ROZHOVOR: Veronika Fiedlerová
Spisovatelka Veronika Fiedlerová se v následujícím rozhovoru rozpovídala nejen o své knize Pozdravy záhrobí, která u čtenářů sklidila úspěch, ale také o připravovaném pokračování. Článek Rozhovor: Veronika Fiedlerová připravila Ivana Gašparíková.
Když aktuálně píšeš, vnímáš nějaký rozdíl ve své tvorbě před románem a po něm?
Určitě. Bylo by asi divné, kdybych rozdíl nevnímala. Věřím, že ho poznají i čtenáři. Každá napsaná stránka autora posouvá, stejně jako každá přečtená kniha.
Jak dohromady zvládáš osobní život a život spisovatele? Máš na vše dostatek času?
Já asi nemám osobní život ani život spisovatele. Mám prostě jenom život. Co se týče problému, jak mít čas na psaní, práci, rodinu a tak dále, sama si svůj time management komplikuju hlavně tím, že bych chtěla mít všechno ideální. Mám představu, jak by měl můj den vypadat: vydělat skvělé peníze, udržovat teplo rodinného krbu, vařit a péct, věnovat se s vlídností a trpělivostí dětem, napsat desítky stran textu, zažívat dobrodružství, nezanedbávat sebe, své koníčky, přátele a ráno vstávat po kvalitním spánku plná energie a na všechny se usmívat. Jelikož je manžel doma prakticky pouze o víkendu a babičky jsou daleko, není snadné tyhle představy proměnit v realitu a necítit se jako unavená, podrážděná, vyhořelá krysa freneticky pobíhající v kolečku mezi volantem, plotnou, pračkou, počítačem a učením se s nemocnými dětmi, co zase sakra tři týdny na psaní ani nesáhla. Zejména loňský rok byl pro mě opravdu náročný. Snažím se celkově zpomalit, což mi nikdy moc nešlo, víc se soustředit na věci v přítomnosti. Hodně mi to prodlužilo den a už se skoro tomu vysněnému ideálu blížím. Skoro. Až na ty desítky napsaných stran.
Román Pozdravy záhrobí (Golden Dog 2021) byl spíše duchařskou detektivkou. Plánuješ druhý díl ve stejném žánru?
Martin Štefko se prý nebude zlobit, když řeknu, že má nová kniha je horor. S vypnutou hrudí a odhalenýma nohama tedy říkám, že Ozvěny záhrobí jsou horor. Pokud čtenáři navázali v Pozdravech s postavami vztah, jak jsem si představovala, v Ozvěnách se o ně budou bát. Pořád však sledujeme příběh vyšetřovatele pojistných událostí, detektivní linka zůstává. Minimálně jistý čtenář, který mi psal, že ho nebaví, když se v knize vyšetřuje, protože nemá rád detektivky, bude opět zklamán.
Jaké jsou Benediktovy (hrdina románu Pozdravy záhrobí) nejslabší stránky? A za co jej nesnášíš ty osobně?
Ve vypjatých situacích mu chybí rozvaha. Neumí se moc spoléhat na druhé, říct si o pomoc, komunikovat s blízkými, dělit se o své starosti. Někdy je tvrdohlavý a netaktní. Cítí se deformovaný a bojí se, že ho lidé nepřijmou takového, jaký je, což je na jednu stranu oprávněná obava, kterou by ovšem netrpěl, kdyby si víc vážil sám sebe. Asi nejvíc na něm nesnáším, když se lituje. Někdy je vážně protiva. Ale přes všechna prožitá traumata na sobě pořád maká, ještě nad ním hůl nelámu.
Kam tě vedou autorské ambice? Co chceš v literárním světě dokázat?
Měla jsem ambici napsat knihu, což se podařilo nad plán. Dál to nechávám jen tak plynout. Momentálně je mou jedinou ambicí žít teď a tolik neřešit, co bude.
Je někdo, kdo tě na české literární scéně upoutal a o kom si zaručeně myslíš, že má talent?
Česká literární scéna je nadupaná talenty, tvůj dotaz tedy malinko zúžím na hororové autory. I tak to bude poměrně dlouhý seznam:
Ludmila Svozilová. Má v sobě přesně tu temnotu, která mě na hororu baví.
Kristina Haidingerová. Cítím z jejího psaní tlukot srdce.
Nelly Černohorská. Umí šlápnout do výkalů, krve, bláta, rybiny a pořádně tu směs rozpatlat po všech lesklých plochách.
Honza Vojtíšek. Vždycky zůstane mým prvním. Jeho Sešívance jsem četla v době, kdy jsem byla ještě literární panna, a hodně mě ovlivnil. Ale neříkej mu to, on by pak hrozně zpychl.
Miroslav Pech. Dokáže vyvolat přímo fyzické emoce odporu, tísně a hnusu.
Ondřej Kocáb. Baví mě jeho styl. Jednou z něj bude něco velkého, pokud ho něco malého nesežere.
Petr Boček. Opravdu mě překvapil Hřbitovem trpaslíků. Je to kniha, po které jsem hodila oko. Tedy, poťukala jsem ji okem a pak jsem ho snědla. To oko, ne Petra Bočka.
A ještě ten, no… Počkej, teď mu nemohu přijít na jméno, má rád Kryla a lilky… Jo, už vím! Jiří Sivok. Na jeho knížky se obzvláště těším.
Jaký na tebe má vliv současná situace, a jak se okolní svět odráží v tvé tvorbě?
Má tvorba se často odráží od okolního světa. Třeba mi spadne kniha, když ji chci vyfotit, odrazí se od země a poškodí si roh… Vliv na mě současná situace nepochybně má, tak jako na všechny. Zatím jsem napsala jednu hororovou povídku, která se odehrává v době covidového lockdownu. A zbytek se uloží někam do podvědomí a vyplave, až bude vhodná příležitost.
Jak vnímáš ve filmech či knihách nucenou rasovou či sexuální politickou korektnost?
Hm, to je složitá otázka. Nedokážu na ni popravdě reagovat jednoznačným prohlášením, že je něco špatně, nebo dobře. Jako vystudovaná mediální analytička v ní cítím potenciál na diplomovou práci. Možná na několik diplomových prací. O podobných tématech přemýšlím jinak než běžné publikum. Knihy a filmy jsou součástí složitého systému naší kultury a celou tu problematiku můžeme nahlížet z mnoha úhlů. U každého díla je akcentování rasy nebo genderu jinak relevantní pro autora, pro konzumenta, jinak se vztahuje ke společenské a dějinné zkušenosti tvůrců a jejich záměru, jinak funguje ve vyprávění… Když své myšlenkové pochody zjednoduším, obecně mi nevadí, pokud například trpaslici má hrát černoška a nebudu kvůli tomu nesmyslně trolit. Spíš mi naskakují stále další a další otázky. Jakou roli hraje trpaslice v příběhu, v němž původně žádné trpaslice nebyly? Zůstává příběh uvěřitelný? Plní funkci, jakou měl plnit? Proč a jak se ve filmovém průmyslu právě tohle reguluje? Kdo tento tlak vytváří a s jakým záměrem? Jak může být vlastně tenhle rozhovor dlouhý?
A když už jsme u té otázky, řešíš nějak výrazně sexualitu svých literárních postav?
Asi neřeším. Vyplyne sama, pokud je potřeba.
Věříš na duchy? A zkoušela jsi je někdy vyvolávat?
První otázka: ne. Možná oni věří ve mě, takže se po tomhle prohlášení připravuji na zastavené hodiny, rozmlácené nádobí a kočku bojující s neznámou entitou v koutě. Ale vše lze samozřejmě racionálně vysvětlit nekvalitními bateriemi, tím, že jsem nesoustředěná osoba, které padají věci, a že se má kočka nudí a měla bych ji pustit na zahradu.
Druhá otázka: ano. Na táboře v páté třídě. V chatce se přitom začaly ozývat podivné zvuky za postelí mé spolubydlící. Škrábala nehty o stěnu a tvrdila, že je to duch mého mrtvého křečka. Budiž jí ke cti, že se přiznala poměrně záhy.
Raději bys neměla pravou, nebo levou ruku?
Raději bych měla pochopitelně obě, ale když na věc přijde, ve ztrátě dominantní pravačky nevidím nutně tragédii. Zvykla bych si všechno dělat levou, posílila bych méně aktivní hemisféru mozku, navíc by to byla příležitost pro estetickou a multifunkční steampunkovou protézu, hm…. Život je plný výzev.
Děkuji Veronice za příjemný rozhovor.