ROZHOVOR: Daniel Barták

Dříve než se stal i spisovatelem, se Daniel Barták prosadil díky zápasu a bojovým uměním, kde měl úspěchy jak jako aktivní sportovec, tak jako trenér. Poté se ale vydal i na dráhu autorskou. U Golden Dogu mu vyšla kniha I mrtví prahnou po pomstě a rozhodně to nebude jeho poslední zářez u Golden Dogu.

Rozhovor: Daniel Barták pro vás připravil Daniel Palička.

Ke sportu jste tíhnul již od malička. Přihlásil jste se do TJ Sokol Radošovice, kde jste jako fotbalista vystřídal všechny posty v poli. Začátkem roku 1988 jste se pak přihlásil na karate a po vojně jste se nechal zlákat Wing Tsunem (druh bojového umění, který zahrnuje boj na všechny vzdálenosti, pozn. redakce). Jak zpětně vzpomínáte na svá raná sportovní léta?

Byla to zábava. Začínal jsem s fotbalem a ten jsem tehdy mohl hrát takřka pořád. Hráli jsme hlavně v parku před domem. Trávník jsme tam zašlapali tak, že už se nikdy nevzpamatoval. Ve velkém fotbalu jsem to od přípravky táhnul až do radošovického béčka. Tam jsem ale po vojně po pár zápasech skončil. Už mě to tak nebavilo. Víc jsem tíhnul k bojovým sportům, které jsem před revolucí začal trénovat.

Vzhlížel jsem k hvězdám akčních filmů, které jsme sjížděli na VHSkách. Chtěl jsem se umět prát jako Bruce Lee nebo Van Damme. Proto jsem začal s Wing Tsunem, který Bruce Lee také trénoval. Ale spíš se jednalo o sebeobranný systém a já jsem chtěl soutěžit, dosáhnout nějakých výsledků. Takže jsem na chvíli přeskočil na thajský box a po něm se plně vrhnul na ultimátní zápasy, což byl předchůdce dnešního MMA. Zde jsem se stal dvakrát mistrem republiky. Když jsem svou kariéru v kleci uzavřel, vrhnul jsem se na brazilské jiu-jitsu. Znovu jsem se stal mistrem republiky a mistrem Evropy. V tuto chvíli jsem držitelem prvního stupně černého pásu.

Nakonec jste naplno přičichnul k bojovým sportům, kterým se věnujete dodnes. V čem jsou bojové sporty unikátní? 

V bojových sportech se ukazuje skutečný charakter. Na rozdíl od kolektivních sportů, kde se dá schovat za výkon týmu, jste tady na všechno sami. Stojíte tváří v tvář soupeři, který vás chce rozebrat – najít každou trhlinu ve vaší obraně, každou chybu, kterou jste v přípravě udělali. Ukáže se, jestli jste někdy na tréninku polevili, něco odbyli, nebo šli na půl plynu. Boj je přitom víc než jen fyzická konfrontace – je to hra, takové šachy v pohybu. Musíte přemýšlet několik tahů dopředu, skrýt své slabiny a využít své silné stránky. A stejně jako v životě, každá chyba se trestá. Nic nedostanete zadarmo. Zároveň je to cesta, která nikdy nekončí. Abyste zůstali konkurenceschopní, musíte se neustále posouvat, učit se nové věci, přizpůsobovat se. Ustrnutí znamená konec. V tom je ten krásný paradox – tvrdý, ale fér. Stejně jako život sám.

Děláte trenéra MMA (smíšená bojová umění) a BJJ (brazilské jiu-jitsu). Co je na práci trenéra nejtěžší? 

Nejtěžší na trenéříně je práce s lidmi. Každý, kdo si tím někdy prošel, ví, jak náročné to může být – každý je jiný, má své potřeby, nálady, motivace. Ale právě v tom je i kouzlo. Díky každodennímu kontaktu s mladými lidmi si i já udržuji mladého ducha. Je to výměna energií. Naštěstí ke mně do gymu chodí lidé, kteří chtějí. Nepřicházejí z povinnosti jako do školy, ale z vlastního rozhodnutí. A to je velký rozdíl. Díky tomu je ta práce jednodušší a radostnější – protože víte, že makáte s lidmi, kteří opravdu chtějí na sobě pracovat.

Za svou trenérskou kariéru jste vychoval řadu skvělých zápasníků, ať už jde o Viktora Peštu, Ondřeje Skalníka nebo Magdu Šormovou. Co všechno musíte z pohledu trenéra udělat, abyste z úplného začátečníka “vychoval” profesionála v oboru? Hrají podle vás důležitou roli pracovitost a trpělivost?

V první řadě musím toho člověka pro bojové sporty nadchnout. Zapálit v něm jiskru. Pokud se to podaří, pak už hodně záleží na něm – jak moc to chce, co je ochoten obětovat, kam až je ochoten jít. Já mu můžu ukázat cestu, dát nástroje, pomoct mu vyhnout se slepým uličkám. Ale jít po té cestě musí on sám.

Pracovitost a trpělivost jsou naprosto zásadní. Bez nich se nikdo nikam neposune. Ale stejně důležitá je sebereflexe – schopnost vidět vlastní chyby, poučit se z nich, pracovat na sobě i ve chvílích, kdy to nejde podle plánu. Profík se nerodí přes noc. Je to dlouhodobý proces plný pádů, pochybností i bolesti. Ale kdo to vydrží a zůstane u toho, ten má šanci se opravdu někam dostat.

O MMA jste napsal titul Život v kleci (2020), který vznikl ve spolupráci se sportovním novinářem Liborem Kalousem. Kniha je pohled na historii českého MMA. Když jste ji psal, jak jste se cítil? Bylo příjemné zavzpomínat na staré časy? 

Léta strávená v kleci – nebo před ní – považuji za ta nejkrásnější v životě. Opravdu bych si nemohl přát nic lepšího. V podstatě jsem si splnil dětský sen, i když na základce jsem byl přesvědčený, že budu profesionální fotbalista. Tam nahoře to asi trochu popletli… ale vůbec jim to nemám za zlé.

Psaní Života v kleci pro mě bylo i cestou do minulosti. Když sedíte nad prázdnou stránkou v počítači, naskočí vám spousta vzpomínek hned – ale ty nejzajímavější často přijdou až ve chvíli, kdy se v tom začnete opravdu vrtat. A pak přijde ta krásná chvíle, kdy si řeknete: „A jo vlastně, tohle jsem úplně zapomněl!“

Měl jsem výhodu, že jsem tehdy řadu věcí popsal ve svém MMA blogu, kterému jsem se pravidelně věnoval od roku 2016. Měl jsem tedy kam sáhnout. Ale samozřejmě to bylo příjemné se v duchu vrátit do těch dob. Navléct si modré upnuté kraťasy, nasadit si chránič na zuby a znovu prožít ten život člověka, kterým jsem tehdy byl.

MMA má u nás relativně dlouhou tradici, která sahá až do poloviny devadesátých let. Jak vypadaly počátky tuzemské MMA scény oproti dnešku? Na jaké největší rozdíly byste poukázal? 

Rozdílů mezi tehdejším a dnešním MMA bylo hned několik – a některé z nich jsou pro dnešního fanouška skoro nepředstavitelné. Třeba délka prvního kola – to mělo rovnou dvacet minut. A pokud se v tom čase nerozhodlo, pokračovalo se po minutové pauze dalšími desetiminutovými koly. Nejdelší zápas, kterému jsem přihlížel, trval neskutečných 51 minut. Já osobně jsem nejdéle bojoval „jen“ osmnáct minut v kuse.

Dnes jsou zápasy rozdělené do tří nebo maximálně pěti pětiminutových kol – což je z hlediska fyzické i taktické přípravy úplně jiná disciplína. Další velký rozdíl byl v tom, že tehdy nebyli žádní bodoví rozhodčí. Buď jste soupeře ukončil, nebo vás ukončil on. O vítězi rozhodoval jen boj v kleci, nikoliv rozhodčí za klecí.

Bojovalo se navíc bez rukavic, údery se vedly holou pěstí. Dovolené byly věci, které jsou dnes přísně zakázané – hlavičky, údery a kopy do rozkroku, útoky na ležícího soupeře… Dnes je to mnohem regulovanější, bezpečnější a profesionálnější. Ale ta drsná syrovost začátků měla taky svoje kouzlo.

U sportovní tematiky ještě chvíli zůstaneme. Sport můžeme obecně označit jako sociálně-ekonomický fenomén, který je neodmyslitelnou součástí společnosti. Nicméně jakou roli podle vás plní sport v dnešním moderním světě? 

Sport v dnešním světě plní spoustu rolí – je to fenomén, který by měl lidi inspirovat k pohybu, zdraví, disciplíně i osobnímu rozvoji. Bohužel mám někdy pocit, že u mladší generace ta inspirace přestává fungovat. Pohybu je čím dál méně, a přitom právě pohyb je to, co nás drží pohromadě – fyzicky i psychicky. Kdo to v mládí nechápe, často si na to vzpomene až na stará kolena. A někdy už bývá pozdě.

Sport by ale neměl být jen o výkonech a medailích. Měl by být i o hodnotách – o fair play, respektu, odolnosti a spolupráci. V tomhle směru může fungovat jako skvělý výchovný nástroj, ať už pro děti, nebo pro dospělé. Učí nás překonávat překážky, vyrovnat se s prohrou i přijmout vítězství s pokorou.

Mezi jedno z ožehavých témat sportovního světa patří doping. Důkazem budiž například státem řízený doping v ČSSR během 80. let, který měl dopad na tuzemskou sportovní scénu. Z nedávné doby lze vypíchnout třeba dopingový skandál, kvůli kterému bylo Rusko na dva roky vyloučeno z olympijských her a mistrovství světa. Jak se k této problematice stavíte? Dá se proti dopingu efektivně bojovat? 

Za mě je doping jedním z nejzásadnějších problémů současného sportu. Nedegraduje pouze výkon závodníka, ale podrývá důvěryhodnost celého odvětví. Bohužel je to boj s větrnými mlýny. Ti, co dopingové látky vyvíjejí, jsou zpravidla o krok napřed. Protože se snaží vyvinout účinnější a zároveň hůře dohledatelné látky, díky nimž závodník působí, jako by byl čistý.

Na předchozí otázku lehce navážu. Se sportem se totiž pojí tzv. “sportizace” politiky, tedy prolínání sportovního a politického světa. Jde o trend, který je v současnosti nevyhnutelný? 

Tento trend je tady odnepaměti. To znamená už od olympijských her v starém Řecku a od té doby se v této oblasti nic nezměnilo. Hitler využil olympijské hry k vlastní propagandě před válkou. Stejnou úlohu hrála sovětská hokejová sborná. Trump se nechává vidět na turnajích UFC. Putin vynikal snad ve všech sportech a všem to dával na odiv.  Sport je zábava pro masy, je jednoduché se na ní nechat vidět. Je to reklama takřka zadarmo. I pro organizátory. Takže se dá říct, že to je výhra pro obě strany. Nevím proč by se tento trend měl změnit?

Překvapilo mě, že jste dříve komentoval sportovní přenosy pro stanici Nova Sport. Bylo pro vás komentování výzva, tím spíš když jste ho často dělal ve dvou lidech? 

Příležitostně komentuji stále. Když jsem byl malý a jezdil s angličáky závody, vždycky jsem to náruživě komentoval a někde v hloubi duše, jsem možná doufal, že si to jednou zkusím i doopravdy. Povedlo se. Na MMA turnajích bývalo zvykem, že to komentovali trenéři rozhodčí nebo zápasníci, kteří zrovna neměli jiné povinnosti. A tak jsem se k tomu dostal i já. Po nějaké době mě pak pozvali i do studia na Nova Sport. Myslím, že komentování ve dvojici je ideální, vzájemně se doplňujete, diskutujete. Takže samozřejmě to výzva je, ale je to i zábava. Tedy pokud přenos nekončí v šest ráno a vy toho už máte plné kecky. 

Kromě sportu se také věnujete psaní literárních příběhů v hororovém žánru. Proč vám horory přijdou zajímavé a v čem se odlišují od jiných žánrů? 

Mám rád dobrodružství, napětí, tajemství a strach. Nejsem fanoušek čistě naturalistického hororu, který se vyžívá v brutalitě. Spíš mě zajímá, když horor pracuje s psychikou, s lidskými obavami a vnitřní temnotou. Dřív jsem hodně četl akční autory jako Davida Morrella nebo Fredericka Forsytha. Právě Morrellův Testanement byl v podstatě první horor, který jsem kdy četl a pak si mě našel Stephen King a v tu chvíli jsem byl lapen.  

Oproti jiným žánrům dokáže horor zasáhnout hlubší vrstvy – nejen bavit, ale i zneklidnit, podnítit fantazii a ukázat člověka v mezních situacích. A to je něco, co mě jako čtenáře i autora fascinuje.

Jako jednoho ze svých literárních vzorů uvádíte Stephena Kinga. Co na Kingovi obdivujete a které knihy od něj máte nejraději? 

Na Kingovi obdivuju tu lehkost, s jakou píše. S jakou vás dokáže vtáhnout do svého příběhu a nechat vás tam žít, dokud neotočíte poslední stránku knihy. Právě to mě přimělo to zkusit také. Když jsem jeho knihy četl, měl jsem pocit, že skládat slova za sebe a vytvářet z nich příběh je ta nejjednodušší věc na světě. Bohužel není. A které knihy mám od Kinga nejraději? Jejich celá řada a všechny nejsou čistě hororové. To, Zelená míle, Misery, Nezbytné věci, Osvícení, Dallas 63, Pan Mercedes atd.

Vaši spisovatelskou kariéru jste zahájil v roce 2004, kdy vám vyšla prvotina Na útěku. Jste s ní i po letech spokojený, nebo byste ji dneska napsal jinak? 

Dva tři roky zpátky jsem ji vzal znovu do ruky a přečetl si ji. Je tam hodně znát moje nezkušenost s celým tím procesem psaní, ale hlavně korektur. Ta kniha mohla být mnohem lepší, kdybych na její vydání tolik nepospíchal. Tím, že jsem si to z poloviny vydával sám, mě v podstatě nikdo nekorigoval a neřekl mi, jak to chodí. Ale jak se říká, chybami se člověk učí.

Vaším nejnovějším autorským počinem je hororový román I mrtví prahnou po pomstě (2024), který vyšel u nakladatelství Golden Dog. Jak jste na Golden Dog narazil a jak probíhala následná spolupráce?

Martina Štefka sleduji již dlouho. Vlastně od chvíle, kdy napsal recenzi na moji povídku Dovolená snů, která vyšla v Antologii českého hororu, do které jsme oba přispívali. V ní mě nejdřív potěšil a pak zdrbnul. Byla to jedna z prvních recenzí, na moji literární činnost, takže jsem si jeho jméno zapamatoval a sledoval jeho kariéru. Později mi vyšlo pár povídek v internetovém časopise Howard. U té poslední si jeho duchovní otec Honza Vojtíšek spojil mé jméno s Antologií, kam také psal, a trochu jsme se přes email zakecali. A já se ho nenápadně zeptal, jestli bych Martinovi nemohl poslat svůj rukopis I mrtví prahnou po pomstě. Řekl ať to zkusím a kruh se uzavřel.

Na kontě také máte celou řadu povídek. Osobně bych vypíchnul příběh M-ma z knihy Sešívance: Druhý steh (2023), který jste napsal ve spolupráci s Honzou Vojtíškem. Jak vypadal společný tvůrčí proces? Došlo i na chvíle, kdy jste se kreativně neshodli? 

Honza mě oslovil s tím, že by se mnou chtěl napsat povídku, jejíž hlavní hrdinka je MMA zápasnice. V bodech mi vylíčil, jak si celý děj představuje. Někde připsal drobné scény, které už měl v hlavě. Zbytek byl na mně. Jediný rozpor byl s pointou. Ustoupil jsem. Honza je větší a jistě má v hlavě miliony způsobů, jak mě vymazat z povrchu zemského. Po telefonu jsme si řekli proč a jak a bylo.

Otázka závěrem: Co je váš největší hnací motor, který vás motivuje k nejlepším výsledkům?

Moje lenost. Každý den se ji snažím porazit. Můžu říct, že je to nerovný boj a často se rád nechám porazit. Ale nicnedělání vede do záhuby. Když se žralok nehýbe, umře. A já rozhodně ještě nechci být mrtvý žralok.