ROZHOVOR: Erik Hofstatter

Erik Hofstatter je autor, který se narodil v České republice, ale v současné době žije ve Velké Británii, a to již tak dlouho, že se jeho mateřštinou stala spíš angličtina. V té také píše své texty, což jeho knihu Vzácný druh řadí k překladovým kouskům nakladatelství Golden Dog. V rozhovoru jsme se více podívali na jeho vztah k České republice a na tvorbu. Článek ROZHOVOR: Erik Hofstatter připravila Ivana Gašparíková, odpovědi přeložil Martin Štefko.

Erik Hofstatter
Zdroj: Erik Hofstatter

Co vám chybí z České republiky? Máte k ní ještě nějaký vztah?

S Českou republikou mám zábavný vztah. Je to dobrá milenka. Chybí mi jídlo, ale před více jak deseti lety jsem se rozhodl pro veganský styl, takže teď mé jídlo určuje hlavně sebekázeň. Vzpomínky stále chutnají dobře. To stačí. Mám také štěstí, že mám v Česku pokrevního bratra, známe se od šesti let a jeho pohostinnost je nevídaná. Přiletěl jsem loni v říjnu, koupil si dům na okraji Brna, pili jsme u lesa pivo, jedli dobré jídlo, honili se za vzpomínkami, do toho nám zpívala řeka. Je to svatyně, do které můžu utéct před myšlenkovým chaosem.

Sledujete literární scénu v České republice, případně jakého českého autora máte rád?

Bohužel, česká literární scéna je pro mě neprobádané území. Už jsem tak dlouho mimo, ale doufám, že v budoucnu budu mít víc času na objevování nových talentů. Poslední knihou, kterou jsem četl, byla Čachtická paní od Jožo Nižňanského. Nesmrtelná klasika, která mě zasáhla. Možná mi doporučíte nějaké současné české hlasy?

Když píšete své příběhy, nebojíte se někdy sám sebe? A co si myslí o vaší tvorbě rodina a blízké okolí?

Zvrácenost mých vlastních kontroverzních myšlenek mě neděsí (vím, že jsem chorý), ale někdy se děsím toho, jak intenzivní jsou mé emoce. Sestup do těchto hlubin není příjemný. Cítím toho hodně. Někdy všechno najednou. Myslím, že právě proto je psaní tak účinné. Abyste dokázali přenést syrové emoce na stránku, musíte umět plynule prožívat bolest. Po napsání obzvlášť vyčerpávající scény potřebuju panáka absintu, abych se uklidnil. Jsem samotář, pohybuji se ve stínech a opravdoví přátelé vědí, že o svém psaní nerad mluvím. Je to moje stránka, kterou nechci, aby viděli. Jsem kaleidoskop pestrých pocitů, některé jsou temné, jiné světlé, ale vždy se hledají. Poslouchám svůj instinkt. Píšu to, co právě cítím. Neplýtvám energií na to, co si o mně myslí ostatní. Jsem přírodní síla.

Všimla jsem si, že kulisy z ČR jste využil například v románu Katerina (2015), myslíte si, že toto zázemí knihy je pro Angličany lákavé?

No jasně. Píšu o zajímavých místech. O minulých nebo budoucích návštěvách. Praha je známá svou gotickou architekturou, alchymií a temnou historií. Jako spisovatel si myslím, že je důležité vybrat si prostředí, které čtenáře okamžitě zaujme.  Přimět je k procházce, dokonce je provést, někdy i imaginárními ulicemi.

Kde se inspirujete? Jaká témata si myslíte, že jsou pro fanoušky hororů nyní populární?

Inspiraci můžeme načerpat z každodenních setkání. Lidé, které potkáváme, místa, kam cestujeme. Vztahy, které za sebou zanecháváme. Fascinují mě detaily (a ztrácím se v nich), které většina lidí přehlíží. Čím víc jste toho prožili, tím víc máte co říct. Osobně hledám originalitu v hororových tématech. Nebo její drobky. V dnešní době je nesmírně těžké být originální, ale pořád to jde. Například film Sirotek. Myšlenkový zvrat, který nikdy nečekáte. Potřebujeme víc takových.

Vzácný druh

V únoru 2022 vám vyjde u Golden Dog novela Vzácný druh. Proč jste vybral k publikaci v rodné zemi právě tento příběh?

Vzácný druh zůstává mou nejúspěšnější knihou, a tak doufám, že i v České republice udělá vlny. Mám pocit, že jsem vystoupal na tvůrčí vrchol. Zmatky a nesčetné zvraty, které se pomalu rozplétají na tak malém prostoru, jdou důvodem toho, že jsem na toto dílo opravdu hrdý.

Kdy jste začal psát a proč vlastně?

Slova ze mě začala padat asi před deseti lety, když je zachytil papír. Skončil mi dlouhodobý vztah, byl jsem mezi zaměstnáními, naboural jsem auto, neměl jsem na nájem – pak mě zachránila noční směna. Vzdal jsem se bojových umění. Přes den jsem spal a nemohl jsem chodit na tréninky. V noci jsem odemkl nový způsob vyrovnávání se sám se sebou – vyprávění příběhů. Všechny ty emoce musely někam jít.

Dal byste si piknik v parku raději s Polednicí, nebo s Klekánicí, a proč právě s tou vybranou?

Rozhodně Klekánice. Je to spřízněná duše. Oba unášíme děti po setmění.

Jaký máte celkově názor na literární scénu? Máte pocit, že toto řemeslo upadá, díky tomu, že publikovat může opravdu každý?

To je hlava 22. Každá mince má dvě strany. Je skvělé, že stále více lidí využívá své tvůrčí svobody a může si vydávat knihy vlastním nákladem, ale trh je přesycen (často) špatně napsanými knihami a vyniknout se stává bojem Davida proti Goliášovi. ALE, ústní předání je stále nejlepším prodejním argumentem, takže pokud vaše dílo vyniká nad ostatními, lidé se o něm dozvědí.

Kromě psaní a čtení, čemu se ještě věnujete ve svém volném čase a co si rád dopřáváte?

Jsem duchovní poustevník a rád krmím svou duši poezií, objevuji nová místa, piji víno na měsícem osvětleném břehu řeky, cvičím svou mysl i tělo, ale někdy vyměním klid za chaos a odvážu se na rockovém koncertě.

Plánujete v ČR vydávat i svá jiná díla?

Spolupráce s Golden Dogem mě velmi bavila a nemohu dostatečně vyjádřit svůj vděk za to, že vdechl Vzácnému druhu nový život. Martin Štefko je nesmírně profesionální, pronikavý a nadaný člověk a doufám, že se brzy zase sejdeme.

Gilotina, nebo šibenice?

Gilotina, do všeho jdu bezhlavě, hahaha.

ROZHOVOR: Lucy Taylor

Číst povídky Lucy Taylor je jako nořit se do těch nejtemnějších hlubin duše. Jaká je ale žena, která tyto příběhy stvořila? Ještě předtím, než si koupíte knihu Vztek a další příběhy, si můžete přečíst naše interview. Držitelka ceny Bram Stoker za nejlepší románový debut roku 1995 vás rozhodně dovede zaujmout. Článek Rozhovor: Lucy Taylor připravila Ivana Gašparíková. Odpovědi přeložil Martin Štefko.

Lucy Taylor
Zdroj: Archiv Lucy Taylor

Víme o vás, že jste americká spisovatelka hororů, ale kromě toho, co utváří vaši osobnost a co je pro vás specifické?

Jsem introvert s velkou potřebou rozmanitosti, vzrušení a změn. Ráda cestuji a pandemie pro mě byla těžká, protože se cestování stalo velmi náročným. Loni na jaře jsem po očkování strávila týden v mexické Oaxace. Doufám, že letos budu cestovat víc. Držte mi palce.

Další detaily, tak se na to mrkněme: Byla jsem jednou vdaná. Jsem bezdětná z vlastního rozhodnutí. Vyrostla jsem v Richmondu ve Virginii a od té doby jsem žila na Floridě, v Coloradu, Kalifornii a v současné době v Novém Mexiku. Před lety jsem učila angličtinu v Tokiu a několikrát jsem se do Japonska vrátila. Baví mě pěší turistika, cvičení v posilovně, pilates, tango, fotografování, trávení času s mým partnerem Richardem, který celý život žije v Santa Fe a zná skvělá místa k prozkoumání. Miluji jazyky a mluvím francouzsky, španělsky a trochu japonsky z doby, kdy jsem tam žila.

Důležitý je pro mě můj duchovní život a vyznávání přijetí, tolerance, žít a nechat žít. Vážím si střízlivosti, přátelství a velkorysosti ducha. Moje oblíbená kniha je Moc přítomného okamžiku od Eckharta Tolleho a přála bych si, aby si ji mohl přečíst každý na světě. Měla jsem tu čest zúčastnit se Eckhartových soukromých sezení v New Yorku, Dánsku a Austrálii. Také Metahuman od Deepaka Chopry je silná kniha o osvícení. Existuje mnoho dalších. Nevyznávám žádné konkrétní náboženství, ale uvědomění si sebe sama považuji za nejdůležitější aspekt lidského života.

Je pro mě důležité být blízko přírodě. Tam, kde teď žiji, u Santa Fe, vídám kojoty, rysy, jezevce, mývaly, tolik divokých zvířat! Je to úžasné! Jednou mi dokonce na střeše pobíhalo rysí kotě.

Dřív jsem si myslela, že Santa Fe bude moje poslední zastávka, ale teď si nejsem jistá. Kdybych mohla trávit čas napůl v Novém Mexiku a napůl v Evropě, bylo by to ideální. O něčem takovém uvažuji. Zatím jsem však vděčná za nádherný život, který mám. Žiji na krásném místě se spoustou příležitostí pro pěší turistiku a dobrodružství v přírodě. Mám skvělé přátele a podporujícího partnera. A můžu psát horory – co může být lepšího!

Kdo nebo co, vás přivedlo k hororu?

Věřím, že k psaní hororů mě předurčilo mé dětství. Vychovávaly mě matka a babička (otec byl chladný a odtažitý, žil jinde, neměla jsem sourozence) ve velmi strašidelném, velmi jižansky gotickém prostředí. Strach byl všudypřítomný – strach z mužů, strach ze sexu, strach z ostatních lidí. Měli jsme velký dům, ale všechny tři jsme spaly v jedné místnosti za zamčenými dveřmi. Tolik zámků na všech dveřích domu! Spousta nevhodných dotyků. Byla jsem uvězněná s těmito dvěma psychicky narušenými ženami. Otec se u mě zastavoval o Vánocích, předával mi šek a potřásal mi rukou a já jsem předpokládala, že je to normální. Matka byla narcistka, středobod tohoto pokřiveného vesmíru, a já jsem měla být jejím pokračováním.

Co se týče rodiny z otcovy strany, nikdy jsem je neviděla a moc jsem o nich nevěděla. Věděla jsem, že mám někde dva nevlastní bratry. Když jsem byla dospělá, zavolal mi rodinný bankéř, aby mi oznámil, že jeden z nevlastních bratrů, ještě mladý muž, se před třemi měsíci zabil. Nikdo z rodiny mě o tom neinformoval. Zavrtěla jsem hlavou. Nebylo to překvapivé, ale přála jsem si, aby to bylo jinak.

Když se ve vaší hlavě zrodí nápad, sednete a hned mu dáváte podobu skrz slova? Nebo tu myšlenku necháváte zrát déle?

Možná od obojího trochu. Někdy si napíšu nápad a pár myšlenek, ale většinou nechávám věci chvíli rozležet. Ne však vždy. The Family Underwater, povídku, která několikrát znovu vyšla, jsem napsala velmi rychle v návalu emocí, a takových bylo i několik dalších.

Jakého hororového autora, který vážně stojí za to, byste českým čtenářům doporučila?

Je jich tolik, ale patří mezi ně například Joyce Carol Oates, Nathan Ballingrud, Gemma Files, Laird Barron, Greg Gifune, Simon Bestwick. A obecně kterýkoli z autorů v antologiích Ellen Datlow, například Best Horror of the Year (č. 1 až 13) a Body Shocks.

Co absolutně nemůžete vystát? Pro co byste, jak se říká, zabíjela?

Nejvíce mi vadí krutost spojená s hloupostí a lhostejností, zejména zanedbávání a týrání zvířat. Ale pokud myslíte doslova, kvůli čemu bych zabíjela, tak bych zabíjela, abych ochránila svůj vlastní život, život svého partnera, životy svých zvířat. Jsem liberál, který věří v laskavou a slušnou společnost, ale také věřím, že je třeba mít zbraň na ochranu a umět ji zodpovědně používat.

The Safety of Unknown Cities

Jakým tématům se věnujete ve svých povídkách? Co u vás čtenáři naleznou a proč by měli po vašich dílech sáhnout?

No, to záleží na čtenářích. Pokud rádi čtete psychologické horory, postapokalyptické horory a body horory a pokud vám nevadí chtíč smísený s násilím a touhou po moci, pak byste rozhodně měli zkusit mou tvorbu. Vztek a jiné povídky nabízí mnoho příkladů, stejně jako můj starší román The Safety of Unknown Cities.

Dále zmíněná povídka Zvrhlosti je dalším dobrým příkladem toho, co v mé tvorbě najdete.

Kde jste čerpala inspiraci pro povídku Zvrhlosti, jež u nás vyšla v antologii Nebezpečné vztahy a o čem pojednává?

Zvrhlosti jsou o tom, jak jsem si představovala stav, kdy si rodiče a děti vymění role. Vlastně ani nevím, kde se vzala inspirace, jen mě zaujala představa dětí, které se násilně brání svým rodičům. Příběh je také o tom, jak snadno lidé překročí hranice chování, které je z pohledu společnosti zakázané, ale z biologického hlediska naprosto přirozené. Všichni žijeme na hraně, víte?

Cítíte se lépe v povídkové, nebo románové tvorbě?

Povídky jsou jako románek. Poskytují vzrušení a obvykle netrvají příliš dlouho. Romány a novely vyžadují dlouhodobý závazek, ale obvykle umožňují větší složitost a nuance. Obojí má své výhody. To, na čem zrovna pracuji, je zpravidla to, co právě preferuji. Právě teď se snažím žonglovat s obojím, s několika hororovými povídkami a románem.

Co podle vás lidi na hororech přitahuje a co nám vlastně mohou dát?

Hrůza v beletrii mi pomáhá vyrovnat se s hrůzou skutečného života. Zvlášť jako spisovatelka hororů. Ovládám děj, kdo přežije a kdo zemře a jak strašlivý osud je potká, jsem „bohem“ příběhu, a tak tomu chybí hrůza skutečného hororu, kde nic neovládám, nevím, jak to dopadne, a mám jen málo nebo žádné možnosti, jak se bránit. Mám na mysli věci jako klimatickou krizi, válku, občanské nepokoje a možnou ztrátu demokracie.

Takže čtení a psaní hororu mě vlastně uklidňuje, i když bych měla říct, že sledování hororu na obrazovce – což dělám jen zřídka – mě neuklidňuje. Jedna věc je číst nebo psát scény, kde se odehrávají hrůzné události, a úplně jiná je vidět je. Jakmile něco vidím, těžko to dostanu z hlavy.

Na druhou stranu znám lidi, kteří o čtení hororu ani neuvažují. Mám podezření, že to, co si představují, že obsahuje, je mnohem horší než to, co by na papíře opravdu našli.

A konečně mi psaní hororu umožňuje zkoumat mé vnitřní démony bez pocitu viny a bez toho, aby mi ublížili. Lepší než být sériovým vrahem!

Vztek a další příběhy
Zdroj: Autorem grafiky je Michal Březina

U Golden Dog vám v lednu 2022 vyjde antologie povídek Vztek a jiné příběhy. Pojďme čtenáře nalákat. Co ve vaší sbírce najdou?

Jen pro představu: Čtenáři potkají muže, který se rozhodne žít, jako by nebylo zítřka (protože není), ale v bangkokských nevěstincích a barech najde víc, než čekal. Ženu uvězněnou v podzemní jeskyni, kterou láká sbor melodických hlasů, jež jsou možná ještě smrtelnější než šílenec, který ji pronásleduje. Pohled do budoucnosti, v níž si mořští tvorové najdou cestu na pevninu a lidé se nechají zlákat zpět do moře. A dvojici, jejíž experimenty s drsným sexem vedou k něčemu mnohem šokujícímu a nebezpečnějšímu. Šílenství, sexuální zvrácenost a strašidelná smrt tam, kde ji člověk nejméně čeká.

Vítejte v mém světě. Doufám, že se vám bude líbit!

Jak se od sebe liší vaše minulá tvorba a současná? A proč si myslíte, že došlo k případné změně?

Myslím, že dnes píšu spíš postapokalyptické náměty (například povídky Zlatíčka a Subsumption, z nichž druhá se objevila v antologii Ellen Datlow Body Shocks).

Samozřejmě úplně jiným směrem se ubírá moje novela Desolation (česky vyjde u Golden Dog v roce 2023), která se odehrává na americkém západě v devatenáctém století. Nikdy předtím jsem nic podobného nenapsala a udělala jsem to jako určitou výzvu. Vlastně to byla velká zábava a já se hodně dověděla o americkém západě, zvlášť když žiji v Novém Mexiku (což je vytoužený cíl Ruth Ellen Abbot, hlavní hrdinky novely Desolation).

Také jsem si uvědomila, jak moc mě baví horory, které mě zvou do života postav, u nichž mám pocit, že je znám a že mi na nich záleží. Za tímto účelem jsem nedávno napsala povídku If You Touch Me, I Can Cry, která brzy vyjde v antologii, kterou zatím nemohu prozradit. Vyjadřuji v ní sexuální touhu ženy, která má muže, jehož erotické zájmy se ubírají jiným směrem.

Baví vás klasické horory a dáváte jim přednost před současnými?

Dávám přednost hororům napsaným v nedávné době. Klasický horor není o nic méně děsivý nebo dobře zpracovaný, ale baví mě současnější tvorba. Samozřejmě existují úžasné povídky jako Vrby od Algernona Blackwooda, The Idol of the Flies od Jane Rice, Údolí pavouků od H. G. Wellse a samozřejmě jedna z mých nejoblíbenějších povídek Žlutá tapeta od Charlotte Perkins Gilmon.

Sedla byste si na kávu raději s Bélou Lugosi, nebo s Borisem Karloffem?

Mám ráda oba herce, ale vybral bych si Lugosiho, protože mám raději postavu Draculy – uhlazenou, smyslnou, smrtící – než Frankensteinovo monstrum.

Podle sociálních sítí jsou kočky velkou součástí vašeho života. Vždycky jste zvířata milovala?

Ano, už od dětství ke zvířatům cítím velkou lásku a empatii. Někdy je pro mě snazší milovat zvířata než lidi. Zvířata jsou lépe naladěná na vesmír, na své tělo a životní prostředí než lidé, kteří se zabývají ničením této krásné planety, na níž všichni žijeme. Zvířata nás toho mohou tolik naučit. V současné době jsou mými zvířecími společníky samé kočky, ale měla jsem nádherný vztah i se psy. Mojí úžasné směsce akity Sammy bylo třináct let, když jsem ji adoptovala z Longmont Humane Society v Longmontu a věnovala jsem jí celý rok šťastného života. Byla to skvělá kamarádka a přála bych si, aby víc lidí adoptovalo starší zvířata. V Kalifornii jsem také hodně pracovala jako dobrovolnice pro skupinu na záchranu koček a všechny tři kočky, které teď mám, byly z tohoto období mého života. Jsou to „tři Buddhové“, se kterými sdílím svůj domov.

Kdybyste si měla vybrat jen jedno – radši byste četla, nebo psala?

To záleží na tom, o jakém psaní mluvíme a na který den v týdnu se mě ptáte. Ráda začnu psát nový příběh, zvláště pokud mě opravdu osloví. Ale také se rád pouštím do opravdu skvělé hororové antologie, jako Best Horror of the Year 13 od Ellen Datlow, kterou právě čtu. Řada povídek v této antologii je tak působivých, že jsem je četla dvakrát a vstřebávala každou nuanci a obrat slov. Mrzí mě, že už jsem skoro na konci. To je ohromné potěšení, i když ne každá kniha nebo příběh mě takhle chytne.

Takže asi preferuji okamžitou úlevu a spokojenost, kterou mi čtení přináší, ale nevyměnila bych to za osobnější uspokojení, které plyne z vytváření něčeho vlastního.

ROZHOVOR: Tereza Kadečková

Učitelka angličtiny se zápalem pro fantasy a literaturu v roce 2020 vydala u nakladatelství Golden Dog svou románovou prvotinu O dracích a lidech. Jedná se o první fantasy dílo vydané pod tímto, převážně hororovým, nakladatelstvím. Tereza Kadečková však není v literárních vodách panna. Své úspěchy nasbírala v povídkové tvorbě, jak zmiňuje ve svém medailonku. V následujícím rozhovoru nám spisovatelka prozradí více o své nové knize O dracích a Sedmi (Golden Dog, leden 2022) nebo jaký nick má ve Fortnite. Autorkou článku ROZHOVOR: Tereza Kadečková je Ivana Gašparíková.

Rozhovor Tereza Kadečková
Foto: Jitka Ládrová

Čím se zabýváš kromě psaní a vzdělávání nové generace? A jakou svou vlastnost na sobě máš nejraději, i když ji ostatní nesnáší?

Teď jsi právě sebrala dvě věci, které mě dělají mnou, a chceš po mně, ať ještě něco vymyslím. Ale dobře. Strašně ráda čtu, moje knihovna je narvaná k prasknutí a nemůžu se dočkat, až budu mít nové na míru šité poličky a ty své papírové poklady tam vystavím. Taky ráda koukám na filmy a seriály, když potřebuju vymýt mozek, tak na vtipné gameplaye na YouTube. Občas si odskočím uspořádat nějakou soutěž. A skládám puzzle! Ale faktem je, že nejvíc tvůrčí jsem právě v oblasti psaní a školy.

Nevím, jestli tuhle vlastnost lidi nesnáší, ale jsem systematik. Když musím práci udělat, prostě ji udělám a ve většině případů ji moc neodkládám. Ale tohle doprovází fakt, že se potřebuju ventilovat. Nadávky, stížnosti, kňourání – to je můj každodenní chleba. Ne všem se to chce poslouchat.

Román O dracích a lidech (Golden Dog 2020) je kupodivu o dracích a lidech. Proč jsou to právě draci, kteří tě fascinují a stále se k nim vracíš?

Já teď asi zklamu všechny, co si mě zaškatulkovali… ale mě ti draci ani tolik neberou… Jako zvířata jsou to skvělá, o tom žádná! Kdo by nechtěl mít draka za kámoše nebo domácího mazlíčka. Navíc kolik autorů, tolik draků, a já miluju, jak i něco, co je na první pohled nechutný, rozpadající se monstrum, může být drak.

Ale celé O dracích a lidech byl příběh, který jsem lepila už od svých osmnácti let, než jsem ho rozervala na kusy a dala mu podobu. Draci v něm dlouho vůbec nefigurovali. Dokonce byl původně narvaný magií a cestováním do různých světů, ale to se naštěstí při tom cupování ztratilo. Takže celá ta dračí fáma je jednoduchá – Kadečková dala do prvního románu draky. Pojmenovala to drakově. A teď si drží fazónu a vynáší draky do nebes.

A co se druhé knihy týče – do světa Draků jsem se vrátila z prostého důvodu. Měla jsem nápad na něco úplně jiného a rozum řekl: „A proč bys tvořila nový svět, když to zapadne do toho, co už máš?“

V novém roce 2022 vyjde tvá druhá kniha O dracích a Sedmi. Uvádíš, že se nejedná o pokračování O dracích a lidech. O čem tedy bude tvůj druhý román? A co ty podobné názvy?

Jak už jsem zmínila výše, dostala jsem nápad na příběh a ten do tohohle světa zapadl.

O dracích a Sedmi je fantastika, více sklouzává do cyberpunku a otírá se o sci-fi. V téhle zemi mají města dvě patra, nahoře žijí ti majetní, dole doslova spodina společnosti. Ale vlastně nikomu není ani tak zle – protože berou léky. Zázrak vyléčí úplně všechno a je dokonalou prevencí. Jenže vám taky zničí imunitní systém, takže jak ti nahoře, tak ti dole, jsou na něm závislí.

Když Zázrak dojde… a o tom je ten příběh. Jak se spodina vypořádá s tím, že vrchnost si léky schraňuje všechny pro sebe.

Podobné názvy jsou ze dvou důvodů. Je to stejný svět, tak proč to nespojit. A taky protože jsem autorka líná a tohle bylo to první, co mě napadlo.

Ne, vážně, nehledejte u mě žádnou hloubku, není tam!

Autor grafiky: Michal Březina

Dočkají se čtenáři někdy pokračování O dracích a lidech? Přece jen jsi zanechala velice otevřený konec.

Já a otevřené konce, to je kapitola sama pro sebe. Mezi kamarády čtenáři mám pověst té, co zabíjí postavy a nechává konce otevřené. Vždycky hlavní linku uzavřu, ale knihu končím tak, že život jde dál, příběh nekončí, vždycky se má kam vyvíjet!

Nechci dělat pokračování. Chci, aby všechny moje knihy stály samy o sobě, daly se číst bez znalosti ostatních. Ale mám nápady, kam příběh Maca, Rose a Morwen táhnout? To si pište. Jestli to někdy vytvořím, bude to taková Avengers initiative – uzavřené knihy, různé postavy, ale třeba se někdy sejdou a zničí New York. (Avengers sice zachraňují, ale čtenáři ví, že moje postavy nejsou zrovna hrdinové.) V nejbližší době to ale nebude.

Je znatelné, že si raději hraješ s fantasy, ale jaký máš postoj k hororu? Napsala jsi někdy něco v tomto žánru, co bychom si mohli přečíst?

Mám ráda fantastiku, protože si v ní můžu dělat, co chci. Ale jsem i dítě hororu. Miluju hororové filmy, i když se u nich málokdy bojím. Ráda sleduju hororové hry (nehraju je, nemám na to nervy). Mám ráda hororové knihy, příběhy, vymýšlím dětem ve škole strašidelné historky (a pak na přespávačkách musím řešit, že brečí a nespí). Takže můj postoj k hororu je na opuštěné temné chodbě základní školy, s náručí otevřenou a s úsměvem.

Píšu ho teď už sporadicky, ale byly časy, kdy jsem tvořila jen ten. Na internetech mám zveřejněnou povídku Rudý podzim, to je můj první výlet za Jackem Rozparovačem (druhý výlet bude kniha, jednou…) a na Fantasy Planet mi loni vyšla povídka Přání, která je místy docela nechutná. Nebráním se ani tomu napsat hororovou knihu, ale v mém psacím pořadníku (to je ten systematik ve mně) je docela hluboko.

Foto Ivana Gašparíková
Foto: Ivana Gašparíková

Jaké knihy ovlivnily tvůj život a co ti přinesly?

Knihy čtu pro odpočinek, moc nad nimi nepřemýšlím, takže nevím, jestli se dá mluvit o ovlivňování života. Ale možná ovlivnění postojů a psaní.

Jako mladší jsem milovala sérii Barsoom od E. R. Burroughse. Dobrodružný příběh, na Marsu, stateční gentlemani, krásné princezny, boj, válka a čest. Jako starší už mi moc číst nejdou, ale pořád je řadím mezi své oblíbené.

Dál mě ovlivnily knihy a příběhy od Raye Bradburyho. Miluju 451° Fahrenheita, knihu mám v několik vydáních, mám ji přečtenou tak desetkrát (abych knihu četla dvakrát, to už musí něco být) a vždycky v ní najdu něco nového. Povídek jsem od Bradburyho nepřečetla tolik, ale když už, vždycky zasáhly. Chtěla bych umět emoce přenášet jako on.

Když už jsme u těch emocí, Robert Bloch. Pominu-li Psycho, jeho krátké povídky jsou dokonale vypointované a je radost je číst. To, že mě k jeho tvorbě dostala povídka o Jacku Rozparovači říkat nebudu, lidi už si budou myslet, že mám nějakej problém.

Myslím, že té literatury čtu tolik, že mě muselo ovlivnit všechno. Ale podvědomě. Já o tom nevím.

Jakého českého autora aktivně vyhledáváš a tajně si přeješ být jako on?

Čtu teď víc českých autorů než zahraničních. Ráda si přečtu Míšu Merglovou, Kristýnu Sněgoňovou, Oskara Fuchse, Martina Štefka, Petra Bočka a spoustu dalších. Tajně si přeju být jako Vilma Kadlečková, ale to jen proto, abych mohla podepisovat její knihy, když mi je někdo omylem předloží.

Jako zakladatelka Sardenských legend se setkáváš i s tvorbou začínajících autorů. Jedná se o neobjevené talenty nebo v tom nenacházíš nic převratného?

Mám mezi přáteli už léta porotce literárních soutěží. Vždycky jsem se od nich dozvídala jen to nejhorší, nejkrutější, slýchala jsem, jak jim oči krvácí, nemohou spát, povídky začínajících autorů jsou strašné, strašné, strašné!

Jsou to hysterky.

Sardenské legendy teď oslavily druhý rok a v obou případech nám přišlo kolem padesáti povídek. Nečitelných kusů se tam objevilo minimum, průměrných povídek docela dost, ale taky spousta perel. Našla jsem si díky soutěži autory, které ráda podpořím, podaří-li se jim v budoucnu něco vydat (tady nahlas zdravím Barču Vrobelovou). Ale nakonec – však povídky z loňska si můžete na Sardenu přečíst a ty letošní začneme publikovat v lednu. Můžete se sami podívat, jestli se tam nekrčí nějaký budoucí autor bestselleru.

Na literárních soutěžích je nešťastné, že se porotci neshodnou, takže to, co se líbí mě, se nemusí nutně líbit jim. Co já bych nechala projít, oni smetou ze stolu a naopak. To říkám hlavně pro autory – i když jste třeba dvacátí, mohli jste být něčí favorit. Nevzdávejte to. Pište dál!

Jaká filmová či literární předloha a koncept draků tě nejvíc zaujal?

A nemůžu spíš herní?

Protože Dark Souls. Co Dark Souls udělaly s drakama, to je naprostá bomba. Ať už, co se příběhů týká, tak jejich designu. Jestli někdo najde líp vypadající potvory, než je Seath the Scaleless, Gaping Dragon, Crossbreed Priscilla nebo Undead Dragon, což je prostě nemrtvý drak, tak mi dejte vědět. Fakt bych je chtěla vidět.

Co se aktuálně děje v tvé literární dílně?

V mojí literární dílně je bordel!

Teď jsem dopsala Vánoční povídku pro Sarden, která má nalákat právě na O dracích a Sedmi. Další na řadě je povídka pro sborník, který dáváme dohromady s Terkou Matouškovou.

No, a pak mi tu leží romány. Nebudu vypisovat všechny svoje plány, neboť byste se na konec nikdy nedočetli, ale nějaké ty nejčerstvější.

Dopsala jsem román Ve větvích Yggdrasilu, příběh, kde prozkoumávám severskou mytologii a nechávám boha Lokiho dělat bordel v životě obyčejných smrtelníků. Je to příběh o osudu, o lásce a taky o blbých vtipech, které se vymknou kontrole.

Mám rozepsaný Cybercraft, moje myšlenka byla, že to bude míchanina cyberpunku a Lovecrafta. Tak tu mám rybí sektu, neon, roboty a temnětemné bohy, kteří hrozí zničit svět. Chybí mi do konce asi tři kapitoly. Zrovna tahle kniha by mohla mít horrorový nádech, když se mi ho povede zakomponovat.

A poslední je zatím nepojmenovaný steampunk. Právě tady se chci podívat na Jacka Rozparovače, ale protože nemám nervy na to psát historický román, tak si chci střihnout alternativní historii. Pára, vraždy, gangy a automatony!

A možná mám dopsané zase nějaké Draky, ale jsou v dezolátním stavu, nejdřív jim musím učesat šupiny a narovnat zlámaná křídla.

Ale to si Kadečková musí nejdřív uklidit ten bordel a začít psát.

Co tvá víra v lidstvo (s ohledem na tvou práci učitelky)? Nemáš někdy pocit, že se dalšího století nedožijeme?

Já jsem cynik a už dávno vím, že zdravý rozum je mýtus, který neexistuje. Nepotřebovala jsem na to ani dítka, i když ty mi to denně potvrzují.

Ale o budoucí generaci se nebojím. Oni sice ani v šesté třídě neumí ručičkové hodiny, nevyjmenují vám měsíce, ale v používání technologií vám natrhnou zadek, anglicky se domluví téměř plynule a mají hromadu znalostí, po kterých bychom si my v jejich letech ani nevzdychli.

To, že spějeme k záhubě kvůli mladší generaci, tvrdili už filosofové ve starověkém Řecku. Takže já jim důvěřuju. A obracím se na rodiče – jestli myslíte, že vaše dítě neumí nějaký „základ“… tak ho to do háje naučte!

Jaké jsou tvé oblíbené gamesky na PC a jaký máš nick na Fortnite?

Miluju hry, u kterých si odpočinu – jakmile mě někde zabijou, hra pro mě přestává existovat a už na ni nesáhnu. Nejvíc hodin mám nahráno na Stardew Valley, protože si můžu jen farmařit, sbírat collectibles a mít se dobře. Ale jinak hraju hodně point and click adventury (moje oblíbená je třeba série Deponia), micro-managment strategie (Settlers, Rimworld) a občas zabrousím i do RPG (Cyberpunk 2077, Deus Ex).

Moje nejoblíbenější herní série je ale Resident Evil. I když jsem ji nehrála, můžu o ní mluvit hodiny… vážně… fakt… pojďte si někdo popovídat, můj chlap už to poslouchat nechce!

Nick na Fortnite je stejný jako všude jinde – KadetJaina. Ale hrát mě ho uvidíte jenom s bandou páťáků, když si na mě o prázdninách vzpomenou.

Tlačenka bílá nebo krvavá?

A nemohla bych radši dostat čokoládu? Klidně krvavou.

Jihočeský horor: Autoři odpovídají potřetí

Rozhodli jsme se, že zpovídáme autory jednotlivých povídek knihy Jihočeský horor. I když otázky máme pouze tři, autorů deset, a tak odpovědi rozdělíme do tří článků. Tak, autoři odpovídají potřetí, a to na otázku: Je těžké napsat příběh odehrávající se v jižních Čechách?

Jihočeský horor: Autoři odpovídají potřetí

Miroslav Pech

To jsem nikdy neřešil. Místa, o nichž píšu sice nijak nespecifikuju, zpravidla však vycházím z lokalit, které znám. Pár mých příběhů se odehrává ve fiktivním městě Kamenné Stromy, což je takový kříženec Bystřice a Budějovic. Asi nemusím dodávat, že Stromy leží v jižních Čechách.

Václav Křenek

Záleží asi na tom, jakou roli budou jižní Čechy v příběhu hrát, ale obecně si myslím, že spíš ne. Jih Čech je kraj různorodý – Šumava, Novohradské hory, Třeboňská pánev s rybníky, malebné vesničky… Navíc tu máme Bor, jedno z nejstrašidelnějších míst v republice. To by bylo, aby autorova chorá mysl něco nevyplodila. Navíc z jižních Čech pochází celá plejáda současných úspěšných autorů, i sám kraj figuruje v mnohých knihách současné české prózy, což bych řekl, taky lecčemu nasvědčuje.

Ivana Gašparíková

Jasně že jo! Máme tu Branišovský les, který byl v literatuře tolikrát znásilněnej. Zkuste si přijít s něčím lepším… Vlastně co je lepší než les duchů?

Jiří Sivok

Možná pro někoho, kdo ta místa nezná. Pro mě je to stejné, jako navléct si boty, které nosím už hodně dlouho, protože jsou pohodlné. Nutí to k další chůzi.

Martin Štefko

Pro mě bylo do určité doby těžké napsat příběh, který se bude odehrávat kdekoli v České republice. Ani jedna z mých doposud vydaných knih se tam neodehrává, tedy pokud pomineme část knihy Agentura: Střepy minulosti. Snad ale právě tam jsem si vyzkoušel, že i české prostředí funguje. A od té chvíle už to nějak jde, a tak vlastně ani nebyl problém zasadit Bazén do jihočeského prostředí, ve skutečnosti to přišlo automaticky, bez toho, abych povídku primárně zamýšlel pro Jihočeský horor, o němž jsme v té době ještě ani nemluvili.

Anna Korbelová

Zda je těžké napsat příběh odehrávající se v jižních Čechách? Těžko říct. Myslím si, že pokud člověka jakékoli prostředí inspiruje, nemusí to být vůbec těžké. A navíc, podstatnou částí díla je také osobní vklad autora, vkládá do krajiny a příběhů esenci sebe sama. Já mám osobně atmosféru jižních Čech jaksi pod kůží, takže je to pro mě propojené.

Václav Votruba

Naopak si myslím, že je to snazší, protože je to prostředí, které člověk zná. Když můžeš na místo vyrazit, nasát atmosféru, poznat třeba místní lidi, je to dokonalé… Horší by bylo psát věrohodný příběh třeba z New Yorku. (smích)

Honza Vojtíšek

Tak už slovenský autor Mark E. Pocha ukázal, že vlastně ani ne… A vlastně opravdu není, když tu člověk žije a má už to trochu zažité pod kůží. Část mé tvorby situuji buď do zcela bezejmenných, blíže neurčených, nebo přímo fiktivních končin. Poslední dobou ale často zabředávám přímo do jihočeských oblastí. Je totiž z čeho brát, čím se nechat inspirovat a čím vybarvovat prostředí. Nedávno jsem napsal povídku odehrávající se dokonce přímo v obci, kde žiji.

Kateřina Malec Houfková

Je to stejně těžké jako napsat příběh odehrávající se kdekoliv jinde. Chce to nápad, trpělivost a nenechat se zastrašit bílou stránkou.

Svatopluk Doseděl

Stejně těžké jako napsat příběh, který se odehrává kdekoli jinde. Když je nosné téma a podaří se vymyslet zápletka s pointou… Poměrně dlouho jsem si myslel, že jeviště hororu může být jen v Americe, dnes už ale vím, že může být všude. Pravdou je, že tuzemské reálie se snáz popisují, autor si na ně může doslova sáhnout, což pro něj představuje určité zjednodušení. Na druhou stranu, český čtenář má výrazně větší možnost autorovy kontroly, a tento si tudíž musí dávat bacha.

Otázku pro článek Jihočeský horor: Autoři odpovídají potřetí připravil Honza Vojtíšek.

Jihočeský horor: Autoři odpovídají podruhé

Rozhodli jsme se, že zpovídáme autory jednotlivých povídek knihy Jihočeský horor. I když otázky máme pouze tři, autorů deset, a tak odpovědi rozdělíme do tří článků. Tak, autoři odpovídají podruhé, a to na otázku: Jaký máš vztah k jihu Čech?

Jihočeský horor: Autoři odpovídají podruhé

Miroslav Pech

Narodil jsem se v Jindřichově Hradci, dětství a dospívání prožil v Nové Bystřici a nyní žiju s manželkou a dcerami v Českých Budějovicích. Jsem tudíž ryzím jižanem. Netvrdím, že se v tomhle kraji kdovíjak orientuju, ale mám to tu rád a na život jinde nepomýšlím.

Václav Křenek

Velice intimní. Často o této oblasti přemýšlím spíš jako o nějaké mně blízké entitě než o geografickém celku.

Ivana Gašparíková

Jižní Čechy jsou kusem světa, kde jsem vyrostla, kde žiju a plánuji se nechat i zakopat. Takže se dá říct, že určitě kladný. Musí být kladný, neboť řetěz, kterým jsem k nim připoutaná je dost robustní a pevný.

Jiří Sivok

Jsem rodák. Narodil jsem se v Českých Budějovicích. Trávil čas na chalupě ve vesnici Nítovice u Kardašovy Řečice a nyní bydlím na budějovické periferii v Nových Homolích. Jižní Čechy jsou celý můj život. Mám to tady rád a to, že tu máme tak velkou a stabilní základnu autorů, je zarážející, ale těší mě to.

Martin Štefko

Narodil jsem se v Českém Krumlově, prožil jsem v něm zhruba dvacet devět let, zbytek života pak na Včelné u Českých Budějovic, plánujeme se stěhovat zase jen o kousek dál. Když jsem se rozhodoval, jestli jít na vysokou do Prahy, nebo do Budějovic, zůstal jsem v Budějovicích, i když Praha by přinášela víc možností. Něco mě prostě v jižních Čechách drží a nechci odsud odejít. Nemám důvod odcházet, ať už proto, že tu mám rodinu, ale i proto, že jižní Čechy jsou prostě krásné. A jasně, zjistil jsem díky cestám s knihami, že ony jsou krásné i ostatní části země, ale ty chci objevovat jen na výletech, v těch jihočeských krásách chci i nadále žít.

Anna Korbelová

V jižních Čechách jsem se narodila, a prožila prvních třicet let ve městě Třeboň, které mě také díky tomu významným způsobem ovlivnilo.

Václav Votruba

Ač jsem původem z Domažlic, dlouhé roky žiju v Českých Budějovicích. Jižní Čechy mám moc rád, především bych asi vypíchl Novohradské hory.

Honza Vojtíšek

Velmi vřelý a krásný, byť nejsem zdejším rodákem. Ale nalezl jsem zde druhý, respektive nový, domov a přijal ho za svůj. Jižní Čechy mě uchvátily. Ještě je pořád co objevovat, co prolézt a co prožít na vlastní kůži, ale základy jsou – prochozené a na kole projeté po/šumavské kopce, malebné (zapadlé) vesničky projeté se synovým fotbalovým týmem, hudebně aktivní roky v Písku (kde jsem rok a půl žil) a v Českých Budějovicích. Jižní Čechy mi toho daly a pořád dávají hrozně moc, včetně inspirace k psaní. Líbí se mi, jak jsou členité a pestré.

Kateřina Malec Houfková

K jihu Čech mám vztah vřelý a často nostalgický. I když převážně žiju a pracuju v Brně, vždycky se na jih ráda vracím. Navíc jižní Čechy mají jeden poklad, který můžou všude jinde závidět. Je to Šumava. Tak jako v šumavských lesích není nikde na světě.

Svatopluk Doseděl

Veskrze kladný. Sice jsem se tu nenarodil, ale do první třídy už jsem šel tady. Jižní Čechy mám rád, jsou mým domovem, a pobyt v České Kanadě mi spolehlivě dobíjí baterky. Pokud osud nerozhodne jinak, zůstanu zde až do konce. A potom vlastně taky.

Otázku pro článek Jihočeský horor: Autoři odpovídají podruhé připravil Honza Vojtíšek.

Jihočeský horor: Autoři odpovídají poprvé

Rozhodli jsme se, že zpovídáme autory jednotlivých povídek knihy Jihočeský horor. I když otázky máme pouze tři, autorů deset, a tak odpovědi rozdělíme do tří článků. Tak, autoři odpovídají poprvé, a to na otázku: Jak a čím tvá povídka v antologii souvisí s jižními Čechami?

Jihočeský horor: Autoři odpovídají poprvé

Miroslav Pech

Na začátku příběhu cestuje hlavní postava Martin z Jihlavy do Českých Budějovic a asi jedna scéna se odehrává v budějovickém baru Cuba.

Václav Křenek

Především místem, odehrává se v Českých Budějovicích, v mém rodném městě, které budu mít navždy nesmazatelně zakódované v krvi, jíž na konci teče docela dost. Navíc, když jsem povídku začal psát, téměř ihned se mi vybavilo, jak jsem se ještě na střední škole každé ráno kochal výhledem na  Černou věž, která se koupala v ranním krvavém slunci. (A tenhle obraz se vlastně objeví i v textu.) Jak tak nad tím přemýšlím, tak povídka sleduje to, co se děje v jižních Čechách, ale  podobné události se v rámci jejího universa dějí po celém světě. Je to vlastně takový světový lokální příběh a jižní Čechy ta hlavní hvězda, na kterou míří kamera.

Ivana Gašparíková

Návrat domů je vyprávění, které vás zavede přímo do hlubokých lesů Šumavy, kde se děj odehrává. Čtenář tak může zjistit, co se tam ukrývá a plíží se ve stínech, kromě mě. Za mě tedy souvisí rozhodně prostředím.

Jiří Sivok

Jako u většiny mých děl, tak i Malá, velká ryba se odehrává v Českých Budějovicích, kde jsem prožil velkou část svého života. Rád své povídky i novely ukotvuji do jižních Čech. Pomáhá to s popisy, a hlavně to mnoho „jihuznalých“ čtenářů ocení.

Martin Štefko

Odehrává se v podstatě na jednom ze satelitů Český Budějovic, které jsou kolem krajské metropole rozeseté. Lidi – pokud mají rodiny a finance – v současné době nechtějí bydlet přímo ve městě, ale stěhují se do okolních městeček a vesnic, protože už nejsou in panelákové králíkárny, ale teď se jede na trochu větší výběhy, kterým říkáme domek se zahradou. Mnoho lidí ani neví, co takové bydlení vlastně obnáší, kolik je s tím starost,í a že to není jen nějaký společenský status. V podstatě vytváříme předměstí, jaká známe z amerických filmů, jen to děláme tak o šedesát let později. Fascinuje mě, jak tenhle status chtějí ještě navýšit tím, že si postaví bazén. Jelikož se – snad – v dohledné době do domku nedaleko Českých Budějovic nastěhuji, možná byly některé ty prvky až překvapivě autobiografické.

Anna Korbelová

Souvislost mojí povídky s jižními Čechami vychází z prožitku a reflexe jejich charakteristického koloritu, prosyceného krásou nekompromisní přírody. Na mysli mám kouzlo tajemně uhrančivých, nekonečných vodních ploch, lesů, trav a mlhy, která vstupuje do člověka a stává se jeho součástí.

Václav Votruba

Hedvika se odehrává v Benešově nad Černou, zároveň je provázána s mou knižní sérií Šumavský Děs, která je situována převážně do jižních Čech.

Honza Vojtíšek

Odehrává se koncem první půlky 19. století ve fiktivní dřevařské osadě na jednom šumavském kopci, kde hlavní hrdina, patnáctiletý Vašek, končí svůj první pracovní týden v lese, čeká ho odpočinkový víkend a známý jeho otce mu vysvětluje, jak to o víkendu v osadě chodí. Ač jsou osada a nedaleké město – pro zápletku významné – fiktivní, povídka má hned několik reálných jihočeských záchytných bodů.

Kateřina Malec Houfková

Moje povídka Pod zvonem souvisí s historickým hostincem původně nazývaným U Tří stříbrných zvonků. Dnes ho všichni Budějčáci znají jako hotel Zvon. Hotely, hlavně ty s historií, mě vždycky fascinovaly a asi i stále fascinovat budou. Právě proto jsem si jeden vybrala jako scenérii pro svou povídku

Svatopluk Doseděl

Vším. V jižních Čechách se odehrává, respektive na jejich pomezí s Vysočinou. Česká Kanada, jak se této lokalitě říká, je plná záhad a tajemství a o řadě z nich pojednávají místní báchorky a pověsti, které mohou být dobrým literárním základem. I pro horor. Já mám jižní Čechy i Českou Kanadu rád a tajemství jakbysmet.

Otázku pro článek Jihočeský horor: Autoři odpovídají potřetí připravil Honza Vojtíšek.

ROZHOVOR: Owl Goingback

Nakladatelství Golden Dog se rozhodlo rozšířit svou sbírku zahraničních (pro nás často neznámých) autorů. Díky tomu se za Morta Castlea (Cizinci 2020) a kontroverzní Monicu J. O’Rourke (Utrpení těla 2021) zařazuje Američan Owl Goingback. Spisovatel dvakrát obdržel cenu Brama Stokera za díla Crota 1996 a Coyote Rage 2019 (Běsnění Kojota), v roce 2019 získal cenu i za celoživotní přínos. Právě román Běsnění Kojota zamíří v prosinci 2021 na pulty knihkupectví. A proto vám přináším rozhovor, abyste zabili čas, než kniha opustí tiskárnu. Rozhovor s Owlem Goingbackem připravila Ivana Gašparíková, otázky přidali Barbora Vaňková a Martin Štefko.

Rozhovor s Owlem Goingbackem
Foto: Owl Goingback

Běsnění Kojota se hemží tvaroměnci a totemovými zvířaty, můžete nám říct, jaké zvíře vás nejlépe vystihuje a proč?

V knize mi je nejbližší asi Krkavec. Má vnitřní sílu a je loajální jako přítel, bere na sebe roli ochránce, pokud jsou životy v nebezpečí. Ve skutečnosti jsou krkavci velmi inteligentní bytosti; nikdy nezapomínají, kdo jsou jejich přátelé a kdo jim uškodil. Když jsem pracoval jako správce na hřbitově, každou zimu se za mnou pravidelně jeden krkavec vracel. Lidi se mohli zbláznit, když nás viděli spolu, jak se dělíme o jídlo nebo jedeme kolem ve vozíku.

Na hřbitově žila také samice kojota, další velmi inteligentní tvor. Byla klaunem a její skopičiny mě dovedly rozesmát. Na rozdíl od Kojota v mé knize, tahle neměla s lidmi problém, dokud se k ní příliš nepřiblížili.

Dle dostupných informací je patrné, že nemáte vyhraněný žánr, ve kterém píšete. Jak to tedy s psaním máte? Pro jakou skupinu lidí píšete a pro které píšete nejraději?

Moje psaní bylo vždycky o testování mých dovednosti, takže jsem se poohlížel po různých žánrech, abych objevil nová království, která mohu dobývat. Psal jsem časopisecké články, povídky, poezii, romány, scénáře, dětské knihy, komiksy, a dokonce jsem dělal i ghostwritera pro hollywoodské celebrity. Unudil bych se k smrti, kdybych psal jedno a to samé pořád dokola, to by prostě nebyla zábava. Většinou jsem psal fantasy, horor a sci-fi s tím, že horor byl z těch tří vždy mým favoritem. Psát tyto tři žánry mi přinášelo možnost mít velké publikum a dostatek prostoru, abych se nikdy necítil klaustrofobicky. Nedávno jsem měl pauzu od románů a psal jen povídky a poezii, ale už mám zase chuť přeřadit a zkusit něco jiného.

Co přesně vás přivedlo k psaní? A kde jste vzal pocit, že to lidi bude zajímat?

Moje dětství bylo na americkém venkově velmi osamělé, kolem žilo jen pár dalších sousedů a žádné děti, s nimiž bych si hrál. Knihám vděčím za to, že jsem v té době měl nějakou zábavu. Tak moc jsem si čtení užíval, že jsem chtěl sám zkusit napsat nějaké příběhy. Nevěděl jsem, zda jsem jakkoli dobrý, dokud jeden z mých příběhu nepřečetl učitel v osmičce před celou třídou. Každému se to líbilo a zanedlouho mi spolužáci platili za to, že jsem jim psal jejich domácí slohovky. Asi by se dalo říct, že tohle byla moje první profesionální práce.

Zatímco jsem sloužil u Air Force, s psaním jsem přestal. Když jsem opustil armádu, s manželkou jsem otevřel malou restauraci. Jedné noci, po zavíračce, v televizi dávali rozhovor se Stephen Kingem. Během interview se mě manželka v žertu zeptala, proč nemůžu být trochu víc jako on, místo toho, abych byl takový trouba. Jen si mě dobírala, ale já to vzal jako výzvu. Druhý den jsem si sedl a začal znovu psát. O deset let později můj román Crota vyhrál cenu Brama Stokera za nejlepší prvotinu, a navíc získal nominaci i na cenu za nejlepší román spolu se Zelenou mílí Stephena Kinga.

Jak často se ve svém literárním projevu inspirujete folklórem Amerických indiánů?

Používám folklór amerických indiánů, pokud je v příběhu něco, kam se to hodí. V případě Běsnění Kojota jsem se inspiroval příběhy o šprýmaři (v knize se Kojotovi říká Našeptávač) a legendami a tvaroměncích. Také jsem chtěl stavět na čerokíjských příbězích o stvoření světa, které jsem slýchával jako dítě.

Ale u dalších mých románů, jakými jsou Crota a Darker Than Night, jsou tvorové čistě výsledkem mé obrazotvornosti, i když jsem je obklopil domorodou kulturou a historií, městskými legendami, a dokonce i originálními příběhy vzniku, abych je udělal co uvěřitelnějšími.

Vždycky jsem sám sebe považoval víc za vypravěče než za spisovatele a často své příběhy proplétám původní kulturou a učením. Díky tomu se bavím i vzdělávám najednou.

Mohl byste nám říct, jaké tradice udržujete a oslavujete ve vaší rodině? Máte nějaké zkušenosti se šamanskými rutály?

Vždycky jsem se držel tradic, přejímal jsem způsoby mých předků a učení kmenových stařešinů. Tyto znalosti musíme zachovat a přenášet z generace na generaci, jinak se ztratí navždy. Když jsem byl mladší, nastoupil jsem cestu bojovníka, narukoval do armády a studoval bojová umění, protože to vždy byla povinnost mladých mužů, aby chránili ty, kteří se nedovedou ochránit sami. Oba mí synové mě následovali v tom smyslu, že mají černé pásky v různých bojových uměních. Můj nejstarší syn také sloužil v armádě.

Studoval jsem i spirituální a tradiční medicínu, něco, čím bych mohl pomoct těm, kdo pomoc potřebují. Moje rodina se účastnila mnoha dýmkových ceremoniálů i ceremoniálů v potních chýších, ale i dalších rituálů. Mnoho dní jsem strávil v divočině, bez jídla s minimem vody, na cestě za poznáním.

Co vy a prokrastinace? Patří k vám anebo tohle slovo nepatří do vašeho slovníku?

Jsem v prokrastinaci přeborník. Spisovatelé jsou snílci za bílého dne, takže se snadno stane, že se utopím ve svých myšlenkách a neudělám skoro žádnou práci. Ale když přede mnou někdo zamává smlouvou, beru to velmi vážně, hlavně v případě, pokud smlouva obsahuje i zálohu. Poté své dny trávím před počítačem, skoro nespím a vypiju hodně silných káv.

Řídíte se nějakým mottem anebo citátem?

Nikdy neříkej ne. Když se mě nakladatel nebo editor zeptá, jestli bych pro ně nenapsal příběh, řeknu ano, pak jdu domů a přemítám o tom, do čeho jsem se to uvrtal. Chci tím říct, že nemůžete vědět, jestli něco nezvládnete, pokud to nezkusíte. Je lepší to zkusit a umřít u toho, než nikdy nezkusit nic.

Existuje duch v tradici původních obyvatel, kterého byste nechtěl potkat ani ve svých nočních můrách?

Wendigo by mě dokázal pořádně vyděsit, když už na to přijde. Představte si tvora čtyři metry vysokého s neukojitelným hladem po lidském mase, tak hladového, že si sem tam okusuje maso z vlastních prstů.

Navažské příběhy o kožochodcích jsou také děsivé, hlavně proto, že si spousta lidí myslí, že tvaroměnci skutečně existují.

Znáte nějaké slovanské strašidlo, které vás zaručeně vyděsí? A co vlastně míníte o našem folklóru?

Jsou skvělé slovanské legendy o lesních démonech a vodních příšerách. Ale skutečně zbožňuji upírský folklór spojený s Prahou a menšími obcemi v okolí města. Ve vesnici na sever od Prahy měl být malý hřbitov, který se měl používat pouze k pohřbívání upírů. Tohle je ten druh legend, které přimějí autorovu představivost pracovat přesčas.

Co bylo impulzem k napsání Běsnění Kojota a jak se vám dílo psalo? Šlo vše jednoduše, anebo vás Kojot často pokousal?

Vždycky jsem chtěl napsat příběh s Kojotem, Našeptávačem. Hraje ve folklóru původních obyvatel strašně důležitou roli – doslova mě svrběla ruka, abych s ním něco stvořil. A chtěl jsem z něj udělat tvaroměnce, opravdu nebezpečného. Ale i když je v mém příběhu Kojot zlem, stále je na něm něco sympatického.

Při psaní Běsnění Kojota jsem se bavil, hlavně ve chvíli, kdy se některé z vedlejších postav stávaly mnohem důležitějšími, než jsem očekával. Zbožňuji Myšáka a jeho vztah s Krkavcem a jsem zvědavý, co se těm dvěma v budoucnu přihodí. Kostisběr je mým dalším favoritem a ani jeho příběh není zdaleka u konce.

Měl jste vždy ambice stát se spisovatelem? Kdo vlastně ovlivnil první kroky k tomuto řemeslu?

Chtěl jsem být spisovatelem už v poměrně útlém věku, ale nikdy se mi ani nesnilo o tom, že se jím skutečně stanu. Je zábavné, jak to v životě někdy dopadne. Držte se svých snů, protože nikdy nevíte, které z nich se stanou skutečností.

Velmi mě ovlivnili Poe, Lovecraft, Ray Bradbury, Andre Norton a Edgar Rice Burroughs. Přečetl jsem od nich snad všechno, co se mi dostalo pod ruku, doslova jsem strašil knihovnici v místní knihovně, protože jsem od těch autorů chtěl další a další knihy.

Jak jste se dostal ke službě v Air Force a jaké to bylo?

K Air Force jsem narukoval, protože jsem chtěl vidět svět, poznávat nová místa a potkávat lidi odlišných kultur, než abych zůstal zaseknutý na maloměstě. Tři roky jsem strávil jako nasazený ve Španělsku s dočasnými přiděleními v Itálii a Turecku. Evropu jsem si zamiloval a doufám, že se tam jednou vrátím.

Jak vnímáte horor? Myslíte si, že nabádá lidi páchat zlé skutky?

Horor je temnota, která čeká tam, kam nedosáhne světlo táborového ohně, je to dotek křídel můry na našem krku, když jsme sami, a je to pocit hluboko v našem žaludku, když se blíží nebezpečí. Je to vzrušení na horské dráze, nervózní zírání do hluboké propasti. Hororové příběhy nás čapnou a vydají se s námi na jízdu, nutí nás čelit strachu, výzvám a hrůzám, aniž bychom se mohli zranit.

Nemyslím si, že horor motivuje lidi ke špatným věcem. Popravdě si myslím, že dělá přesný opak. Víte, hororoví fandové jsou nejmilejší lidi na světě. Nemusíte mi věřit, prostě běžte na nějaký hororový con a uvidíte sami.

Pamatujete si z dětství knihu, která vám nedala spát?

Nikdy jsem se u hororového příběhu nebál, protože jsem vždycky věděl, že je to klam. Četl jsem hororové romány, sledoval strašidelné filmy a prohlížel si hororové časopisy celý den a nikdy jsem neměl problém usnout ani se mi nezdály zlé sny. Ale jako dítě jsem měl nepříjemné pocity, když jsem četl skutečné články o Bigfootovi, UFO, bájných tvorech a duších. Ve dne jsem vždycky doufal, že takové věci uvidím na vlastní oči. Ale pozdě v noci, kolem jen husté lesy, jsem se modlil, aby se tohle přání nikdy nesplnilo.

Jaké jsou vaše plány? Nejen jako autora.

Je těžké si vytvářet nějaké plány, když nad námi stále visí závoj pandemie. Cestování do jiných zemí je stále náročnější a náročnější. Letěli jsme do Kanady na World Fantasy Convention a všechna ta omezení, testování a zákazy činí cestování na hony vzdálené jakékoli zábavě. Takže si sednu na zadek, budu psát tak moc, jak to jen půjde, a budu doufat, že se věci brzy vrátí k normálu.

Zelený nebo černý čaj?

Těžká otázka, protože mám rád obojí. Ale asi piji víc černého čaje než zeleného.

RECENZE: Kazatel

V českém literárním hororovém prostředí nelze jméno Honza Vojtíšek ignorovat. Tento muž dělá hodně pro oživení okrajového žánru a myslím si, že se mu to vlastně i podařilo. Autorovi, jenž má na kontě bezpočet povídek, několik vydaných antologií a novelu S Meluzínou sůl lízat, v roce 2019 vyšla pod značkou Golden Dog románová prvotina Kazatel. Recenze Kazatel je z pera Ivany Gašparíkové.

Kazatel

O čem to je?

Gabriel, či pro ostatní Gaben, má kamaráda Martina a Martin moc rád experimentuje. Proto je pro ně naprosto přirozené si na pánských toaletách v klubu Cihelna na tělo napatlat podezřelou mast. Vzrušující zážitek, který oba očekávají, se dostavuje ruku v ruce s děsivým a smrtelným nebezpečím. Stejné zažil v patnáctém století otec Řehoř. Mnohaleté zlo, pro které je čas pouze bezvýznamný pojem, přichází a zanechává za sebou jen utrpení a smrt. Svatý muž z dob minulých a Gaben musejí i přes propast času spojit síly, aby zlo zničili.

Román psaný ve třetí osobě minulého času je rozdělen do dvaceti dvou nepojmenovaných kapitol. Střídají přítomnost, jenž sleduje osud Gabriela Janoucha, a minulost, s hlavním protagonistou, otcem Řehořem odehrávající se v roce 1476. Děj je v obou případech situován na území Česka.

Postavy ve vyprávění jsou vždy dostatečně uvedené a popsané. Je dobré, když víte, o kom se zrovna hovoří, a kam ho zařadit. Spousta autorů, zejména českých, má velký problém s tím od sebe charaktery rozlišit a vdechnout jim život.

U Vojtíška se s tím nesetkáte. Když se řekne Lucka, hned vám naskočí, kdo to je a jakou roli hraje. Dílo sleduje osud Gabena a otce Řehoře.

Foto: Ivana Gašparíková

Fungují dvě dějové linie?

Každý žije v jiné době. Ty od sebe dokázal autor dobře odlišit a psát jiným způsobem, i když je faktem, že historická linka je více popisována a je jí věnováno více detailu a pozornosti. Je znatelné, že autor pilně nastudoval minulost, aby nepsal o něčem, co nezná. Tím trochu zazdil přítomnost, které se takové péče nedostalo. Cenu sympaťáka roku si však z Kazatele neodnese žádná postava. Všechny jsou zpracovány tak, aby měly na své duši černé skvrny nebo na svědomí odporné hříchy.

Střídání dějových linií není rušivé a logicky funguje. Čtenáři se postupně ukazuje příběh lemovaný krví a mrtvolami. Smrtí si v knize užijete vážně hodně a vážně detailně. Různé podoby trýznění nejsou Vojtíškovi proti srsti, spíš naopak. V těchto scénách se rozmáchl perem tak, že často trvá i několik stran, než je explicitní scéna u konce. To v určitých momentech bývá trochu otupující a únavné. Román postrádá údernost, a tam kde je třeba někoho efektivně rozsápat na kusy, si čteme pozvolný manuál správného sápání. Zdlouhavými, a řekla bych až zbytečnými popisy je postižená celá kniha. Brání to takzvanému čtení jedním dechem. Tento aspekt bude ale rozhodně u každého čtenáře individuální.

Závěrem

Co Kazatel tedy nabízí? Rozhodně je fajn, že se jedná o čistý horor, kde se bojuje s démonským zlem. A upřímně si řekněte, kdy jste se u novodobého autora s tímto propraným tématem setkali? U Honzy Vojtíška se mi líbí, že jeho příběhy mají potřebnou logiku, a hlavně se neplácají ve zbytečnostech… teda kromě obšírných popisů běžných věcí. Nesetkáte se s plochými postavami a nesplývají vám. Vypsaná ruka a představivost jsou znatelné. Závěr mi přišel až zbytečně natahovaný. A i tak neukojí vaše chutě, nasbírané při čtení.

Každopádně mohu Kazatele doporučit pro čtenáře spíše otrlejší. Titul obsahuje drastické scény zahrnující například vyrvání nedonošence z lůna. Amen.

Kazatelova krev
Foto: Ivana Gašparíková

Anotace

Kazatel je temný, mrazivý hororový román o středověkém knězi Řehořovi a mladíkovi ze současnosti, Gabenovi. Jedině jejich společné úsilí jim dává šanci jednou provždy skoncovat s něčím, co nechce nic víc než se dostat na světlo. Za jakoukoli cenu!

Vydalo: nakladatelství Golden dog

Počet stran: 326

Žánr: horor

Kazatel na Databázi knih.

ROZHOVOR: Nelly Černohorská

Autorka Nelly Černohorská se poprvé na hororové scéně objevila začátkem roku 2021 s knihou inspirovanou slovanskou mytologií Zlovolné bytosti. Čtenářům se autorčina tvorba líbí, což dokazují kladná hodnocení a recenze. Fanoušci této sympatické spisovatelky se celkem rychle dočkali přídavku v podobě hororové novely Oko čarodějnice (Golden Dog, 2021). Mezitím si však přibližme, kdo je Nelly Černohorská a co ji inspiruje v tvorbě? Rozhovor s Nelly Černohorskou vedla Ivana Gašparíková.

Foto: Archiv Nelly Černohorské

Kdyby Nelly Černohorská byla literární postava, pro co by si ji čtenáři oblíbili a kvůli čemu zatracovali?

He, he, netuším, co by si na mně mohli oblíbit, ale určitě by mě zatracovali pro mé peciválství a samotářskou povahu. Jsem taková ta podivná, zamlklá osoba, co si raději čte někde na odlehlém místě, než aby se šla bavit do společnosti. Charakterizuje mě láska ke knihám a miluji kočky.

Setkala jste se někdy s kritikou kvůli tomu, jaký žánr píšete?

To víte, že setkala. Mým žánrem nejsou nadšení například někteří členové rodiny. Byli by raději, kdybych psala o něčem pozitivním, třeba pohádky pro děti. Abych však mohla tvořit, musí mě to bavit. Takže i z pohádek byste měli noční můry.

Jaká témata si pro své psaní vybíráte?

Přitahují mě témata, která se dotýkají jakékoliv paranormální aktivity, tzn. duchové, démoni, posedlost a exorcismus, čarodějnictví, zvlášť pak bytosti z lidového folklóru. Hm, zde se vlastně vracíme k předchozí otázce a odpovědi.

Co vaše knihy nabízí čtenářům?

To je ošemetná věc, ptát se autora na jeho knihy. Myslím, že je v tomhle každý z nás tak trochu narcis. Ale čert vezmi nabubřelost. Když se na svůj text podívám z pohledu čtenáře, určitě bych ocenila čtivost a akci. Vzhledem k tomu, že mi sedí kratší rozsah, neodbíhám od hlavního tématu a vyhýbám se zbytečnostem, jako jsou zdlouhavé popisy. Mám specifický humor a zvláštní metafory či přirovnání. Postavy mluví, jak jim zobák narostl. Nebojím se depresivního ladění, špatných konců a snad by se dalo říct i to, že čtenáře přiměji přemýšlet (o postavách, jejich jednáních a motivech).

Jaké knihy vás inspirují a proč?

Vyrostla jsem na pohádkách, ale nikdy jsem nevyhledávala princezny. Už od děcka jsem upřednostňovala ty ponuré, ty se zlovolnými bytostmi, jako byli Baba Jaga, vodníci, divoženky a jim podobní (potvrzeno od mámy). Později jsem propadla Stephenu Kingovi a Neilu Gaimanovi. Především oceňuji jejich čtivost. Také je mi velice blízký jejich smysl pro humor. King je můj velký vzor. V jeho postavách nacházím hloubku. Pro mě jsou jako živé. A taky, tím bych se ale chlubit neměla, jsem na střední hodně ujížděla na edici Stopy hrůzy. Tyhle útlé, brakové hororky byly geniální a ve škole se četly moc dobře (díky, Oli). Jestli jsem si z nich něco odnesla, je to nostalgie a vědomí, že jsem ty příběhy hltala strašně ráda – nešlo přestat! Kdyby takhle někdo po patnácti dvaceti letech vzpomínal na moje knihy, byla bych nadšená!

Jaký vztah máte k filmovému hororu? Vyhledáváte v tomto žánru extrém?

Filmový horor mám velmi ráda. Avšak i zde dávám přednost nadpřirozenu. Jako svou topku hodnotím Šestý smysl (1999), Znamení (2002), Exorcistu (1973), Záhadu Blair Witch (1999), Čarodějnice: novoanglická pověst (2015) a samozřejmě Carrie, ale jen tu z roku 1976. Extrém zaměřený na desítky rozsekaných těl s vyhřezlými střevy mě nebaví, jestli jste extrémem mysleli tohle.

Kdyby vás na výlet pozval vůdce Cenobitů, šla byste?

Pokud by slíbil, že mi neublíží, proč nejít? Měla bych o čem psát.😉

Nyní vám u Golden Dog vychází novela Oko čarodějnice (listopad 2021). Proč by měla čtenáře zajímat a co od titulu čekat?

Oko čarodějnice je hororová klasika, ovšem v mém podání. Protagonistkou je Sofie, obyčejná osmnáctiletá dívka potýkající se s vlastními problémy dospívání a nevydařenými vztahy. Její život se otočí o 180°, když jednoho dne její matka, milovnice starožitností, na stěnu pověsí znepokojivé zrcadlo. Sofie se rázem ocitne v soukolí bizarních událostí, jež hrozí, že skončí katastrofou. Ve městě začnou mizet jedenáctileté holčičky. Pachatel po sobě ale nezanechá žádné stopy a policie tápe. Jakmile se ztratí i Sofiina mladší sestra Alice, začíná závod s časem a vítězství je nejisté. Jak to všechno nakonec dopadne?

Příběh je úplně jiný, než byly Zlovolné bytosti. Je to dáno i prostředím a dobou, v níž se děj odehrává. Text je však čtivý, plný hudby, krásných příměrů a plíživého strachu. Někoho (slezské čtenáře) by mohlo potěšit, že se dílo odehrává v Opavě a jejím okolí. Třeba také někoho inspiruji k výletu, například na zámek Hradec nad Moravicí, kde straší Felix Lichnovský.

Grafika: Michal Březina

Jak se stavíte k chybám v textu vydaných knih? Jste tolerantní nebo se ve vás probouzí temná strana?

Záleží na tom, kolik jich v textu je. Pokud si všimnu pěti chybek na třech stech stranách, nevadí mi to. Jsem si vědoma, že i když se redaktoři a korektoři snaží odvést precizní práci, přesto to jsou jenom lidé. A vím, že než kniha vyjde, je jí věnovaná spousta hodin tvrdé práce. Existuje pár knižních výjimek, o kterých řeknu, že to je odfláknuté. Ale takových je ve skutečnosti strašně málo (alespoň těch, co jsem četla). V ostatních případech se všichni z nakladatelství snaží, abychom byli spokojení. Čtenářsky mi záleží především na příběhu, kvůli kterému si výtisk koupím. Od knihy chci, aby mě chytla za srdce, rozplakala mě, vystrašila, nebo rozesmála. Hledám perfektní děj, ne perfektní chybu.

Jakou bájnou příšeru byste si zaručené nevzala jako domácího mazlíčka?

Krakena bych určitě nechtěla.

Puding horký nebo studený?

Puding vlažný.

RECENZE: Hřbitov trpaslíků

Autorkou recenze Hřbitov trpaslíků je Ivana Gašparíková.

Petr Boček má v nakladatelství Golden Dog pár celkem slušných zářezů. Nejprve nás poctil svým románem Mízožravci, kde jste se báli všeho, co je zelené, a pak v tandemu s Honzou Vojtíškem sestavili sbírku básní Umrlčí věnec. Před koncem roku 2021 přichází s bizarre hororem Hřbitov trpaslíků s naprosto skvělou obálkou od Michala Březiny, která ve mně evokuje pole plné vlčích máků. Jak se popral autor s žánrem, který tuzemští autoři píšou… tedy nepíšou? Bude to spíš parodie, nebo se u toho budete bát? Tak si pojďme titul přiblížit.

Hřbitov trpaslíků
Foto: Ivana Gašparíková

Co s trpaslíky?

Krušné časy pro trpaslíky začaly integrováním do lidské rasy. Gnómové, jak je lidstvo nazývá, si musejí najít ve velkém světě svůj malý prostor k životu. O tom ví své i trpaslík Odon, který právě zakládá se svou vzácnou trpaslickou rodinu. Na těhulce je to už pěkně vidět, a proto je pro Odona šok, když jeho poklad beze stopy zmizí. On je rozhodně trpaslíkem činu a zahajuje okamžité pátrání. Aby toho nebylo málo jeho cesta se kříží s mužem, jehož koníčkem je smrt, a s otcem dívky, kterou zabil takzvaný vrah andílků. Co všechno mají společného? A proč se jejich osudy střetávají právě u únosu trpaslice Helgy?

Hřbitov trpaslíků je vedený ve třetí osobě z pohledů tří hlavních postav, které nemají na první pohled vlastně nic společného, kromě toho, že jsou muži. Děj se začíná odvíjet pár dní před Dušičkami a autor nás vtahuje do svého bizarního světa. Na konci románu jistě nepohrdnete přílohou: MANUÁL INTEGROVANÉHO GNÓMA.

Proplétající se osudy

Knihu je třeba číst pozorně, a to zejména hned na začátku, aby vám neuniklo, kam koho zařadit. Jak jsem již zmiňovala, setkáte se třemi hlavními aktéry. Petr Boček vám zprostředkuje setkání s Eduardem Květem. Ten už si jako malý chlapec zakusil, co je být nemilován, terorizován a znevažován, a to svou matkou. Je tedy jasné, že jeho budoucnost je sečtena podtržena a navlečená do úchylného kabátku. Eduard je představován od dětského věku do dospělosti a z Bočkova arzenálu podivínů a bláznů se jedná o vážně povedeného magora.

Pak tu máme trpaslíka Odona, který nejenže pátrá po své Helze, ale také čtenáři ukazuje, jak se trpaslíkům žije mezi lidmi. Je znatelné, že si spisovatel s myšlenkou zařazení trpaslíků do našeho světa pohrával na vyšší úrovni než jen ve snaze napsat obstojný příběh. Dozvíme se mnohé, například, jaký standard bydlení mají, anebo proč s sebou nosí vlaječku. Trpaslík je na svůj vzrůst odvážný, a to mu přidává na oblibě.

Posledním lidským protagonistou je Richard Kustoš. Zoufalý a žalem zdrcený otec, který přišel o dceru tím nejohavnějším způsobem… dostala se do spárů vrahovi andílků. Ten je pověstný unášením a zabíjením mladých dívek.

Při putování titulem potkáte trpasličí magii, ghúly, smrt ve všech podobách, kanibalské dvojče, ale také krev nebo prodávání trpaslic na sexuální hrátky. Prostě je fakt na co se těšit. Boček na stránkách ukrývá doslova hororové švédské stoly.

Na závěr recenze Hřbitov trpaslíků

Autor ví, co dělá. Píše čtivě, poutavě a má spoustu zajímavých a originálních nápadů. Hřbitov trpaslíků v sobě ukrývá i špetku humoru, který způsobí ono zkřivení rtů v náznaku úsměvu. V útlé knize běží dějové linie nejprve samostatně, ale na závěr se spojují v jedno velké finále. V tomto podání se ani nepokoušíte odhadovat, jak to celé dopadne, jen se necháváte unášet na vlně prapodivných událostí. Z mého pohledu už mi konec přišel překombinovaný. Příběhy, které byly načrtnuté, by si skoro zasloužily vlastní knihu.

Hřbitov trpaslíků rozhodně doporučuji. Po dlouhé době u Golden Dog zase vyšel horor, a to ještě bizzare, takže směle do toho! Pokud byste potřebovali o Petrovi více informací, neboť se bojíte, co všechno vám svou tvorbou provede, přečtěte si rozhovor. A na Dušičky si pak kupte jeho román!

Anotace

Co svede dohromady trpaslíka, kterému unesli přítelkyni, odborníka na hřbitovy a pohřbívání, sužovaného despotickou matkou, a zoufalého otce, jemuž někdo z hrobu ukradl tělo zavražděné dcery? Jakou roli v tom všem hraje mystický Lovec, ghúlové a trpasličí magie? Mohou mrtví zpívat „Holka modrooká“? Kdo je „vrahem andílků“? To vše se dočtete v černohumorně laděném horrorovém románu Hřbitov trpaslíků.

Co všechno může člověka přivést ke zlu? Chtíč, zoufalství, pomsta, ochranitelský komplex či touha po lepším životě…

Vydalo: Nakladatelství Golden Dog

Počet stran: 188

Žánr: bizzare horor

Odkaz na databázi knih.