ROZHOVOR: Pancho Alvarez
ROZHOVOR: Pancho Alvarez pro vás opět připravil Dan Palička. Pancho Alvarez je u nás zatím velkou neznámou stejně jako filipínský horor, minimálně ten knižní. Již brzy připravujeme vydání knihy Byt ve městě Naga, což je opět něco speciálního – spojení ilustrace s minimalistickou povídkou. Kniha bude mít odlišný formát než jiné Golden Dog publikace, ale její koncept to vyžaduje. Pojďme si zatím Pancha trochu představit.
V rozhovoru najdete ilustrace Pancha Alvareze. Více jeho tvorby naleznete zde:
Začneme pěkně popořadě. Pocházíte z Filipín. Konkrétně jste se narodil a vyrostl ve městě Naga, o kterém ještě bude řeč. Jaké bylo vaše dospívání a jaké máte vzpomínky na své rodné město?
Nejčastější vzpomínky jsou bouře. Do oblasti Filipín se každý rok dostane v průměru 20 tajfunů. Přibližně 80 % těchto bouří prochází oblastí Bikol, kde se město Naga nachází. A v té době byly a stále jsou notoricky známé výpadky proudu, takže velkou část svého dětství jsem strávil v pošmourném počasí nebo při svíčkách.
Filipíny jsou významný ostrovní stát v jihovýchodní Asii. Pro turisty jsou atraktivní především kvůli nádherné přírodě a mnoha ostrovním oblastem. Proto by mě zajímalo, jestli je berete jako velký zdroj inspirace. A pokud ano, co vás na nich nejvíc inspiruje? Krásy přírody nebo něco úplně jiného?
Máme spoustu přírodních divů. V našem regionu se například nachází sopka Mayon. Jedny z nejlepších pláží na světě jsou také na Filipínách. Ale ve srovnání se sousedními zeměmi Sdružení národů jihovýchodní Asie mají Filipíny nejmenší počet turistických návštěv zejména proto, že vláda nedokáže přijít s politikou, systémy a infrastrukturou, které by zemi prodávaly a zaujaly zahraniční hosty.
Co se týče inspirace, čerpám nápady spíš ze zážitků než z památek. Většina toho, co mě nyní napadá, vychází ze zkušeností z pobytu v oblasti zasažené bouří. Život při svíčkách, který jsem zmínil během předchozí otázky, do značné míry formoval to, kým jsem dnes. Žádná elektřina znamenala žádnou televizi a videohry, takže jsme chodili ven, hráli si při měsíčním světle nebo se scházeli u svíček a vyprávěli si příběhy většinou o duchách nebo setkáních s bájnými bytostmi.
Jste multidisciplinární umělec s širokým portfoliem. Co vás ovšem přivedlo k umění? Chtěl jste být umělec už od malička?
Od dětství jsem vždycky kreslil. A ano, chtěl jsem se vydat cestou spojenou s uměním, ale jak to tak bývá, rodina mi to rozmluvila a spíš mě podporovala v kariéře právníka, což mi moc nevyšlo.
Věnujete se sice umění, ale původně jste vystudoval politologii. Jdou podle vás umění a politologie (potažmo politika jako taková) k sobě?
Ano, úzce spolu souvisejí. Vždycky jsem věřil, že umění je reakcí nebo odrazem doby, která je do značné míry diktována politickými a společenskými ideologiemi. Takže mé znalosti a angažovanost v politice jsou velmi užitečné při koncepcích, které vymýšlím.
Umění tvoří součást lidské kultury a bývá vnímáno z mnoha různých perspektiv. Jak na něj osobně nahlížíte? Berete umění jako neodmyslitelnou součást lidské existence?
Všechny děti vezmou do ruky pastelku a čmárají na jakýkoli povrch, který najdou.
Věřím, že kromě vyjadřování je umění komunikací a spojením; důkazem toho, že umělecké dílo, které si dodnes zachovává svou aktuálnost, je něčím, co dokáže udržovat smysluplný dialog s publikem. Komunikace a spojení jsou také základními prvky pro přetrvání druhu, takže ano, umění je neodmyslitelnou součástí nejen lidské existence, ale i přežití.
A teď z trochu jiného soudku. Dočetl jsem se, že jste jako malý miloval anime. Mezi své oblíbené tituly řadíte série jako Dragon Ball Z, Slam Drunk a Ruroiri Kenshin. V čem je podle vás japonská stylizace tak jedinečná? A proč si myslíte, že anime seriály (nejen ty výše uvedené) mohou posloužit jako odrazový můstek pro začínající umělce?
Japonská stylizace je jedinečná, protože mají silný smysl pro kulturu. Na rozdíl od Filipín nebylo Japonsko nikdy kolonizováno. Japonci tak měli celá léta na to, aby si vytvořili velmi silnou identitu, kterou si oni i zbytek světa spojují s Japonci.
A rozhodně, pro komiksové tvůrce jsou skvělým odrazovým můstkem. Měli by studovat proces, který ke komiksu patří, a osvojit si ho jako svůj vlastní. Je to dobrý způsob prezentace příběhu a ještě lepší způsob, jak zpřístupnit určitý koncept nebo myšlenku širšímu publiku.
Když už jsme u začínajících umělců, co byste jim poradil? Na co by si měli dát nejvíc pozor?
Staňte se právníkem. Nebo lékařem. Nebo inženýrem. Staňte se čímkoli jiným než umělcem. Ti se silnými uměleckými sklony se budou bouřit proti strnulosti ostatních povolání.
Pro umělce jsou také velice důležité výstavy, protože na nich mohou prezentovat své výtvory. Baví vás se na výstavách kontakt s dalšími lidmi? A jak vůbec zvládáte přijímat zpětnou vazbu od druhých?
Interakce s lidmi mě velmi baví. Spojení, které během těchto interakcí navážete, častěji než jindy vede k zajímavým rozhovorům a při troše štěstí i k úžasným spolupracím. Například moje připravovaná kniha Seasonal Adversities je společnou ekfrastickou iniciativou s básníkem Joelem M. Toledem. Je to výsledek smysluplných interakcí, které posilují vztahy, jež vyústí v avantgardní projekty.
Přijímání zpětné vazby je také jednou z věcí, na které se při výstavách těším, protože jsem nechodil na formální uměleckou školu, takže se snažím vzdělávat při každé příležitosti. A co může být lepší způsob učení než přijímání zpětné vazby od lidí z různých prostředí.
Nyní krátce přejdu k vaší tvorbě. Ta byla silně ovlivněna tvorbou tří karikaturistů: Jess Abrera, Pol Medina Jr. a Gilbert Daroy. V čem vás tito autoři inspirovali a proč jejich tvorba stojí za pozornost?
Byli to autoři, kteří mě ovlivnili v dětství. Když jsem vyrůstal v provincii, neměl jsem přístup k výtvarnému umění. Nejblíž k němu mají obrazy boha a svatých, které se nacházejí v naší katedrále a bazilice. Abrera, PM Jr. a Daroy jsou karikaturisté, jejichž díla můžete denně vidět prostřednictvím celostátního deníku The Philippine Daily Inquirer. V dětství jsem se setkával jen s jejich díly. Internet neexistoval do mých deseti a na Discovery Channel nebo National Geographic jsem se díval kvůli zvířatům a ne kvůli pořadům o výtvarném umění.
Hlavní vlivy (co se týče koncepce a provedení) přišly během studia na vysoké škole, kdy jsem studoval v Manile. Seznámil jsem se s díly Davea McKeana, Neila Gaimana a Egona Schieleho. Mohl jsem se potkávat s lidmi, kteří se živí psaním, malováním a tvorbou písní a filmů. Navštívil jsem galerie a národní muzeum a poprvé jsem viděl Spoliarium Juana Luny (filipínského mistra) v celé jeho skutečné kráse, a to všechno přišlo jako záplava při mých vysokoškolských studiích.
Přesto mi tito tři karikaturisté posloužili jako základna. Stopy Abrery jsou vidět v karikaturách, které dělám, PM Jr. v rukách a nohách a liniích a Daroy v náladě a šrafování.
Ve vašich malbách se často objevují přírodní motivy (zvířata, stromy, květiny apod.), které – alespoň dle mého názoru – slouží jako symboly k předání nějaké konkrétní myšlenky nebo pocitu. Myslíte si, že je důležité prezentovat přírodu v uměleckých dílech? A snažíte se pomocí přírodních motivů na něco upozornit (např. na to, že by si lidstvo mělo více vážit přírody kolem sebe)?
Myslím, že díla, která jste viděli, jsou součástí různých projektů. Reaguji na to, co mi obecně diktuje koncept. Například žralok velrybí je ilustrací ke knize poezie, která se točí kolem myšlenky vody a jejích styčných příběhů a vazeb. Kdybyste si pozorně všimli, ilustrace je vystínovaná slovy převzatými z poezie, s níž koreluje.
Zastřešujícím konceptem, pod kterým nyní pracuji, je myšlenka dekolonizace Filipínců. Snaha o vytvoření identity vzhledem k tomu, čím vším jsme jako národ prošli. Při pozorném čtení knihy Byt ve městě Naga odhalíte detaily našich španělských koloniálních vazeb. Pokud se k textu vrátíte a pozorněji si prohlédnete umělecká díla, všimnete si detailů, jako jsou šaty a rysy obličeje, které nejsou součástí předkoloniální “filipínské” kultury.
Sbírka, kterou jsem vytvořil s přírodou jako prvkem, se jmenuje Seasonal Adversities a je věnována klimatické krizi a příběhu Filipínců, kteří stojí v čele této globální katastrofy. Je to projekt, který je mi velmi blízký vzhledem k tomu, že jsem vyrostl v místě, které bylo zasaženo bouřemi.
Myslím, že výzvou, o kterou se snažím, je, aby diváci vedli s díly hlubší dialog a začali si všímat jemnějších detailů, které jsou do nich vetkány.
Také jsem narazil na malby, na nichž jsou vyobrazeny významné církevní osobnosti (obrazy Santiago Apostol, San Juan Evangelista, Madre Teresa aj.) a těhotné ženy (obrazy Mother, With Child atd.). Proč pracujete zrovna s těmito motivy?
Obrazy těhotných žen a matka s dítětem jsou díla, která si u mě objednali mecenáši.
Kolekce o svatých je součástí mé propagace dekolonizace Filipínců. Když na Filipínách vejdete do kostelů, okamžitě vás přivítají sochy a nástěnné malby svatých v nadživotní velikosti, kteří se podobají spíš našim kolonizátorům než nám. A my je uctíváme. Myšlenka svatých spočívá v tom, že překročili lidskost, a proto se stali symboly a mají metafyzickou podobu. Ve sbírce jsem zmatlal jejich tváře, abych vyzval diváky, jak si tváře světců v mysli sestavit. Konstruují si je s cizími rysy, nebo si je konstruují k obrazu svému?
Teď bych si dovolil přejít k vašemu literárnímu debutu. Letos vám u nakladatelství Golden Dog vychází vaše vůbec první kniha Byt ve městě Naga. Zkuste na ni nalákat čtenáře. Proč stojí za pozornost?
Předně děkuji Martinovi a Lucii za vydání a překlad knihy. Opravdu jsem nečekal, že to dojde tak daleko. Byl to internetový projekt, který jsem soustavně dělal během Halloweenu, a naštěstí zaujal Curare Art Space a Savage Mind Publishing.
Kniha se čte lehce a má ilustrace, které se hodí ke každému drobnému vyprávění. Byl to tak zábavný projekt a doufám, že se všem bude líbit stejně jako mně.
Přiznám se, že o městě Naga jsem nikdy předtím neslyšel a poprvé jsem se o něm dozvěděl díky rešerši na dnešní rozhovor. Mohl byste čtenářům Nagu krátce představit? V čem se odlišuje od jiných filipínských měst?
Abychom pochopili kouzlo Nagy, musíme nejprve porozumět její historii a současnému kontextu. Naga byla vždy centrem obchodu na poloostrově Bikol. Je to kotel kultur, politiky a ekonomiky, který se nachází přímo v srdci regionu.
Naga je výjimečná tím, že je anomálií. Je to jediná oblast v provincii Camarines Sur s vysokou mírou gramotnosti a nízkým výskytem chudoby. To vše navzdory tomu, že je bičována bouřemi a je bez přístupu k moři, bez námořního přístavu a letiště. Vedoucí představitelé z celé země navštěvují Nagu, aby studovali její správní systém.
Na Naze však skutečně není nic turisticky zajímavého, kromě několika velmi starých kostelů a poutě k Panně Marii Peñafrancii. To, co do tohoto malebného města přitahuje davy, jsou jeho obyvatelé. Nagueños jsou srdeční a inteligentní a ve městě nikdy není nuda. Máme tu také vynikající jídlo!
Byt ve městě Naga v sobě nese prvky hororu. Jak osobně vnímáte hororový žánr? Jak podle vás funguje v literárním světě a jak ve vizuálním médiu (televize, výtvarná díla, videohry apod.)?
Hororový žánr jsem vždycky bral jako okno do duše kultur. Když vyjdu z myšlenkové stopy filipínského spisovatele Edgara Samara, tak například na Filipínách máme bytosti zvané aswang. Existují v mnoha variantách, někteří mění podobu, jiní létají. Všichni ale vypadají jako obyčejní lidé, lidi loví a všechny je lze odehnat česnekem a solí. Filipínci mají pověst přehnaně pohostinných lidí. Hostům, kteří navštíví naše domovy, vždy nabídneme jídlo. A filipínské jídlo je bohaté na česnek a sůl. Když se tedy vrátíme k aswangovi, jsme skutečně pohostinní lidé, nebo se jen snažíme nenechat se sníst?
Byt ve městě Naga je vaším literárním debutem. Můžeme se od vás časem těšit na další literární díla, nebo se chcete především věnovat malbám?
Určitě! Ve skutečnosti pracuji na druhé knize souběžně se svými dalšími projekty.
Otázka na závěr: Dokážete si představit svět bez umění?
Vůbec.