ROZHOVOR: Eliška Drongová

Článek ROZHOVOR: Eliška Drongová připravila Madla Pospíšilová.

Eliška Drongová je snílek, většinu času uzavřená ve své hlavě, což často přenáší na klávesnici. Pracuje v chráněné dílně Dejskart – ruční práce od třídění čajů po drhání klíčenek a sklenicových luceren.

Příběhy vymýšlela už odmalička. Bujná fantazie se projevovala příběhy pro kamarády, později sepsáním několika naivních prvotin. Inspiraci tehdy brala prakticky v čemkoli kolem sebe, a to trvá dodnes.

Při psaní se snaží využívat zkušeností ze svých zálib – studia a samostudia přírody, tajemna, historie a mnoha dalších.

Jak se cítíš po vydání své první knihy?

Úžasně. Ze začátku tam byla velká nedůvěra, jako že něco takového se mi přece nemohlo podařit, ale teď, když už je venku a viděla jsem i recenze, dostavila se hrdost a uspokojení, že se příběhy lidem líbí a baví je.

Kdy jsi začala poprvé psát? Co bylo popudem k tomu, abys své texty nabídla nakladateli k publikování?

Tady si těžko vzpomínám. Různé strašidelné historky jsem si vymýšlela odmalička. Jako mrně jsem si zkusila udělat i komiks o duchovi. Psaní mě lákalo hodně dlouho, dokonce jsem zvažovala, že bych zkusila studovat novinařinu, ale bylo mi to rozmluveno kvůli nepraktičnosti oboru. Vážněji jsem to začala brát až na střední, když mi češtinářka pochválila zrýmovanou slohovku. Tehdy jsem v tom zahlédla smysl a donutila jsem se nějaký příběh konečně dopsat do konce. Nebylo to nic moc, a tak jsem na sobě začala pracovat.

K pokusům o publikaci mě pak vedla spolužačka Lenka Albertová, která jednu dobu dokonce vyžadovala pokračování mých příběhů. To byla velká motivace a dodalo mi to odvahu k soutěžím. Pak už to šlo samospádem – chtěla jsem se zlepšit, a tak jsem prostě studovala, hledala cesty a postupy, zkoušela. Psaní se v tomhle moc neliší třeba od sportu, člověk, i když má talent a vlohy, pro svůj rozvoj musí něco udělat.

Byla cesta, která vedla k vydání tvé debutové povídkové sbírky, přímá nebo klikatá?

Myslím, že na to už jsem tak nějak odpověděla v předchozí otázce. Bylo to klikaté a vlastně náhoda na několikátou. Úplně první soutěž, které jsem se účastnila, byla pořádána webem, který provozuje můj současný nakladatel. Povídka nedopadla úplně zle, skončila jsem zhruba v polovině a od jedné čtenářky jsem dostala i zpětnou vazbu. Druhý ročník skončil katastrofálně, ne umístěním, ale kvůli naprostému nepochopení prvků, které jsem tehdy použila. Zhodnocení čtenářky mě zchladilo a horor jsem na čas opustila, protože jsem si myslela, že na něj nemám. Přimělo mě to ale hledat rady, jak na sobě zapracovat.

To mě přivedlo k dnes už neexistujícímu webu Triumvirát, kde jsem díky článkům ledacos pochopila a v dalších soutěžích jsem si už vedla lépe. Pořád jsem se ale soustředila na fantastiku a sci-fi. Horor jsem psala jen tak do šuplíku. Když jsem pak svůj fantasy/sci-fi román nabízela různým nakladatelstvím, zjistila jsem, že hororů mám už docela dost, a když se jedna z povídek líbila v Howardovi, kde jsem to zkoušela jak jinak než přes soutěž, tak jsem je zkusila nabídnout Martinu Štefkovi a motyka vystřelila, povídky se líbily.

Co tě inspirovalo k napsání Zkazek z Nefritové knihy?

Příběhy vznikaly postupně, v dlouhém časovém horizontu, takže mají různé inspirace. Třeba Poslední vznikl díky článku na Triumvirátu, kde si Karel Doležal stěžoval na trendy vyvolané popkulturou a jako příklad uváděl posledního jednorožce, kdy se jeden rok ve všech soutěžích objevovali právě poslední jednorožci a přál si, aby se aspoň jednou objevil nějaký nasraný rohatý koník, co jde své kamarády pomstít. Koncept Nefritové knihy jako předmětu z některých příběhů zase zčásti inspiroval Necronomicon mého milovaného Lovecrafta. Myšlenka, že všechno, čemu dáme nějakou formu se stává existující věcí, a pak tradičním spojením nefritu se štěstím, kde jsem si pohrála s perspektivou pojmu štěstí – pro dědu z příběhu Tehdy na táboře určitě ne, ale pro Ferka ano. A Zlá voda vznikla po přemýšlení o vzteklině.

Máš nějaký oblíbený příběh z této sbírky?

Asi Podivný incident, líbí se mi neurčité tajemno a nepochopitelnost popsaného jevu. Myslím, že tam se mi podařilo přiblížit Lovecraftovi a jeho Barvě z kosmu.

Jak postupuješ při promýšlení postav a děje? Jsi intuitivní autor, nebo musíš mít vše promyšlené do detailu?

Zařadila bych se někam mezi. Pro začátek potřebuju intuici, nápad, který začnu rozvíjet a jak ho rozvíjím, buduju si k němu kostru a dohledávám informace. Z prvního draftu, který často zůstane jen v hlavě, vybírám to, co se mi zdá nejlepší, a zbytek doladím. Občas tomu říkám pěstování hrášku – zaseju víc semínek, vyberu si ta nejlepší a k nim přidělám podpěru, ať pěkně rostou.

Jak dlouho ti trvalo napsat tuto sbírku povídek?

Povídky se scházely několik let. Původně jsem s nimi neměla plány, šlo jen o uvolnění přetlaku ve fantazii a nápady, co se nehodily jinde. Byly čistě šuplíkovým psaním.

Co tě na žánru hororu přitahuje?

Jako čtenáře tajemno a uvolnění od strachu. Trpím úzkostmi, ty stavy jsou občas opravdu zlé. Do toho se na nás ze všech stran valí tolik hrozivých zpráv… Horory jsou bezpečné, jak řekl pan Coreander Bastienovi ve zfilmované verzi Nekonečného příběhu. Můžu se u nich bát, otupit nervy proti stresovým hormonům, a pak zavřít knížku nebo vypnout film a vše je zase v pohodě. Venku na mě nebude číhat ani záhadná barva sající život, ani děsivý Wilbur Whateley. Uvolním tím stres a zůstanu v bezpečí.

Jako autorku mě asi lákají ty možnosti. Prozkoumat temnou stránku, dotknout se vlastních démonů, ukojit božský komplex a zároveň zpracovat vlastní strach. U některých příběhů je tam i jisté hledání spravedlnosti, která ve světě mnohdy na první pohled chybí.

Kdybys mohla mít jakoukoliv magickou schopnost jednoho z hrdinů či hrdinek z tvých povídek, jaká by to byla?

Asi bych chtěla moc bytosti z povídky Hranice nekonečna. Být její podstatou.

Máš před, při či po psaní nějaké rituály či zvyky?

Většinou je to o načasování. Píšu v určité denní době, snažím se nefixovat na konkrétní hodinu, protože mám sklony k obsesím, ale třeba povídky píšu zásadně dopoledne a díla, co považuji za hlavní zájem, zase v podvečer. A při psaní poslouchám, nejčastěji hudbu, ale někdy mě zaujme i video z YouTube – melodie mě inspirují, pomáhají mi tvořit atmosféru nebo krajinu pro příběh a scénu. Danou písničku či video pak poslouchám pořád a pořád dokola, třeba i týdny, než vyčerpám zdroj nebo dokončím daný prvek a přesunu se dál. Mí blízcí z toho občas šílí.

Inspirovaly nějakou povídku skutečné události?

Pláž Morového ostrova byla inspirována historií ostrova Poveglia, Vypaření událostmi v Benningtonském trojúhelníku a Studna snad už mizejícím zvykem, jak se zbavit nechtěných koťat na dědinách. A pak ještě Tehdy na táboře, tam bylo zdrojů víc, ale obecně by se dalo říct, že šlo o postavení etnických menšin, které se v mnoha částech světa stále setkávají s menším zájmem policie v případě spáchání zločinu na nich. Ale inspirace to byla velmi volná.

Který autor tě nejvíce ovlivnil v počátcích tvého psaní?

Jednoznačně Lovecraft. King má taky svůj podíl. Jinak mě neovlivnil ani tak autor, jako spíš jednotlivá díla.

Měla jsi někdy noční můry z vlastních příběhů?

Spíš naopak, moje příběhy často vychází z mých snů.

Baví tě následné revidování a upravování textu, nebo tento proces z duše nenávidíš?

Na Zkazkách bylo k mému vlastnímu překvapení poměrně málo práce, aspoň pro mě, a docela jsem si to užívala. Ale u jiných textů, které jsem předělávala i víc než třikrát, moje frustrace docela rostla.

Kdybys měla strávit den s jednou z postav tvých povídek, která by to byla a proč?

Asi Lucka ze Studny. Miluju kočky, určitě bychom si měly co říct.

Jaké máš další plány do budoucna jako spisovatelka? Nač se mohou tví čtenáři těšit?

Momentálně se intenzivně věnuji práci na příběhu o harpyjích a snažím se to udržet jako dobrodružnou fantasy. Mám taky pár nápadů na další hororové povídky a v hlavě už mi nějakou dobu kvasí i delší horor říznutý fantastikou, ale k tomu se budu muset časem dokopat.

Je nějaký žánr, o kterém rozhodně víš, že ho psát nebudeš?

Že bych do něčeho rozhodně nešla se říct nedá, ale mám něco, čemu se snažím vyhýbat.

Cokoliv podle skutečných událostí. Nemám moc ráda, když se musím v tvorbě výrazně omezovat a skutečnost je svazující a pro mě až příliš pravděpodobná. Ve svých příbězích od toho utíkám. Navíc je to o dost náročnější na přípravu, zjistit si fakta, přesnost… I když se snažím ve svých příbězích mít realistické prvky, neměla bych z takového psaní radost.

A naopak. Je nějaký žánr, který tě láká vyzkoušet?

Hodně experimentuji, takže se nebráním v podstatě ničemu. I to podle skutečných událostí bych zkusila, přestože vím, že to není můj půllitr kofoly. V rámci výzvy bych do toho šla, ale musel by tam být ten stimul a motivace. Každý žánr totiž člověka něco naučí a něco mu dá, co pak může použít jinde.

Mohou tě čtenáři potkat na nějaké literární akci? Chystáš se třeba na Svět knihy či nějaký con?

Ráda bych, ale můj zdravotní stav a finanční situace s ním spojená mi nedává moc možností. Bez dozoru se prakticky nedostanu z města, kde žiji. Doufám, že až bude synovec starší, objedu nějaké akce se sestrou a třeba i s ním. Tajně sním, že to jednou zvládnu zase sama. Kdo ví, život je plný překvapení.