Číst povídky Lucy Taylor je jako nořit se do těch nejtemnějších hlubin duše. Jaká je ale žena, která tyto příběhy stvořila? Ještě předtím, než si koupíte knihu Vztek a další příběhy, si můžete přečíst naše interview. Držitelka ceny Bram Stoker za nejlepší románový debut roku 1995 vás rozhodně dovede zaujmout. Článek Rozhovor: Lucy Taylor připravila Ivana Gašparíková. Odpovědi přeložil Martin Štefko.

Víme o vás, že jste americká spisovatelka hororů, ale kromě toho, co utváří vaši osobnost a co je pro vás specifické?

Jsem introvert s velkou potřebou rozmanitosti, vzrušení a změn. Ráda cestuji a pandemie pro mě byla těžká, protože se cestování stalo velmi náročným. Loni na jaře jsem po očkování strávila týden v mexické Oaxace. Doufám, že letos budu cestovat víc. Držte mi palce.

Další detaily, tak se na to mrkněme: Byla jsem jednou vdaná. Jsem bezdětná z vlastního rozhodnutí. Vyrostla jsem v Richmondu ve Virginii a od té doby jsem žila na Floridě, v Coloradu, Kalifornii a v současné době v Novém Mexiku. Před lety jsem učila angličtinu v Tokiu a několikrát jsem se do Japonska vrátila. Baví mě pěší turistika, cvičení v posilovně, pilates, tango, fotografování, trávení času s mým partnerem Richardem, který celý život žije v Santa Fe a zná skvělá místa k prozkoumání. Miluji jazyky a mluvím francouzsky, španělsky a trochu japonsky z doby, kdy jsem tam žila.

Důležitý je pro mě můj duchovní život a vyznávání přijetí, tolerance, žít a nechat žít. Vážím si střízlivosti, přátelství a velkorysosti ducha. Moje oblíbená kniha je Moc přítomného okamžiku od Eckharta Tolleho a přála bych si, aby si ji mohl přečíst každý na světě. Měla jsem tu čest zúčastnit se Eckhartových soukromých sezení v New Yorku, Dánsku a Austrálii. Také Metahuman od Deepaka Chopry je silná kniha o osvícení. Existuje mnoho dalších. Nevyznávám žádné konkrétní náboženství, ale uvědomění si sebe sama považuji za nejdůležitější aspekt lidského života.

Je pro mě důležité být blízko přírodě. Tam, kde teď žiji, u Santa Fe, vídám kojoty, rysy, jezevce, mývaly, tolik divokých zvířat! Je to úžasné! Jednou mi dokonce na střeše pobíhalo rysí kotě.

Dřív jsem si myslela, že Santa Fe bude moje poslední zastávka, ale teď si nejsem jistá. Kdybych mohla trávit čas napůl v Novém Mexiku a napůl v Evropě, bylo by to ideální. O něčem takovém uvažuji. Zatím jsem však vděčná za nádherný život, který mám. Žiji na krásném místě se spoustou příležitostí pro pěší turistiku a dobrodružství v přírodě. Mám skvělé přátele a podporujícího partnera. A můžu psát horory – co může být lepšího!

Kdo nebo co, vás přivedlo k hororu?

Věřím, že k psaní hororů mě předurčilo mé dětství. Vychovávaly mě matka a babička (otec byl chladný a odtažitý, žil jinde, neměla jsem sourozence) ve velmi strašidelném, velmi jižansky gotickém prostředí. Strach byl všudypřítomný – strach z mužů, strach ze sexu, strach z ostatních lidí. Měli jsme velký dům, ale všechny tři jsme spaly v jedné místnosti za zamčenými dveřmi. Tolik zámků na všech dveřích domu! Spousta nevhodných dotyků. Byla jsem uvězněná s těmito dvěma psychicky narušenými ženami. Otec se u mě zastavoval o Vánocích, předával mi šek a potřásal mi rukou a já jsem předpokládala, že je to normální. Matka byla narcistka, středobod tohoto pokřiveného vesmíru, a já jsem měla být jejím pokračováním.

Co se týče rodiny z otcovy strany, nikdy jsem je neviděla a moc jsem o nich nevěděla. Věděla jsem, že mám někde dva nevlastní bratry. Když jsem byla dospělá, zavolal mi rodinný bankéř, aby mi oznámil, že jeden z nevlastních bratrů, ještě mladý muž, se před třemi měsíci zabil. Nikdo z rodiny mě o tom neinformoval. Zavrtěla jsem hlavou. Nebylo to překvapivé, ale přála jsem si, aby to bylo jinak.

Když se ve vaší hlavě zrodí nápad, sednete a hned mu dáváte podobu skrz slova? Nebo tu myšlenku necháváte zrát déle?

Možná od obojího trochu. Někdy si napíšu nápad a pár myšlenek, ale většinou nechávám věci chvíli rozležet. Ne však vždy. The Family Underwater, povídku, která několikrát znovu vyšla, jsem napsala velmi rychle v návalu emocí, a takových bylo i několik dalších.

Jakého hororového autora, který vážně stojí za to, byste českým čtenářům doporučila?

Je jich tolik, ale patří mezi ně například Joyce Carol Oates, Nathan Ballingrud, Gemma Files, Laird Barron, Greg Gifune, Simon Bestwick. A obecně kterýkoli z autorů v antologiích Ellen Datlow, například Best Horror of the Year (č. 1 až 13) a Body Shocks.

Co absolutně nemůžete vystát? Pro co byste, jak se říká, zabíjela?

Nejvíce mi vadí krutost spojená s hloupostí a lhostejností, zejména zanedbávání a týrání zvířat. Ale pokud myslíte doslova, kvůli čemu bych zabíjela, tak bych zabíjela, abych ochránila svůj vlastní život, život svého partnera, životy svých zvířat. Jsem liberál, který věří v laskavou a slušnou společnost, ale také věřím, že je třeba mít zbraň na ochranu a umět ji zodpovědně používat.

Jakým tématům se věnujete ve svých povídkách? Co u vás čtenáři naleznou a proč by měli po vašich dílech sáhnout?

No, to záleží na čtenářích. Pokud rádi čtete psychologické horory, postapokalyptické horory a body horory a pokud vám nevadí chtíč smísený s násilím a touhou po moci, pak byste rozhodně měli zkusit mou tvorbu. Vztek a jiné povídky nabízí mnoho příkladů, stejně jako můj starší román The Safety of Unknown Cities.

Dále zmíněná povídka Zvrhlosti je dalším dobrým příkladem toho, co v mé tvorbě najdete.

Kde jste čerpala inspiraci pro povídku Zvrhlosti, jež u nás vyšla v antologii Nebezpečné vztahy a o čem pojednává?

Zvrhlosti jsou o tom, jak jsem si představovala stav, kdy si rodiče a děti vymění role. Vlastně ani nevím, kde se vzala inspirace, jen mě zaujala představa dětí, které se násilně brání svým rodičům. Příběh je také o tom, jak snadno lidé překročí hranice chování, které je z pohledu společnosti zakázané, ale z biologického hlediska naprosto přirozené. Všichni žijeme na hraně, víte?

Cítíte se lépe v povídkové, nebo románové tvorbě?

Povídky jsou jako románek. Poskytují vzrušení a obvykle netrvají příliš dlouho. Romány a novely vyžadují dlouhodobý závazek, ale obvykle umožňují větší složitost a nuance. Obojí má své výhody. To, na čem zrovna pracuji, je zpravidla to, co právě preferuji. Právě teď se snažím žonglovat s obojím, s několika hororovými povídkami a románem.

Co podle vás lidi na hororech přitahuje a co nám vlastně mohou dát?

Hrůza v beletrii mi pomáhá vyrovnat se s hrůzou skutečného života. Zvlášť jako spisovatelka hororů. Ovládám děj, kdo přežije a kdo zemře a jak strašlivý osud je potká, jsem „bohem“ příběhu, a tak tomu chybí hrůza skutečného hororu, kde nic neovládám, nevím, jak to dopadne, a mám jen málo nebo žádné možnosti, jak se bránit. Mám na mysli věci jako klimatickou krizi, válku, občanské nepokoje a možnou ztrátu demokracie.

Takže čtení a psaní hororu mě vlastně uklidňuje, i když bych měla říct, že sledování hororu na obrazovce – což dělám jen zřídka – mě neuklidňuje. Jedna věc je číst nebo psát scény, kde se odehrávají hrůzné události, a úplně jiná je vidět je. Jakmile něco vidím, těžko to dostanu z hlavy.

Na druhou stranu znám lidi, kteří o čtení hororu ani neuvažují. Mám podezření, že to, co si představují, že obsahuje, je mnohem horší než to, co by na papíře opravdu našli.

A konečně mi psaní hororu umožňuje zkoumat mé vnitřní démony bez pocitu viny a bez toho, aby mi ublížili. Lepší než být sériovým vrahem!

U Golden Dog vám v lednu 2022 vyjde antologie povídek Vztek a jiné příběhy. Pojďme čtenáře nalákat. Co ve vaší sbírce najdou?

Jen pro představu: Čtenáři potkají muže, který se rozhodne žít, jako by nebylo zítřka (protože není), ale v bangkokských nevěstincích a barech najde víc, než čekal. Ženu uvězněnou v podzemní jeskyni, kterou láká sbor melodických hlasů, jež jsou možná ještě smrtelnější než šílenec, který ji pronásleduje. Pohled do budoucnosti, v níž si mořští tvorové najdou cestu na pevninu a lidé se nechají zlákat zpět do moře. A dvojici, jejíž experimenty s drsným sexem vedou k něčemu mnohem šokujícímu a nebezpečnějšímu. Šílenství, sexuální zvrácenost a strašidelná smrt tam, kde ji člověk nejméně čeká.

Vítejte v mém světě. Doufám, že se vám bude líbit!

Jak se od sebe liší vaše minulá tvorba a současná? A proč si myslíte, že došlo k případné změně?

Myslím, že dnes píšu spíš postapokalyptické náměty (například povídky Zlatíčka a Subsumption, z nichž druhá se objevila v antologii Ellen Datlow Body Shocks).

Samozřejmě úplně jiným směrem se ubírá moje novela Desolation (česky vyjde u Golden Dog v roce 2023), která se odehrává na americkém západě v devatenáctém století. Nikdy předtím jsem nic podobného nenapsala a udělala jsem to jako určitou výzvu. Vlastně to byla velká zábava a já se hodně dověděla o americkém západě, zvlášť když žiji v Novém Mexiku (což je vytoužený cíl Ruth Ellen Abbot, hlavní hrdinky novely Desolation).

Také jsem si uvědomila, jak moc mě baví horory, které mě zvou do života postav, u nichž mám pocit, že je znám a že mi na nich záleží. Za tímto účelem jsem nedávno napsala povídku If You Touch Me, I Can Cry, která brzy vyjde v antologii, kterou zatím nemohu prozradit. Vyjadřuji v ní sexuální touhu ženy, která má muže, jehož erotické zájmy se ubírají jiným směrem.

Baví vás klasické horory a dáváte jim přednost před současnými?

Dávám přednost hororům napsaným v nedávné době. Klasický horor není o nic méně děsivý nebo dobře zpracovaný, ale baví mě současnější tvorba. Samozřejmě existují úžasné povídky jako Vrby od Algernona Blackwooda, The Idol of the Flies od Jane Rice, Údolí pavouků od H. G. Wellse a samozřejmě jedna z mých nejoblíbenějších povídek Žlutá tapeta od Charlotte Perkins Gilmon.

Sedla byste si na kávu raději s Bélou Lugosi, nebo s Borisem Karloffem?

Mám ráda oba herce, ale vybral bych si Lugosiho, protože mám raději postavu Draculy – uhlazenou, smyslnou, smrtící – než Frankensteinovo monstrum.

Podle sociálních sítí jsou kočky velkou součástí vašeho života. Vždycky jste zvířata milovala?

Ano, už od dětství ke zvířatům cítím velkou lásku a empatii. Někdy je pro mě snazší milovat zvířata než lidi. Zvířata jsou lépe naladěná na vesmír, na své tělo a životní prostředí než lidé, kteří se zabývají ničením této krásné planety, na níž všichni žijeme. Zvířata nás toho mohou tolik naučit. V současné době jsou mými zvířecími společníky samé kočky, ale měla jsem nádherný vztah i se psy. Mojí úžasné směsce akity Sammy bylo třináct let, když jsem ji adoptovala z Longmont Humane Society v Longmontu a věnovala jsem jí celý rok šťastného života. Byla to skvělá kamarádka a přála bych si, aby víc lidí adoptovalo starší zvířata. V Kalifornii jsem také hodně pracovala jako dobrovolnice pro skupinu na záchranu koček a všechny tři kočky, které teď mám, byly z tohoto období mého života. Jsou to „tři Buddhové“, se kterými sdílím svůj domov.

Kdybyste si měla vybrat jen jedno – radši byste četla, nebo psala?

To záleží na tom, o jakém psaní mluvíme a na který den v týdnu se mě ptáte. Ráda začnu psát nový příběh, zvláště pokud mě opravdu osloví. Ale také se rád pouštím do opravdu skvělé hororové antologie, jako Best Horror of the Year 13 od Ellen Datlow, kterou právě čtu. Řada povídek v této antologii je tak působivých, že jsem je četla dvakrát a vstřebávala každou nuanci a obrat slov. Mrzí mě, že už jsem skoro na konci. To je ohromné potěšení, i když ne každá kniha nebo příběh mě takhle chytne.

Takže asi preferuji okamžitou úlevu a spokojenost, kterou mi čtení přináší, ale nevyměnila bych to za osobnější uspokojení, které plyne z vytváření něčeho vlastního.