Šílené! Doma nám straší: Co dělat, když vás pozdraví záhrobí?

Když vás pozdraví záhrobí v podobě duchů či jiných entit, není to nic příjemného. Existuje někdo, kdo by nám v těchto případech mohl přijít na pomoc?

Zdroj fotografie: Pxfuel

Většina z nás jistě zná alespoň jeden duchařský příběh. Mrazivé historky plné záhadných doteků, samovolně se pohybujících předmětů a náhle pokleslé teploty. Ten pocit, kdy víte, že na místě nejste sami. Rádi si o tom poslechneme a možná si i příležitostně vzpomeneme, ale časem příběh stejně vybledne pod návalem všedních starostí. Ovšem nezapomeňme na to, že na druhé straně stojí skuteční aktéři… Co dělat, když vás trápí duchové?

Maminka z Glasgow vypráví

„Začalo to puštěným kohoutkem,“ říká sedmadvacetiletá maminka z Glasgow, která si nepřála být jmenována, aby nenarušila soukromí své rodiny. „Nebo se samy otevřely dveře lednice. A pak jsem v noci začala slyšet zvuky,“ vzpomíná. Proč se jí to děje, netuší. Se svými malými dětmi žije v obyčejném bytě, na obyčejném sídlišti. Žádný starý, strašidelný dům v ústraní. A přesto se to stalo.

Maminka uvádí, že si entita ráda hraje s hračkami dětí. Zdroj fotografie: Pxfuel

„Děje se to v noci a stupňuje se to,“ zoufá si. „Z dceřina pokoje slýchám vrzání, ale na monitoru chůvičky nejde nic vidět. Jen to, že malá tvrdě spí. Dokonce se samy spouští hračky, a to i ty, které normálně dávno nefungují. Někdy koutkem oka zahlédnu stín, jak míří třeba do ložnice.“ A aby toho nebylo málo, její dcera, před níž o ničem hrozivém nemluví, začala mít noční můry, a když si k mámě vleze do postele, zírá do rohu a tvrdí, že „strašidlo konečně spí“.

Pomoc nabídlo médium

Mladé mamince nabídl pomoc George, astrolog a jasnovidec z Glasgow. Slíbil, že její byt navštíví a zdarma se pokusí zjistit, o co jde. George si myslí, že by mohlo jít o zbloudilou duši (možná i nějakého příbuzného), která potřebuje pomoc, a tak na sebe poutá pozornost. Tvrdí, že často pomůže, když se lidé začnou soustředit na vše dobré a zaplní příbytek láskou. Následně pak prý stačí poprosit své blízké, kteří zemřeli, aby v klidu odešli, opustili vše špatné a zahrnuli sebe i ostatní láskou a světlem. Je přesvědčen, že to pomůže, a vidí v tom první krok k nápravě. Skutečně existují lidé obdařeni schopnostmi, díky nimž komunikují s druhým světem?

Zdroj fotografie: Pxfuel

Kristy Robinett vidí duchy již od dětství

Američanka Kristy Robinett se narodila v přísné nábožensky založené rodině, duchy údajně viděla od svých 3 let a všichni okolo jí tvrdili, že to, co vidí a slyší, je špatné. Proto se svým darem dlouhou dobu bojovala. Nicméně nakonec se mu odevzdala a teď se cítí být opravdu šťastná.

Kristy o sobě tvrdí, že má dar intuitivního léčitelství, jasnozřivosti, jasnoslyšení a mimořádně vyvinutou empatii. Pomáhá lidem, kteří se chtějí spojit se svými zesnulými příbuznými, ale osud tomu chtěl, že se stala vyslancem i pro záhrobí, a dokonce se zapojila do policejního vyšetřování.

Ashley Howley žádá o pomoc

V roce 2005 v Ohiu zmizela Ashley Howley a Kristy se nechala slyšet, že ji duch dívky navštívil, aby jí poskytl indicie, jež by napomohly odhalit skutečného vraha Ashley. „Tehdy jsem spala,“ vypráví Kristy, „když mě probudila dívka, která mi řekla, že byla zavražděna a potřebuje pomoc. Vůbec jsem nechápala, co se to děje, byla jsem zmatená.“ A tak začala Kristy pátrat. Na internetu dívku nalezla mezi pohřešovanými osobami a okamžitě ji na fotce poznala. Kontaktovala policii a poskytla jí o zmizelé informace, například co měla Ashley na sobě a že byla striptérkou. To policii ohromilo, a proto s Kristy začala spolupracovat.

Robinett říká, že ji duch navštěvoval ještě pár let a do mysli jí mimo jiné vkládal obrázky „světlých“ borovic. Tam se totiž nacházelo zakopané tělo Ashley. Nebylo to snadné, ale po překonání různých byrokratických nesnází, se tělo Ashley Howley skutečně podařilo nalézt a vraha Roberta P. MacMichaela II. přimět k přiznání. Pokud vás zajímá víc, o případu Ashley a Kristy byl natočen pořad Investigation Discovery Documentaries s názvem Neklidné duše (Restless Souls).

Ačkoli Glasgow vypadá jako každé druhé město, na rozdíl od jiných je mimořádně děsivé. Zdroj fotografie: Pxfuel

Poltergeist z Rutherglen

Někdy se ale stane, že duchové či jiné entity tak dobré úmysly nemají. Najednou se zjeví a obrátí vám život naruby. Může jít o jakousi zlovolnou psychickou sílu, jak je chápán například jev označovaný jako poltergeist, ale podobným způsobem se projevují i revenanti nebo démoni.

Zoufalý telefonát

V roce 2016 přijala policejní stanice v městečku Lanarkshire v Glasgow telefonát. „Pomozte nám, prosím, musíte hned přijet!“ vyzýval je ze sluchátka zoufalý ženský hlas, a tak se neprodleně dopravili na místo, kde se podle nich někdo pokusil napadnout rodinu. Na prahu je už čekala vyděšená Catherine Shreenan se svým synem. „Nevíme, co se děje,“ šeptala a pořád se ohlížela směrem do domu. „Trvá to už dva dny,“ pípla.

Bezradní v roli pouhých pozorovatelů

Přivolaní policisté si vyměnili nedůvěřivý pohled. Když vstoupili do domu, byl chvíli klid, ale pak nastalo peklo. „Najednou začalo samo lítat oblečení. I lampy se vznesly! Houpaly se ve vzduchu vzhůru nohama a samy se rozsvěcovaly a zhasínaly. Z kuchyně se ozýval strašný rachot, jak pořád bouchaly dveře od trouby,“ popisují strážníci. „Vyběhli jsme z domu. Není to hrdinské, ale s ničím podobným jsme se nikdy nesetkali! A pak… pak jsme uslyšeli kňučet rodinnou čivavu. Byl to mžik – pes se vznesl do vzduchu a nějaká síla jím mrštila směrem k živému plotu! Nic se mu nestalo, zůstal sedět úplně nahoře. Ten plot měl přes dva metry!“

Strážci zákona byli bezradní a na pomoc si přivolali další hlídku, ovšem bezvýsledně. „Jediné, co jsme mohli dělat, bylo zabývat se tím jako oznámením o výtržnosti. Bohužel nebyl zjištěn žádný trestný čin ani pachatel,“ shrnují policisté. „Jak se vypořádat s duchem, to opravdu neřeší žádný paragraf.“

Nezkoušejte duchy kontaktovat sami. To nedopadá dobře. Raději si přizvěte odborníka. Zdroj fotografie: Pxfuel

Zvláštní schopnosti nebo alespoň praxe

Co tedy dělat, když se setkáme s něčím podobným? Někdy opravdu postačí jen pouhá modlitba. Cítíme-li, že se jedná o člena rodiny, který se přišel rozloučit, pak se rozlučme – odpuštěním, milou vzpomínkou či slovy „mám tě rád, nezapomenu, ale je čas jít“. Říká se, že dobrou službu udělá i sůl rozmístěná po bytě nebo různá vykuřovadla (například bílá šalvěj, myrha). Nicméně pozor, vždy je lepší, když si přizvete odborníky – kněze, opravdu zkušené médium či „lovce duchů“.

EPRV777

V našich končinách již skoro dvacet let operuje skupina EPRV777 (European Paranormal Real Voices) vedená Jaroslavem Drábkem. Jejich mottem je „pomáháme živým, abychom pomohli mrtvým, a pomáháme mrtvým, aby mohlo být pomoženo živým“. Jsou to zapálení profesionálové, kteří za sebou mají více než 600 případů z různých koutů ČR i zahraničí. Disponují moderní technikou a po domluvě jsou ochotni přijet téměř kamkoli. Bohužel však neprovádějí exorcismus ani vymítání osob, byť s exorcisty spolupracují. S čím ale pomohou vždy, je řešení paranormálních aktivit, odvádění entit a kompletní očista prostoru i osob.

Benedikt Klausner

Také Benedikt Klausner (vlastním jménem Antonín Sýc) je zkušený profík. Rodák z Moravského Brodu sice pracuje jako likvidátor pojistných událostí v TGIC, ale podobně jako Thomas A. Anderson žije dvojí život. Také on má zkušenost se záhrobím a během své praxe se setkal nejen s duchy, ale i s mnohem horšími bytostmi. „Zdá se to neuvěřitelné, ale… jak to říct… mám dar vidět paměť místa,“ tvrdil o sobě v jednom rozhovoru pro místní plátek. „Prostě přijdu na místo, nacítím se na něj a přehraju si jeho paměť. Pak hned vím, co přede mnou stojí. Takhle bych byl schopen vidět i vraždu. Spolehlivě rozeznám také entity,“ uvádí na pravou míru.

Zajímavé je, že někteří svědkové v jeho případě mluví o telekinezi a schopnostech porušujících koncept prostoru tak, jak ho vnímá moderní fyzika. Jeho talent je netušený, ale slyšeli o něm mnozí. Je možné, že o spoustě svých darů záměrně mlčí, takže celá jejich šíře a síla patrně nebude nikdy jasná. Ale to, že jeho schopností využívá i moravskobrodská policie (a velmi úspěšně), už něco znamená…

* * *

Na videu níže si můžete prohlédnou záznam z paranormálního vyšetřování skupiny EPRV777.

Zdroj videa: YouTube

* * *

Máte rádi ryzí duchařinu a připadá vám, že je těžké najít v tom nepřeberném množství titulů nějakou kvalitní strašidelnou beletrii? Bude nám ctí pomoct vám s výběrem.

Pokud rádi čtete o zvláštních mimosmyslových schopnostech, nabídneme vám tak suprovní dílka, že se už nikdy nepřestanete usmívat.

A jestliže vás zaujal přímo příběh Benedikta Klausnera, dovolujeme si vás pozvat do tajuplných zákoutí Moravského Brodu, kde se to nevysvětlitelnými jevy přímo hemží. Tak neváhejte, Pozdravy záhrobí čekají.

Pozdravy záhrobí

Autor článku: Nelly Černohorská

Zdroje: Glasgowlive, dailyrecord, mlive, EPRV777

Co by vás mohlo také zajímat?

RECENZE: Pozdravy záhrobí

Text a foto recenze Pozdravy záhrobí: Ivana Gašparíková

Pozdravy záhrobí

Martin Štefko dostává svým slovům a na hororovou literární scénu stále uvádí nové tváře. Do světel reflektorů tak doprovodil sympatickou autorku Veroniku Fiedlerovou. S tou jsme mohli zalaškovat v nedávném rozhovoru a dozvědět se o paní tajemné zase o něco více, než o sobě na webu uvádí. Veronika Fiedlerová má za sebou již několik publikovaných povídek a úspěchy sbírá i v soutěžích podporujících tuzemský horor a fantastiku. Jak si ale spisovatelka poradila se svým románovým debutem Pozdravy záhrobí? Pokud máte odvahu, rozebereme si dílo v následující záhrobní recenzi.

Román ve čtyřech příbězích

Benedikt Klausner je mladý muž pracující pro pojišťovnu jako vyšetřovatel škodných událostí. Navíc je i nekromantem. Záhrobí a mrtvé bere jako druhý svět, do kterého vstupuje a jenž mu pomáhá řešit bezpráví a zločiny. Benedikt nikdy neměl jednoduchý život, a i to složité se zkomplikuje pojistným případem Evžena Mlynáře. Duchové jsou neklidní a Benedikt má před sebou hned několik ošemetných záležitostí. Ty musí vyřešit dříve, než jej záhrobí pohltí.

Pozdravy záhrobí jsou dělené do čtyř částí (Benediktův běžný případ, Odpočívej v pokoji, Tajemství Černé dámy, Smrt si říká Benedikt) s uvádějícím prologem. Příběh je vyprávěn er-formou minulého času očima hlavního hrdiny. Detektivka, kde mrtví pomáhají s případy, je opatřena černobílými ilustracemi od Diega Quiňonese, jež vizuální stránce dal až komiksový nádech. Dle mého úsudku může styl kreseb evokovat literaturu pro mladší čtenáře, i když tomu tak rozhodně není.

Hlavní protagonista Benedikt Klausner coby zaměstnanec pojišťovny je sympaťák hned od začátku. Hodně tomu přidává jeho vyobrazení na obalu románu (ilustraci vytvořil opět Diego Quiňones). Benedikt je opředen tajemstvím a napětí se okolo něj vznáší jako aura, a proto jej láká více poznat. Často jsem si Benedikta představovala jako ne úplně průbojného mladíka s nepřítomným pohledem, který věci dělá, protože jsou třeba. Postupem děje se však jeho charakter mění a dochází k překvapujícím zlomům v jeho chování. Benedikt často vyskakuje ze své ulity a předvádí svou druhou nekompromisní tvář, až to jednomu sebere vítr z plachet. Takové skoky v povaze jsou překvapující až zarážející. Pozdravy záhrobí krom smrti ukrývají i příjemnou milostnou linii, dokreslující i Benediktovu citlivou stránku.

Pojišťovák ve víru událostí

Jednotlivé případy v knize, spolu ve skutečnosti souvisí, navazují na sebe a doplňují se. Benedikt se tak točí ve víru událostí a všechny řeší naráz. To je na Pozdravech záhrobí hodně zdařilé, neboť hektický život hrdiny čtenáře vtahuje do děje. Stále se něco děje. Na chvíle klidu rozhodně zapomeňte. Díky všemu tomu kolotoči svět Benedikta Klausnera ožívá, vystupuje ze stránek, pohlcuje a nutí číst dále. Dalším skvělým bodem k zásluhám Veroniky Fiedlerové je, že všechny dějové linie a případy vyřešila s logickými závěry. Celý román je konzistentní, ucelený a nemůžete se ztratit. Z toho plyne i kvalitní zážitek z četby.

Z přítmí pod stromy se vyloupla postava. Zvedla se ze země, jako by se z ní vyhrabala. Připomínala muže s tornou na zádech, opírajícího se o pušku s bodákem. Za ním se začala zvedat další. A třetí a čtvrtá. Za chvíli tu stálo šest stínů. Stálo? Jak může stín stát bez objektu, který ho vrhá?
Přízraky vykročily blíž. Pomalou, klátivou chůzí, jako kdyby zapomněly, jak se klade noha před nohu.  (str. 36)

A budeme se bát? To je něco, co spoustu čtenářů u hororových knih zajímá. Mrtví, duchové, vymítání, kletby, to vše v knize Pozdravy záhrobí najdeme, ale pod postel se po přečtení přece jen nepodíváte. Tento titul nevyniká brutalitou, potoky krve a střev. Dokonce ani hrůznými výjevy či trenky napínajícími pasážemi, ale přitahuje mysteriózními kulisami. Rozhodně zaujme prostředím, odehrávajícím se na pomezí reality a oním světem a postavou připomínající více romantického a nekuřáckého Constantina. Veronika Fiedlerová děj graduje až do úplného závěru. A ten se vážně povedl! Autorka konec zcela neuzavřela, a tak se snad dočkáme i pokračování.

Na závěr

Takže co o knize říct závěrem? Rozhodně doporučuji přečíst. Pozdravy záhrobí mají promyšlenou zápletku, sympaťáka, který vás seznámí s okultismem a velice rychle vtáhne do svých problémů tak, že na své zapomenete. Spisovatelka má velice poutavý styl psaní. Vše se čte lehce a svižně, bez krkolomností a hluchých míst. A pokud ještě váháte, zda po knize sáhnout, možná vás přesvědčí ukázka její práce v podobě online dostupné povídky První noc ve městě. A pokud už víte, že Pozdravy záhrobí potřebujete, tak objednejte rovnou ZDE.

Anotace

Pracovní náplní Benedikta Klausnera je odhalovat pojistné podvodníky. K jejich dopadení používá neobvyklé metody – vidí do minulosti a rozmlouvá se záhrobím. Své schopnosti úspěšně tají až do chvíle, kdy podnikatel Mlynář zabije svou dobře pojištěnou manželku. Usvědčení vraha pak přestává být otázkou peněz a stává se pro Benedikta osobní záležitostí.

Vydalo: Nakladatelství Golden Dog

Ilustrace: Diego Quiňones

Grafické zpracování: Michal Březina

Počet stran: 351

Žánr: Horor, krimi

Pozdravy záhrobí na Databázi knih.

ROZHOVOR: Veronika Fiedlerová

Veronika Fiedlerová v dubnu u našeho nakladatelství vydává duchařská detektivka Pozdravy záhrobí. O autorce se toho na internetu zase tolik nedozvíte, tak si ji pojďme trochu představit jejími vlastními slovy. Rozhovor: Veronika Fiedlerová připravila Ivana Gašparíková

Pozdravy záhrobí si můžete spolu s dalšími dvěma knihami, které ještě vydáme v první polovině roku 2021, aktuálně i předplatit za výhodnější cenu.

Na internetu je toho o vás velice málo. Prakticky nic. Takže to řekněte rovnou paní Fiedlerová… mučíte koťátka a po nocích vzýváte Satana? Případně nám povězte, jakými čáry jste se dostala k psaní a kdy?

Probůh! Koťátka nikdy. Mám ve sklepě jen vúdú štěňátko zlatého retrívra, abych si pojistila přízeň Martina Štefka.

Někdy v druhé nebo třetí třídě jsem napsala: „Noc je temná, jen hvězdy blykají. Krajina je tajů plná – víc než ve dne.“ Toto je autentické znění včetně pravopisné chyby. Mělo jít o lyricko-epickou báseň ve stylu K. J. Erbena, ale skončila jsem nejspíš na tom, že se vůbec nerýmovala.

Píšete od útlého mládí, ale publikovat jste začala před pár lety. Co vás vybudilo k tomu, začít vystrkovat růžky na literární scéně?

První velké psací období jsem měla kolem patnácti. Adekvátně věku a gothic duši dospívající dívky to byly různé fan fikce a young adult o vlkodlacích a upírech. Bavíme se o přelomu tisíciletí, kdy ještě neexistovalo Stmívání, vlastně ani young adult jako žánr. Postupně jsem zkusila i pár sci-fi a fantasy povídek, před maturitou už začaly mít celkem hlavu a patu.

Na vysoké jsem psát přestala. Zahltily mě seminárky, diplomky, později pracovní maily. Neměla jsem čas, inspiraci nebo energii, nevím. Nebo jsem potřebovala jen žít.

Návrat ke psaní vzešel z hecu. Chtěla jsem změřit síly v literární soutěži Vidoucí se sousedem, který sní o tom, že jednou něco napíše. Dokončila jsem jednu starší povídku a vyhrála jsem, což jsem opravdu nečekala. Nechtěla jsem ten úspěch nechat vyšumět. Zkoušela jsem další soutěže, hledala svůj styl, žánr a cestu ke čtenářům. Psaní mě baví, uvolňuje frustrace a trénuje šedou kůru mozkovou. Jako autor můžete beztrestně zabíjet lidi, což je na tom nejvíc super.

V jakém žánru se cítíte nejlépe, když píšete? Můžete nám na sebe prozradit i takové kostlivce, jako je červená knihovna, jistě to uneseme.

Dá se jako kostlivec ve skříni brát článek o vývoji cen hrobek? Napsala jsem ho pro jeden realitní web, a dokonce jsem za něj dostala zaplaceno.

Píšu napínavé, strašidelné příběhy, s žánry a styly experimentuju. Jsem geek, takže mi nevadí sci-fi ani městská fantasy vztahovka. Nejdál mám ke klasické fantasy meče a sekery, tam se při psaní necítím úplně kompetentní.

Existuje kniha, která vás k psaní přiměla?

Kniha, která mě hodně motivovala k dopsání té mé, je nepochybně Krev pro rusalku od Kristýny Sněgoňové. Přečetla jsem ji téměř na jeden zátah, byla jsem nadšená z atmosféry a promyšleného světa. Díky ní jsem začala víc číst knihy českých autorů a řekla jsem si, sakra, psaní má smysl, tohle bych chtěla taky dokázat. Mít svou knihu.

Pozdravy záhrobí

Pozdravy záhrobí jsou váš první román. Jedná se o duchařskou detektivku, ale na co se čtenáři ve vaší knize mohou těšit? Co nás vážně dostane?

Možná málem dostanete infarkt jako má betačtenářka, která četla knihu o půlnoci a najednou uslyšela podezřelé zvuky přibližujících se kroků. Pak zjistila, že se jí probudilo dítě a neuroticky kope do postýlky. Děti umí být hodně děsivé… Život ohrožující čtení to ale spíš nebude. Ostřílené fanoušky hororu Pozdravy záhrobí nerozhází. Nevyžívám se ve vivisekcích, pro milovníky gore věcí a stříkajících tělních tekutin bude kniha možná příliš jemná. Může se díky tomu zalíbit i čtenářům, co jinak horory nevyhledávají.

Příběh vás zaujme, pokud máte jako já rádi komiksový narativ – hlavní hrdina má paranormální schopnosti, minulost, kterou by ze svého životopisu nejraději vymazal, ale jinak je v podstatě normální. Není to žádný psychopat nebo sociopat. Chodí do práce, pije hodně kafe, chtěl by mít obyčejný život, ale nedaří se mu to, protože mu nedají pokoj mrtví ani živí. Doufám, že s postavami čtenáři navážou vztah, budou s nimi soucítit. Potom lze prožívat všechno, co se jim přihodí, o to intenzivněji.

Pro jistotu jednoduché doporučení: Chcete-li se vyhnout srdeční příhodě, čtěte knihu odpoledne.

Jak vnímáte práci na povídkách a na románu? Jaké plusy a mínusy s sebou tyhle útvary přináší?

Vůči použití slova román mám pořád respekt. Pozdravy záhrobí tvoří čtyři relativně samostatné případy, dva poslední jsou rozsáhlejší a těsněji na sebe navazují.

Povídka je útvar ideální pro detektivku hlavně proto, že díky menšímu rozsahu máte plnou čtenářovu pozornost. Pokud je na začátku zmíněna důležitá narážka, čtenář si ji snáze zapamatuje než po několika stech stranách dějových odboček. Práce na delším textu přináší nutnost přemýšlet o postavách, o jejich charakteru, motivaci a vývoji. Ale musíte víc dbát na tempo, aby byl čtenář stále ve střehu a nenudil se.

Čtete novodobé tuzemské autory? A který vám přijde nezajímavější?

V posledních dvou třech letech čtu hlavně české autory. Jsou nadaní, chytří a každý má něco do sebe. Loni jsem měla hodně času, v tomhle to byl pro mě skvělý rok. Mimo Kristýny Sněgoňové mám v knihovničce třeba Tomáše Bandžucha, Karla Doležala, Zuzanu Hartmanovou, Terezu Kadečkovou, Lucii Lukačovičovou, Věru Mertlíkovou, Jiřího Sivoka, Martina Štefka… Právě jsem dočetla Achernar od Ludmily Svozilové. Ta kniha je jako řeka: hluboká, studená a temná, pro literární otužilce jako dělaná. Určitě si nenechám ujít Píseň severu Míši Merglové a Dům roztříštěných snů Ireny Moravcové. A taky jsem zvědavá na audioknihu Kristiny Haidingerové Ti nepohřbení, protože papírová kniha je rozebraná a není k sehnání.

Kdybyste si mohla vybrat jakoukoliv hororovou postavu jak literární, tak filmovou, která je vám nejvíce podobná a jaké charakterové rysy máte společné?

Ligeia z povídky Edgara Allana Poea, protože má vysoké čelo. A víla Léto z Krve pro rusalku, protože pije lidem krev a má ráda kočky.

Jaké jste měla pocity, když jste dopsala svůj první román? Byla to spíše úleva, anebo jste se klepala strachy, co přijde dál? Tím myslím, jak jste prožívala revize knihy, korektury a další práci s textem? A kolik těch koťátek jste pro to obětovala?

Korektury jsou pro mě nedílnou součástí práce. Baví mě přemýšlet, jak každou větu napsat lépe. V době, kdy jsem spamovala nakladatelství se svým rukopisem, jsem věděla, že to není hotový text a bude na něm ještě dost práce. Proto jsem ráda, že mi v Golden Dog pomáhali a měli se mnou trpělivost. Jsem pokorná, možná až moc, a ke konci byl můj hlavní pocit únava. Až jsem vůbec nepostřehla, že je vlastně hotovo. A úlevu nevnímám i proto, že Benediktův příběh stále pokračuje.

Už ani nevím, co jsem při korekturách dělala štěňátku, nejspíš jsem ho překrmovala.

Kde nacházíte své inspirace? Vychází z reálných situací?

Inspiraci beru z oblíbených filmů, knih, snů, ze zážitků svých i lidí kolem sebe, často nevědomky. Jako bych v hlavě nosila krabičku puzzle, kde se všechny informace promíchávají a pak sestavují do nového obrázku. V Pozdravech záhrobí najdete historky, které se opravdu staly. Jinde, jindy nebo někomu, kdo s mými fiktivními postavami nemá nic společného.

Existuje ve vašem šuplíku text, který si hýčkáte, ale do světa byste jej nepustila? Případně nám povězte okolnosti jeho vzniku a potřeby jej schovávat?

Baže. Mám několik starších příběhů, které je mi líto vyhodit, ale už jsem o světelné roky dál. A schovávám je jednak z nostalgie a jednak proto, aby na mé literární pozůstalosti mohly moje děti vydělat balík. Však víte, jako Christopher Tolkien.

Na čem aktuálně pracujete a na co se čtenáři mohou těšit dalšího?

Momentálně pracuju na pokračování Pozdravů záhrobí. Já vím, troufalé, ale vúdú štěňátko to jistí. Pracovní název je Ozvěny záhrobí a je to echt dvojkovitá dvojka, v níž se rozvíjí dějové linie z první knihy, přibývá nových postav, ubývá starých postav a Benedikt stále nemá tak jednoduchý život, jak by si přál.

Velkou radost mám z navázání spolupráce s nakladatelstvím Čti mi! Momentálně dořešujeme formálnosti kolem, ale podle mě je ruka v rukávu a můžu oficiálně oznámit, že Pozdravy záhrobí vyjdou rovněž jako audiokniha.

A snad letos by měly být dvě mé povídky publikovány v e-sbornících, ale bůhví, jestli to klapne. Dnešní doba je nevyzpytatelná.

Za koho kopete? Upíři, nebo vlkodlaci?

Upíři 4ever. Ale jen ti, co nešajní.