Rozhovor o knize Polské noční můry

Rozhovor o knize Polské noční můry poskytl Honza Vojtíšek, editor a překladatel knihy, od kterého vlastně vzešla myšlenka, že by se něco takového mohlo vydat.

Proč zrovna polský horor? Co tě k němu přivedlo? Co tě na něm fascinuje?

Technicky vzato mě k němu přivedla asi má znalost polštiny. A taky je to projev toho, že spoustu věcí, které mám rád, mají v Polsku ve větším rozsahu než u nás. Horor je jednou z těch věcí. Navštívil jsem pár internetových stránek, postupně si začal psát s několika lidmi, pak už oslovoval přímo autory a autorky. Fascinuje mě na něm jeho rozsáhlost a různorodost.

Jak vnímáš postavení literárního hororu v Polsku v porovnání s jeho pozicí v České republice, ať už z hlediska kvality a počtu vydávaných knih, tak z pohledu toho, jaký je o horor zájem mezi čtenáři?

Tohle už říkám trochu jako mantru. Když jsem si v roce 2015 udělal okružní cestu Polskem po několika autorech a lidech, kteří polský horor pomáhají budovat, bavili jsme se o hororu v Česku a Polsku s Robertem Cichowlasem. Ptal jsem se ho na to, čím to je, že je horor obecně a domácí horor v Polsku tak rozjetý. On sám prohlásil, že je mu záhadou, proč to v Česku není lepší, protože podle nějakého tehdejšího průzkumu přečetl Čech za rok průměrně 12 knih zatímco Polák ani ne jednu celou. Ono by se to, samozřejmě, dalo vysvětlit třikrát větší populací, ale shodli jsme se s Robertem na tom, že tím to úplně nebude.

Horor, ať už obecně nebo čistě domácí, je na tom v Polsku mnohem lépe než v Česku. Vychází více autorů a autorek, některým zahraničním u nás dosud pořád nic nevyšlo, pořádají se tam cony, na které jezdí zahraniční autoři – častým návštěvníkem je doslova miláček polských hororových fanoušků Graham Masterton, párkrát byl v Polsku už i Edward Lee, jemuž tam vyšly skoro dvě desítky knih (od Grahama Mastertona doslova desítky, na vlastní oči jsem viděl celé police nacpané jen jeho knihami).

Vycházelo a vychází několik časopisů, hodně je tam rozjetá hororová publicistika (věc, co u nás dost chybí), probíhala tuším hned dvě ocenění domácího hororu. Co se týče jednotlivých vydání různých titulů, Polsko je daleko, daleko před námi.

Největší rozdíl a to, v čem máme Polsko hodně co dohánět, vidím v přístupu k domácímu hororu. Poláci si ho mnohem více váží a podporují ho, vychází spousta antologií, sbírek i románů. Zatímco my jsme v porevolučním období možná v nějaké druhé, třetí vlně autorů a autorek, v Polsku jede už minimálně pátá šestá. Nová jména už nestíhám registrovat a seznamovat se s jejich tvorbou. Samozřejmě se to lepší už i u nás, ale řekl bych, že jsme aktuálně srovnatelní s Polskem tak v roce 2015, kdy jsem tam byl na té návštěvě, prolézal knihkupectví a vybíral si z mnoha hororových titulů. Na druhou stranu, takový Carlton Mellick III vyšel samostatně knižně dříve u nás než v Polsku, což je, vzhledem k tomu, jak je bizarro (i v domácí míře) v Polsku rozjeté už několik let, trochu zvláštní.

Má polský horor nějaké své specifické rysy? Vidíš v něm nějaké společné trendy s hororem u nás? Anebo jsou zde spíše rozdíly?

Samozřejmě své specifické rysy má, ale jsou zde i ty společné trendy, byť v Polsku se tedy rozjíždí dříve. Za specifický rys polského hororu bych určitě označil reflexi polské emigrace. S polskými hrdiny žijícími v USA, Německu či Anglii vzniklo a stále vzniká hned několik románů a povídek. Za společný rys bych považoval zapojení humoru a takový ten trochu švejkovský styl „když se něčeho bojím, vysměju se tomu“. Obzvláště polské socialistické filmové horory (a to i když zpracovávají zahraniční předlohy) jsou mnohdy stejně zábavné jako strašidelné. No a pak je to slovanská mytologie a historie. V Polsku to už jede na plné pecky, skoro už každý druhý příběh obsahuje slovanské prvky, někteří autoři prakticky nepíší nic jiného, u nás se to teprve (znovu?) rozjíždí.

V knize Polské noční můry najdou čtenáři celkem 17 povídek. Jak probíhalo oslovování autorek a autorů? Jaká byla kritéria pro jejich výběr?

Můj výběr by se dal rozdělit do tří kategorií. Do první patří konkrétní povídky, které jsem tam chtěl, protože jsem je četl a líbily se mi. Ty tvoří možná až půlku antologie. Do druhé kategorie patří autoři, které jsem tam chtěl, protože jejich tvorbu znám, a o nějakou povídku je požádal. Tady jsem pak zohledňoval hlavně aby se povídka líbila mně a aby byly povídky v antologii pestré. U některých autorů a autorek jsem vybíral z více povídek.

No a třetí kategorie je zvláštní a patří do ní jediná autorka, kterou jsem do té doby vůbec neznal a tou je Agnieszka Biskup. Její povídku mi nabídla Dagmara Adwentowska, kterou jsem pro antologii oslovoval (vydaly spolu povídkovou sbírku). Já si tu povídku přečetl a okamžitě se mi zalíbila. Neváhal jsem ani chvilku. Zajímavé je, že jsem pak postupem času zjistil, že mám od Biskup doma v různých antologiích, které jsem ještě nestihl přečíst, povídek více. Přečetl jsem si je a tvorbu Biskup si fakt zamiloval. Píše zvláštně znepokojivé a temně ujeté příběhy.

Máš v knize svou oblíbenou povídku, která tě opravdu dostala? Proč zrovna tahle?

To je jako ptát se rodičů, které dítě mají raději. Ale nemám rád vytáčení se z otázek, takže (trochu po svém)… Z mého pohledu jsou, samozřejmě, v antologii jen dobré a skvělé povídky. Každá mě zaujala něčím jiným, stylem, atmosférou, nápadem, formou… Uvědomuji si, že vkus lidí je různý, obsahově jde o hodně pestrou záležitost a při tom počtu si myslím (a doufám), že pocitově na tom čtenáři budou hodně dobře.

Na otázku jsem částečně odpověděl už předchozí odpovědí. Asi nejvíce mě zaujala povídka Záplaty Agnieszky Biskup. Je fakt divná, působivá a dost nakopává představivost. Nerad to ohledně její tvorby zmiňuji, protože to může zkreslit pohled na ni, ale píše zvláštně ujeté a úchylné příběhy. Přitom jsou tak nějak normální, v rámci žánru.

Hodně zajímavá je povídka Bestie Carly Mori, ta původně nabízela (a snažila se prosadit) jinou povídku, ale Bestie mi přišla výživnější. No a hodně působivá a zvláštní (tím mým oblíbeným stylem) je povídka Dawida Kaina, mistra polského bizarra. Z ní mi fakt přecházel mráz po zádech.

Kdybys měl čtenářům doporučit nějakého polského autora, který tě nikdy nezklamal, kdo by to byl?

Stefan Grabiński. Z těch současných Łukasz Radecki, Agnieszka Biskup, Łukasz Henel, Agnieszka Kwiatkowska a Karolina Kaczkowska.

Polské noční můry jsou jednorázový projekt, nebo chceš více mapovat polský horor pro české čtenáře?

Tak technicky ho překlady povídek do Howarda a tu a tam nějaké antologie mapuji už nějakých deset let. Určitě bych byl rád, kdyby u nás vyšlo hned několik knih polských autorů a autorek, jsem schopný vyseknout seznam minimálně deseti knih, co bych chtěl vidět v češtině. A i co se týče nějakých výběrových antologií, tak nějaké dva tři speciálně zaměřené tituly by se daly taky ještě nějak sestavit. U nás se ale na Polsko ani nakladatelé, ani vydavatelé časopisů a internetových stránek moc nezaměřují. Takže je jenom to, co stíhám.

Jsi sám autor, jaké jsou tvé aktuální plány jako spisovatele, nikoli jako překladatele?

Plány se občas časově trochu míjejí s realizací, ale už se to zlepšuje. Aktuálně jsem před poslední zatáčkou do cílové rovinky s projektem Sešívance: Druhý steh, což je sbírka povídek, které píšu společně s dalšími autory a autorkami, tentokrát kromě tradičního Česka, Polska a Slovenska se záběrem až do Finska, USA či Belgie. Chybí poslední čtyři povídky, ale všechny z nich jsou už v nějaké fázi procesu.

Další aktuálně tvořenou věcí je leporelo Bafni na něj, které vytváříme společně s ilustrátorem Jiřím Dvorským. Jo, je to knížka pro děti. Myslím si, že to tady chybí a její tvorba mě fakt hrozně baví.

Snad ještě letos by měla vyjít má první nehororová kniha Bezejmenná touha, což bude částečně snad i takový experiment. Rád bych letos do konečné verze zpracoval kratší román, co jsem napsal loni (chybí úpravy po betačetbě, chtěl bych pár věcí přepsat) a nabídl ho nakladatelství. Mám tu taky napsanou jednu novelu, tak snad vymyslím, co s ní. Zkusil bych napsat dvě tři povídky, jejichž náměty se mi poslední dobou honí hlavou a skládají se do reálnější podoby. Možná se pustím do své první nebeletristické knihy. Já mám vždycky nějaké plány a pořád musím něco dělat, ale zbytek to už jsou jen takové mlhavé vidiny, které se nemusí stát skutečností.