Petr Boček: Dýňová kalamita

Druhou povídkou, kterou zde zveřejňujeme, je Dýňová kalamita od Petra Bočka, autora knihy Mízožravci. Tahle povídka by si určitě zasloužila krátké filmové zpracování.

Nejdřív jím někdo pořádně zatřásl. Když rozespale otevřel oči a zmateně vzhlédl do tmy, mohutná ruka mu ucpala ústa.

„Mlč, proboha, mlč!“ zašeptal známý hlas. „Ani slovo, nebo je po nás veta.“

Láďa, blesklo mu hlavou. Co tu chce, teď, uprostřed noci?

„Slibuješ, že budeš potichu?“ ozvalo se vzápětí.

„Hmmm,“ horlivě souhlasil.

„Dobře,“ ozval se znovu sípavě, „teď ti, Pepo, uvolním pusu. Jestli začneš řvát, naperu to do tebe, rozumíš? Kamarád nekamarád.“

Tlak povolil a před jeho vyděšenýma očima se mihlo ústí lovecké pušky. Dlaň se pomalu odlepovala z jeho tváře.

„Klid, klid…,“ šeptal Láďa, „všechno vysvětlím, jen buď potichu, prosííím!“

„Ufff,“ vydechl, když se mu uvolnily dýchací cesty. „Co to…?“

„Teď musíme rychle odsud, pryč z ložnice, hned ti řeknu, co se děje.“

„Kde je Helena?“ zeptal se Pepa zoufale, ale v souladu s předchozí dohodou zcela potichu.

„Šla přeci venčit Šišinu, jako každej den.“

„Aha, vlastně, a jak ses sem…?“

„Nechala otevřeno. Nezdržuj se oblíkáním, je dost teplo, pojď aspoň tady do koupelny, v ložnici už nesmíš zůstat.“

Tažen kamarádem docupital v proužkovaném pyžamu ke sprchovému koutu. Tam se konečně trochu uklidnil, přesto zrychleně dýchal a cítil dunění srdce až kdesi v krku. „Teď mi už řekni–“ tlumeně zavyl směrem k muži s puškou v ruce.

Ten jeho pokus o komunikaci usměrnil drsnou replikou: „Nejdřív řekni ty: Žral jsi to?“

„Aaa, co jako?“

„Tu dýňovou polívku.“

„Ne, ten oranžovej hnus v žádným případě. Heleně jsem to hned řek. Nikdy, jen přes moji mrtvolu.“

„Ufff!“ vyfoukl vzduch tentokrát Láďa. „Dobrý.“

„Tak už– “ zkusil to znovu.

„A co Helena?“

„A co jako?“

„Jedla tu polívku?“

„No jo, dva talíře si dala.“

„Blbý,“ konstatoval suše Láďa.

„Tak už bys konečně moh–“

„Slyšels to?“ zbystřil najednou a zbraň pozdvihl do pohotovostní polohy.

„No, vyjou psi… A co jako?“

„Nevím,“ přiznal, „je to celý takový divný. Vím, že Jana jedla tu polívku, ale já si radši dal držkovku z neděle. Já jsem tady… a vona je… mrtvá.“

„Mrtvá?!“ nekontrolovatelně vyjekl Josef. V ten okamžik mu ústí brokovnice ohnulo špičku nosu takřka do pravého úhlu.

„Je mrtvá, páč jsem jí ustřelil hlavu. A jestli nebudeš zticha, udělám to i tobě.“

Koupelna se naplnila dusným tichem, jen zvenku zaznívalo podivně dlouhé psí vytí.

„A myslím, že Heleně se to přihodí taky.“

„Nééé, prosííím,“ zahuhňal.

Muž s puškou pokýval hlavou. „Garantuju ti, že to udělám s tvým souhlasem.“

„Proč, Láďo, proč?“ zaštkal nechápavě.

„Neměli to žrát. Tu dýni.“

„Dyť jsi to přece vypěstoval ty…“

„A tys mi dal semena.“

„No a co?“

„Nevím, fakt nevím. Někde se stala chyba. Jana to sežrala a změnila se.“

„Změnila?“

„Něco se s ní stalo. Byla jiná.“

„Jiná?“

„Napadla mě. Chtěla mě zabít.“

„Zabít? A Jana?“ Nijak mu to nešlo do hlavy. To naivní, dobrácké stvoření a… vražda? „Tys pil!“

„Dneska fakt ne. Vrhla se na mě a–“

„A jak to, prosím tě souvisí s dýní? Jaks na to přišel?“

„To poznáš. Stačí, když se podíváš. Ta tvář… Však uvidíš.“

Zvenku silně zazněl psí nářek a pak se rozhostilo ticho. Němé, depresivní, napjaté.

„Jdem,“ zavelel Láďa a jeho kamarád se podřídil jak jeho diktátorskému hlasu, tak i jednoznačnému povelu lesklé hlavně.

***

Dýchl na ně podzimní chlad.

Houby teplo, pomyslel si Josef, ale neodvážil se to nahlas komentovat.

Zahrada plná ovocných stromů byla zalita stříbřitou září měsíce. Od sousedů navíc blikala žárovka u zadních dveří.

„Sakra,“ procedil skrz zuby Ladislav, „ňák moc světla najednou.“

Udělali sotva pár kroků, když vtom o něco zakopli. O něco bezvládného, hadrovitého.

„Proboha!“ zašeptal majitel nemovitosti, uvědomuje si, že jakýkoliv hlasitější projev by ho mohl stát život. „Šišina! Kdo jí to udělal?“

Na zemi se válel chlupatý, neforemný balík, z něhož prýštila krev. 

„Obávám se, že…,“ pronesl samozvaný vůdce výpravy a vyzývavě zašermoval zbraní.

Kdy tohle všechno skončí?“ proběhlo v ten okamžik hlavou Josefovi.

„Obávám se, že to byla tvoje žena,“ dokončil první muž svou řeč. „Jasně, prokousnutej krk! U nás takhle skončil Ferda.“

Josef si jako ve snách vybavil sousedovic zrzavého kocoura a utvrdil se v přesvědčení, že Láďa prostě musel zešílet. Nejlepší mu bude neodporovat. Snad to přežije. V okolí se v ten okamžik rozštěkali všichni psi a jejich povyk posléze přešel v táhlé monotónní vytí.

„Co tak blbnou?“ pronesl tiše.

„To už trochu tuším,“ odvětil muž s puškou. „Jdem, musíme odsud vypadnout. Je tam vzadu ještě pořád ta branka, co vede do polí?“

„Jo, jo,“ přitakal smířlivě.

„Tam to bude nejlepší. Ale potichu!“

Udělali sotva dva kroky kolem starého, poněkud pokřiveného altánku směrem k lísce, která se skláněla nad letitou, zeleně natřenou lavičkou. Zleva zazněl podivný mlaskavý zvuk, který svou intenzitou přehlušoval i hrůzu nahánějící nepřerušované kvílení snad všech psů v městečku.

„Co tam máte, Pepane?“ zeptal se lovec.

„Tam?“ máchl rukou do temnot. „Králíkárnu.“

„Myslel jsem si to,“ pokýval hlavou.

„Někdo tam je,“ zasyčel Josef, „asi… nám krade králíky.“

„Žere, jsi chtěl říct.“

„Cóóó?“

„Schválně tam nakoukni, ale budeš držet hubu, rozumíš. Jak mukneš, rozstřílím tě na cimpr campr, tebe i to…“ máchl rukou do tmy, „to, co tam pořádá ty nebohý zvířata. A nediv se, jestli ti to, nedej bože, připomene tvou drahou polovičku.“

Opatrně se plížil směrem do tmy za lísku. Světlé pruhy jeho pyžama zářily v měsíčním svitu. Kdyby se pohyboval někde v africké savaně, lehce by si ho mohli splést se starší a chromou zebrou.

Snažil se přesouvat opravdu neslyšně a tomu přizpůsobil i ladnost svých pohybů. Ne snad kvůli tomu, co se skrývá tam, u králíkárny, ale kvůli šílenci s brokovnicí v ruce, kterého má za zády. Jestli tam bude Hela, nenápadně jí naznačí, jak se věci mají a potichu se protáhnou živým plotem k sousedům. A pak… zmizí v keřích směrem ke hřbitovu. Tam je snad nenajde. Žena má možná i mobil. Zavolají policii a…

Kout zahrady byl od měsíčního svitu i sousedovic žárovky nade dveřmi odstíněn hustými větvemi lísek i zmíněným altánem, který tu zůstal po sudetských Němcích blahé paměti. Snažil se přizpůsobit zrak čím dál větší tmě. U kotců se opravdu cosi pohybovalo. Teď zaregistroval i známý dlouhý kabát, který si Helena brala na noční venčení psa. Měla, chudák, špatné spaní, a tak to nechával na ní. Sám vždycky usnul jako dřevo. A hodně tvrdé.

Mlaskání zesílilo. Podivný zvuk.

Co tu vlastně ta ženská dělá? Původně měl v plánu kontaktovat ji okamžitě, teď se s tím rozhodl raději počkat.

Stále ostřil pohled. Brýle totiž zůstaly na nočním stolku.

Teď. Ta postava stojí přímo u králíkárny, otvírá dvířka, vytahuje statného ušáka a… Zas ten děsivý zvuk! Udělal úkrok doleva a v ten okamžik pronikl tlumený svazek paprsků až do míst, kde by se měl nacházet ženin obličej.

„Ne, nééé!!!“

Kamaráda málem smetl.

„Tak co, už mi věříš?“ pronesl Láďa ironicky a povolil ruku s puškou.

„Co to…“ blekotal Pepa nevěřícně.

„Musíme pryč, padáme!“

Během několika okamžiků stáli v samém rohu pozemku před zanedbanou, zrezivělou brankou. Za ní kralovala černočerná temnota, z níž nad spíše jen tušené kopečky Orlických hor vystupovala podzimní obloha tlumeně ozářená měsícem.

„Sakra, zámek!“ potichu zaklel jeden z nich a bezmocně zachřestil řetězem.

„To nic, přelezem to, nedá se nic dělat!“ ozval se druhý.

První se začal sápat nahoru Josef. „Po-moz-mi,“ skandoval mezi funěním.

Nakonec se s kamarádovou pomocí vydrápal na okraj branky. Usadil se na trubce jako na hřadě a prudce vydechoval. Cítil se jako uštvaná drůbež těsně před vykastrováním drobů. Byl to na něj prostě příliš sportovní výkon. Navíc ho chladný kov nepříjemně tlačil přes pruhované pyžamové kalhoty do zadnice.

Muž s puškou náhle zbystřil.

„Co se děje?“ zeptal se brojler na dočasném posedu.

„Dolů!“ zasykl ten stojící překvapivě nahlas. Hlasitěji, než bylo v jejich situaci bezpečné.

„Cooo?“ zaklátila se postava nahoře. Vzápětí ho už dolů táhla silná kamarádova ruka. Připadal si, jak ta neposlušná dcera z Erbenova Vodníka. Jenže ho místo chladných hlubin čekal o mnoho sušší, ale také tvrdší dopad na udusaný trávník.

„Au, co blbneš?!“ zavyl také, překračuje povolené hodnoty decibelů.

„Tam, tam!“ skřehotal Ladislav a ukazoval do tmy v polích. Zalomil pušku, vsunul nábojnici, zalícil a vystřelil.

Josef se pomalu zvedal. Cítil, že ho bolí snad všechny buňky, které přežily ten nepříjemný pád.

„Drábkovi!“ vykřikl Láďa a rychle nabil. Vzápětí třeskl další výstřel. „Že mě to, blba nenapadlo dřív! Taky jsem jim včera dal jednu. Sežrali to. Celá rodinka.“

Muž v pyžamu se ohlédl směrem k brance. Teď už zřetelně vnímal několik trhavě se pohybujících postav. Přesněji řečeno dvě vysoké a jednu malou. Další, nejdrobnější z nich, se už stala obětí Ladislava, úspěšného člena místního mysliveckého sdružení Hubert, který byl ve střízlivém stavu opravdu excelentním střelcem, a válela se na zemi bez známek jakékoliv aktivity.

„Kubík,“ vybavil si roztomilého předškoláka a bezděčně se pokřižoval.

Vtom se ozvalo mručení i z nitra zahrady. Pod lískou zavlál povědomý baloňák.

„Do kůlny!“ zavelel Josef a na okamžik se ujal vedení. Pouhý kousek od inkriminované branky se černala silueta stavbičky sroubené ze starých železničních pražců. Stačilo pár kroků, rychlý pohmat rukou a už za sebou zavírali masivní dveře. Pak Láďa ještě jednou nabil, vrzly veřeje a po zahradě se rozprskla další přízračná postava. Teprve potom západka definitivně zaklapla.

V bezpečné temnotě rychle vyhodnotili své vyhlídky.

„Dveře nemaj zámek, musíme k nim přesunout tamhleten ponk. Rychle!“ pronesl Josef rozhodně. Vzápětí se už oba lopotili s objemným kusem nábytku korunovaným mohutným litinovým svěrákem.

„Zbejvaj mi poslední čtyři náboje,“ konstatoval střelec.

„Tak to máme Helenu, dva Drábkovi a jeden je rezerva,“ počítal na prstech, s obavou pomrkávaje směrem k jedinému, značně zašlému okénku Pepan.

„Jo, kdyby,“ vzdychl Láďa, „dýni jsem eště dal Novotným.“

„Rádi boga!“ prohodil muž v pyžamu a pohroužil obličej do dlaní.

***

Venku byl zdánlivý klid. Na trávníku ozářeném měsíčním svitem se právě nic nedělo. Alespoň tak se to momentálně jevilo zevnitř.

„Jak… jak se to mohlo stát?“ trapně naříkal Josef, zatímco jeho kamarád ostřížím zrakem pohlížel skrz zašpiněné sklo.

„Ta dýně, tou to je,“ procedil skrz zuby jeho bratr ve zbrani. „Jana snědla tu polívku, koukali jsme spolu na televizi a pak se ke mně otočila. Pořád to trochu byla ona, ale měla najednou…“

„Jako Helena,“ šeptl Josef.

Vtom jejich klid ve zlomku sekundy rozmetal náraz do okenní tabulky. První, co zaregistrovali, byly dlouhé, vyzáblé prsty, vyčnívající z rukávů béžového baloňáku, nepříčetně cloumající rámem. Pak závěj rozcuchaných černých vlasů a cosi jako tvář. Přitisklo se to ke sklu s nepříčetným výrazem v rudě zbarvených očích a začalo zběsile bušit do průhledné hmoty. Rysy to mělo povědomé, ale struktura povrchu i barva věrně napodobovala cucurbita pepo čili dýni obecnou.

„Helenóóó!“ zaječel Josef a začal se pomalu vztyčovat v celé své pyžamové mohutnosti.

Muž s puškou zalícil, rychle otevřel okno, poodstoupil a vzápětí zazněl výstřel. Postava byla odmrštěna a s roztříštěnou hlavou přistála pod nedalekou jabloní.

„Helenóóó!“ zaúpěl opět stejný hlas a pruhovaná figura se zničeně svezla na podlahu. Josefovi došlo, že se ve zlomku vteřiny stal vdovcem.

Rozhodnější z dvojice rychle zabouchl okénko, odplivl na podlahu a jedovatě prohodil: „Vždycky sis stěžoval, že blbě vaří a má hloupý kecy! Budeš mít klídek.“

„To já jen tak. Takovou, takovou… smrt si nezasloužila,“ utíral si nos velikým látkovým kapesníkem, který vytáhl z kapsy pyžama. V ten okamžik si vybavil, co kvůli tomuhle kousku látky zakusil utrpení. Vyhrožovala mu, že s ním nebude spát, jestli si bude ten hnus, jak to nazývala, strkat do kapsy. On ale byl tvrďák, tradicionalista. „Přeci si nebudu frňák otírat do papírovejch fujtajblů,“ říkal. „Každej solidní Evropan používá látkovej kapesník.“ Ale to ona nechápala. Ladislav má pravdu. Vůbec ho nechápala. Navíc, když se teď proměnila v takovou zrůdu… Ještě jednou zatroubil a měl pocit, že se s tou ztrátou pozoruhodně rychle vyrovnal.

„Jak se to mohlo stát?“ pronesl náhle zcela příčetným tónem, až přinutil kamaráda ke zbystření pozornosti.

„Hele, jestli to chceš hodit na mě… Ostatně měl jsem semena od tebe,“ sklopil hlaveň k zemi a začal se obhajovat.

„Loni jsem vypěstoval šest dýní,“ zahájil odborný rozbor, „dvě jsme zavařili, zbytek rozdali. Všichni to přežili bez následků: dcera, zeť, vnučka, Novotný, Drábkovi, vy. Co jsi s těma semenama, sakra, vyváděl ty?“

„No… nic.“

„Nesklízels až po prvních mrazech?“

„Prdlajs. Vodříz jsem je už na konci září. Jen jsem nevěděl co s nima. Taková úroda! Byl jsem z tý kalamity dost přepadlej. Až předevčírem mě napadlo, že by nemusely skončit na kompostu. Bylo to v televizi. Že se teď vydlabou. Dovnitř se dá svíčka. No, nakonec to všichni sežrali. Kdybych jen věděl, co se stane!“ 

„Hnojiva?“

„Klasika, takže jsou to biodýně. Jen…“

„Jen co!?“ uhodil na něj.

„Pořídil jsem novou hlínu.“

„No a?“ začal tušit, že právě v tomhle zdánlivě bezvýznamném faktu může tkvět pointa prekérní situace, do níž se dostali.

Jejich hovor náhle přerušila další prudká rána do skla. V tomto případě byla vedená s mnohem větší razancí, takže oranžová svraskalá ruka rázem pronikla dovnitř a oba muži byli zasypáni ostrými úlomky. Před jejich zraky se mihla podivně strnulá tykvovitá tvář s červenýma očima a vyceněnými ostrými tesáky. Pak cosi cvaklo a ozval se výstřel.

„Drábek,“ prohodil cynicky Ladislav a vyhodil prázdnou nábojnici. Rozbitý otvor, jímž zvenku proudil snad až příliš svěží vzduch, osiřel. „Kde jsme to…?“

„Hlííín-n-na,“ klepal se v rohu Josef, snad zimou, snad i nejistotou optimistických vyhlídek do budoucna.

„Jo,“ odpověděl věcně jeho kamarád, ládující do hlavně své lovecké pušky dva poslední náboje. „Tady na hřbitově,“ máchl rukou odpovídajícím směrem, „před časem likvidovali ňáký vojenský hroby. Nikdo se vo to nestaral. Zrovna jsem se tam vochomejt. Byla to taková pěkná černozem. Dost minerálů. To víš, sem tam ňáká ta kost. Tak jsem si po nocích…“

„Tys to pěstoval v hlíně ze hřbitova?!“ zježily se Josefovi pod pyžamem všechny chlupy. A že jich bylo dost!

„No a co? Ty lidi jsou mrtví nejmíň sto let! A jak víš, že zrovna pod tvou garáží kdysi v době kamenný nepohřbili kmenovýho šamana? Kam šlápneš, tam ležej mrtvoly.“

„Ale tyhle ležely v posvěcený půdě. A tys jima hnojil!“

„Prach seš a v prach se obrátíš, se přeci říká, co?“

„Ale–“

V ten okamžik se před okénkem mihla další oranžová tvář. Ladislav ledabyle pozvedl hlaveň a s profesionální zručností myslivce amatéra ve zlomku sekundy skolil další kreaturu.

„Ale zrovna dneska je ten…“ pokračoval Josef v načaté větě.

„Co?“

„Předvečer svátku Všech svatých. Halloween, jak tomu mladý říkaj.“

„Zas něco importovanýho vodněkud. Přeci bys, Pepo, nevěřil, že–“  

„Dřív možná ne. Ale jiný vysvětlení nemám. Ty snad jo? Ostatně, jako dítě jsem čet i český pověsti a tam je to skoro stejný. Svět živých a mrtvých se prostupuje,“ odkašlal si. „ Jo, svět živých a mrtvých se prostupuje,“ opakoval vzápětí mrazivě monotónním hlasem.

To vzbudilo Ladislavovu pozornost. Rázně se otočil ke kamarádovi a rozsvítil baterku, kterou měl doposud za pasem. „Ty prase!“ zaječel a pozvedl hlaveň. „Ty hajzle, tys mně lhal!“

V ten okamžik si Josef uvědomil jakousi změnu na svém obličeji. Opatrně si přejel rukou po tváři a pocítil podivnou suchou a popraskanou strukturu. „Neee,“ zašeptal sevřeně, „neee, prosím, Láďo, nééé!“

„Tys to žral, přiznej se, žral jsi tu dýni!!“ řval střelec a mířil přímo do Josefovy tváře, z níž začaly žhnout podivně rudé body.

„Ne, věř mi,“ vykrucoval se hlasem, který zněl cize, „jen… jen jsem vochutnal kousek, kousíček z čerstvě uvařenýho kompotu, přísahám!“ V té chvíli pocítil nelidsky silnou chuť na maso. Syrovou, krví nasycenou tkáň.

Jeho choutky však ukončil výstřel. Po stěnách kůlny i Ladislavově tváři se rozprskla oranžová dýňová hmota se stovkami vlhkých semen.

„Poslední,“ vydechl, vyklepávaje prázdnou nábojnici z hlavně.

Zvenku zaznělo vytí desítek vyděšených psů z okolí a v ten okamžik se kůlna zachvěla pod náporem oranžových svraskalých těl.