Lenka Oborná: Soukolí smrti

Spisovatelka Lenka Oborná se na webu Golden Dog představuje svou povídkou Soukolí smrti.

Od narození v roce 1920 do roku 1940 jsem žil poměrně obyčejným životem.

Narodil jsem se v rodině zámožných Židů, Rebeky a Šimona Goldenbergových v Praze na Žižkově, jako milované a dlouho očekávané dítě se jménem Samuel. Tatínek měl obchod s látkami a maminka byla v domácnosti. Nic mi nechybělo, kamarádi k nám rádi chodili, měl jsem krásné hračky, piano, maminka vždy všechny děti ráda pohostila. Byl jsem zahrnován láskou, o to víc, že jsem byl jedináček. V onom roce 1940, kdy se nás začala dotýkat válka, jsem studoval na vysoké škole. Chtěl jsem se stát učitelem biologie. Byl jsem štíhlý, vysoký, měl jsem černé oči i vlasy.

Maminka věřila, že jsem dítě od Boha a že je mým posláním pomáhat lidem. Než jsem se narodil, deset let se s tatínkem modlili za dítě. Celá komunita v synagoze se modlila, aby Rebeku a Šimona Bůh požehnal potomkem, který stále nepřicházel. Mamince bylo třicet jedna let, když jsem spatřil světlo světa, a moje narození rodiče oslavovali jako zázrak. Nejen rodiče.

Dnes nosíme žlutou hvězdu, nesmím studovat, otci zavřeli nacisté obchod, nemáme máslo, maso ani mléko a na krku máme termín nástupu do transportu směřujícího do pracovního tábora.

Cítím matčinu bolest. Už jako dítě jsem cítil bolest blízkých. Myslel jsem, že to tak mají všichni. Jako malý jsem s kamarádem přeběhl před koly vozu s koňmi, kamarád zakopl a kolo mu přejelo nohu. Z nohy mu trčela kost, ošklivá otevřená zlomenina. Okamžitě mě rozbolela hlava, tak silně, že jsem nemohl udržet rovnováhu. Maminka si myslela, že ze šoku. Když měl tatínek žlučníkový záchvat a mě rozbolely zuby, ač jsem s nimi nikdy neměl jediný problém, začala mít maminka tušení, že jsem citlivější než jiné děti. Pak přišel lékař a dal otci injekci, ve chvíli, kdy se otci ulevilo, ulevilo se i mně.

Toho osudného rána roku 1941 jsme se rozloučili s domem, ve kterém jsme bydleli, vzali zavazadla, pečlivě připravená dle všech nařízení, a vydali se na nádraží. Maminka plakala, tatínek ji těšil, že nebude tak zle, válka skončí a my se zase vrátíme domů. Všichni jsme měli kabáty s předpisově našitou žlutou hvězdou. Byl začátek podzimu, ještě nebylo tak chladno, ale kabáty by se nám do kufru nevešly. Nádraží bylo plné, všeobecný hlahol přehlušoval křik vojáků, plivajících příkazy.

Nacpali nás do nákladních vagónů na převážení dobytka s jedním plechovým kýblem na exkrementy. Maminka stále plakala, svíralo se mi srdce a bolela mě kolena. Cítil jsem maminčino utrpení a nebyl jsem schopen jí pomoct. Vlak dlouho stál. Čekali jsme v zavřeném vagónu, než se dal do pohybu. Jeli jsme několik dní, den se stíral s nocí, ven jsme neviděli, jedno malinké okénko na konci vagónu nemohlo stačit k tomu, aby se někdo z nás zorientoval. Věděli jsme, že jedeme na východ. Někde jsme zastavili a slyšeli polský jazyk, domyslili jsme si tedy, že jsme v Polsku. Potom jsme vjeli do nějakého tábora, slyšeli jsme štěkat psy a řvát vojáky. Dveře vagónů se začaly odsouvat a křik vojáků se psy nás nutil vystoupit. Spíše jsme se skutáleli a spadali na zem, než že bychom vystoupili. Údy jsme měli po cestě tak ztuhlé, že se jimi nedalo hýbat.

„Raus, raus!“

Nemohli jsme najít svoje zavazadla. Nemohl jsem najít maminku. Tatínek stál za mnou s výrazem čirého zděšení ve tváři.

Vojáci okamžitě začali oddělovat muže od žen.

Maminku, moji milovanou maminku, nejhodnější ženu na světě, jsem už nikdy neviděl.

S tatínkem jsem stál v řadě s dalšími muži. Řekl jen: „Samueli, buď silný, mám tě rád.“ A vytryskly mu slzy. Cítil jsem se v tom místě hrozně, strach a utrpení byly všudypřítomné, bolelo mě celé tělo, hlava mi třeštila a špatně se mi držela rovnováha, měl jsem dost práce zůstat stát.

Za námi, v rovině příjezdu po kolejích, řval nad bránou do očí německý nápis Arbeit macht frei. Pochopil jsem, že jsme v pracovním táboře.

Přišel velitel tábora, začal nás řadit nalevo a napravo. Tatínek šel nalevo, já na opačnou stranu. Říkám si, jsem mladý a silný, tatínek je jinde, bude mít lehčí práci. Já určitě půjdu na těžkou dřinu, třeba do lesa.

Naši skupinu odvedli do baráku. Tatínka už jsem nikdy neviděl. Tehdy jsem byl poprvé rád, že nemám sourozence.

Barák byl tmavý, chladný, udusaná hliněná podlaha, dřevěné palandy se třemi patry. Uprostřed komín, v koutě u dveří plechový kýbl.

Zavazadlo jsem neměl, vše zůstalo na nádraží. Byl jsem rád, že mám na sobě alespoň kabát.

Skupina vojáků pro nás přišla a nahnala nás do umýváren. Museli jsme se svléknout, stáli jsme nazí. Někteří se pokusili protestovat, ale když jsme viděli, jak dopadli, sami jsme si to rozmysleli.

Hrubě nám oholili hlavy a další ochlupení, na oholená místa nám nasypali bílý prášek a v hromadě hadrů páchnoucích dezinfekcí jsme si měli vybrat své oblečení. Některý z vojáků mi vrazil do ruky kalhoty, košili a dřeváky. Kalhoty byly alespoň o tři čísla větší. Pokusil jsem se udělat si v pase uzel, moc to nepomohlo. Košile byla zase malá, musel jsem ji nechat rozepnutou a ohrnout rukávy k loktům. Jako bychom byli jiní lidé. Jako bychom už lidé ani nebyli, všichni stejní, bez vlasů, vyděšené oči koukaly z pobledlých tváří.

Oblečeni v hadrech a zbaveni lidství jsme ten den uléhali.

Když jsme šli do baráku, padal černý mazlavý popílek a ve vzduchu čpěl divný puch. Cítil jsem bolest, obrovskou bolest, která rve srdce, a strach větší, než může člověk unést. Bolest matek, kterou neměly nikdy zažít. To vše jsem cítil a věděl jsem, že je zde něco špatně, tragicky špatně. Že to není jen pracovní tábor.

S bolestí, ve které jsem vnímal bolest mojí matky, její svírající se hrudník, boj o kyslík, jsem se staženou průdušnicí prožíval boj o život člověka, kterého jsem dosud nejvíce miloval. Zhroutil jsem se na palandu, myslel jsem, že takovou bolest nemůže člověk přežít, a přál jsem si umřít, protože tíha zármutku byla nesnesitelná.

Z této bolesti mi začala krvácet ústa, zuby se jeden po druhém začaly uvolňovat a vypadávat. Měl jsem silnou horečku a nebyl schopen se pohnut, zcela vyčerpán jsem usnul. Nebo upadl do bezvědomí?

Brzy ráno mě probudil křik: „Raus, raus, schnell!“ Museli jsme se všichni shromáždit na velkém place před budovami, takto seřazení jsme stáli několik hodin. Už mi dřevěněly nohy, bolely mě kosti v obličeji a rány po vypadaných zubech, s bolestí hlavy a kolen to nebylo o nic lepší. Stáli nad námi strážní se psy, žaludek se mi svíral hlady a o kabátu, v němž jsem přijel, jsem si mohl nechat jen zdát. Byl začátek podzimu, rána bývala už velmi chladná. Košili jsem nemohl zapnout, hlavu jsem měl holou a dřeváky mě také neohřáli. Byli jsme na tom všichni stejně. Stáli jsme a čekali, nevěděli, co bude dál. Asi nás hodlali rozdělit na práci.

Přišel doktor, nějaký Josef Weber. V baráku se šuškalo, že dělá hrůzné pokusy na lidech, že má zájem hlavně o dvojčata. Nikdo nechtěl, aby si ho doktor vybral, snažili jsme se být, jak se říká, neviditelní. Chtěl silné muže. Myslel jsem si, že s oteklou pusou vypadám zbědovaně a že o mě nebude mít zájem. Stál jsem v třetí řadě. Zastavil se u mě a poručil mi otevřít pusu, zkoumavě si prohlížel její vnitřek. Potom oči. Zarazil se a se zájem si je prohlížel. Měl jsem oči černé, byly jako uhel a v tom uhlíku v levém oku svítily tři tyrkysové tečky.

Moje oči ho zaujaly. Vytáhli mě z řady a spolu s dalšími pěti muži nás odvedli do baráku k ošetřovně. Tři muži byli na pohled silní a zdraví mladíci, dalším jsem byl já a ten poslední neměl od narození na jedné ruce prsty.

V baráku jsme dostali plechový hrnek a lžíci. Do hrnku naběračku kalné horké vody. Nevím, co to bylo, ale měl jsem takový hlad, že i horká voda by mi udělala dobře. Stále jsem cítil obrovskou bolest, co se odehrávala všude okolo. Slyšel jsem křik a vzlykot dětí, které byly někde blízko. Bolest sourozenců, kterým ubližují.

Tři silné muže odvedli. Asi za půl hodiny, když jsem na ně pomyslel, jsem ucítil obrovský chlad, jako by mě někdo ponořil do kádě s ledem. Cítil jsem jejich strach. Mysleli na své matky. Ano, v posledních chvílích často i ti nejsilnější muži myslí na své maminky.

Přišli si pro mě. Byl jsem rozbolavělý, s horečkou a duší zmordovanou utrpením druhých a hrůzou toho místa. Doktor mi poručil lehnout si na nemocniční lehátko, přivázal mi ruce, nohy, hlavu a pas. Zkoumal moje oči, svítil si do nich. Vytáhl injekční stříkačku s dlouhou jehlou, naplněnou modrou tekutinou a přibližoval se k mému oku. Ucítil jsem bolest těhotné ženy za zdí, její strach o dítě, zoufalství a zmar. V náhlém popudu paniky a bolesti jsem trhl hlavou nahoru, jak jen mi pás kolem krku dovolil, ve snaze se zvednout a utéct. Čelem jsem se dotkl jemné kůže doktorovy tváře. Jako by do mě vjel blesk. Projela mnou třaskavá vlna, jako zásah elektřinou.

A najednou…

Jsem to stále já. Stojím však nad židem se zajímavou vadou v oku. On křičí, svíjí se, i když se mu nic neděje. Zešílel snad?

Srdce se mi rozbuší, pohlédnu na své ruce, v pravé ruce držím injekci s modrou tekutinou, od zápěstí vzhůru vidím rukáv uniformy, německé uniformy. Zatočí se mi hlava, pokouší se o mě mdloby, posadím se. Moje vlastní tělo leží přede mnou, oholené, bezzubé, polonahé a svíjí se v nekončící agonii, ale já najednou nic necítím. Nic. Bolest je pryč, úzkost, strach, chlad, necítím nic z tohoto místa.

Z úst žida slyším křik, bolestný pláč, mezi nimi nenávistná slova: „Ty hajzle, židáckej, co jsi to provedl?“ Můj soucit je pryč. Klidným hlasem mu já, Samuel, odpovídám: „Josefe, jsi v pekle.“ Přiblížil jsem svoji tvář k jeho a s chutí pokračoval: „Zažíváš bolest, úzkost a strach, zažíváš vše, co jsi sám působil druhým. Já jsem Samuel, Samuel Goldenberg a otevřel jsem brány pekla. Jenom pro tebe. Abys sám zažil, co jsi rozdával. Za všechny milované matky, za každé jedno maličké, za všechny, kterým jsi ublížil. Pocítíš jejich hněv!“

A doktorovy oči v utýraném těle Samuela zděšením zčernaly. Jeho kůže zešedla a popraskala. Srdce zběsile bilo v hrudníku mučeného, až prasklo.

Doktor byl mrtvý, ale duše Samuela zůstala v jeho těle.

Prošel jsem si tábor, už jsem nic necítil. Viděl jsem bolest a utrpení, které žádná zdravá duše nemůže unést, ale nic jsem necítil. Došel jsem i k pecím, viděl hromady těl a nic necítil. Přišel jsem na ošetřovnu, v kádích s ledem ve skafandrech pilotů seděli tři muži s fialovými rty, neschopni zbavit se třesu… Nic jsem necítil. Našel jsem i těhotnou ženu. Přišla o své nenarozené dítě. Pustil jsem ji z ošetřovny. Víc jsem pro ni udělat nemohl. A ona se rozběhla, snad se zbláznila. Ne, ona věděla dobře, co dělá, rozběhla se vstříc ostnatému drátu pod proudem. Okamžitě zemřela.

Zjistil jsem, že maminka i otec jsou mrtví. Neměl jsem nikoho, koho bych miloval. Nic jsem necítil a potácel jsem se po táboře jako opilý. Neuměl jsem těm lidem nijak pomoct. V soukolí stroje, který tu rozběhl svůj smrtelný tanec, jsem byl jen nicotné kolečko.

Vrátil jsem se na ošetřovnu, oholil si vlasy, oblékl svršky po zemřelém židovi a dopotácel se k hloučku nešťastníků u plynové komory. Když zazněl povel, vešel jsem. Dveře se pomalu zavřely a já pocítil úlevu. Něco jsem cítil. Je dobré něco cítit. Bylo to smíření. Nechtěl jsem a ani bych nedokázal dál žít ve světě, který jsem viděl a měl možnost pocítit.

* * *

„Stalo se to jednou. Nemělo se to stát, ale stalo se to. Nesmí se to stát znovu, ale mohlo by. Proto je vzdělávání o holocaustu nezbytné.“

Göran Persson – bývalý švédský premiér, Stockholmské mezinárodní fórum o holocaustu 2000