ROZHOVOR: David Demchuk
Rozhovor: David Demchuk je dalším příspěvkem, který si připravil výborný Daniel Palička. Poznejte více tohoto skvělého kanadského autora, který se u nás představil románem X. Golden Dog jej vydal v roce 2023.
Překlad: Martin Štefko
Pocházíte z Kanady. Jde o rozlehlou zemi, která turisty zaujme především svými přírodními krásami. Která místa máte na své zemi nejraději a proč?
Kanada je velká a krásná země, mezi jejímiž břehy se nachází všechny druhy krajiny. Pocházím z Winnipegu z prérií poblíž středu země a nyní žiji na Newfoundlandu, velkém členitém ostrově na východním okraji země. K mým oblíbeným místům patří Skalisté hory, Torontské ostrovy v jezeře Ontario, uličky starého Montrealu a přístav v Saint John’s s výhledem z úžin na Atlantický oceán.
Kanada má také bohatou mytologii plnou různých bytostí a příšer. Máte nějaké oblíbené? Pokud ano, které?
To je pravda! Mnoho našich nejznámějších legend pochází od původních obyvatel, jejichž zemi jsme kolonizovali, nebo od prvních přistěhovalců, kteří si s sebou do nové země přinesli svou víru. V Newfoundlandu stále ještě někteří lidé věří ve víly podobně jako v Anglii a Irsku. V mé rodné provincii Manitoba žijí ukrajinští prarodiče, kteří varují před rusalkami v mnoha malých jezerech rozesetých po krajině. A na západě máme Sasquatche i příšeru zvanou Ogopogo, která prý žije v jezeře Okanagan.
Váš otec se narodil na Ukrajině a později se s prarodiči přestěhoval do Kanady. Prý dokonce bojoval v Queen´s Own Rifles of Canada během druhé světové války. Byl pro vás otec inspirací?
Velmi. Do Kanady přišel se svými rodiči, když byl ještě docela malý, protože utekli z Ukrajiny přes Polsko a dostali se na venkov Manitoby, kde žili po boku dalších ukrajinských přistěhovalců a hospodařili na vlastní půdě. Bojoval ve druhé světové válce a zranily jej šrapnely, z nichž některé mu nikdy nebyly z těla vyjmuty. Byl to laskavý a vlídný člověk a velmi mě podporoval v době, kdy se mnoho homosexuálních dětí svým rodičům odcizilo. Velmi mi chybí.
Narodil jste se ve Winnipegu. V roce 1984 jste se však přestěhoval do Toronta. Co vás k tomuto kroku vedlo? Bylo pro vás tehdy náročné opustit rodné město a zvykat si na nové prostředí?
Byl to pro mě obrovský krok a je to opravdu věc, kterou můžete udělat, jen když jste mladý a nemáte představu, co to obnáší. V té době jsem se zajímal o kariéru v divadle a Toronto jako největší město v zemi nabízelo nejvíce možností, jak se umění věnovat. Bylo tam také mnohem víc volných pracovních míst než ve Winnipegu, takže i to rozhodlo. Celý ten první rok byl velmi náročný, ale také vzrušující, protože jsem navázal nová přátelství a tvůrčí vztahy. Trvalo však asi tři nebo čtyři roky, než jsem se ve městě začal cítit skutečně jako doma.
Máte na kontě mnoho divadelních her. Jmenujme třeba Rosalie Sings Alone (1985), If Betty Should Rise (1985) nebo Mattachine (1991). Jak zpětně nahlížíte na svou divadelní tvorbu z 80. a 90. let?
Bylo to pro mě jako pro spisovatele důležité a formativní období a velká část mé divadelní práce byla pro mě způsobem, jak se dozvědět víc o sobě a o tom, jak vidím svět. Divadlo je ze své podstaty médium spolupráce a já jsem do značné míry osamělý tvůrce, takže to představovalo určitou výzvu. Celkově to však bylo velmi obohacující období mé spisovatelské kariéry, které se stalo základem všeho, co jsem od té doby napsal.
Na chvíli bych se pozastavil u hry Touch (1986). Ta byla zahrnuta do knihy Making Out, první antologie kanadských divadelních her napsaných homosexuálními spisovateli. V čem byl Touch zásadní pro vaši kariéru a čím se lišil od jiných kanadských dramat tehdejší doby?
Touch byla krátká hra, kterou jsem napsal pro Rhubarb Festival, místní akci produkovanou torontským queer/experimentálním divadlem Buddies in Bad Times. Byla v podstatě o dvou nahých mužích, milencích, kteří diskutují o tom, jakou roli v jejich vztahu hrála gay pornografie a jak formovala jejich sexuální přitažlivost a identitu. Touch byl pro mě zlomový, protože to bylo explicitně sexuální a explicitně queer dílo se silným metatextovým aspektem v době, kdy vrcholila kulturní úzkost z HIV/AIDS a queer sexuality. V tom roce získalo nejvyšší kanadskou divadelní cenu v kategorii malých inscenací, což bylo úžasné, a v zemi zůstává milníkem pro gay divadlo.
Po 1. polovině 90. let jste se začal plně věnovat práci v Canadian Broadcasting Corporation (CBC). Co tehdy obnášela práce v rádiu a čeho jste musel dosáhnout, abyste se mohl prosadit na rádiové stanici?
V té době jsem pracoval hlavně v administrativních funkcích, ale rozhlas jsem znal jako tvůrčí médium a naučil jsem se mnohem víc, když jsem pracoval po boku novinářů, dokumentaristů, producentů, spisovatelů a dalších tvůrců v oboru. Krátce jsem moderoval a spoluprodukoval pořad o hudbě a mluveném slovu s názvem Minutes to Midnight, který měl zajímavý experimentální zvukově-kolážový formát, na který jsem dodnes velmi hrdý.
Kromě toho jste také napsal několik rozhlasových dramat (např. Alice In Cyberspace, Alaska nebo The Island of Dr. Moreau). Jak se liší psaní tradičních divadelních her a rozhlasových dramat? Co je pro vás náročnější?
Tvůrčí výzvou u rozhlasu obecně a rozhlasového dramatu zvlášť je vytvořit v mysli posluchače pohlcující prostředí pouze pomocí hlasů a zvuků. To bylo v době, kdy jsme ještě museli vytvářet zvukové efekty ve studiu pomocí neobvyklých předmětů a nástrojů a nahrávat a míchat na páskách. Digitální záznam a střih si teprve razily cestu do tohoto média a samozřejmě ho brzy promění. V běžném divadle máte zpravidla k dispozici prostor pro představení a fyzické prostředky, které vymezují hranice toho, co můžete ztvárnit. V rozhlasovém dramatu můžete posluchače vzít kamkoli, co si jen dokážete představit, pokud k tomu dokážete použít zvuk. Přesto jsme v průběhu let zažili řadu ohromujících experimentů se zvukem a nahrávkami v divadle, které kombinovaly to nejlepší z obou světů.
Nyní přejdu k vaší literární tvorbě. Debutoval jste románem The Bone Mother (2017). Zaujalo mě, že původně jste jej zamýšlel jako divadelní hru pod názvem The Thimble Factory, od původní vize jste však upustil. Proč jste nakonec upřednostnil románovou formu?
Už když jsem poprvé připravoval monology, z nichž se hra skládá, napadlo mě, jestli by to nešlo i jako kniha. Jevištní verze se skládala ze třinácti monologů a já jsem jich napsal patnáct nebo šestnáct s tím, že několik z nich se do konečné verze nedostane. Zjistil jsem, že mi přicházejí nezvykle rychle a snadno, a tak jsem se přinutil napsat jich víc než dvacet. Při inscenování hry jsem oslovil přítele, který vydal řadu hororových románů, Tonyho Burgesse (Pontypool Changes Everything), a požádal ho, zda bych mu mohl text ukázat v naději, že ho doporučí některému ze svých nakladatelů. Ten mě nesmírně povzbudil a přímo se zasloužil o to, že kniha vyšla. Navždy mu budu vděčný.
V románu hraje velkou roli ticho. Myslíte si, že ticho může být neviditelný zabiják?
Rozhodně. Ve všech mých románech jsou momenty, kdy někdo, kdo by mohl změnit běh událostí a možná i zachránit životy, mlčí ze strachu, studu, apatie nebo nemístné loajality, a výsledek je katastrofální. Nemluvit může být snadné, protože je to skoro jako neudělat rozhodnutí nebo nepodniknout akci, je to velmi často nechat něco stát a racionalizovat, že by se to stalo tak jako tak, nebo že se člověk při tom může obětovat. Všichni máme hlas a jsme morálně povinni ho používat, ale bohužel ne všichni to dělají.
Česky vám u nakladatelství Golden Dog vyšel román X (v originále Red X) pojednávající o záhadných vraždách v torontské komunitě homosexuálů. Zápletka se odehrává hned v několika historických rovinách. Začínáme v roce 1984 a s každou kapitolou se postupně dostáváme do současnosti. Když jste knihu psal, jak jste postupoval? Dělal jste si detailní rešerše, aby jednotlivá období působila věrohodně?
Provedl jsem velký výzkum, ale také jsem chytře začal rokem 1984, kdy jsem poprvé přijel do Toronta, protože jsem měl velmi jasné vzpomínky na to, kdy jsem poprvé přijel do města, na první byt, v němž jsem bydlel, na restaurace, ve kterých jsem jedl, na hudbu, na kterou jsem tančil, a na místa, kde jsem tančil, a samozřejmě na filmy, co jsem viděl. To byl silný začátek románu a tato první kapitola vytvořila jakousi šablonu pro ostatní kapitoly a způsob, jakým budu čtenáři předávat historické informace. Každý příběh má svou vlastní formu budování světa, i když si myslíme, že je to specificky termín používaný ve sci-fi a fantasy. Bylo pro mě důležité vybudovat svět, který čtenáři sami poznají a zapamatují si ho, aniž by zpomalil nebo ztratil nit samotného příběhu.
Na románu X mě zaujala netradiční forma vyprávění. Využil jste paralelní kompozici a zápletku jste vyprávěl přes dvě zdánlivě nesouvisející dějové linie. V jedné sledujeme osudy mnoha různých postav, v druhé prezentujete své názory a vzpomínky prostřednictvím deníkových zápisů. Chtěl jste ukázat, že literatura je médium, ve kterém je možné experimentovat? Myslíte si, že jsou v hororu experimenty na místě?
Jsem velký experimentátor, a to zejména pokud jde o strukturu a formu. I když se snažím, aby mé psaní bylo přístupné poměrně širokému okruhu čtenářů, myslím si, že přistupovat k formě příběhu nečekaným způsobem vytváří nové vztahy mezi čtenářem a textem a potenciálně zvyšuje angažovanost a účast čtenáře. Myslím, že to platí zejména pro horor, který považuji za nejpružnější žánr v tom smyslu, že jeho publikum vždy hledá něco nového a aktivně vyhledává nové hlasy, postavy, prostředí, struktury a formy s jediným cílem: bát se, ať už si to definujeme jakkoli. Někteří z našich nejodvážnějších a nejinovativnějších stylistů pracují v žánru hororu nebo v žánrech příbuzných hororu, od Carmen Marii Machado a Samanty Schewblin po Otessu Moshfeghovou, od Iaina Reida a Kelly Link po Chucka Palahniuka a George Saunderse. Horor mění tvář fantastiky. Je to vzrušující doba pro čtenáře hororu.
V roce 2025 vám u Soho Press (US) a Titan Books (UK) vyjde román The Butcher´s Daughter. V čem bude odlišný od vašich předchozích knih?
The Butcher´s Daughter je viktoriánský gotický thriller s hororovými prvky, ale na rozdíl od mých předchozích románů nemá žádné zjevně nadpřirozené aspekty. Jedná se o epistolární román, který je z velké části vyprávěn prostřednictvím korespondence, ale prokládán je i dalšími dokumenty. Je to také můj první román se spoluautorkou Corinne Leigh Clark. Tento román je jejím debutem.
Kromě románů jste také napsal mnoho povídek. Zaujal mě například vánoční příběh Anoushka The Christmas Spider (česky Vánoční pavoučice Anuška), který je založený na staré ukrajinské legendě. Z jaké legendy jste při psaní vycházel a co vás k ní přivedlo?
Je inspirována klasickou ukrajinskou legendou Vánoční pavouk – značně rozšířenou a přetvořenou. Vždycky jsem ji slýchal vyprávět o chudé rodině, která si nemohla dovolit ozdobit stromeček a bála se, že nedostane od Krista požehnání. Jejich tíživou situaci zaslechne pavouk, který jim stromeček ozdobí svými třpytivými pavučinami a požehnání od Krista si přece jen zajistí.
Patříte k zástupcům queer literatury. Jak vnímáte reprezentaci LGBT komunity v hororu a literatuře obecně?
LGBT literatura je stále malým koutkem velmi početné literární komunity a vydavatelského průmyslu a horor je ještě menší podmnožinou. Lesby, gayové, bisexuálové a transsexuálové jsou obecně nedostatečně zastoupeni a donedávna byli odsouváni do vedlejších rolí komických či tragických postav nebo do role křiklavých padouchů. Teprve v posledních padesáti či šedesáti letech mohli LGBT spisovatelé vytvářet své vlastní hrdiny a vyprávět své vlastní příběhy bez cenzury či jiných zásahů – to však neplatí všude a zdá se, že se formuje další vlna potlačování.
Které LGBT hororové autory nebo knihy byste doporučil čtenářům?
Je jich tolik: Hailey Piper, Gretchen Felker-Martin, Eric LaRocca, Paula Ashe, Carmen Maria Machado, Allison Rumfitt, Suzan Palumbo, Joe Koch, Sofia Ajram, Kelly Robson, Elliott Gish, Anuja Varghese, Rivers Salomon, Billy Martin, Clive Barker, Lee Mandelo, Seanan McGuire, A. C. Wise, John Fram, T. Kingfisher, Chuck Tingle, Gerardo Samano Cordova… Seznam by mohl pokračovat!
Jak hodnotíte současnou hororovou scénu? Myslíte si, že se k hororu stále přistupuje jako k okrajovému žánru, nebo je situace lepší?
Horor je jedním z nejpopulárnějších žánrů, ale stále bojuje o to, aby byl respektován jako „seriózní“ literatura. Mnoho čtenářů se domnívá, že všechny horory jsou děsivé, hrůzostrašné a senzační. Přesto máme uznávaná a oslavovaná beletristická díla, jako je Milovaná Toni Morrison, Cesta Cormaca McCarthyho, Mimo dosah Samanty Schweblin, Her Body and Other Parties Carmen Marii Machado a mnoho dalších příkladů, kde se znepokojivé, zneklidňující a prvoplánové aspekty hororu protínají s dobrodružností a experimentováním, které si spojujeme s krásnou literaturou. Děláme pokroky, ale výzvy zůstávají.
Čeho byste jako spisovatel chtěl ještě dosáhnout?
Mým velkým zájmem je využít svou tvorbu ke zkoumání otázek, které si hluboko v sobě nesu, otázek týkajících se mé identity, mých zkušeností, mé hodnoty jako člověka a mého místa ve světě, mých nadějí a samozřejmě mých obav a toho, co nás všechny čeká na konci a po něm. Každé dokončené dílo je svým vlastním úspěchem. Vždycky jsem rád, když se mi podaří oslovit širší publikum a když se moje dílo spojí se čtenáři na hluboké a smysluplné úrovni, ale píšu především pro sebe a právě ze svého nitra cítím míru svého úspěchu.