ROZHOVOR: Pavel Pavelka
Rozhovor: Pavel Pavelka pro vás připravil Daniel Palička a představuje zajímavého jihočeského malíře, který už zásadně pronikl do designu některých knih nakladatelství Golden Dog. V rozhovoru se dozvíte o tom, co jej inspiruje, jak tvoří, ale i mnohem víc. Tentokrát tedy rozhovor s jiným umělcem než spisovatelem.
Kdy ses poprvé zamiloval do umění a co tě vůbec přivedlo k malování?
Asi se nedá říct, že by byl nějaký konkrétní moment, spíš to přirozeně vyplynulo, postupně. O svojí tvorbě ani jako o umění nesmýšlím. Možná by se zlomem dalo nazvat, když jsem začal malovat na plátno a zjistil, že to je pro mě ta správná technika, způsob, jak dokáži nejlépe vdechnout svým představám život.
Máš oblíbené umělce nebo umělecké směry? Pokud ano, které?
Směry úplně oblíbené nemám. Všude se asi najde něco zajímavého, obohacujícího. Rád bych třeba viděl naživo Rembrandtovy obrazy. Obecně mě spíš zajímá tvorba minulá než ta současná, současné tvorbě často nerozumím. Ale tím neříkám, že v současné tvorbě se nic nenajde. Opravdu rád bych viděl třeba obrazy polského malíře Zdzisława Beksińského.
Jak jsi řekl v jednom rozhovoru: „Já jsem vždy rád něco tvořil už odmala. Rád jsem si kreslil, často jsem překresloval různé ilustrace z knížek, co byly doma.“ Jak vypadaly tvé první dětské výtvory? Jaké dětské výjevy nebo ilustrace tě bavilo překreslovat?
Tak nebyly to úplně dětské výjevy. Můj otec se zabývá historií, takže doma bylo spousta knih na toto téma a ty spíše populárně naučné často měly pěkné ilustrace. Nejradši jsem měl ty, co se zabývaly středověkem a mezi nejoblíbenější patřily kapitoly zabývající se středověkým válečnictvím. Takže dominovaly výjevy z bitev. Takový “typický” dětský motiv…
Zprvu jsi začínal na kombinovaných technikách a digitálních ilustracích, později jsi přešel k akrylu na plátno, který sis jako umělec hodně oblíbil. V čem ti akryl vyhovuje a v čem se ti tato metoda zamlouvá víc než digitál?
Akryl nebo potažmo tradiční metody preferuji proto, že po dokončení mám něco v ruce, ne soubor v počítači. Uvědomuji si limity tradiční formy v dnešní době, ale jsem v tomhle asi dost konzervativní, nebo spíš staromódní.
Studoval jsi obor Design interiéru na Střední průmyslové škole ve Volyni, kde jste měli základy kresby a malby. Dal ti tento obor potřebné základy, které jsi následně plně zužitkoval na své vlastní umělecké dráze?
Určitě. Když nad tím přemýšlím, z čistě praktického hlediska, měl jsem, vzhledem k tomu, čím se nyní zabývám, asi studovat ještě víc výtvarně zaměřený obor. Na druhou stranu bych nepotkal spoustu skvělých lidí. A pravděpodobně kdybych studoval jinde, neměl bych teď asi dokončenou střední školu vzhledem k tomu, jaké životní události mě potkaly.
Malovat obrazy na plátno jsi začal v roce 2015. Tvým prvním obrazem byl portrét slavného spisovatele Edgara Alana Poea, který jsi namaloval akrylem na kus kartonu. Jak na tento svůj první výtvor vzpomínáš? A proč sis vybral právě Poea?
Byl to asi opravdu první výtvor akrylem. Zpětně viděno, měl jsem tehdy dost odvahy (nebo spíš nevědomosti a nezkušenosti), že jsem se pustil rovnou do anatomie obličeje. Na druhou stranu, Poe na fotografii, ze které jsem vycházel, má poměrně dost výrazných charakteristických znaků, takže se maloval líp, než kdybych portrétoval například sebe. To je jeden z důvodů proč jsem si ho vybral. Druhý je asi ten, že jsem v té době poslouchal stále dokola sbírku Jáma a kyvadlo.
Nelze opomenout ani dalšího velikána světového hororu H. P. Lovecrafta. Jeho tvorba na tebe totiž měla velký vliv. Některé z tvých obrazů jsou dokonce přímo inspirované konkrétními lovecraftovskými povídkami (Cesta do Providence, Federal Hill, Innsmouthská krev atd.), jiné zase autorovým životem nebo lovecraftovským světem obecně (např. Večeře v Providence). Myslíš si, že Lovecraftova tvorba, potažmo celá lovecraftovská mytologie je nepřeberná studnice nápadů? Pokud ano, proč?
Tohle je otázka, na kterou úplně nemůžu odpovědět, protože kdybych řekl, v čem je lovecraftovský svět nepřebernou studnicí nápadů (a pro mě opravdu je), vyzradil bych to, co bych někdy v budoucnu rád namaloval…
U Lovecrafta ještě chvíli zůstaneme. Dočetl jsem se, že tvými nejoblíbenějšími Lovecraftovými povídkami jsou Barva z kosmu, Slavnost a Volání Cthulhu. Čím tě tyto příběhy ohromily? Když jsi je poprvé četl, jaké v tobě zanechaly pocity?
Zanechaly ve mě ten známý strach z neznámého. To, že realita a příčetnost jsou křehké věci. A také to, že pod povrchem každodenního života se mohou odehrávat věci, které jsou mimo naše chápání a často mají původ v jiných časech a vesmírech. Myslím, že by Lovecraft byl rád.
Když se inspiruješ Lovecraftem, zajímalo by mě, jaký je tvůj vztah k hororu. Myslíš si, že hororový žánr může umělce inspirovat nebo nějak obohacovat? A je podle tebe strach skvělým hnacím motorem?
Můj vztah k hororu je velmi kladný, samozřejmě jsou formy, žánry a podžánry, které v oblibě nemám. Na začátku spousty mých obrazů, byla nějaká inspirace v hororovém příběhu, paradox je, že výsledné dílo strašidelné většinou nebývá. Nebo aspoň ne prvoplánově. Zní to asi divně, ale jako příklad mě napadá, kdybych měl malovat obraz na motiv Texas Chainsaw Massacre, nemaloval bych Leatherface nebo něco explicitního. Maloval bych tu vyprahlou krajinu, opuštěné auto u cesty, zrezivělou značku, která ukazuje absurdní vzdálenost do nejbližšího města a v dálce “zdánlivě” opuštěný dům. Jde mi převážně o atmosféru místa než o prvotní snahu šokovat. Většinou si u ostatních všímám, že to, co jim horor dal, je právě jen ta snaha zaujmout něčím prvoplánovým.
Strach je špatný hnací motor, činy vyvolané strachem jsou téměř vždy naprosto zoufalé. V jakémkoliv uměleckém projevu strach jako hnací motor nemůže absolutně fungovat.
Pro nakladatelství Golden Dog jsi vytvořil hned několik obálek. První z nich byla k románu Crota od Owla Goingbacka. Zajímavé je, že původně vznikly dvě odlišné varianty. Podle čeho se vybírala finální verze? Kdo měl při rozhodování poslední slovo?
Druhá verze vznikla z důvodu, že nemohla být použita první. Popis v knize se příliš rozcházel s tím, co jsem namaloval. A než aby došlo k digitálním úpravám, radši jsem namaloval jinou. Osobně si myslím, že druhá varianta je podstatně lepší, a jsem rád, že k tomu došlo.
Jak se ti kreslil výjev inspirovaný indiánskou kulturou? Co bylo na tvorbě obrazu se zvířecím motivem nejnáročnější?
Svým způsobem poměrně těžko, nikdy jsem se kulturou a zvyklostmi severoamerických indiánů nezabýval. A pro mě je poměrně podstatné vědět něco o věcech, co maluji. Byla by to studia na dlouho dobu, proto jsem se snažil, aby to bylo co nejvíc “neutrální”. O tom svědčí i druhá verze obálky.
Nejtěžší byla samozřejmě anatomie. Ta často dělá problémy lidem daleko zkušenějším, než jsem já.
Také jsi vytvořil obálku k románu Chapadla Černé hvězdy od Terezy Kadečkové a k básnické sbírce Na krchově koná se slavnost od Venci Votruby. Liší se tvorba obálky k románu a k básnické sbírce, nebo se postupuje úplně stejně, nehledě na zvolený literární útvar?
Ne, neliší. Nebo aspoň v těchto konkrétních případech se nelišila. Dohodli jsme se na motivu a pak jsem postupoval jako vždycky.
Tvým nejnovějším výtvorem je obálka k antologii Smečka. Když jsi ji vytvářel, měl jsi volnou ruku, nebo jsi musel nápady konzultovat s Martinem Štefkem a Jirkou Sivokem?
Když mě Jirka Sivok oslovil, měl poměrně konkrétní představu o vizuálním stylu obálky a motivem měl být samozřejmě pes. No a já jsem přišel s něčím úplně jiným. Nevím jestli je tak moc přesvědčil můj náčrt (moje náčrty jsou hodně orientační, nejedná se o nic propracovaného) nebo mi prostě věřili. Nakonec jsem je postavil před hotovou věc. Je ale pravda, že jsem se Martina Štefka několikrát ptal, zda mu nevadí, že je na obálce někdo, kdo je mu hodně podobný.
Kromě toho jsi se také postaral o vnitřní ilustrace, s čímž jsi dosud neměl moc zkušeností. Zároveň jsem se dočetl, že žádné konkrétní zadání jsi k jednotlivým obrázkům nedostal. Jak jsi tedy postupoval? Snažil ses co nejvíce vycházet z konkrétních příběhů?
Vždycky jsem si danou povídku přečetl a nějaký čas o ní přemýšlel. Chtěl jsem aby ilustrace co nejvíc reflektovaly děj povídky. Nechtěl jsem dojem z povídky, ale spíš konkrétní scénu. Sám takové ilustrace v knize preferuji.
Zkus čtenářům krátce popsat, jak postupuješ při tvorbě nějakého obrazu. Jak vypadá tvůj styl práce? Pracuješ systematicky, nebo tvoříš naprosto spontánně?
Jediné, co je spontánní, je prvotní inspirace. To, když mě obraz “napadne”. Pak už je vše systematické. Při skicování se snažím co nejvíc přiblížit představě v hlavě, snažím se eliminovat hluchá místa obrazu, doladit kompozici. V této fázi občas zjistím, že obraz nedokážu namalovat, a tak daný motiv odložím, nechám ho uzrát. Když se skica / náčrt podaří, pustím se do barvy. Tam je postup vždycky trochu jiný. Někdy začnu světlými a tmavými místy, jindy se vrhnu na konkrétní detail, o kterém vím, že by mohl být problematický.
Otázka na závěr: Je podle tebe umění brána do lidské duše?
Tohle je spíš filozofická otázka, o které by se dalo debatovat než ji přímo zodpovědět. Určitě tvorba odráží současné rozpoložení mysli, i když výsledná díla mohou být pravým opakem situace, která byla podnětem k vytvoření. Obrazy norského malíře Edvarda Muncha jsou často plné úzkosti a strachu. Odrážejí jeho pohnutý život a psychická onemocnění, se kterým bojoval. Známý obraz Výkřik jeho toho jasným důkazem. Karel Poláček napsal román Bylo nás pět těsně před odchodem do Terezína. A při svém vzdělání a společenském rozhledu už asi tušil, co Konečné řešení židovské otázky bude znamenat a co mu osud nachystal. Přesto napsal knihu plnou hřejivého humoru, která dokáže i nyní čtenáři navodit příjemnou náladu.