Nakladatelství Golden Dog vydalo knihu Smrt bývá nehezká, která je románovou prvotinou Jiřího Sivoka. Nyní si můžete přečíst jeho hororově fantasy povídku Nekronaut.
To odpoledne už dávno vzalo za své a přiklánělo se k večeru. Drzý listopadový vítr se neštítil zalézat do skulinek rukávů a využívat nedostatky oděvů ve svůj prospěch.
Nekronaut si razil cestu po kočičích hlavách a mířil na Okraj. Všichni ho znali jako Nekronauta. Nikoho by ani nenapadlo, že by mohl mít vlastní jméno, ale bylo to tak, a on si jej chránil, jako si včely chrání svůj úl. Protože jméno je zranitelné. A přesto cítil, že se zapomenutím jeho jména umírá i něco v něm.
Válku už odvál čas, ale i tak se na Okraj moc lidí nevydávalo. Místo vyvrhelů. Místo podřadných ras, zastupujících špatnou stranu na bitevním poli. Tak se to z úst městských zdí ozývalo, ale Nekronaut nesouhlasil. Sám byl v situaci, kdy se lišil jak od jedné, tak od druhé strany mince. To on je vyvrhel. Avšak jeho pověst ho předcházela a činy, které provedl díky svému daru, mu dovolily stát mimo.
Odbočoval z hlavní ulice a v místě křížení ucítil pronikavou přítomnost opilého kočího, který si zde před týdnem srazil vaz. Stal se nepozorným, protože jeho myšlenky stále bloumaly po informacích od slečny Loty. A tak nezaregistroval auru včas, aby ji zablokoval.
„Koníčci, koníčci! Ne tak rychle!“ Pach krve, zvuk praskající lebky a kostí. Ucítil křupnutí v oblasti šíje, pulzující až do páteře. Zastavil se. Zavřel oči. Kočí už dávno odpočíval v zemi a jeho tělo sužovali červi a larvy, ale jeho otisk v místě byl Nekronautovi za zavřenýma očima dostupný. Černý kabát, překvapivě neotrhaný, a v něm schoulený rozdrcený uzlíček masa. Podivně zvrácená hlava s nehezkou prasklinou, vše zahalené v černé krvi. Kočího oko, to, které mu zbylo, se upíralo na něho.
To stačilo, pomyslel si Nekronaut a vynořil se ze Tmy mrtvých. Kočičí hlavy a pár osůbek, co si žijí své životy – vše, jak má být. Špatně se mu dýchalo, a tak se otočil čelem k jedné ze stěn domů. Ujistil se, že se na něho nikdo nedívá, a sundal si na chvíli masku. V rukou jej studila. Dopřál si ještě jeden dva nádechy a masku s orlím zobanem si nasadil zpět.
Představila se jako Lota. A přišla žádat o pomoc. Vyslechl ji, protože byla hezká? Ano, velmi pravděpodobně ano. Tyhle děvečky měly málokdy na zaplacení za jeho služby, ale tělo mu daly rády. Někdy s pláčem, jindy ne. Nakonec ji však vyslechl z jiného důvodu. Čerň. Ta čerň, která nebyla vidět, ale on ji cítil. Přítomná jako parfém, který si odnesete při objetí s kurvou. Kurví cejch. Přijatelné jméno.
Kurví cejch není pro Nekronauta něčím neznámým. Lepí se běžně na těla pozůstalých, ovšem tenhle se zdál ohlušující svou mnohočetností. Oslepoval odstíny černé a dával na srozuměnou, že nejde jen o jednoho nebožtíka. A co víc – šlo o děti.
„Tohle pro tebe není bezpečná část města. Věřím, že neriskuješ panenství, či dokonce život zbytečně.“
Mladé dámě pomalu vyklouzla z rukávu oboustranně broušená čepel dýky. Bez jakéhokoliv aktu agrese ji namířila na Nekronauta: „Mé panenství dávno vzalo za své a svůj život si ochráním sama.“
„To vidím,“ usmál se za bílou maskou bez jediné ozdoby. „Přejděme tedy k obchodu. Chceš přeci něco po mně, že?“
Dýku schovala opět do útrob kabátku a stáhla si kapuci. Odhalila přitom dlouhé vlasy, z nichž trčela dvě jemnou srstí pokrytá špičatá ouška. „Jmenuji se Lota a ano,“ řekla, ale její pohled mířil skrz něho. Jako by Nekronauta vůbec neviděla. „Ve Starém městě je tě zapotřebí. Jsem tu proti vůli jeho obyvatel, ale nemohu stát stranou. Cena za nečinnost je příliš vysoká.“
„Kolik dětí zemřelo?“ Lotin pohled se změnil. Najednou cítil, jak se její oči zabodávají do jeho.
„Sedm.“
„Řekni mi o tom víc.“
„Ve Starém městě to začali nazývat mor dětí. Jako prvního to postihlo malého Josiaha, syna mé tety. Tomu chuděrovi bylo sotva dvanáct let. Chlapec byl nezdoba, ale takový konec si nezasloužil. Vzbudil tetu Támar i strýčka Abdona. Teta tvrdila, že mluvil cizím jazykem. Schvacovala ho horečka a poté, co o půlnoci odbil zvon, vydechl naposledy. Abdon i Támar povolali duchovního, aby tělo nebožátka očistil od zlých duchů. Pak jej při rozednění pochovali do posvátné hlíny na hřbitově.“
Nekronaut se za maskou zašklebil.
Lota škleb pod maskou neviděla, a tak pokračovala: „Támar je silná žena a věděla, že se musí postarat o zbylá dvě robata. Abdona to však zlomilo. Nejedl, jen pil kořalku. Přesně týden nato se neprobudili Amos a Siméon. Abdon žal nevydržel a krátce po uložení dětí do posvátné půdy se oběsil a teta Támar na světě zůstala sama. Jenže to nepřestalo. Před čtrnácti dny si zlí duchové vzali desetiletá dvojčata Delílu a Kayla a před týdnem ve spánku skonali Ehud a Elíša. Staršímu bylo osm a mladšímu pět. Všichni ze Starého města.“
„A to přicházíš dnes?“ zašeptal. „Pokud říkáš, že ta úmrtí přicházejí po týdnu, tak proč jdeš tak pozdě? Mám vyřešit váš problém do půlnoci?“
„Omlouvám se. Nejsem zdejší. Přijela jsem z Budivojovic teprve předevčírem a o prokletí se lidé bojí mluvit.“ Bezmocně rozhodila rukama a pak si propletla prsty a dlaně položila na pěkné bříško. „Nedozvěděla jsem se to dříve. Ihned jsem šla pro radu k duchovnímu, ale ten starý blázen mě vyhnal prutem ze svého pozemku. A že prý ze mě vytříská duši, pokud tě navštívím.“
Nekronaut se otočil k Lotě zády a zašátral v šuplíku stolu. Vytáhl na dřevěnou desku svazek bílých kříd a odpočítal jich sedm. Zbytek vrátil do šuplíku. Pak se otočil na návštěvu a hlasem rezonujícím v masce pronesl: „Přijímám. Pomohu Starému městu.“ Schválně zvolil původní název, i když on sám byl zvyklý na Okraj.
„Co žádáš na oplátku?“
Chtivým pohledem sjel po jejích plných ňadrech k oblým bokům, ale pak se vrátil k ochranářsky propleteným prstům na bříšku. „Máš v sobě dítě, drahá. Veliké jako jablko. A ty o tom víš. Cítíš ho v sobě. To proto se tolik strachuješ z moru dětí. Máš strach, že když ses sem připletla, tak si ho odneseš zpátky do Budivojovic, že?“
Oči se jí zaleskly. Hanbou? Strachem?
„Nežádám nic víc, než abys robě pojmenovala po mně.“
„Cože?“
„Nezdržuj mě! Slyšíš dobře. Tak souhlasíš, anebo ne?“
Souhlasila.
Vyšla lacino, myslel si. Bude příjemné vědět, že někde daleko odtud, je opět slyšet moje jméno.
Když Lota potěšená výsledkem jednání odešla, sundal si Nekronaut masku a zahleděl se do zrcadla. Za četnými jizvami brázdící jako vlny jeho obličej se objevil úsměv. Nebyl pěkný. „Šest.“ Pravil do ticha pronajatého pokoje. „Dětský mor jich sežehl šest. Nikoli sedm. “
***
Temné uličky jej vyplivly u boční branky vedoucí k Okraji. Nešel za vdovou, ani za jinými pozůstalými. Prošel nedlážděnými uličkami a zamířil ke kopečku za městem. Proč jsou jen ty hřbitovy na vysokých místech? Někde v dáli odbili sedmou hodinu. Hřbitovní zeď tvořená jednoduchým železným plotem byla protkaná trnitými keři a mramorové náhrobky v šeru působily sešle a smutně. V oknech bílé kaple zasvěcené Matce lesa a Otci deště se mihotaly odrazy plamínků lamp. Duchovní přebýval uvnitř.
Nekronaut se soustředil, a tak odrážel veškeré nápory zemřelých. Zdálo se to snadné. Snadnější, než by si člověk myslel. Na hřbitově lidé i nelidé většinou neumírají, takže jejich otisky jsou mnohem slabší než na místech úmrtí. Natáhl ruce a zavřel oči – ponořil se do Tmy mrtvých. Hledal přítomnost dětí. Dětí, které nejsou příliš dlouho na druhé straně. Ačkoli fyzicky nic neviděl, ve tmě se náhle jeden po druhém rozsvítily nachovým světlem náhrobky. Bylo jich sedm. Cítil mravenčení na spáncích a po zádech mu stékal nepříjemný čůrek potu.
Otevřel oči. Vytáhl první křídu, posadil se u prvního z označených hrobů a začal malovat tvary a obrazce po mramorovém náhrobku. Nešeptal, jen vydechoval a z úst mu splývala slova. Slova mrtvých. Slova někoho jiného. Znaky, jež ulpívaly na kameni, nepsal on. Psali je ti, jež už nejsou a jen používali jeho prstů. Když skončil, zbytek křídy rozdrtil v prstech a vetřel si ji do zpocených dlaní. Přešel k dalšímu čerstvému hrobu a zopakoval práci skonalých. Pokračoval k dalšímu a dalšímu.
Užuž se chystal k Josiahovu místu odpočinku, když uslyšel zavrzání pantů kaple. V mihotavém světle plamínků se objevil starší muž baculaté postavy. Holá hlava a dlouhý knír. Nekronaut ho znal od vidění.
„Kdo tam?!“ zahulákal Isaac a v ruce hrozil býčí žílou, prutem, kterým by dostat nechtěl nikdo.
„Jsi správce smrti, měl bys tedy být poctěn mou návštěvou.“
Duchovní zbledl. Ruka s prutem povadla jako penis nezkušeného milence. Chvíli tápal a nevěděl, co říct. Pak zmizel v kapli a zase se objevil s kabátem. „Jaké milé překvapení, Nekronaute. Snad ses nenechal vyrušovat tou poblázněnou běhnou. Je to cizinka a hovnu rozumí.“
„Vidím sedmero čerstvých hrobů,“ vedl si Nekronaut svou. „Dětských hrobů.“
„Ano. Těžké hodiny zažíváme. Spála. Neměj péči, už jsou děti zaléčené. Poslali jsme pro odborníky. Rybím tukem a ovocnými šťávami i jinými srágorami jim zaplnili pupek. Brzy se nákazy zbavíme.“
„Smůla jde vždy ve dvou. Věděl jsi to?“
Jestli byl duchovní bledý, tak teď ve tváři neměl ani kapku krve.
„Jistěže věděl. A pokud víš, čeho ses dopustil, tušíš, že ještě pro šest dětí si přijde, aby byl tucet naplněn. Až potom se můžeš holedbat, že medicína odborníků slavila úspěch.“
„Nekronaute, nevím, o čem mluvíš. Ta děvka hloupá tě pobláznila. Já se o Staré město starám dobře.“
„To vskutku, Isaacu.“ Nekronaut poklekl k Josiahovu náhrobku. „Alespoň pro tebe nemusím chodit. Budeš mi tu přítomný jako svědek.“ A aniž by čekal na souhlas, vzal poslední křídu a počal malovat. Znaky na sedmém náhrobku se lišily od ostatních a z Nekronautových úst vycházel dech se slovy znějícími také odlišně.
„Co to děláš?“ Tlustý mužíček začal couvat. Zvedal se vítr a narychlo přehozený kabát se stával neposlušným. Ačkoli ho stravovala zima, duchovní se potil a čůrky se mu skvěly v dlouhém kníru. Neotřel je. „Přestaň! Slyšíš? Přestaň!“ Ať se to stalo strachem či vinou, něco dodalo Isaacovi odvahu a zpod nezapnutého kabátu vytáhl býčí žílu a ohnal se přes Nekronautovu hlavu.
S Nekronautem se zatřásla zem. Jeho maska s orlím zobanem se rozštípla vedví a on se svalil vedle náhrobku. Z místa, kde by měl mít nos, zely jen díry, z nichž se valila krev. Bezretá ústa stále otevřená chroptěla dechem v řeči neznámé.
„Drž hubu, zrůdo!“ Připravoval se k další ráně, když se skučivým větrem promísila i ozvěna dětského smíchu. Duchovního polila hrůza. Některé dětičky postávaly u svých hrobů, jiné skotačily a přeskakovaly náhrobky. Šest dětiček. Bledá zašpičatělá ouška a černo kolem očí. Prázdný výraz. Smrt a hra ve stejný moment.
Nekronaut dokončil kouzlo a zem se otřásla. Zvedl se z chladné země a instinktivně ustoupil. Duchovní jen zkoprněle hleděl, jak se pařátovitá modrá pracka prohrabává z Josiahova hrobu ven. Kousek dál vyvstal druhý spár. Zachytil se náhrobku a ten bez nejmenšího odporu praskl jako perníkové srdce v ruce chtivého dítěte. Vmžiku se monstrum ukryté ve studené hlíně odhalilo v měsíčním šeru. Tlama rybí. Zuby jako skalní útesy – ostré a nemilosrdné. Dva rozeklané jazyky kmitaly kolem šupinatých úst. Z velké hlavy trčily dvě odporné, blanité, hubené nohy.
Duchovní se vyprázdnil do kalhot a se strachem, který nikdy nepoznal, odběhl do bezpečí kaple. Tam zalezl do modlitebny a žádal odpuštění.
„Proč jsi mě povolal! Co chceš?! Jsem tu oprávněně,“ zabublalo to v Rybákovi a přes zuby se mu prohnala vlna zpěněného slizu, která dopadala do útrob hrobu.
„Vím. Dvanáct dětí ti patří. Máš na to právo. Jeden za každý rok nespravedlivě zabitého roběte.“
„Duchovní to posvětil, i když ten ochlasta neví, co dělal. Dvanáct životů. Všech dvanáct je mých,“ zavrčel Rybák a v kulatých skelných očích se objevil nachový nádech krve.
„Chci obchodovat.“
„Já nic nepotřebuji! Chci jen svůj tucet.“
„Dám ti kopu. Šedesát zemřelých výměnou za zbylých šest.“
Rybák sebou přestal ošívat a očima si měřil poleptanou masu, které se nedalo říkat obličej. „Kdo jsi, ksichte? Proč mluvíš za mrtvé?“
„Buď ber, nebo nech ležet.“
„Co z toho máš?“
Nekronaut se otočil a chystal se k odchodu.
„Stůj, ksichte!“ zachroptělo monstrum do jeho zad. „Stvrď krví tvých šedesát a já ti dám zbylých šest.“
Nekronaut se vrátil k náhrobku. „Nejprve mi vydej chlapce. Chci mít jistotu, že mě neobelžeš.“ Rybák vzteky zařval a zpěněné sliny dopadly na Nekronautův obličej. Ani sebou nehnul. Rybák prohnul nohy, zašpičatělé tesáky rozevřel, jako by chtěl spolknout měsíc. Následně sebou škubl dopředu jako v záchvatu a vyzvrátil polozetlelé tělo dvanáctiletého Josiaha. Blanitý modrý sliz obklopoval jeho tělo, ale Nekronaut toho nedbal. Poklonil se a ruku složil na čelo nebožátka. Zavřel oči a propadal se do Tmy mrtvých.
„Vyjev mi všechno,“ zašeptal vlastním hlasem, i když už se všeho dovtípil ve svém pokoji. Josiah byl nezdoba, přesně jak Lota řekla. Jednou se však ucho utrhlo, když jeho matka Támar ve vzteku chlapce udeřila pánvičkou, kterou předtím i s jídlem strhl k zemi. „Já ti vtluču do hlavy, že se to nedělá!“ Padla jen jedna rána. Ani malá, ani velká. Nechtěla zabít. Matka chvíli plakala a pak dítě odnesla do postele a přes ránu na hlavě dala mokrý hadřík.
Blesklo to.
Nekronaut se potápěl v bahně hádky muže s ženou. Abdon objevil ránu. Řeči o nemoci byly lež. Nekronaut nevěděl, jaké pohnutky vedly rodiče k duchovnímu. Stačilo mu ve tmě zaslechnout hlas Támar. „Máme ještě dvě.“ Tušil, že jsou si s Isaacem navzájem dlužníci, ale nezajímalo ho to. Věděl jen, že jim obtloustlý duchovní pomohl pohřbít zabitého a obřad bohyně Matce lesa a Otci deště byl lživý, a tak dítě propadlo smluvně démonovi. A ten si za křivý pohřeb žádal dítě za každý rok Josiahova života.
A smůla chodí po dvou.
Nekronaut otevřel oči dlaněmi od křídy potřel nebožátku obličej.
„Co to děláš, ksichte?“ zuřil Rybák a prskal kolem sebe modrou pěnu.
„Už ti nepatří. Ale bát se nemusíš. Svou kopu dostaneš.“ Když téměř všechna křída ulpěla na netečném obličeji, vstal. Pohlédl na zbylou šestici dětí. Hrály si spolu a vůbec si nevšímaly dramatu kolem sebe. Nežily na úplně jiné úrovni bytí. „Nechť naše krev slouží jako pojivo naší smlouvy,“ řekl Nekronaut a prsty si setřel stékající krev z nosních otvorů. Netvor, jako by bylo vše domluveno, se zahryzl do svého pařátu, až mu mezi tesáky vytekla nezdravě žlučovitá tekutina. Člověk i démon natáhli ruce a nechali životodárné tekutiny skapat na hřbitovní půdu.
Rybák se opět prohnul, ale tentokrát z jeho útrob vylétlo šest černých, mihotajících se paprsků a odlétlo kamsi do Starého města.
„Jsi na řadě, ksichte.“
„Daruji ti toho zmetka v kapli. Vztáhl na mě ruku a já bez obrany přijal ránu. Jeho duše patří mně. Také si vezmi Támar, matku malého Josiaha.“ Nekronaut pokynul rukou k chlapci. „Osvobodil jsem jej, a tím navázal pouto. Chlapec zaslouží pomstu. Mám na její život právo.“ Pak se odmlčel.
„A dál, ksichte?“ zavrčel Rybák a uvnitř jeho hlavy-těla něco zabublalo. „Zbývá ti jich osmapadesát.“
„Dám ti je všechny. I když neznám jejich jména. Jsem Nekronaut a kráčím se živými i mrtvými. Dám ti tedy mrtvé, které jsem potkal.“
„Podvod!“ zařval a ptáci v lese daleko na obzoru vzlétli a jako mrak zakryli srpek měsíce.
„Není to podvod.“ Nekronaut stále nedal znát, že by se démona smrti bál. „Nedaruji ti jen jejich duše. Dám ti i jejich smrt tak, jak si ji žádáš. Vezmeš si ji skrze mě.“ Pak natáhl dlaň a zavřel oči.
Démon ho popadl a smýkl s ním do vzduchu. Druhou prackou si jej nacpal do útrob.
Nekronaut se snažil nevnímat zápach tlejícího masa, ani hnusný dotek slizu všude kolem sebe. Ani necítil stahy Rybákových svalů uvnitř jeho bezbožného těla. Soustředil se jen na práci.
Vražda.
Cítil, jak mu někdo probodává záda nožem a zároveň ho šacuje.
Vražda.
Vtělil se do znásilněné oběti, které při neustálých přírazech docházel kyslík. Cítil, jak pod stiskem tlustých prstů vrah drtil její průdušnici. A do rytmu uvadajícího srdce vzdychal a chrochtal jako prase.
Vražda.
Vražda.
Vražda.
Ne všechna úmrtí byla bolestivá, ale ta násilná vnímal nejvíce. Smrt ve spánku vítal, je to žolík, ale těch je proklatě málo. Posledním osmapadesátým byl kočí. Už podruhé dnes cítil křupnutí, jak se mu bortil vaz pod kopyty koní, které měl rád. Bolest byla všudypřítomná a nekonečná, ale pak přišel náraz. Nedal se srovnat s bolestí, kterou zažil. On člověk i nečlověk není uzpůsobený, aby osmapadesátkrát zemřel.
„Tys nekecal, ksichte,“ zabublal Rybák a pak náhle zmizel v hrobě, odkud vylezl.
Celý mokrý a páchnoucí se otočil k hrajícím dětem. Už je tam neviděl. Ani Josiah už neležel na trávě u svého hrobu. Jediné, co zbylo jako důkaz po démonově existenci, byl všudypřítomný sliz a zborcený náhrobek.
Nekronaut vstal a v kolenech mu zakřupalo. Nebyl nejmladší. Musel se odebrat za Lotou a sdělit jí své jméno.
„Rabi Löw.“
Zní to stařecky, pomyslel si. Malému dítěti slušet nebude, ale alespoň ho předám dál. Třebas mu bude i k užitku. Možná se někdy potkáme ve Starém městě a možná zavítá i na tento hřbitov, kdo ví?
Odcházel a přes vítr zaslechl Isaacův bolestivý řev uvnitř kaple. Jestlipak Támar ještě dýchá? Nebo si ji Rybák nechá na půlnoc? Vykročil pro svou odměnu.
