od začátku. Ví, kdo jsou Cizinci, ví, co se bude dít, jen čeká, kdy to bouchne. Autor graduje napětí postupně, nechává nás sledovat rodinu Loudenových, do které se vkrádají nejistota a strach. Násilné scény nejsou tak barvité, jak si fanoušci Golden Dog zvykli. Kniha se spíše zaměřuje na psychiku a atmosféru. Po dočtení se může jednoduše stávat, že přestanete věřit i svému domácímu mazlíčkovi, protože, co když tu svou náklonost jen hraje?

S románem jsem velice spokojená, příjemně se čte, zbytečně nezahýbá do hluchých míst, ale někdy se vyprávění trochu vleče. Je to takový vytrvalostní běh, kdy pojistíte start a cílovou rovinku. Takže pokud bych to shrnula, Cizinci překvapí svou krutostí a absencí lítosti. Proto ji vroucně doporučím všem, kteří rádi čtou thrillery s překvapivými konci, ale také hororovým nadšencům.

Anotace

Mort Castle, veterán americké hororové školy, se českému čtenáři představuje románem Cizinci.

Máte rádi svého souseda? Možná má rád i on vás. Anebo si představuje, jak vám drtí lebku kamenem. A pak jsou tu Cizinci. Sousedi, kteří si nic nepředstavují. Tihle sousedi jednají. Kosti praskají a krev teče. A to je pouze začátek, protože to nejhorší teprve přijde…

Vydalo: Nakladatelství Golden Dog

Grafické zpracování: Michal Březina

Počet stran: 281

Žánr: Thriller, horor

ROZHOVOR: Ludmila Svozilová

Kniha Achernar se nám sice v tiskárně trochu zpozdila, naštěstí jen o pár dní, ale vy si můžete užít parádní rozhovor s Ludmilou Svozilovou nejen o její tvorbě. Rozhovor: Ludmila Svozilová připravila Ivana Gašparíková.

Paní Svozilová, jak dlouho se psaní věnujete a co vás k němu přivedlo?

První dětské pokusy přišly přibližně v polovině druhé třídy, když jsem dočetla Vinnetoua. Naprosto mě oslnil. Nepřekonatelný rudý gentleman – moje první láska. Psala jsem do sešitu, k textu malovala obrázky a děj se samozřejmě točil kolem Indiánů. Na základce a na gymnáziu se moje literární tvorba omezila na krátké bubliny u dospíváním poznamenaných komiksů. Ani další léta psaní moc nepřála. Brzo jsem se vdala a měla děti dost rychle po sobě, takže fantazie se v tom boji o existenci omezila na vyprávění nejrůznějších praštěných pohádek, z nichž některé si kupodivu moji dospělí potomci pamatují dodnes.

Koncem 80. let jsme se s kamarádkou věnovaly malé skupince dětí našich známých a vymýšlely pro ně nejrůznější, před bolševikem pečlivě utajované akce, takže hned po revoluci jsem, navzdory svému vrozenému sklonu k anarchii a odporu k uniformám jakéhokoli druhu, kývla na to, že převezmu jednu z nově vznikajících skautských družin. Čekala jsem malé děti, ale vyfasovala jsem partu děvčat ve věku od jedenácti do třinácti let. Je fajn, střihnout si druhou pubertu. Bylo to skvělých pár společných let, tehdy jsem začala znova psát. Žádné romány nebo povídky, většinou se jednalo o hry, včetně krátkých divadelních skečů a bojovek na tábory, doprovázených zlomyslnými básničkami, určenými k rozdráždění potencionálního protivníka. Musím přiznat, že jsem si to dost užívala.

Po narození předposledního syna byl se skautováním konec a štafetu převzali jiní. V té době jsem vzácný volný čas využívala spíš k malování a později i k práci s hlínou. Zásadní obrat nastal v roce 2011, kdy jsem zdědila počítač, začala si ho oťukávat a došlo mi, jak dobře se na něm, na rozdíl od mého prvorepublikového psacího stroje, píše. Nejsem člověk, co by se nemusel do textu vracet, opravovat a měnit. Tady to šlo snadno. První dvě povídky jsem napsala jako doprovod k vystavovaným keramickým plastikám. A zjistila jsem, jak moc mě to baví. Všechny ty příběhy, zatím pečlivě ukryté v hlavě a čas od času oprašované fantazií, najednou musely ven. Od té doby píšu prakticky nepřetržitě.

Váš první tištěný román byla Sběračka kostí z roku 2019. Bude mít příběh o Alžbětě Pírkové pokračování nebo pro vás příběh definitivně skončil i v rámci povídek (Povídka o Alžbětě Pírkové se objevuje i v e-sborníku Hřbitov bílých králíčků. pozn. autora)?

Knižní pokračování Alžběta Pírková mít nebude. Ale ještě minimálně jednu povídku jí časem určitě věnuju.

Krom vydaných děl a úsporných životopisů o vás čtenáři moc nevědí. Prozraďte nám, kdo je Ludmila Svozilová a jaké jsou její sny a čeho se bojí, když jde v noci tmou?

Tak co je to za ženskou, to bych někdy také opravdu ráda věděla.

Ohledně snů bych asi měla napsat, že toužím po celosvětovém míru, konci covidu a tak podobně, jako se to u podobných rozhovorů očekává, ale vzhledem k tomu, že nejsem žádná celebrita, mohu si dovolit dokonalou upřímnost. Celosvětový mír nepřijde a covid tu asi také zůstane, takže zbývají jen úplně obyčejné osobní sny. Ty moje jsou plné příběhů. Někdy mám pocit, že kdyby mohly, vytlačily by se ven i ušima. Ráda bych ještě alespoň některé převedla do psaného slova, ať už formou povídek nebo románu, a potěšilo by mě, kdyby si našly čtenáře a oslovily je. Také bych chtěla vytvořit ještě pár plastik z hlíny a konečně se naučit pořádně malovat. Je jasné, že tohle všechno už nestihnu. Od toho jsou to sny. Zbytek svých představ bych si ponechala v privátní sféře.

Co se týče tmy, nijak zvlášť se v ní nebojím, ale zůstávám ostražitá.

Jak vnímáte náklonnost nakladatelství k začínajícím autorům v ČR?

Já bych to náklonností nenazývala. Začínající autoři to nemají snadné asi nikde, a v Čechách bych řekla, že už vůbec ne. Jedná se spíš o přezíravost, nezájem a lehké opovržení. Nechovají se tak samozřejmě všechna nakladatelství, je to praxe spíš těch větších. O to víc potěší, když se někdo ozve, aby vám alespoň sdělil, že ho vaše práce něčím oslovila, a případně napíše, co mu konkrétně nesedí. Něco podobného bych bohužel za posledních deset let dokázala spočítat na prstech. Autorů je prostě moc. Z těch, co píšou dobře, je valná většina neperspektivní z hlediska prodejnosti. A redaktorům v poště každý den přistane i balík skutečných škvárů. Nemůžou přečíst všechno, tak to bohužel je. Začínající autor bez známého příjmení se musí obrnit trpělivostí a nevzdávat se. Osobně ale mohu s radostí konstatovat, že například s nakladatelstvím Golden Dog mám prozatím jen ty nejlepší zkušenosti.

Váš psaný žánr by se dal specifikovat jako fantasy horor. Je to jediný žánr, ve kterém píšete, nebo experimentujete i s nějakým jiným?

Začínala jsem povídkami různých žánrů, ale postupem času převládly ty mysteriózní, s nádechem tajemna nebo přímo hororu. Zjistila jsem, že mi sedí nejvíc, navzdory tomu, že klasické fantasy téměř nečtu, protože mě nikdy neoslovilo. Na rozdíl od povídek se všechny moje romány, včetně těch dosud rozpracovaných nebo uložených „v šuplíku“, alespoň lehce nesou v duchu mysteriózního hororu, a pokud čtenář rád brouzdá v jiných světech, tak ano, i ty najde.

Jakého tuzemského autora preferujete a doporučila byste nám jej?

Je mi jasné, že to k tématu hororu zrovna nesedne, ale ráda čtu poezii. Začalo to už dávno Janem Skácelem, pak přišel J. H. Krchovský, Ivan Martin Jirous, Hana Hadincová a dnes třeba Lenka Faltejsková, fotografka, která si svoje nádherné Verše psané na sklo musela vydat sama, protože poezie je v Čechách dokonalá Popelka. Z prózy, když se vrátím k žánru současného českého postapa, hororu a fantasy a zůstanu u ženských autorek, je velmi zajímavá Kristýna Sněgoňová, nebo třeba Zuzana Strachotová. A pro pobavení bych doporučila Poslední bourbon Bohuslava Vaňka-Úvalského.

Jaká kniha vás zaručeně vyděsila a z jakého důvodu?

Tak to si pořád pamatuju. Byla samozřejmě od krále tohohle žánru, Stephena Kinga. Řbitov zviřátek. On sám prý ho má za svoje nejslabší dílo, ale mě absolutně dostal. Mistrovství, s jakým King popisuje některé detaily, mi pár nocí nedovolilo usnout. Měla jsem v té době malé dítě, o to víc se mi určité scény zažraly do hlavy. Nakonec jsem tu knížku zabalila a věnovala ji kamarádovi k narozeninám. Já to prostě nedokázala mít doma.

Jste sama osobně velkým konzumentem hororové tvorby? A případně jste zastáncem krvavých hororů, nebo spíše psychologických, duchařských?

Jako holka jsem četla, co mi přišlo pod ruku. Naši domácí knihovnu tvořila směs české i světové klasiky včetně krásně ilustrovaných Verneovek, oživená velkou zásobou kvalitních detektivek Agathy Christie, Dorothy L. Sayersové, drsné školy Eda McBaina a prvorepublikových výtisků Edgara Wallace. Když jsem to všechno zhltala, přihlásila jsem se do knihovny a později začala za knížky utrácet vlastnoručně vydělané peníze. Horory jsem měla ráda vždycky, osobně ale dávám přednost spíš těm psychologickým než duchařským nebo prvoplánově krvavým. Záleží na způsobu, jak je autor umí podat. Osobně mi nejvíc sedí styl, jakým píše Ray Bradbury, a hlavně Neil Gaiman – geniální vypravěč s neuvěřitelnou fantazií.

Pokud byste měla nyní žít na pustém ostrově s některou svou vymyšlenou postavou, tak s jakou a proč?

Určitě s Bazilem ze Sběračky kostí. To je velmi variabilní a všestranně použitelná bytost.

Kde čerpáte své inspirace? Jsou to jen náhodné myšlenky, které se k vám zatoulají nebo snové obrazy?

Sny mívám podrobné a většinou barevné. Občas mě vyklepou natolik, že ještě v noci hledám pero a papír. Takhle vznikla většina mysteriózních povídek, a původ v jednom krátkém, ale výživném snu má dokonce i ten nejdelší, zatím odložený román o rozsahu cca 540 normostran. Ale postřehy si zaznamenávám i během dne, stačí krátká scénka, pár ve vlaku odposlouchaných slov nebo letmé setkání, co vzbuzuje určité asociace, a s těmi pak dál pracuji. Už mám třetí sešit, plný podobných králíků v klobouku.

**V únoru 2021 vám vychází u Golden Dog váš druhý román s názvem Achernar. Co kniha čtenářům přináší, a budeme se bát?**

Záleží na tom, co vás dokáže vyděsit. V románech se snažím pro čtenáře udržet zdání uvěřitelnosti typu – tohle by se přece, při souběhu podobných okolností, mohlo klidně stát i mně – abych ho pak uvrhla do situace, jakou určitě nečekal. Achernar je podobný. Hlavní hrdinka přijde během jednoho dne o práci i o bydlení a slídil, co se na ni už pár měsíců lepí, začne používat stále brutálnější metody. To všechno by se ještě dalo při troše štěstí zvládnout, kdyby i samotná Patricie neskrývala fatální tajemství, které ji ve svém důsledku zažene přímo do spárů Achernaru. Já tedy doufám, že aspoň trochu se čtenář bát bude.

Na jaké své dílo jste nevíce pyšná a u kterého jste měla pocit, že jej nikdy nedopíšete, a přesto se tak stalo?

Být na něco pyšný je sakra silný výraz. Já se v průběhu psaní pořád učím a každá další věc mě trochu posune. Bude to chtít asi delší časový odstup, abych mohla na něco ukázat prstem a říct: Ano, na tohle jsem teda fakt pyšná. Skutečnost dokáže člověka vždycky nemilosrdně vyvést z omylu. Sama jsem teprve v roce 2018 konečně dokázala odložit román, na kterém jsem s přestávkami pracovala celých šest let. Pokaždé jsem ho někde nabídla, samozřejmě bez odezvy, tak jsem ho upravila a kolečko se opakovalo: proškrtat, přepsat, oslovit nakladatele, pořád znovu a znovu a znovu…

Z hlediska stylistiky a jazyka včetně pravopisu je ta věc určitě mým nejpropracovanějším dílem, ale teprve po více než šesti letech jsem si dokázala připustit, že bude asi vcelku dost blbá, když se pořád nechytila. Tak jsem ji zavřela do šuplete, sedla a napsala krátkou Sběračku kostí, která konečně vyšla. Sebereflexe je bolestná. Představuje vlastnost, která většině začínajících spisovatelů chybí. Berete každý svůj příběh jako vlastní jedinečné dítě, i když ho ostatní mohou vidět docela jinak. Krvácíte, když se ho máte vzdát nebo uznat, že z něho premiant nikdy nebude.

Na čem aktuálně pracujete v literární sféře a jaký je váš cíl v tomto odvětví?

V prosinci jsem dopsala další román. Je to temný mysteriózní thriller, sice opět s prvky fantasy a hororu, ale výrazně odlišný od Sběračky kostí nebo Achernaru. Až budu hotová s opravami, začnu ho nabízet nakladatelům. Zatím si dělám vlastní korektury, čistím text a hrubou verzi už mám u beta čtenářky. Pořád ještě mažu, přepisuju a provádím stylistické úpravy. Přitom mě napadlo, že ten příběh doslova žadoní o pokračování, takže zároveň sbírám podklady pro dvojku. Ale než na ni dojde, ráda bych konečně napsala pár povídek, co mi už asi dva roky straší v hlavě. Nejvyšší čas.

Máte raději vanilkovou, nebo čokoládovou zmrzlinu?

Kdybyste se zeptala před dvaceti lety, volba by padla na čokoládovou. Takovou tu hodně tmavou s kousky hořké čokolády uvnitř. Jasná věc. Dnes, když mám na výběr, chvíli na ni zírám, a nakonec si dám vanilkovou. Ale spíš byste mě utáhla na skleničku dobrého červeného.

ROZHOVOR: Umrlčí věnec

Sbírka balad z 19. století je takovým naším malým překvapením a drobnou libůstkou. Petr Boček a Honza Vojtíšek se rozhodli dát dohromady nápad, který je pro současný trh nepříliš komerční, ale který by mohl napomoct tomu, že se o českém hororu dozvíme zase něco víc a konečně si uvědomíme, že český horor existuje, a to velmi dlouho. Rozhovor: Umrlčí věnec poodhaluje vznik sbírky.

Nakladatelství Golden Dog vydá knihu v březnu 2021 a v obsahu najdete básně těchto autorů:

Jan Bohumil Ceyp
Svatopluk Čech
Gustav Dörfl
Jan Dunovský
Karel Jaromír Erben
Vítězslav Hálek
Jan Herben
Adolf Heyduk
Bohumil Janda Cidlinský
Josef Jaroslav Kalina HV
Antonín Klášterský
Jan Daniel Korvín
Vojtěch Lešetický
František Leubner
Jan Jindřich Marek
Augustin Eugen Mužík
Julius Nejedlý
Božena Němcová
Jan Neruda
Gustav Pfleger Moravský
Rudolf Pokorný
Ladislav Quis
Josef Václav Sládek
Matěj Anastasia Šimáček
Alois Vojtěch Šmilovský
Jaroslav Vrchlický

Zde krátký rozhovor o tom, jak a proč vlastně kniha Umrlčí věnec vznikla.

Kde vznikl prvotní nápad dát dohromady sbírku staré české hororové poezie?

Honza: Ten nápad se mi zrodil v hlavě zhruba před rokem. Svým způsobem ho odstartoval Petr, když do Howarda přispěl básněmi Adolfa Heyduka a jeho profilem. Mně se ty balady hrozně líbily. Chvíli poté jsem se dostal ke komiksovým adaptacím dvou balad Josefa Jaroslava Kaliny. A to už mi v hlavě bublal nápad dát něco dohromady.

Nejprve jsem dumal nad výběrovou sbírkou určitého autora (právě buď Heyduka, nebo Kaliny), ale nakonec jsem došel k tomu, že zajímavější a svým způsobem reprezentativnější bude antologie více autorů a autorek. Samotného mě zajímalo, kolik se toho najde, kolik toho vůbec existuje. No, a když jsem se o tom zmínil Petrovi, protože jsem vůbec neměl představu, kde ty básně a balady hledat a myslel jsem si, že hledání a objevování zabere tak minimálně rok nebo dva, on se toho, naštěstí, hned chytil a začal mě zahlcovat soubory s básněmi autorů, jejichž jména jsem dosud ani neslyšel. Hodně rychle jsme se shodli, že na tom budeme pracovat společně, za což jsem fakt rád. Petr byl obrovským přínosem.

Petr: Když jsem psal článek o Heydukovi, bral jsem to spíše jako historickou zajímavost. Byl považován za bytostného lyrika, jeho epické básně byly podceňovány už ve své době, vytýkala se jim právě třeba určitá dávka morbidnosti. Ale ukázalo se, že to je přece jen „Pan básník“. Jeho hororové balady zabírají i dnes. Honzovu nápadu na antologii jsem se zprvu bránil, obával jsem se, že se v nějakém reálném čase nepodaří sehnat dost textů. No, opak byl pravdou.

Básní se vám podařilo dohledat poměrně velké množství. Jaká byla kritéria pro výběr jednotlivých balad do sbírky Umrlčí věnec?

Petr: Básně jsem vyhledal v rodinných knihovnách, v knihovně okresního archivu v Chrudimi, v knihovně zdejšího regionálního muzea a na internetu (ve fulltextových databázích a v digitálních knihovnách). Celkem bylo nutno projít několik stovek básnických sbírek a dobových časopisů. Vybírali jsme podle toho, jak jsou básně působivé, snažili jsme se, aby výběr nebyl příliš jednotvárný a aby byli zastoupeni známější i méně známí autoři. Připravil jsem k výběru cca 1 000 stran básní, takže i po Umrlčím věnci je nadále z čeho vybírat. Inu, strašidelná poezie byla oblíbeným žánrem.

Narazili jste na nějaký problém při vytváření sbírky? Ukázaly se nějaké materiály těžko dostupné, nebo nebylo možné dohledat informace o některých autorech?

Petr: Existuje samozřejmě řada sbírek, ke kterým se nebylo možné dostat, nebo o jejich existenci zatím ani nevíme. Ale věřím, že to podstatné se nám už podařilo objevit. Informace o autorech se dají sehnat v encyklopedické literatuře dobové i současné, které není málo. Nicméně jsou autoři, o nichž se shánějí informace velmi těžko. Ty jsme ovšem do Umrlčího věnce nezařadili, přijdou na řadu třeba později. Někdy tkví problém v tom, že básníci psali pod různými pseudonymy, které ani nemusí být ve zmíněných biografických příručkách. Víte například, že Jan Neruda publikoval své rané verše pod pseudonymem Janko Hovora? A to měl pseudonymů a šifer mnohem víc, mimo jiné onen pověstný trojúhelníček u svých fejetonů.

Proč si myslíte, že by básně, v mnoha případech téměř zapomenuté, měly oslovit i dnešního čtenáře?

Honza: Protože jsou nádherné, atmosférické a působivé. Z mnohých mi běhal mráz po zádech, překvapovaly mě svou drsností, realistickou hrůzou i v krajkách slov zabalenou brutalitou. Mnoho z těch básní odhaluje povahu své doby, reflektuje tehdy běžné činy (sebevraždy, odhazování novorozenců do řek, chudobu, vykrádání hrobů apod.). To za prvé. Za druhé je to protiargument vůči tvrzení, že český horor neexistuje. Existuje a právě tohle je jeden z jeho kořenů. Tohle je historie domácího hororu, zapomenutá, opomíjená, ale nádherná. Bylo by škoda mávat nad ní rukou, když se stačí začíst a odhalit, že to funguje pořád. No, a taky ta kniha ukáže, že hororová poezie není jen K. J. Erben, což by někoho mohlo i překvapit. Erben, samozřejmě, je v naší knize taky, ale i u něj jsme ukázali, že nejde pouze o Kytici.

Ludmila Svozilová: Pompadůrka

Ludmila Svozilová je autorkou románu Achernar, který pro vás vydáváme v únoru 2021. Teď se začtěte do autorčina kratšího hororu Pompadůrka.

Zafirel nesnáší, když z něj někdo dělá blbce.

Stála před výlohou a okouzleně hleděla dovnitř. Sem, do odlehlé špinavé uličky, zabloudila dnes poprvé – a hned narazila na takový skvost! Byla nadšená. Romana vetešnictví milovala. A zrovna tenhle krám představoval vetešnictví přesně v tom pravém slova smyslu. Nic, co by si marně hrálo na starožitnictví. Klasická ušmudlaná vetešárna, kde při troše štěstí můžete objevit prakticky cokoli.

Ve výloze panoval lehce neuspořádaný chaos. S nějakou historickou posloupností si tu očividně nikdo hlavu nelámal.

Tím líp, napadlo Romanu. Nejspíš to patří nějakýmu troubovi, co toho o starožitnostech moc neví.

Krásné skleněné poháry vedle tuctového lisovaného skla z padesátých let. Hřeben se stříbrnou rukojetí. Polámané dětské hračky.

Podobnou mašinku mám ještě někde doma, v krabici pod postelí, vzpomněla si.

Vypelichaný medvídek švidrající jedním slepým okem. Krokodýlí kabelky, příbory.

Alpaka? ohodnotila je.

Řetízky a korále. Africká maska. Parohy. Sada porcelánových talířů. Kožešinový límec s vypelichanou liščí hlavou.

Dokonce mu ani nechyběj nožičky, ocenila ho Romana. Ten si možná koupím, je fakt morbidní.

Všechny vystavené artefakty pokrývala souvislá tlustá vrstva šedého prachu.

Ale – tohle? Bože, to je nádhera. To bude možná i začátek osmnáctýho století.

Ještě, že mě na ni Liliana upozornila: „Fakt opravdová pompadůrka, Romano. Ty tohle přece sbíráš, ne? Přímo ve výloze. Ale ten pařez vevnitř mi ji nechtěl prodat.“

Zrak jí utkvěl na vyšívané korálkové taštičce ledabyle zavěšené po straně výlohy. Pěkná, a navíc možná skrývá tajemství. Sympatický, kulatý tvar vzbuzoval dojem, že taštička rozhodně nebude prázdná. Jako by ji někdo před chvílí sundal z krku a s obsahem uvnitř zavěsil za sklo.

Tak ta musí být moje, rozhodla se Romana. Ale opatrně, nechci, aby mě natáhli. Možná ani nemaj páru, jakou ta věc může mít cenu.

Překročila uvolněné dlažební kostky a vešla. Nad hlavou se jí rozcinkal zvonek.

„Dobrý den,“ řekla do ticha.

Dřevěná podlaha, pokrytá několika vrstvami prošlapaných perských koberců, jí lehce zavrzala pod nohama. U stropu se vznášelo neurčitelné množství zaprášených lustrů ze všech možných období. Několik otlučených příborníků plných starého kuchyňského náčiní. Gramorádio. Šaty na ramínkách.

Třicátý léta, pomyslela si Romana. Ale mně by byly malý. Lidi museli být o dost menší, a taky hubenější, uznala otráveně.

Věci ležely narovnané prakticky všude, stěží se mezi nimi dalo projít. Nikde neviděla prodavače. Popošla k pultu a lehce přetřela dlaní studené špinavé sklo. Klasickej sortiment, napadlo ji. Přesně ty věci, o kterých si majitel myslí, že by mohly mít nějakou cenu. Pár „perlových“ náhrdelníků, stříbrné gravírované pudřenky a tabatěrka. Mince a křišťálové růžence, jaké se i dnes dají koupit v krámech s kýči kolem poutních míst. Porcelánová madonka.

Dost odřená, ale ještě docela hezká, uznala Romana. Jinak nic moc.

„Brej den,“ řekl někdo. Musel využít Romanina zaujetí a připlížit se za pult tak tiše, že ho ani nepostřehla. „Sem byl vzádu,“ pravil ten člověk. „Máte přání?“

Olezlík neurčitého věku mezi třiceti a čtyřiceti, zhodnotila ho. Dlouhé nemyté chrouny měl přehozené na přehazovačku šikmo přes lebku a pod mastnými prameny místy prosvítala kůže. Flákl sebou na špinavou polstrovanou židli ve stylu Ludvíka XVI. a vycenil na Romanu vykotlané žluté zuby. Nemělo by to být příliš složitý, pomyslela si potěšeně. Tenhle nebude mít ani páru o tom, co mu visí ve výloze.

„Máme tu zajímavý věci,“ napřáhl špinavé prsty s olámanými nehty a opsal jimi velkorysý oblouk. „Taky tady,“ zapíchl ukazováček do skleněné desky pultu. Smrděl potem, zatuchlým kouřem, olejovkami a česnekem.

Romana se trochu odtáhla. „No,“ hodila udičku. „Všimla jsem si třeba týhle pudřenky.“ Hlavně hned nevybalit, o co se mi skutečně jedná. Ten chlap sice vypadá jako ňouma, ale člověk nikdy neví.

„Stříbro,“ zacenil se chlápek. „Ručně rytý. Je za litr, ale udělám vám cenu, slečno. Sedm stovek.“

„Trochu uberte,“ usmála se Romana.

„Dyť už je to skoro zadarmo,“ zatvářil se dotčeně. „Ale můžu vám k tomu přidat tenhle hřeben.“

„Rozmyslím si to,“ řekla Romana a dělala, jako že chce odejít. „Kolik by stál ten límec?“ ukázala na lišku ve výloze. „Nebo spíš… ta taštička. Podobnou jsem měla jako dítě.“

„Liška je za pětikilo,“ zafuněl chlápek a šťoural se přitom v zubu. „Taštička není na prodej. Je to jen dekorace.“

„Dáte si tam jinou,“ zkusila to Romana.

„Néni na prodej, protáhl. Chcete tu kůži?“

„Proč néni na prodej?“ zapitvořila se. „Nikdo přece nedává do výlohy věci, který nechce prodat!“ Byla naštvaná. Teď, když jí to nevyšlo, jasně cítila, že tu taštičku prostě chce a že ji taky dostane. To si piš, blbečku, pomyslela si. Já ti dám není na prodej. Kristepane!

„Je majitelky,“ ucedil ten týpek. „Její rodinnej poklad. Ale zeptám se, to můžu. Přijďte zejtra, jo? Dneska,“ zopakoval lhostejně se stejnou protáhlou dikcí, „dneska néni na prodej.“

Když se opatrně protahovala ke dveřím, zaslechla něco jako zakvílení. Pak ještě jednou. Pronikavé zaječení, tlumené podlahou pod nohama. Polekaně nadskočila.

„Kočky,“ utrousil prodavač nezúčastněně. „Nevšímejte si toho, slečinko. Správcová má čtyry kocoury, věčně se mrouskaj po baráku a rvou se. Celej průjezd smrdí, jak si z něj udělali hajzl. Pakáž. Vobec by jí to měla zakázat.“ Chvíli si zkoumavě měřil Romaninu pobledlou tvář. „Tak zejtra, slečinko,“ zaculil se, než za sebou zavřela. „Hodim dotaz na tu taštičku.“

„Dorazím,“ řekla trochu rozhozeně Romana. „Po obědě.“

Venku chvíli zůstala stát před výlohou a zírala dovnitř. Chce to strategii, pomyslela si. Ale já na něco přijdu. Obešla dům a zkusila dvoukřídlé dveře. Nebylo zamčeno. Vešla. Ve slabém světle jediné zaprášené žárovky se leskly ošlapané dlaždice se zvláštními rostlinnými motivy. Plechové schránky, nacpané zažloutlými letáky. Copak je nikdo nevyndává? Všimla si krásného kování zábradlí točitého schodiště. Na konci chodby vystupovala z přítmí stará výtahová klec se zdobenými skleněnými výplněmi.

Ty budou taky původní, napadlo ji. Leptané sklo, čistá secese.

Schody dolů do sklepa, těsně za výtahovou šachtou. Popošla.

Co to je, sakra?

Tmavé skvrny, rozcáknuté po schodišti i po zdech kolem. Nezaměnitelný kovový pach.

Cítila, jak se jí do toho lepí podrážka. Kristepane! Vždyť to snad je… krev?!

„Zabloudila jste, slečno?“ Prodavač stál v úzkých dveřích proti schodišti, v polotmě ho téměř nebylo vidět.

Pavouk na číhané, otřásla se. Páchl jako skunk. „Ano,“ hlesla. „Vlastně ne. Studuju architekturu, víte? Tyhle starý secesní domy mě moc zajímají. Kolikrát v nich zůstanou zachovaný původní zábradlí, kliky nebo skla, jako třeba tady…“ Cítila, že se jí chvěje hlas.

„Šlápla jste do toho svinstva,“ poznamenal. „Pučte mi boty, umeju vám podrážky.“

„Ne!“ vyhrkla. „Díky. Není třeba. To zvládnu doma. V klidu. Sama.“

„Zase se tu servali,“ konstatoval znechuceně. „Já kočky nesnášim. Jak řikám, vobec by s tou babou měla zatočit. Dyť je to tejrání zvířat.“

„Jistě máte pravdu,“ couvala mu z dosahu. „Na shledanou zítra.“ Když zavírala dveře, ještě tam stál a sledoval ji upřeným pohledem. Uvědomila si, že se třese.

***

Nepůjdu tam, umínila si následující ráno, ale kolem oběda už to nemohla vydržet. Proč vlastně, bych jim to tam měla nechat? Ten chlap je sice divnej, ale žádnej vrahoun to nebude. Normální bulík. Kočky. A v poledne se mi přece nemůže nic stát.

Napsala Lilianě SMS – mohla by jít se mnou – ale odpovědi se nedočkala. Možná je to tak lepší, ještě by mi tu taštičku mohla vyfouknout.

„Jdu se najíst,“ houkla v práci a rychle vypadla.

***

Slunce sympaticky pražilo a ze sklepního okénka před domem se zvedal těžký nasládlý pach. Fuj, vzpomněla si na kočky a nakrčila nos. Nejspíš tam leží něco chcíplýho. Než vešla, zkontrolovala taštičku. Visí na svém místě, konstatovala s úlevou.

„Zdravím,“ mávl na ni mladík za pultem.

„Kde…“ řekla Romana zaraženě, „kde je ten pán ze včerejška?“

„Smraďoch má dneska pracovní volno.“

„Smraďoch?“ Rozesmála se.

„No,“ zaculil se ten kluk. „Čichový buňky, počítám, máte funkční? Ale jinak se jmenuje Pepan. Ráno odjel na Moravu vyklízet jednu pozůstalost. Dostali jsme tip, že by tam mohly být zajímavý věci. On se Pepan nezdá, ale na tohle má docela slušnej nos.“

Zvláštní, pomyslela si Romana, co dokáže jméno. Najednou téměř ztratil veškerou svou temnou hrozivost. Smraďoch. Zasmála se. „Asi mám kliku, že jste tady dneska zrovna vy,“ řekla s úlevou. Docela se jí líbil. Byl středně vysoký, štíhlý a měl zvláštní úzké tmavohnědé oči. Černé vlasy, vzadu svázané do culíku. Celkově vyhlížel mnohem příjemněji, jenže, bohužel, také o dost inteligentněji než prodavač ze včerejška.

„Vy jste přišla kvůli té taštičce, že? Pepan mi o vás řekl.“

„Hm,“ utrousila Romana rádoby nezúčastněně. „Vlastně ano. Prý je neprodejná?“

„Jmenuju se Dorian,“ řekl mladík. „A vy?“

„Romana.“ Zaculila se. „Vážně se jmenujete Dorian?“ Líbil se jí čím dál víc.

„Sbíráte je?“ zeptal se. „Matka je vlastně taky něco jako sběratelka.“

„Proč vlastně ta věc,“ Romana ukázala na taštičku, „není na prodej? Visí mezi zbožím.“

„Moje matka je vědma,“ konstatoval s pokrčením ramen Dorian. „Vyložila by vám karty. Věštila by vám z koule.“ Odmlčel se.

„Jak to spolu souvisí?“

„Ta taštička,“ objasnil jí to Dorian, „patřila mojí sestře. Schovávala si do ní všelijaký poklady. Umřela před pětadvaceti lety. Matka věří – nesmějte se,“ podíval se na Romanu. „Věří na reinkarnaci. Je přesvědčená, že si sestra pro svoje věci dřív, nebo později přijde. A jelikož si není úplně jistá, jestli ji v její nový podobě spolehlivě pozná, rozhodla se, že tu věc neprodá. Věnuje ji jen tomu, kdo nejen že bude věkově odpovídat sestřinýmu případnýmu převtělení, ale hlavně bude přesně vědět, co je uvnitř.“

„A co tam je,“ zkusila to Romana. „Vy to víte?“

„Romano,“ ušklíbl se Dorian. „Máte mě snad za idiota? Ale zkusit to samozřejmě můžete,“ dodal. „Uhodnout. Jen pozor…“

„Na co?“

„Máti tvrdí, že Doris byla už jako dítě silný médium. Prý, než umřela, svěřila tu taštičku na hlídání svýmu osobnímu démonovi. A Zafirel, jak se ta potvora jmenuje, nesnáší, když z něj někdo dělá blbce.“

„Aha,“ utrousila Romana. „A vy tomu věříte?“

„Vy snad ano? Jsme dospělí lidi a za svoje rodiče nemůžeme.“ Zvedl se ze židle. „Jste docela fajn, Romano,“ řekl. „Rád bych vás pozval naproti na oběd, ale nemám, komu bych tady svěřil krám. Ten pitomec Pepan mi odvezl klíče, takže nemůžu ani zamknout.“

„Tak si skočte pro jídlo,“ nabídla se Romana. „Já vám to tady na tu chvíli pohlídám.“

„No?“ Dorian chvíli přemýšlel. „Tak jo. Kdyby někdo přišel, chvilku ho zdržte. Hned jsem zpátky.“

„A nebojíte se,“ nadhodila Romana, „že si tady něco vezmu a vypařím se?“

„Přece nejste blázen, Romano,“ ucedil Dorian. „A víte, že bych si vás určitě našel.“

Tohle už jí zrovna přátelsky neznělo. „Jasně, že nejsem blázen,“ potlačila jemné mrazení v zádech. „Klidně si tam zaběhněte.“

***

Nemůžu uvěřit, že to jde tak snadno, pomyslela si Romana, sotva za Dorianem zapadly dveře. Počkala, až přejde ulici, a když se ztratil za horizontem, rychle vytáhla zpod pultu dlouhou tyč na sundávání ramínek.

Opatrně, nařizovala si. Nesmí spadnout.

Ve vrstvách prachu za výlohou by byla každá čerstvá rýha hned vidět. Zlehka položila taštičku na pult a opatrně rozvázala šňůrku.

Bože, takový krámy… Otlučená duhová kulička. Píšťalka, pár kamínků, jeden čirý krystal křišťálu. Čtyři zrnka nějaké pryskyřice. To bude kadidlo, napadlo ji. Nějakej klacík s uschlejma lístkama, asi rozmarýn, přičichla. Budu si to muset napsat, abych na nic nezapomněla. Dělej, holka, dělej. Jak dlouho může trvat, než mu uložej hotovku do krabičky a zaplatí?

Když se Dorian vrátil, seděla už klidně za pultem a prohlížela si vystavené prstýnky.

„Dík,“ řekl. „Nedáte si se mnou?“

„Vlastně ani nemám hlad,“ pousmála se Romana. Přece jen se necítila nejlíp. „Půjdu. Kdy tu bude vaše matka? Zkusím se s ní nějak domluvit.“

„Jak chcete,“ řekl Dorian. „Přijede za dva dny. Ještě si to rozmyslete. Ale je to samozřejmě na vás.“

***

Taštička ležela na chladném skle prodejního pultu jako něžný korálkový květ. Romana na ni položila dlaň. Na malou chvíli se jí zdálo, že skleněné perličky pod její rukou tepou jako lidské srdce.

„No?“ řekla ostře žena proti ní. „Tak se předveďte.“ Mohlo jí být už dobře přes šedesát a byla docela obtloustlá, jen tvrdě namalovaný obličej měla špičatý a hubený. Takovej roztomilej čumáček, napadlo Romanu. Jako fretka. Jen zákeřně kousnout. Znepokojeně zaznamenala, že Dorian zamkl.

„Je tam duhovka,“ řekla tiše. Předstírala, že se soustředí. „Krystal křišťálu. Kadidlo a snítka rozmarýnu.“ Chvíli mlčela. Koutkem oka zahlédla u zadních dveří Doriana. Jeho výraz se jí vůbec nelíbil.

„Třesou se vám ruce,“ poznamenala jedovatě žena. „Ještě něco?“

„Kamínky,“ hlesla Romana. „Obyčejný barevný křemeny.“ Něco očividně nebylo v pořádku. „A černá píšťalka!“ vydechla a prudce se zvedla ze židle. Taky jsem takovou měla, došlo jí. Vlastně úplně stejnou. A není to tak dávno. Koupila jsem si ji na nějaký akci na podporu slepců, tuším, že se to jmenovalo Světluška. Cítila, jak se jí zmocňuje hrůza. Co je tohle za hru?

„Ty jsi Zafirelovi lhala,“ řekl studeně Dorian.

„To mi stačí,“ ucedila žena.

Romana odstrčila židli a vyrazila ke dveřím. „Pomoc!“ vypískla ochraptěle. „Pomoc!“

„Vem si ji,“ řekla žena Dorianovi. „Je tvoje.“

***

„Necukej se,“ sykl Dorian. „Jdeme dolů.“

Schody, došlo Romaně. Krev. Roztřásly se jí nohy. „Doriane, prosím.“ Vzlykala.

Odemkl.

Zápach uvnitř jí skoro vyrazil dech. Nemohla uvěřit tomu, co vidí. „Vykrad jsi Kočkovi sklad strašidelnýho zámku?“ zkusila to roztřeseně.

„To je sbírka mojí matky,“ řekl Dorian klidně.

„Panebože,“ zakvílela. „Panebože! Vždyť tohle je… to je Liliana?“

„Lhala,“ poznamenal ledově. „Všechny lhaly.“

„Co… co to má kolem krku?“ hlesla Romana.

„Svojí kůži,“ usmál se pobaveně Dorian. „Vtipný, co?“ Beze spěchu odemkl další dveře.

Studeně namodralé světlo zářivky odhalilo vykachlíkované stěny a velký kovový stůl. Chladný třpyt zavěšených porcovacích nožů.

„Tohle je pro změnu zase moje sbírka,“ řekl Dorian.

***

„Doufám, že jsi pořádně uklidil,“ nadhodila matka. „Víš, jak si potrpím na pořádek.“

„Bez obav,“ přerušil ji Dorian. „Šlo to jak po másle.“

„Jak ti vydržela dlouho?“

„Moc ne,“ přiznal neochotně.

„Jsi příliš nedočkavej, Zafireli,“ pokárala ho matka. „Ale tyhle oplácaný brunety kapou jako mouchy. Budeme muset změnit taktiku. Tohle prodej,“ hodila na stůl taštičku. „Chce to něco novýho. Něco, na co se chytí třeba blondýna, která chodí do posilovny a udržuje se v kondici. Myslím tím takovou tu vystajlovanou paničku, co má jorkšíra s mašličkama a doma se nudí. A sbírá třeba…“ zamyslela se. „Panenky. Jo, to bude ono.“ Položila na pult vybledlou mrkačku s porcelánovou hlavou. „Dej ji trochu do pucu. Krajkový šatičky, hezký kožený botky a navrch něco jemně růžovýho. To přece umíš. Jinak obvyklej postup,“ zatetelila se. „Jo, a až se vrátí Smraďoch, ať vytře pořádně schody. A běž se umejt, máš za uchem krev.“

„Ano, máti,“ řekl Dorian spokojeně. Lov miloval od samotného začátku. „Už teď se nemůžu dočkat.“

ROZHOVOR: Mort Castle

Máme pro vás rozhovor s Mortem Castlem, autorem knihy Cizinci, kterou pro vás na konci ledna 2021 vydáváme! Dozvíte se, co autora nasměrovalo k hororu, jaká kniha mu dala nejvíce zabrat, jaké jsou jeho strachy, ale také to, kdo má víc úspěšných povídek – Mort Castle, nebo Stephen King? Autorkou článku Rozhovor: Mort Castle je Ivana Gašparíková.

Bylo vaším dětským snem stát se spisovatelem?

Na tohle odpovím snadno: Vím, že jsem tvořil příběhy vždy. Než jsem měl možnost svoje texty vytisknout, měl jsem povídky v hlavě a ostatním jsem je vyprávěl. Tohle vedlo mou učitelku ve školce k tomu, aby řekla: „Jednou budeš psát pro televizi.“ Psal se začátek padesátých let a naše rodina byla jedna z mála, která měla televizi doma. (Jen tak pro vaši informaci: Byla to konzole s dvanáctipalcovým monitorem a patnáctipalcovým reproduktorem! Stála 400 dolarů! Padly na to dva měsíční platy mého otce.)

Asi ve třetí nebo čtvrté třídě učitel přinesl do třídy gramofon a my slyšeli audionahrávky Poeových povídek Zrádné srdce (The Tell-Tale Heart) a Jáma a kyvadlo (The Pit and the Pendulum). Uhranuly mě. Začal jsem psát spousty hororů, například příběh o muži, který se za všechny své hříchy proměnil v pavouka. Nepopisoval jsem ty hříchy. Nemyslím si, že bych věděl, co vlastně hřích znamená. Ale kruci, mělo to být přece něco opravdu zlého, když ho to proměnilo v pavouka.

V páté třídě došlo ke zjevení. Bylo mi devět let. Učitelka, slečna Kurtz, řekla: „Tvoje hláskování a gramatika jsou docela dobré, a protože chceš psát, tady je tvůj celoroční úkol z angličtiny: Spisovatelé musí psát, tak mi každý pátek odevzdej dvou až čtyřstránkový příběh.“ Páni! Měl jsem publikum! A redaktora! A dokonce i… deadline!

Jo, myslím, že jsem vždycky chtěl být spisovatel a myslel jsem si, že jím být mohu, ale neměl jsem představu o tom, co to obnáší být profesionálem, publikovaným autorem. To přišlo až později.

Začínala vaše literární dráha hororovým žánrem? Případně, co vás přimělo ubírat se tímto směrem a které období pro to bylo zlomové?

Moje první publikovaná práce, věřte tomu, nebo ne, byl akademický rozbor Bratří Karamazových. Ten vyšel v magazínu Orbit, vysokoškolském časopise na Ilinois State University. Byla to oponovaná práce, poměrně velká věc.

Pak jsem napsal rozhlasovou hru pro místní kampusovou stanici WGLT.

A pak přišly čtyři paperbacky. První byl ESP Attack, který vyšel, když jsem byl ve třeťáku: Byla v tom spousta erotiky (na dnešní poměry erotika lehká), tajemno, komedie a napětí. Tohle byly béčkové knihy, možná ani to ne, vydávané brakovými nakladateli, kteří však platili překvapivě dobře – záloha ve výši 800 až 1 500 dolarů! Naučilo mě to, že mohu psát na profesionální úrovni. Ne na té nejvyšší úrovni, ale na profesionální ano.

Poté jsem se stal středoškolským učitelem a na psaní příběhů jsem neměl čas asi do první poloviny 70. let. Začal jsem psát pro pánské časopisy. V té době byly pánské časopisy skvělým místem pro začínající autory, ale i pro ty, kteří už byli s psaním trochu dál. Stephen King, Dennis Etchison, Harlan Ellison, Avram Davidson a hromada dalších měli povídky v časopisech Rogue, Cavalier, Escapade a dalších.

Všichni jsme se chtěli dostat do Playboye, protože ten platil tisíce dolarů, ale usadili jsme se v časopisech o úroveň nebo dvě níž – protože ty naše příběhy přijaly! Redaktoři chtěli pracovat se začátečníky, pomáhali jim učit se řemeslo. Ne, neplatili tisíce, ale platili stovky. Jejich ženy nebyly krásné jako v Playboyi, ale byly moc hezké, některé možná potřebovaly zubaře nebo trochu lepšího vlasového stylistu. Ale opakuji – redaktoři stáli na naší straně. Zesnulý Everett Meyers z Mr. Magazine mě hodně naučil. Stejně tak pro mě hodně udělali muži jako Maurice DeWalt, redaktor v Cavalieru, který pracoval i s Kingem a Etchinsonem, zesnulým Billem Rellingem, Johnnem Littlem a mnoha dalšími.

A pak jsem se přeorientoval na horor.

Proč? Rád jsem horor četl. Ale také jsem rád četl tajemné příběhy, klasické, historické a další.

Ale víte, v té době se zdálo, že největší šance pro nového autora leží právě v hororovém žánru. Byl to rostoucí trh, více či méně vytvořeným úspěchem Carrie Stephena Kinga.

Jeden chlapík z Indianapolis, J. N. Williamson, měl docela úspěch, a tak jsem se ho zeptal, jak by se dalo prorazit na hororovém románovém trhu – dal mi spoustu rad. Jerry Williamson se stal mým literárním i duchovním velkým bratrem. Nějakou dobu byla jeho manželka Mary mým agentem. Dlužím Williamsonovým skutečně hodně.

Takže proto horor.

A čím víc jsem horor psal, čím víc jsem horor publikoval, tím víc mi přišlo přirozené, že jsem o sobě začal uvažovat jako o hororovém autorovi.

Vaše kariéra je mnohaletá, a tedy skrývá jednu zvědavou otázku: V jaké době podle vás byl hororový žánr nejzajímavější?

Tohle je na hororu parádní věc: Pokaždé, když se žánr jeví vyčpělým a předvídatelným – ale co, klidně říkejme nudným! – bum! Někdo, ať už jedinec nebo vícero autorů, přijde s novými nápady a novými přístupy a celý žánr se revitalizuje.

Myslím, že současný horor, vytvořený na minulých základech a přinášející mnoho autorů, kteří by normálně nebyli nebo nechtěli být s hororem spojování, je tak zajímavý, jako doposud ještě nikdy. Dnes horor naleznete ve velkých časopisech, jako je například The New Yorker, a důležitých literárních magazínech, jako je Tin House.

Tleskám tomu a obdivuji, co pro žánr dělají Josh Malerman a Paul Tremblay, stejně jako zbožňuji to, co Skipp a Spector a Schow a další dobří autoři udělali v rámci „Hnutí Splatterpunk“ v 80. letech, a stejně jako obdivuji to, co udělali Clive Barker a Anne Rice… A někdo i řekl, že já sám jsem pomohl hororu v posunu kupředu, vymanil jsem ho z jeho konvenčních limitů…

No, pokud tomu tak je, je to proto, že jsem se od Raye Bradburyho naučil, že můžu psát to, co psát chci – nechte ostatní, ať se starají o to, jestli to je horor, fantasy, sci-fi nebo epistolární neopostmoderní gotická fikce o zdravotních sestrách!

Pane Castle, prozraďte nám, čeho se nejvíce bojíte?

Smrt, která by pro mě a mé milované představovala příliš bolesti. Asi tak. I když dnes je ten strach trochu menší, protože současné léky utlumující bolest jsou dost dobré.

Jasně, mám strach z toho, že mi to přestane myslet, a také vidím, jak se zhoršují moje hudební dovednosti – kvůli artritidě už moje ruce tak dobře nepracují s kytarou, banjem a mandolínou a můj sluch už není takový, jaký býval – ale… Tohle prostě přichází se stářím.

Myslíte, že budoucnost literatury spočívá v elektronických knihách? A jaký na to máte názor? Čtete v elektronické podobě?

Nevím, a asi se to pojí s mým věkem. Nějak jsem nedospěl k tomu, abych si užíval čtení z obrazovky. Mám rád papírové stránky. Když čtu na Kindlu nebo na tabletu, slova na mě nepůsobí tak, jak by měla.

Jako první jsem na čtečce četl Swastika Nation: Fritz Kuhn and the Rise and Fall of the German-American Bund. Knihu napsal Arnie Bernstein, můj přítel. Myslel jsem si, že byla docela dobrá. Ale přistihl jsem se, jak znovu čtu některé pasáže, protože jsem si nepamatoval, že bych je četl!

Říkal jsem si, že je to docela dobrá kniha. Docela zajímavá. Nic, co by se četlo za sto let, ale rozhodně ne ztráta času.

A pak jsem si knihu přečetl v její papírové podobě. Obracel jsem stránku za stránkou. Přemýšlel jsem o tom, co čtu, cítil jsem prózu a místy si některé pasáže i předčítal nahlas.

Změnil jsem názor. Swastika Nation je jedna z nejlepších historických prací, jaké jsem kdy četl. Tečka. Stavím ji na roveň s knihami jako Ďábel v Bílém městě (The Devil in the White City) od Erika Larsona a Before the Deluge: A Portrait of Berlin in the 1920s od Otto Friedricha. Je to až tak dobré. Jako kniha. Jako pixely na displeji… To se bojím, že ne.

Ale jedno přiznání: Jsem náruživý čtenář starých komiksů, a ty čtu na čtečce. A to jen proto, že si prostě nemůžu dovolit kopii původního Detective Comics, kde se poprvé objevil Batman!

Vymyslel jste někdy postavu, ze které máte strach, a i dnes nepříjemný pocit?

Jistě. Michael Louden, hlavní postava Cizinců, mě děsil v letech, kdy žil jen jako koncept v mojí hlavě, ještě jsem ho ani nezačal psát. Potřeboval jsem si od něj udělat odstup, abych ho dokázal napsat správně. Tohle je chlapík odvedle, dobrý soused a jo, jen tak mimochodem, chce vás zabít a všechny ostatní a vaše psy a zničit vám růžové záhony. Strávil jsem hodně času výzkumem sociopatů a psychopatů, a ještě horších živlů. Nepotřeboval jsem si při jeho psaní ani moc vymýšlet. Byl prostě daný a já věděl, že lidi vyděsí, protože děsil mě.

A stejné to bylo s povídkou FYI. Vypravěč, hlavní postava, je potenciální vrah dětí, který si prochází duševním cvičením, aby sám sebe dostal do stavu, kdy bude schopen skutečně zabít. Zabralo mi deset let, než jsem se od něj natolik emocionálně distancoval, abych ho napsal.

Básník William Wordsworth řekl: „Poezie je mocná emoce získaná v tichosti.“ A stejně tak horor. Emocemi jsou v něm strach, šok, úžas atd. A může docela trvat dostat se do oné tiché chvíle, v níž dokážete takovou emoci formulovat.

Preferujete v knihách spíše strach z nadpřirozena a nestvůr nebo lidské zlo koupající se v krvavé lázni?

Mám rád knihy, u nichž něco cítím. Něco cítím například u Big Cosmic Horrors of H. P. Lovecraft, ale u knihy The Ceremonies od T.E.D. Kleina jsem měl neskutečný pocit klaustrofobie, který mě přiměl dokonce vyjít ven a zhluboka dýchat. Mathesonova brilantní Já, legenda (I Am Legend)… Je to sci-fi, nebo horor? A komu na tom vůbec záleží? Já jen vím, že když jsem knihu četl a v nevhodnou chvíli bych uslyšel zaklepání na dveře, vystřelil bych vzhůru a proletěl stropem. Folklorní příšery Dana Simmonse z knihy Terror (The Terror) se mnou tohle neudělaly. U něj jsem měl zase onen mrazivý abstraktní pocit vykreslený Simmonsovými skvělými větami, který mě přiměl vklouznout do svetru, i když jsme měli teplotu regulovanou na krásný 23 °C.

Které vaše dílo bylo nejnáročnější na tvorbu a proč?

Bez debat Cursed Be the Child. Bez debat. Rešerše ohledně romského jazyka a jejich folkloru, náboženství… Tohle všechno jsem dělal v době před internetem a každý nový zdroj, který jsem našel, v podstatě odporoval tomu, co jsem našel doposud… Rešeršemi jsem strávil dva roky!

A pak psaní… Páni, jak já si vybral blbé období. Můj otec byl vážně nemocný, jeho prví rakovina, a pak, když měl po operacích a chemoterapiích, dostal silný infarkt.

Jsou lidé, co se prostě dokážou soustředit bez ohledu na to, co se v jejich životě děje. Ale já nejsem jeden z nich.

A navíc jsem udělal jednu obrovskou botu. Naprosto špatně jsem vytvořil nejdůležitější postavu. Dostala se do bodu, kdy jsem ji slyšel křičet: „Co to děláš, Castle? Tohle není osoba, kterou jsem, a ty to víš a já ti to pořád opakuju. Změň to. Napiš mě správně, sakra! Zasloužím si, abys se mnou zacházel, jak jsem, ne jako s autorovou loutkou.“

Takže bych musel vyhodit asi 120 stran ze středové části rukopisu, který měl okolo 500 stran, jenom proto, abych ho napsal správně.

A to jsem udělal.

V konečném součtu mi zabralo čtyři a půl roku knihu napsat, ale naštěstí jsem měl velmi chápající a trpělivé redaktory v Leisure Books.

Ano, tohle bylo nejdrsnější. Ale vyplatilo se. Kniha měla v USA tři vydání a prodalo se přes 100 000 kopií. Později vyšla i jako paperback, který je stále v tisku. A pak knihu prvně pirátsky vydali v Polsku (dlouhý a smutný příběh), kde ji znovu vydali v roce 2018, tentokrát už jako autorizovaný a mnohem lepší překlad, který vyvolal bouřlivé recenze (Playboy!), kniha měla i televizní a podcastové pokrytí atp.

Bez ohledu na názory kritiků, které své dílo považujete za nejlepší?

Není to žádný z mých románů. Vidím v nich mnoho nedostatků, třeba to, že jsem v době psaní ještě neměl řemeslo tak dobře zvládnuté, anebo jsem mířil trochu blbě, když jsem sám sebe nutil k tomu, abych vytvořil něco víc než jen čtivou knihu.

Z povídek považuji za své absolutně nejlepší ty, které vyšly v nedávné sbírce Knowing When to Die. Je tak dobrá, jak jsem ji jen mohl napsat od první stránky až po poslední, a všechny povídky jsou nějakým způsobem spojeny nebo komentují úchvatný citát Willa Rogerse: „Tajemstvím hrdiny je to, že ví, kdy zemřít.“

Za obdobně dobrou považuji také sbírku New Moon on the Water, která za rok 2012 získala cenu Brama Stokera (byla to tehdy plichta s Joyce Carol Oates).

Která kniha, kterou jste kdy četl vás nejvíce poznamenala?

Bez debat kniha Poslední spravedlivý (Le Dernier des Justes) od André Schwarz-Barta. Četl jsem tu knihu nesčetněkrát. Jsou tam tak silné pasáže…

Zkusil jsem část přečíst nahlas třídě, kterou jsem učil v rámci oboru „Rešerše a psaní historické fikce“. Nemohl jsem. Cynický, drsně hovořící Mort se rozplakal. Musel jsem knihu předat jednomu ze studentů, aby v četbě pokračoval.

Kdybyste měl tu moc a mohl jednu ze svých literárních postav přivést do reálného světa, která by to byla?

To by byl Buckeye Jim. Vytvořil jsem ho pro delší příběh Buckeye Jim in Egypt. Jim je syn vdovy, jak se píše v bibli, jehož Ježíš vrátil mezi živé a on je od té doby nesmrtelný, je zabit a vrátí se, zabit a vrátí se… Jeho úkolem je pomoct přinést Království nebeské na zemi. Je to zajímavý týpek a také dobrý hráč na banjo.

Dílo Cizinci, poprvé vydané v roce 1984, se v roce 2021 objeví na pultech v České republice pod nakladatelstvím Golden Dog. Váš první román u nás v ČR. Jste spokojen s titulem, který vás bude u nás prezentovat?

Jsem velmi šťastný. Není to žádná falešná skromnost, která mě nutí říct, že s touhle knihou nejsem úplně spokojený, ale nestydím se za ni, to rozhodně ne. Naopak, jsem na ni pyšný. Má mnohem víc co říct nad rámec obyčejného bodej, bodej, zabij, zabij, což se dověděli čtenáři v USA a Polsku (v Polsku byla kniha v roce 2008 magazínem Newsweek zařazena mezi TOP 10 thrillerů) a na Novém Zélandu, kde se podle ní James Ashcroft z Light at the End Productions rozhodl natočit film.

A doufám, že bude mít co říct i čtenářům v České republice – a myslím, že bude.

Jedna zajímavost, které jsem si všiml u mimoamerických čtenářů. Jihoameričané, Němci, Řekové, Francouzi, Poláci, nechtějí nebo neočekávají, že budete psát to samé stále dokola. Když přijdete s něčím novým, spíš tomu dají šanci.

Někde jsem četla, že preferujete povídkovou tvorbu před románovou. Je to tak? A proč?

Ano, to je pravda. Povídka má konec na dohled. I když jste napsali teprve jednu stránku prvního konceptu, víte, že maximálně do čtyř či pěti týdnů napíšete konec.

Ale román… páni! Je tak obrovský! Vsadím se, že by nikdo nenapsal román, kdyby si před sebe postavil hromadu papírů a počítal jednotlivé listy. 640, 690, 700, 705… Cože? To mám jako popsat 750 stránek? To je šílený!

A kromě toho, mám povídky, které mohu označit za skutečně úspěšné. A nejen úspěšné, hele, možná to bude znít arogantně, ale mých nejlepších 12 povídek se vyrovná nejlepším 12 povídkám Stephena Kinga. Ale samozřejmě, Stephen King má dalších 115 povídek, které jsou na stejné úrovni…

A je tu ještě jedna věc, kterou jsem si uvědomil, když odpovídám na vaši otázku: Když jsem byl dítě, předplatili jsme si časopis The Saturday Evening Post. Ten mi dal čtyři povídky ke čtení na každý týden v roce. Když se mi líbily, super. Když se mi nelíbily, tak co, zase tolik času jsem jimi neztratil, ne?

Do povídek jsem se zamiloval, do povídek jako formy.

Když se ohlédnete, jak hodnotíte svou ranou tvorbu? A co byste na základě toho doporučil začínajícím spisovatelům?

Moje dřívější práce byly při nejlepší vůli ucházející. Trénoval jsem a učil jsem se řemeslo. Až v pozdních 70. letech jsem uvěřil tomu, že tvořím Umění (to velké U je záměrné). Několik lidí, které jsem za umělce považoval, jako básníci Michael Anania a jeden z mých mentorů Lucien Stryk, novinář Roy Campbell a – bůh mu žehnej – J. N. Williamson a několik dalších, řeklo: „Hele, v tom, co píšeš, je něco víc než jen chytré vyprávění. Jsou tam momenty, kdy se dotýkáš toho… co to znamená být člověkem.“

Napsal jsem příběh Altenmoor, Where the Dogs Dance a veřejně jsem ho četl – má žena u toho byla a do té doby ho nikdy neslyšela. Když jsem ho četl, rozplakala se.

Ano, v tu chvíli jsem si řekl, že mám právo se pokusit vytvářet něco, co přetrvá a bude hovořit k lidem na různých místech a v různých kulturách napříč roky…

Na čem jste v roce 2020 pracoval a co pro nás chystáte?

Divný rok to byl. Měl jsem spoustu času na psaní… a skoro nic jsem nenapsal. Dvě povídky a možná úvod k jedné knize. Nahrál jsem audioknihu svých příběhů a výtěžek z ní půjde na Suburban Youth Symphony Orchestra, což je místní organizace, která učí děti hrát na smyčcové nástroje a společně vystupovat. Hodně tvrdě jsem pracoval na televizním seriálu Shadow Show. Mířilo to na obrazovky, když… No, rok 2020 si pro nás pro všechny připravil mnoho překvapení a mnoho z nich bylo negativních.

Aktuálně si dělám hodně rešerší na Kafku a Charlieho Chaplina. (Jasně, neměli šanci nikdy spolupracovat, ale tu šanci by mít měli!)

Velmi mě těší, že nakladatelství Golden Dog vydává Cizince a že polský Videograf v roce 2021 publikuje New Moon on the Water. Mám smlouvu na napsání komiksové série Darchon, která pojednává o superhrdinském démonovi a měla by vyjít u Absolute Comics, ale… No, hýbe se to pomalu, pomalu, pomalu. Jak jsem řekl, rok 2020 je divný rok a já mám pocit, že tahle divnost vydrží ještě velkou část roku 2021…

Ale buď jak buď, co má přijít, to přijde!

Děkujeme za rozhovor!

Rozhovor připravila: Ivana Gašparíková

Překlad: Martin Štefko

Speciální balíčky

Když jsou ty Vánoce, připravili jsme pro vás speciální balíčky. Za jedinečnou cenu dostanete knihy z našeho nakladatelství. A jaké že to máme balíčky?

Hororový balíček – seznamte se s českým hororem, který vám má rozhodně co nabídnout! Celkem šest knih a jeden časopis za skvělou cenu 899 Kč. A k tomu ještě drobný dárek.

A co že tam všechno najdete? Náš první horor jiného autora Kazatel Honzy Vojtíška. Nechybí Mízožravci Petra Bočka, skvělé Dítě tmy nebo Smrt bývá nehezká od Jirky Sivoka. A nakladatel Martin Štefko přidává své dvě knihy Mrtvé ženy a Nikdy se nepřestala usmívat. A k tomu všemu ještě navíc Howard Speciál 2020.

Vzhledem k tomu, že kniha Nikdy se nepřestala usmívat se v tiskárně zdrží, rádi vám do balíčku přidáme jinou knihu, abyste ho mohli dát někomu k Vánocům.

Fantastický balíček – v tomto balíčku se seznámíte s naší fantasy a sci-fi produkcí. Celkem 5 knih a k tomu i hra Dračí Hlídka spolu s mapou! A cena jen 999 Kč!

Tajemný balíček – za skvělou cenu 499 Kč dostanete čtyři knihy z naší produkce. Jaké? To zjistíte až po otevření zásilky!

Ať jsou vaše Vánoce hororové jen žánrem, který rádi najdete pod stromečkem třeba jako speciální balíčky!

Co najdete v Dračí Hlídce?

Co najdete v Dračí Hlídce? Máte se na co těšit! Chystáme pro vás zatím největší projekt našeho nakladatelství. Jedná se o fantasy hru na hrdiny Dračí Hlídka, která vychází už příští měsíc.

Dračí Hlídka je již pět let připravované RPG, které se aktuálně řítí do cíle, a nakladatelství Golden Dog bylo tvůrci vybráno jako to, kdo ho vydá. A bude se skutečně jednat o něco jedinečného!

Pokud jste hrávali – nebo možná ještě hrajete – Dračí doupě či Dungeons and Dragons a podobné hry na hrdiny, Dračí Hlídka vám přinese nový zážitek, a to ve formě, která se má nadále vyvíjet. Ve chvíli, kdy se chystají poslední materiály ke hře do tiskárny, už se připravují i pravidla pro pokročilé hráče. Takže i po vydání základní hry se bude do budoucna na co těšit.

A na co se tedy můžete těšit teď? O samotné hře se dozvíte více na jejích oficiálních stránkách Dračí Hlídka.

Golden Dog vydává hru ve dvou edicích – standardní a sběratelská.

Standardní edice

Standardní edice vychází ve formátu A4 v měkké lepené vazbě a obsahovuje:

1x příručka pro hráče
1x příručka pro vypravěče
12x vzorový osobní deník (každý s jinou postavou)
1x šestistěnná kostka
1x desetistěnná kostka

Předpokládaná cena standardní edice je 499 Kč.

Sběratelská edice

Limitovaná edice (500 ks) s podpisy autorů hry vychází ve formátu A4 v tvrdé vázané vazbě a obsahuje:

1x příručka pro hráče
1x příručka pro vypravěče
12x vzorový osobní deník (každý s jinou postavou)
1x speciální šestistěnná kostka
1x speciální desetistěnná kostka
Velkoformátová mapa světa Domoviny

Cena sběratelské edice pravděpodobně bude 799 Kč.

Za dva týdny bychom spustili oficiální předprodej a ještě během srpna by se hra měla dostat až k vám! A pokud si neobjednáte u nás, samozřejmě ji ve standardní verzi najdete i ve svých speciálkách či knihkupectvích.

RPG hry

Co pro vás (nejen) chystáme v roce 2020 – část druhá

Těch novinek je překvapivě víc, než bychom si sami na začátku roku mysleli. Takže co pro vás chystáme v roce 2020? Jedna novinka je doslova na spadnutí! A bude to…

Dračí Hlídka

Co že to je? Nakonec to bude náš první zářez v žánru fantasy. Dračí Hlídka je česká fantasy hra na hrdiny. Je určena pro 4-6 hráčů starších devíti let. Jde o originální, ryze český projekt. Volně ji inspirovaly klasické RPG hry, především Dračí Doupě, Dungeons & Dragons a Pathfinder. Golden Dog má potěšující informaci, že vydá pravidla hry, na něž se mnozí už těší. Podobná hra u nás už nějaký ten rok chybí. Dlouho se nic nevytvořilo, dlouho se nic neaktualizovalo, a tak konečně zase můžete zasednout k něčemu, co niterně znáte a chystáte se k tomu přivést i své ratolesti.

Brzy spustíme předobjednávky pravidel hry ve verzi sběratelské (omezené množství v pevné vazbě formátu A4) i standardní (měkká vazba A4).

Co číhá v temnotách

Tím ještě nekončíme, protože se stále snažíme maximálně podporovat horor, a tak ve spolupráci s HorrorCon vydáváme v listopadu 2020 sbírku hororové poezie s názvem Co číhá v temnotách. Český horor má mnoho podob, a tak jsme rádi, že můžeme prezentovat i jeho poetickou stránku. Sbírku dávali dohromady Kristina Haidingerová a Zdeněk „Zelda“ Záleský. Rozhodně se můžete těšit na pořádně temnou poezii.

Finální obálka

A patrně největší oznámení na závěr.

Není pro rok 2020, ale až pro rok 2021, ale chtěli bychom začít vydávat i zahraniční hororové autory. V tomhle případě se zaměřením skutečně pouze na hororový žánr, abychom k nám dostali i takové autory, které skoro neznáme, anebo je minimálně tolik neznáme v hororovém žánru. První spolupráce je domluvena, a tak první vlaštovkou v tomto směru bude kniha následující:

Naše obálka bude samozřejmě hezčí!

Mort Castle: Cizinci

Vše je již domluveno a kniha vyjde! A domlouváme i další tituly, jak od českých autorů, kterých chceme vydávat stále nejvíce, tak od autorů zahraničních.

Snad se těšíte stejně jako my!

Smrt bývá nehezká finišuje

Golden Dog se soustředí primárně na český horor, a proto v říjnu vychází kniha od Jiřího Sivoka. Hororová novinka se jmenuje Smrt bývá nehezká a aktuálně je na korekturách. Takže Smrt bývá nehezká finišuje a vy se rozhodně máte na co těšit, protože s touto knihou se vám představuje další skvělý hororový autor z jihu Čech. Tenhle český region se začíná profilovat jako hodně temné místo.

Zatím se zapracovalo na ilustracích, kdy Smrt bývá nehezká bude obsahovat celkem 5 vnitřních ilustrací. Zde jedna na ukázku:

Autorem ilustrací, a to i té na obálce, je Josef „Pepe“ Svoboda, jehož tvorbu naleznete například na Facebooku nebo Instagramu. Zajímavostí je i skutečnost, že se Josef „Pepe“ Svoboda se svým příspěvkem přihlásil do soutěže hry Dračí Hlídka, s kterou budeme mít v následujících týdnech a měsících také dost společného. 😉

Anotace knihy

VY ZNÁTE PŘÍBĚH SVÉHO AUTA?

Spisovatel Daniel Hejtman se vyrovnává s životní ztrátou. Po smrti dcery se rozpadá i jeho manželství. Ale zůstává ještě jeden stín. Stín uvnitř jeho starého vozu. Stín na starých fotografiích… Je temná postava přítel? Cesta, jak se spojit s mrtvými? S milovanou dcerkou? Anebo se Dan chystá na cestu krvavé temnoty?

Smrt bývá nehezká finišuje a vychází v říjnu 2020, takže na Halloween vás čeká dostatečně zajímavé čtení!