ROZHOVOR: Ramsey Campbell

Ramsey Campbell je legendou britského i světového hororu. Proslavil se především tím, že ve své práci navázal na kosmický horor, jehož základy a mýty vybudoval H. P. Lovecraft. Golden Dog nesmírně těší, že může a českém trhu uvést první překlad jeho románu – zatím jsme se mohli seznámit s jeho povídkovou tvorbou. Rozhovor: Ramsey Campbell pro vás připravil Daniel Palička.

Překlad: Martin Štefko

Narodil jste se v Liverpoolu, jednom z nejznámějších měst Anglie. Co se vám na vašem rodném městě líbí nejvíc a proč by ho lidé měli navštívit?

Architektura, z níž se většina zachovala v neporušeném stavu. Nabídka restaurací. Blízkost přírodních rezervací a venkovských krás, z nichž mnohé se objevily v mých povídkách.

Teď se zeptám na poněkud osobní otázku. Vaše dětství a dospívání poznamenal rozkol mezi rodiči, kteří se krátce po vašem narození odcizili. Váš otec se stal stínovou postavou, kterou bylo častěji slyšet než vidět. Téměř dvacet let jste se nesetkali. A vaše matka propadla paranoie a schizofrenii. Jak vás tyto události ovlivnily? Odrazily se ve vaší literární tvorbě?

Strach a vlastně i hrůza byly v mém dětství a dokonce i v dospívání často přítomné. Zda mě to vedlo k psaní hororu, je sporné. Od útlého věku jsem tento žánr miloval a aktivně jsem prožitek strachu v beletrii vyhledával. Kdysi jsem si říkal, jestli jsem si četbou nesnažil zaškatulkovat a odstranit skutečné hrůzy svého života, ale nemyslím si to – prostě jsem si vychutnával estetický zážitek. Myslím si však, že můj raný život mi dal témata, která se v mých dílech opakují: otec, který se stal obludou (povídka The Chimney, romány The Hungry Moon, The Darkest Part of the Woods a samozřejmě Půlnoční slunce), motiv vjemů, které se ukáží jako mylné (odvozený od mé potřeby od věku asi tří let rozlišovat, co si matka myslela, že je skutečné, od toho, co skutečné bylo), a časté odhalení horších věcí, než jaké se původně zdály.

Vaše první literární pokusy jsou zajímavé. Musím přiznat, že některé z nich mě překvapily. V pěti letech jste psal verše o svém psovi. Později uveřejněné v místním plátku Children’s Corner. V sedmi a půl letech jste napsal úvodní kapitoly nedokončeného románu Black Fingers from Space a krátce nato román Dogs in the Stratosphere inspirovaný dílem Clifforda Simaka. Začal jste psát poměrně brzy. Jak vzpomínáte na svá raná díla? Vzpomínáte na ně rád?

Verše jsou infantilní rýmy, které psalo pětileté dítě, jak říkáte. Black Fingers from Space stejně tak prozrazují nezralost autora, tehdy už o dva a půl roku staršího. I když jsem četl předčasně – Edith Wharton v šesti – máloco odhaluje dospělost nebo její nedostatek tak nemilosrdně jako psaní beletrie. Simakova imitace se ztratila a já si z ní nic nepamatuji, ale ostatní díla jsem přetiskl v naději, že lidi pobaví. Baví i mě.

V jedenácti jste napsal knihu Ghostly Tales, která obsahovala šestnáct povídek a báseň nazvanou Ghostly Tales. V čem tkví výjimečnost této sbírky? Měla zásadní význam pro vaši budoucí literární kariéru?

Zdaleka bych ji nenazval výjimečnou – spíš bych ji nazval důkladně odvozenou. Povídky jsem poskládal jako Frankensteinovo monstrum z kousků náhodně vypůjčených odjinud. Zásadní byla pouze v tom, že mi ukázala, jak moc se musím soustředit na jediný příklad, který se snažím napodobit.

Jedním z vašich největších literárních vzorů je spisovatel H. P. Lovecraft. Co vás přivedlo k jeho dílu a čím vás tento autor zaujal?

Když mi bylo osm a četl jsem knihu Barva z vesmíru, ohromila mě samotná intenzita strachu. Poté jsem narazil na další povídky, většinou kratší, roztroušené mezi antologiemi, ale až do roku 1960 neexistovala žádná jednotná britská paperbacková sbírka jeho beletrie. V tom roce vyšla kniha Cry Horror a mě ohromilo spojením prozaického stylu a eskalující struktury s cílem zprostředkovat podivné a cizí. Jeho mýtus mi připadal nesmírně sugestivní a evokující. To vše mě přesvědčilo, abych se pokusil napodobit jeho úspěch, jakkoli se mi to nedařilo. Časem jsem plně docenil neobyčejně pečlivou modulaci jazyka v jeho nejlepších dílech a význam jeho vyprávěcích struktur pro celkový účinek. Napsal jsem esej, v níž jsem z těchto hledisek analyzoval několik povídek, a dospěl jsem k závěru, že Krysy ve zdech jsou zásadním příběhem o jazyce.

V rozhovoru pro web Grimoire of Horror jste uvedl, že mezi vaše nejoblíbenější hororové povídky patří Barva z vesmíru, Bílí lidé a Vrby. Čím na vás tyto příběhy zapůsobily?

Určitě jsou to mé tři nejoblíbenější hororové povídky – Blackwood a Lovecraft pro svůj smysl pro hrůzu příliš cizí na to, aby se dala definovat, Machen pro to, že naivním hlasem s nesrovnatelnou jemností zprostředkovává děsivou hrůzu. Všechny tři povídky se čtou jako metafory něčeho, co je příliš velké, než aby to vyprávění mohlo pojmout, a co lze sdělit pouze tímto způsobem.

Lovecraft na vás měl velký vliv. Není tedy divu, že jste napsal mnoho povídek inspirovaných lovecraftovskou mytologií (např. sbírka The Inhabitant of the Lake and Less Welcome Tenants). Dokonce jste vydal sbírku lovecraftovských povídek New Tales of the Cthulhu Mythos (1980). Na co by si měli spisovatelé dávat pozor při psaní povídky inspirované Lovecraftem?

Kosmický rozsah, rozsáhlost vize, jazyková orchestrace, postupné hromadění sugestivních detailů směřujících k odhalení.

U povídky The Inhabitant of the Lake bych se na chvíli zastavil. V příběhu jste přišel s vlastním výmyslem: svazkem okultních nauk Zjevení Gla’Ki, sepsaným uctívači prastaré bytosti Gla’Ki. Nelze ji nepřirovnat k Lovecraftovu Necronomiconu. Inspirovala vás Lovecraftova tvorba? Pokud ano, v čem konkrétně?

Stejně jako předchozí generace lovecraftovců – Bob Bloch, August Derleth, Robert E. Howard – jsem si vymyslel zakázanou okultní knihu, z níž jsem mohl citovat odkazy. Byla to součást tvůrčí hry, k níž Lovecraft vybízel své spisovatelské přátele. Konkrétnější už inspirace být nemohla.

Zaujalo mě, že jste v sedmdesátých letech napsal tři románové adaptace slavných hororů – Frankensteinova nevěsta (Bride of Frankenstein), Draculova dcera (Dracula’s Daughter) a Vlkodlak (The Wolf Man). Je náročné adaptovat film do tištěného média?

Zastával jsem a zastávám názor, že kniha podle filmového scénáře a filmu má být vytvořena stejně pečlivě jako film podle tohoto scénáře. Byly napsány rychle, ale snažil jsem se zůstat co nejblíž filmům jak duchem, tak detaily. Do Vlkodlaka jsem ze scénáře přinesl představu, že vlkodlak je viděn pouze ze svého vlastního pohledu, což naznačuje, že k fyzické proměně ve skutečnosti nemusí dojít. Myslím, že celý projekt posílil mou profesionalitu a byl dostatečně zábavný.

V sedmdesátých letech jste napsal také řadu povídek situovaných do fiktivního města jménem Brichester. Co vás vedlo k vytvoření vlastního města, v němž jsou příběhy vzájemně propojeny?

August Derleth mi jeho vytvoření poradil už v roce 1961, jakmile si přečetl mé první povídky, které jsem (velmi nepřesvědčivě) zasadil do Arkhamu. Dne 6. října 1961 mi napsal:

“Dostal jsem vaše povídky, ale měl jsem čas přečíst si jen jednu nebo dvě z nich. Nechci se k nim obšírněji vyjadřovat, dokud je nepřečtu všechny, ale považuji je za kompetentní. Myslím si však, že byste měl rozhodně provést jednu změnu; a vím, že pan Wandrei jako spoluvlastník autorských práv by na tom trval, a to je vyjmout vaše povídky z lovecraftovského prostředí. Tedy, ponechat si bohy, knihy atd., ale vytvořte si vlastní místo. Tím by povídky získaly nesmírně větší autenticitu jako doplněk Mýtu, a ne jako pastišové kousky, pak bychom uvažovali o jejich knižním vydání v omezeném nákladu.

Navrhuji, abyste si vytvořil místo v pobřežní oblasti Anglie a přidal vlastní britské lokace. To by vaše povídky nijak výrazně nezměnilo, ale dodalo by jim to tolik potřebné nové prostředí a v mysli čtenáře by to nevyvolávalo přímé srovnání s Lovecraftem, protože z takového srovnání by nevyšly tak dobře, jako kdybyste měl pro povídky vlastní prostředí a místopis.”

V roce 1980 jste vydal knihu The Parasite. Byla komerčně úspěšná, ale vy osobně ji považujete za nejhorší román, který jste kdy napsal. Co byste na něm zpětně změnil?

Pochybuji, že bych ho vůbec napsal. Jediný zajímavý bod – astrální projekci – jsem vyřešil vynalézavěji a nápaditěji (doufám) v knize Born to the Dead, druhém dílu své trilogie. The Parasite je lajdácky vystavěný, často jen sled příhod, a přepsaný v záměrné potřebě být co nejděsivější, v neautentické snaze vnutit spisovateli i čtenáři zážitek, podobně jako D. H. Lawrence definici sentimentalismu.

Mírně navážu na předchozí otázku. Po úspěchu The Parasite jste v osmdesátých letech psal příběhy určené komerčnějšímu publiku. Z této éry bych zmínil tituly jako Nameless (1981), Incarnate (1983) a The Hungry Moon (1986). Jak na tuto éru vzpomínáte? Co jste si z ní jako autor odnesl?

The Parasite představoval záměrnou snahou vykouzlit komerční úspěch, přičemž jsem čerpal podněty od svých britských a amerických agentů. Vyšlo to, ale jen co se týče prodeje, a to mě osvobodilo od psaní knih, které nebyly tak vědomě vykonstruované. Nameless zdokonaluje metody z The Parasite a řeší obavy rodičů. Incarnate byl první z mých románů, který se vydal svým vlastním podivným směrem a vedl mě k tomu, abych ho spíš sledoval, než abych si ho předem příliš vymýšlel. The Hungry Moon byl sice pokusem vytvořit takový maloměstský rozsáhlý nadpřirozený hororový román, jakého dosáhli moji přátelé Steve King a Peter Straub. Obávám se, že v tomhle jsem naplno neuspěl, ale některé podivné scény románu se mi líbí.

Za zmínku stojí také éra devadesátých let, kdy podle vašich slov došlo k dočasnému úpadku hororu jako zboží. Kvůli tomu jste postupně přešel od hororů k příběhům o zločinu a sociálním odcizení. Jak jste se s touto změnou vyrovnával? Byla to cesta správným směrem, nebo slepá ulička?

Už předtím jsem napsal několik kriminálních románů: The Face That Must Die, The Count of Eleven, The One Safe Place. Ty jako by se přirozeně vyvíjely z děl, která jim předcházela. Rozdíl v devadesátých letech tkvěl v tom, že jsem takové knihy musel psát z donucení a vyhýbat se nadpřirozenu. Udělal jsem to, jakmile jsem našel témata, jimiž se moje představivost mohla zabývat – jinak psát neumím.

Tím se dostávám k románu Půlnoční slunce (1990), který letos vyšel česky v nakladatelství Golden Dog. Čím byste čtenáře na tento román nalákal? Proč by si ho měli přečíst?

Doufám, že si najde čtenáře, kteří ocení příběh plný hrůzy, jenž se snaží zachytit posvátnou bázeň. To byla moje ambice při jeho psaní, a když se po desetiletích ohlédnu zpět, myslím, že jsem dosáhl něčeho z toho, o co jsem usiloval. Chtěl jsem zahrnout pocit podivně cizího, co se dotýká vesmíru. Je to nadpřirozený horor, který se obejde bez násilí, místo toho se soustředí na atmosféru a troufám si doufat i na podivnou poetiku.

Jak začala spolupráce s nakladatelstvím Golden Dog? Jste se spoluprací spokojený?

Kontaktovali mě s nabídkou překladu některých mých děl a dohodu vyřídil můj agent John Jarrold. Těším se, až kniha vyjde.

Rád bych se na chvíli zastavil u románu Darkest Part of the Woods, který vyšel po přelomu tisíciletí, konkrétně v roce 2003. V něm jste se vrátil k nadpřirozenu. Považujete ho za jednu z nejdůležitějších knih své kariéry?

Určitě to byl návrat k tomu druhu beletrie, který píšu nejraději, a vlastně i ke kořenům, jelikož do jisté míry jako předlohu využívá Lovecraftův Případ Charlese Dextera Warda, což je přiznané odkazem na Josepha Curwena. Stejně jako u The Parasite mě intermezzo v psaní kriminálních románů uvolnilo, abych bez donucení tvořil právě takovou beletrii, jakou jsem si vybral (což neznamená, že se nepokusím napsat příběhy na témata navržená redaktory, pokud mě tato témata dostatečně zaujmou).

Máte za sebou bohatou tvůrčí kariéru. Má plodný autor jako vy nějaké plány do budoucna? Chystáte nový projekt?

Stále, dokud budu moct psát, a doufám, že občas lidi překvapím. Loni jsem například vydal monografii o Three Stooges, Six Stooges and Counting. Letos v listopadu vyjde nový nadpřirozený román The Incubations a mám dokončenou první verzi dalšího, An Echo of Children. Letos jsem také napsal několik nových povídek.

Tohle je moje poslední otázka. Co byste rád vzkázal svým fanouškům a čtenářům knih Golden Dogu?

Ať se vám všem daří a doufám, že moje věci rozjitří vaši fantazii.