ROZHOVOR: Michal Sirotek

Rozhovor: Michal Sirotek jako autor pro vás připravil Daniel Palička.

Michal Sirotek je autor, který se nebojí přecházet mezi žánry, popravdě to vlastně i vyhledává, ale také je to grafik, který se živí grafikou pro reklamní společnost, ale ve volném čase vytváří obálky jak pro své knihy, tak i knihy jiných autorek a autorů. Rozhodně kreativní člověk a já jsem rád, že konečně trochu nahlédneme do jeho tvorby.

Psaní se věnujete již od malička. Co vás k němu přilákalo a kteří autoři vás nejvíc ovlivnili jako malého kluka?

Psaní mě vždy obklopovalo. Táta byl novinář a neustále něco „klepal do klávesnice“, občas psal i krátké povídky, což se mi líbilo. A u nás doma se četlo prakticky vše. Už od malička jsem si v hlavě vymýšlel příběhy jen tak pro zábavu. Představoval jsem si konkrétní scény s různými charaktery a přemýšlel nad variantami, jak se daná situace vyvine. Tahle záliba mi zůstala dodnes, jen jsem ji rozvinul do komplexnější a praktičtější formy. Nebyl jsem zrovna technický typ, takže mě třeba verneovky moc nebavily. Měl jsem rád pohádky s kouzly, příšerami a rytíři. Komiksová verze Iliady byla jedna z mých oblíbených.

Od malička také zbožňujete fantastiku. Díky čemu vás pohltil svět fantastiky? V čem vám přišel zajímavý?

Je to trochu paradox, ale fantastika se u nás doma moc nečetla, zato jsme měli hromadu mytologických knih – sumerské, řecké, egyptské, severské. Mytologii jsem si velmi oblíbil. Fascinovala mě ta směsice hrdinů, nestvůr, bájných stvoření, dobrodružství, tajemna, romantiky a někdy i hororu. Později jsem v knihovně prarodičů narazil na příběh s názvem Pán Prstenů.

Tehdy jsem vůbec netušil, oč jde; internet nebyl v domácnostech úplně běžný a popularita příběhu se rapidně zvedla až s filmy. Potom jsem začal číst různé fantasy autory, což mě přivedlo k další oblíbené činnosti mého mládí – Dračímu doupěti a vymýšlení vlastních světů. To byl stavební kámen, který aplikuji dodnes. Rád tvořím komplexní světy a chci rozumět tomu, z čeho mé postavy vzešly a co je ovlivňovalo. Prostředí je jeden z ústředních pilířů, na kterém si hodně zakládám. Obvykle mám vymyšlenou celou hromadu historických a kulturních podkladů, které se do výsledné knihy ani nevejdou. Ale lépe se mi pak píše samotný děj i charaktery.

Popsal jste, jak na vás fantastika zapůsobila v dětství. Ale co dneska? Jak na fantastiku nahlíží dospělý Michal Sirotek?

Nahlížím na ni kritičtěji. Někdy možná až moc 😀 Bohužel, jen málokdy mě něco opravdu překvapí nebo nadchne. Občas se to ale podaří – naposledy to byla kniha Problém tří těles od Liou Cch‘-sina, kde autor čtenáři předkládá existující vědecké koncepty a atraktivně je zapojuje do sci-fi mystery. Také tíhnu víc k temněji laděným příběhům. Hodně mě ovlivnil H. P. Lovecraft, jehož vesmírný horor mi připadá děsivější a celkově zajímavější než hektolitry krve a hromada násilí. Mým oblíbeným žánrem je i detektivka – bez ohledu na to, zda je zasazená do reálného, či fiktivního univerza. Psychologie postav a napětí. To miluju.

Jste sice spisovatel, ale kromě toho se věnujete grafice. Co vás přivedlo ke grafické práci?

Můj oblíbený dárek pod stromeček byly pastelky nebo krásně ilustrovaná knížka. Jako kluk jsem měl pořád v ruce pastelky nebo propisku a všude něco čmáral – do školních sešitů, bloků, na lavice, a dokonce i na vlastní ruce a ruce spolužáků. Často jsem kreslil tváře, postavy a monstra. Také jsem vytvořil několik krátkých komiksů. Nic z toho se nezachovalo, ale už tehdy to určilo směr mého vzdělání. S ohledem na budoucí pracovní uplatnění se pak grafika zdála logičtější volbou než klasické umění.

Nutno podotknout, že jste dokonce vystudoval grafický design. Co jste si ze studia odnesl a jak jste nabyté znalosti využil v praxi?

Člověk hlavně porozumí kompozici, typografii a barvám, osvojí si práci s grafickými programy a vnímá vizuální sdělení v širším kontextu. Tyto znalosti využívám denně ve své zaměstnání, ať už jde o layout stránek, tvorba reklamních kampaní, nebo ilustrace.

V současnosti pracujete jako reklamní grafik v mediálním domě. Jak funguje práce pro velký mediální dům? Na co si musíte dávat pozor?

Práce v mediálním domě je hodně dynamická a taky pestrá. Každý den řešíte rozdílné úkoly – od malých inzerátů po komplexní kampaně velkých firem. Musíte se naučit pracovat pod tlakem, dodržovat termíny a být flexibilní. Důležité je si dávat pozor na konzistenci značky, dodržování grafických manuálů a právní aspekty reklamy. Také je potřeba umět efektivně komunikovat s klienty a kolegy z marketingu.

Jaké faktory musíte při tvorbě vizuálního obsahu zohlednit, aby reklamní grafika perfektně splnila svůj účel?

Zohledňuje se především cílová skupina a sdělení, které má reklama nést, dále médium, ve kterém se bude prezentovat. Ať už jde o noviny, tematické magazíny, nebo web. Je klíčové, aby grafika byla jasná, srozumitelná a vizuálně atraktivní.

Musí být grafik kreativní, aby svoji práci dělal na maximum?

Ano, kreativita je zásadní. Bez ní by byl grafik jen operátor softwaru. Je to právě kreativita, která umožňuje přijít se zajímavými nápady a odlišit se od konkurence.

Také se věnujete ilustracím, primárně se zaměřujete na character design. Když vytváříte návrhy postav, pracujete spíš intuitivně, anebo si musíte věci dopředu promyslet?

Vše promýšlím dopředu. Nejprve si vizualizuji charakter v hlavě – jak zhruba vypadá, jak působí, jakou má vše atmosféru. Které motivy jsou důležité, co je nutné vyzdvihnout, na co si dát pozor. V průběhu se ale objevují nové nápady. Pokud jsou dobré, zakomponuji je. Někdy je nutné vracet se zpět, zkoušet rozličné varianty, ať už jde o detaily, nebo celek, takže je výsledek kolikrát jiný, než čekám.

Mimo jiné tvoříte i knižní ilustrace a obálky ke knihám. V rámci spolupráce s nakladatelstvím Golden Dog jste například navrhnul obálky a doprovodné ilustrace pro trilogii Vymazlených vražd (2021-2023) a pro román Ve větvích Yggdrasilu (2023). Zároveň jste vytvořil obálku pro svou vlastní autorskou sci-fi detektivku Zresetuj mě (2023) a sci-fi Nachové pustiny (2025). Když vytváříte ilustrace a obálky, je rozdíl tvořit pro sebe a pro druhé, nebo je proces tvorby v jádru stejný?

Proces je v jádru stejný, ale ke svým příběhům mám bližší vztah, takže i víc emocí. Když píšu knihy, zpravidla mám podobu postav vymyšlenou předtím, než příběh dopíšu. O to lehčí je pak ilustraci nakreslit. U klientů je nutné zohlednit jejich pohled a vizi. Někdy je nutné je trochu usměrnit – ne všechny nápady jsou v praxi efektivní, jak si je autor vysnil. Hledáme kompromisy, aby byl výsledek uspokojivý pro všechny.

Teď z trochu jiného soudku. Myslíte si, že digitální umění dává tvůrcům neomezenou uměleckou svobodu?

To je zajímavá otázka. Digitální technologie jsou úžasný nástroj, který používám denně. Ulehčují práci a zrychlují proces, ale to byl ostatně i vynález štětce. Umělecká svoboda ale dle mého začíná a končí v lidské mysli. S rozvojem AI technologií se spíš obávám opačného trendu – méně vnitřní kreativy u lidí, ale to ukáže až čas. Hlavně pak nastupující generace umělců, která v tomto technologickém věku vyrůstá od útlého dětství. Sám jsem na ten proces zvědavý.

Nyní přejdu k vaší literární kariéře. Jako autor jste začínal v literárních soutěžích, ať už šlo o Cenu Karla Čapka, Daidalos nebo Vidoucí. Byly pro vás literární soutěže velká škola? Jaké cenné zkušenosti jste si z nich odnesl?

Z literárních soutěží jsem si odnesl: Frustraci. Zklamání. A pak radost. Prošel jsem si v nich tvrdou zkušeností. Zpočátku jsem psal jen tak „do šuplíku“, tu a tam něco publikoval na žánrových webech a lidem se to líbilo. Myslel jsem si, že jsem dobrý, jenže v konkurenci zkušenějších autorů končily moje povídky na nejnižších příčkách žebříčků. Byl to náraz do zdi. Teprve konkurence mě přiměla se zlepšit. Začal jsem studovat tvůrčí psaní. Učil se, jak správně strukturovat příběh a charaktery. Hledal pro sebe ideální formu, zlepšil styl a dal vyprávění čtivější podobu. Nastavil jsem si nový cíl a řekl si: „Ty soutěže prostě vyhraješ a basta!“ Tehdy jsem si potřeboval dokázat, že na to mám. A povedlo se. Od té doby moje povídky rok za rokem stoupaly v žebříčcích nahoru, a nakonec končily na stupních vítězů.

Debutoval jste povídkou Jen Prach, která vyšla roku 2012 v časopise X-B1. Od jejího vydání letos uplynulo 13 let. Jak na ni po letech vzpomínáte?

Jen Prach je kratičký text a jeho kvalita není kdovíjaká, ale má pro mě symbolický význam. Když povídka vyšla, šlo o jeden z nejkrásnějších zážitků vůbec. XB-1 (tenkrát Ikarie) jsem četl od mládí a hltal všechny příběhy uvnitř. Když jsem vešel do trafiky a viděl v regálu číslo, ve kterém byl můj příběh s krásnou ilustrací, připadalo mi to neskutečné. Vlastně to byl sen, co se splnil. Je to zvláštní, ale ani vydání knih se tomu starému zážitku nepřiblížilo.

V roce 2018 vám vyšla post-apokalyptická novela Nachové pustiny, ve které svět ohrožuje agresivní parazit. Když jste vymýšlel námět, z dnešního pohledu dost děsivý, věděl jste již od začátku, že budete pracovat s tématem, které bude nadčasové a funkční i po mnoha letech?

Takhle jsem o tom vůbec neuvažoval. Na žánru postapo je něco fascinujícího, existenciálního. Možná to souvisí s našimi pravěkými instinkty. Těžko říct. Z představy, že hrstka přežije obrovskou katastrofu, která změní tvář světa a od základů přebuduje lidskou společnost, člověka jednoduše mrazí. Je na tom něco děsivě poutavého.

V roce 2023 vám u nakladatelství Golden Dog vyšel detektivní sci-fi román Zresetuj mě zasazený do futuristické Prahy roku 2069. Když jste vytvářel fiktivní svět a jeho pravidla, jak jste postupoval a čím jste se případně nechal inspirovat?

Nápad vznikl díky jedné konkrétní scéně: když kriminalisté objeví tělo první oběti. Přehrávala se mi v hlavě, jako bych koukal na film, a byla překvapivě detailní. Okamžitě jsem věděl, že nejde o námět na povídku, ale o velký román – bohatý na komplexní zápletku, prostředí, rozmanité postavy i motivy. Věděl jsem, že ho chci zasadit do Prahy a odlišit od jiných příběhů. Minulost a přítomnost vidíme v detektivkách všude, ale budoucnost už tolik ne. A tak vznikl nápad posunout ručičky času o pár dekád dopředu. V tom okamžiku jsem věděl, že zapojím subžánr cyberpunk. K temnější náladě příběhu skvěle seděl, a navíc mi rozvázal ruce v rámci fantazie.

Nemusel jsem se držet při zemi a zapojil motivy, které by v normální detektivce neobstály. Přesto je sci-fi možná až na druhém místě. Prostředí působí vcelku civilně stejně jako postavy. Jen rozvoj technologií posunul problémy společnosti jinam. V jádru ho obývají stále ti samí lidé jako dnes, které ženou stejné touhy. Inspirace byla jasná: William Gibson, Philip K. Dick. Z filmů Ghost in the Shell, Johnny Mnemonic. A z her například Deus Ex a Cyberpunk 2077. Ale jádro bylo vystavena na populárních severských detektivkách.

Loni vám vyšly hned dva knižní tituly – fantasy Znamení padlých a horor Zelený muž. Svým způsobem jde o vzájemné protiklady. Vznikaly oba příběhy paralelně, anebo jste je psal zcela nezávisle na sobě?

Jako autor bohužel neumím psát víc příběhů současně. Když mám nápad na knihu a pustím se do ní, věnuji veškerý čas jen jednomu námětu, dokud není hotový první draft. Teprve pak se přesunu k další knize. V průběhu psaní mě samozřejmě napadají nové věci i další náměty. Ty si poctivě zapisuji, ale vracím se k nim až později. Můj mozek prostě funguje na jeden konkrétní plán či cíl – víc věcí naráz nedává 😀

Všiml jsem si, že jak v literární, tak ve vizuální tvorbě rád přeskakujete do různých žánrů (fantasy, post-apo, horor, young adult atd.). Jaké jsou výhody a nevýhody ve střídání žánrů? Jde podle vás o specifickou formu experimentování?

Řada autorů píše ten samý žánr pořád dokola a nemají sebemenší potřebu psát cokoli jiného. Mně by podobný přístup unudil k smrti. Potřebuji rozmanitost. Změnu. Potřebuji si hrát s žánry a experimentovat. Baví mě vymýšlet si nové světy a nová pravidla, která v nich panují. Sám často nevím, kde to vlastně skončí. Je to náročnější na čas, to jistě, ale ten proces je pro mě stejně zábavný jako samotné psaní děje.

Pravda je, že i přes rozdílnost žánrů jsou mé knihy v jádru podobné. V základu jsou obyčejní lidé, kteří čelí neobyčejným situacím. Mí hrdinové nebývají žádní supermani a jejich motivy jsou často spojené se vztahy. Obývají světy, které jsou hodně drsné a také nespravedlivé. Dobro v nich nemusí vyhrát jen proto, že je to dobro. Mám rád tu šedivost a nejasnost. Rád si pohrávám s psychologií a chci charaktery stáhnout na dno, aby ukázaly, kdo opravdu jsou. Jak se zachovají, V co se promění. Ploché postavy mají v literatuře jistě své místo, ale mě jednoduše baví, když jsou mé charaktery v procesu vývoje. Díky tomu jsou často na konci výrazně jiní než na začátku příběhu.

Jaké máte plány do budoucna? Na co se od vás čtenáři mohou v budoucnu těšit?

Do konce roku bych rád dokončil nový román s pracovním názvem Kronika ocelového nebe. Bude kombinovat žánry steampunk, postapo a mystery. Příběh se odehrává ve světě po globální katastrofě, kde se povrch planety stal smrtelně toxickým. Někteří lidé přežili na obloze v plovoucím městě, aniž by se mohli vrátit zpět na zem. Přežívají zde dlouhé generace. Utvořili nová společenství, nové zákony i kulturu. Jenže zdrojů je nedostatek, město je v žalostném stavu a vznikají nové konflikty. Je to temný dystopický svět plný nespravedlnosti, násilí, podivných technologií a děsivých mystérií. Rád bych ho koncipoval jako vícedílnou sérii.

Druhý koncept na knihu už nebude tak rozmáchlý. Půjde o komorní klaustrofobické sci-fi, které se bude zaměřovat na atmosféru, psychologii a několik málo aktérů. Představte si Vetřelce, Věc nebo něco podobného. Vždycky jsem si chtěl podobný příběh napsat a hrozně se těším, až se do něj pustím.

Náš rozhovor zakončím tematickou otázkou. Co je na práci grafika nejkrásnější?

Kreativní proces. Momenty, kdy vnášíte do „prázdného plátna“ život a kus sebe sama.