ROZHOVOR: Radoslav Kozák jako autor

Rozhovor Radoslav Kozák jako autor pro vás připravil Daniel Palička.

Vášnivý čtenář, milovník hororů, šéfredaktor elektronického časopisu a spisovatel, jemuž mrazivé, hrůzu nahánějící příběhy vůbec nejsou cizí. Tak by se dal krátce popsat Radoslav Kozák. Začínal se psaním článků do magazínu Howard, později přesedlal ke svým vlastním hororovým textům, které mu vyšly jak v Česku, tak na Slovensku. Začínající povídkář se postupně vypracoval v šikovného tvůrce s osobitým stylem a zcela oprávněně se zařadil mezi nejvýraznější tváře současné hororové scény. Jak se sami přesvědčíte, tento člověk během své pestré literární kariéry vystřídal hned několik rolí.  

V rámci speciálního dvojdílného rozhovoru jsme probrali mnoho různých témat. Zatímco první část byla věnovaná Charonu a situaci ve slovenské hororové komunitě, ve druhé části našeho povídání jsme detailně rozebrali literární kariéru Radka Kozáka. Zajímá vás, co se můžete naučit z literárních soutěží? Chcete se dozvědět, v čem spočívá kouzlu temného magického realismu? Nebo byste jenom rádi poznali myšlenky současného slovenského spisovatele? Tak směle do čtení!

V předchozím rozhovoru jste byl představen jako šéfredaktor časopisu Charon a jako jedna z výrazných tváří současné hororové komunity na Slovensku. Nyní se detailně podíváme na vaši literární kariéru. Ale pěkně popořadě. Nejprve bych rád podotknul, že jste velkým čtenářem a knihy přímo zbožňujete. Myslíte si, že z vás knihy udělaly lepšího člověka? 

Myslím, že to úplně nepřísluší mně hodnotit. Ale jestli z vás knihy o vraždění, mučení a terorizování lidí dělají lepšího člověka, pak už na mě u nebeské brány čeká svatý Petr s červeným kobercem.

Jak jsme se již mohli přesvědčit, na horory nedáte jen tak dopustit. Nicméně jaké další literární žánry máte ještě v oblibě? 

Preferuji fantastiku, hlavně fantasy, v menší míře i sci-fi. Nebo thrillery a krimi. Občas nepohrdnu ani detektivkou či nějakou tou klasikou.

Jaká jsou specifika literárního hororu a v jakých aspektech funguje horor lépe v knižní podobě? 

Z knihy na vás nic nevybafne jako ve filmu. Ani autoři nemůžou používat zvukové efekty. Takže jump scare, který je dneska ve filmových hororech extrémně nadužívaný a pro spoustu diváků je jakýmsi měřítkem toho, jestli je něco děsivé, nebo ne, prostě musíme škrtnout. Literární horor je podle mě nejlepší tehdy, když staví na atmosféře nebo zábavě. Když funguje nejen prvoplánově, ale i metaforicky. Když monstra a příšery představují skutečné strachy, traumata a okolnosti, kterých se bojíme i v našem skutečném životě.

Co se týče slovenské literatury, nehledě na žánrové škatulky, máte nějaké oblíbené současné autory, které byste vřele doporučil čtenářům?

Jozef Karika napsal asi nejlepší slovenský hororový román – Strach. I jeho ostatní knihy rozhodně stojí za pozornost. Ale právě jeho asi není třeba čtenářům představovat, stejně jako Juraje Červenáka. Kromě toho mám pár dalších oblíbených autorů hororu – Ivan Kučera, Zuzana Droppová, Henrich H. Hujbert, Mark E. Pocha, Dušan D. Fabian, Peter Gajdošík a samozřejmě moji charonovští kolegové Lukáš Polák, Mária Hanúsková a Andrea Farkašová. A pokud jde o autory jiných žánrů, zmínil bych například legendu slovenské sci-fi Antona Stiffela, dvě hlavy nakladatelství Hydra – Katarínu Soyku a Lenonu Štiblaríkovou (tu mimochodem už dlouho přemlouvám, aby napsala hororový román), Martina Juríka, Ivku Molnárovou Dubcovou nebo Petra Šlosera.

A co klasická díla světové či slovenské literatury? Přišel jste jim někdy na chuť? 

Přiznám se k něčemu, co jsem možná ještě nikde neřekl – nečtu knihy víckrát než jednou. Opakované prostě není pro mě, když existuje tolik dalších lákadel, která jsem ještě nepřelouskal. Ale Hamleta jsem četl třikrát. Jeho slavný monolog odrecituju v anglickém originále i o půlnoci. Mám rád Oscara Wildea, Roberta Louise Stevensona nebo Kafku. A přestože běžně básně moc nečtu, T. S. Eliot mě dokáže nadchnout i vyděsit. No a Dantova Božská komedie je prostě… ehm… božská.

Nyní přejdeme k vaší literární kariéře. Vaše povídky vyšly jak v Česku, tak na Slovensku. Čtenáři si je mohli přečíst v časopisech jako XB-1, Jupiter nebo Howard. Co všechno se začínající spisovatel může naučit z literárních soutěží? Svůj názor klidně doložte na svých osobních zkušenostech. 

Těch literárních soutěží jsem vlastně moc neabsolvoval. Pokud si dobře vzpomínám, jen čtyři. Jednu z nich (O krvavý brk) teď s HorrorConem spolupořádáme v rámci časopisu Charon. Ve třech případech z toho byla publikace, takže mně soutěže přinesly především to. No a také zpětnou vazbu. Začínající autor většinou nemá moc možností, jak získat feedback od někoho kvalifikovaného – jiného autora, recenzenta nebo redaktora. A soutěže, které takovou službu nabízejí, jsou k nezaplacení. Jasně, každý napíše jako své první dílo rozsáhlý román a myslí si, že je dokonalý. A pak přijde realita. Psát je řemeslo – a to se navíc vyvíjí s dobou. Autor se ho musí nejdřív naučit na tuně textů, pak ho tříbit a rozvíjet. Anebo taky nemusí. Je na každém, jak k tomu přistoupí… A pak se říká, že díky úspěchům v literárních soutěžích si vás všimnou nakladatelství. Ale tenhle systém podle mě na Slovensku úplně nefunguje. To je ale na delší debatu.

Chvíli bych se pozastavil u vaší samostatné povídkové sbírky Trinácť balad pre Lucifera (2023). Když se na ni zpětně podíváte, vnímáte ji jako zásadní milník ve vaší kariéře? Byl to moment, kdy jste se jako tvůrce konečně postavil na vlastní nohy? 

Povídky v té sbírce vznikaly deset let. Trinácť balad pre Lucifera mapuje můj raný autorský vývoj. Rozhodně to byl důležitý milník. První vydání samostatné knihy je pro každého autora zlomový okamžik. A děkuji nakladatelství Príbeh, že do mě vložilo důvěru. Vydat knihu stojí dost peněz. A že si někdo myslí, že se vyplatí vydat zrovna něco, co vzniklo v mojí hlavě, to je pro mě dodnes v zásadě nepochopitelné. Ale ohlasy na Trinácť balad pre Lucifera byly výrazně pozitivní. Až překvapivě. Navíc se postupně celkem slušně prodává. A odstartovala mou autorskou cestu dál – k novele Prokletý záliv a chystanému románu Žena s polovicou tváre, který vyjde ve slovenském i českém jazyce. To je mimochodem poměrně neobvyklé – že vzniká překlad knihy ještě předtím, než vyšla v originále. Navíc obě verze připravují velká nakladatelství, což mě těší o to víc.

Který příběh ze sbírky Trinácť balad pre Lucifera byl nejnáročnější na zpracování? 

Ten, který je pro mě nejosobnější. Ale nebudu specifikovat. Je jich tam takových víc. Musím přece zůstat trochu tajemný – jsem autor hororů…

V rozhovoru na serveru pribeh.org jste uvedl, že jste povídky psal v duchu tzv. temného magického realismu. Mohl byste žánr blíže představit?  

Je to vlastně označení, které jsem si pro svou tvorbu vymyslel sám, protože možná úplně nezapadá do škatulky klasického hororu. A trochu se ujalo, protože ho už používají i někteří další autoři. Popsal bych ho jako mix hororu, thrilleru, krimi a magického realismu. V zásadě jde o temné příběhy zasazené do naší reality, do kterých vstupuje nějaký nadpřirozený prvek – často jako metafora něčeho, s čím se hlavní postava musí vypořádat. Ať už jde o psychologické trauma, nebo nějaký skutečný problém. Takže ve zkratce: tvrdá realita doplněná o drobný, ale důležitý nadpřirozený prvek, který je klíčový pro děj a zápletku. Ve Smyčce osudu (Kronika smrti) je to strach z rodičovství zastoupený kletbou, v Obraze (Slovenské temno) jde o vyrovnání se se ztrátou blízkého skrze ducha, v Prokletém zálivu je to… no, to si musíte přečíst sami.

Přímo se nabízí srovnání s tradičním magickým realismem, který je spjat s autory jako Gabriel Garcia Marquez nebo Michail Bulgakov. Jaké jsou mezi oběma typy magického realismu rozdíly?

Moje tvorba se vždy zabývá temnými tématy, má hororové prvky, postavy procházejí psychologickým terorem. U klasického hororu to tak být nemusí. Ale jinak spíš vidím průniky než rozdíly – kromě těch temných odstínů. To je ale spíš na akademickou debatu. Já se při psaní žánrem tolik nezabývám, důležitý je pro mě příběh. Žánr je marketingová kategorie, se kterou se musí poprat nakladatel. A uvědomuju si, že to zní zvláštně od člověka, který se zaměřuje na propagaci konkrétního žánru. Ale k textům v časopise Charon přistupuji z redaktorského nebo vydavatelského pohledu. Tam žánrové zařazení samozřejmě řešíme a hlídáme. I když já osobně vnímám horor o něco šířeji než většina lidí.

Co se týče vaší povídkové tvorby, rád bych ještě vypíchl příběh Tabu, který vyšel v antologii Esence hrůzy (2023). Jak vás napadl ústřední námět?

V minulém rozhovoru jsme zmiňovali Stephena Kinga. Ten na otázky ohledně inspirace obvykle odpovídá něco jako: „V Connecticutu je obchod, kam si ji chodím kupovat…“ Mně se občas stává, že přesně vím, kde se nápad vzal, jaké má stavební prvky a jak do sebe zapadají. Ale častěji spíš ne. U této povídky to, obávám se, zůstane navždy tajemstvím. Hlavní postava je ale inspirovaná konkrétní osobou. Více ale neprozradím.

Zároveň jste si vyzkoušel i roli editora. Editoval jste například antologii Kronika smrti (2024), která vyšla u Golden Dogu. Když jste přemýšlel nad antologií jako takovou, jak jste zvolil výsledné téma a podle čeho jste následně vybíral autory?

Kronika smrti byl můj první editorsky vedený projekt, i když vyšel až výrazně později. Původně vznikal pro jedno slovenské nakladatelství, které však muselo pozastavit činnost – a tehdy hrdinsky zasáhl Golden Dog. Antologie byla koncipována tak, aby autoři měli co největší svobodu. Smrt je totiž ústředním motivem většiny hororů, takže nebyli nijak omezováni a mohli psát prakticky o čemkoli. Zajímavé ale bylo, že se v textech zcela náhodně vykrystalizoval motiv otcovství – objevuje se v polovině povídek, včetně té mojí. Více o tom píšu ve svém doslovu. Autory jsem vybíral čistě egoisticky – podle toho, čí texty se mi líbí. Chtěl jsem vytvořit česko-slovenskou knihu, tedy takovou, kde budou zastoupeni autoři z obou zemí. A to se povedlo.

Smrt můžeme do jisté míry vnímat jako důležitý prvek v hororovém žánru, stejně tak jde o neodmyslitelnou součást lidského života. Máte pocit, že smrt je v dnešní době stále vnímaná jako tabuizované téma? 

Myslím, že smrt je DNES tabuizované téma. To přišlo až s moderní dobou. Dříve jsme k ní měli mnohem blíž. Memento mori už neplatí. Smrt se dnes nehodí do instagramového obrazu života. Zametli jsme ji do těch nejtemnějších koutů, stejně jako většinu nepříjemných a ošklivých věcí. Anebo ji navoněli parfémem od Chanelu a nalíčili make-upem od Maybelline, protože takhle se rozhodně nenarodila. Ale pořád tu je. Pořád stejně děsivá a chladná, pořád čeká. Jen na ni zapomínáme. Ale tak to nefunguje. Ona na nás nezapomene – a čím víc ji ignorujeme, tím silněji nás zasáhne, až přijde. I proto mám rád horor. Je to žánr pro lidi, kteří chtějí vidět život takový, jaký je. Nezavírat oči před tím, co nám nevyhovuje. Nestrkat hlavu do písku před tím nejhorším, co život přináší – i když je to těžké.

Letos v dubnu vám v sérii Zrnka temnoty vyšla novela Prokletý záliv, kterou jste dějově zasadil do Jamajky. Jde o proslulou lokalitu v Karibiku. Proč padla volba na Karibik? 

Nebylo to úplně dodatečné rozhodnutí. Myšlenka na příběh vznikla právě během pobytu na Jamajce, takže si to místo vybralo samo. Upravil jsem si jednu místní legendu. Původně to měla být – a také byla – povídka. Jenže ten příběh ve mně dál žil. Nabaluje se a říká si o víc prostoru. Několik let jsem váhal, ale nakonec jsem se nechal přesvědčit – a rozsah se rozrostl až do novely. No a potom byla jasnou volbou sbírka Zrnka temnoty.

Když jste Prokletý záliv psal, jak jste pracoval s prostředím? Musel jste neustále přemýšlet nad tím, jak exotické prostředí co nejzajímavěji zakomponujete do děje? 

Jak jsem říkal, nápad jsem dostal přímo na Jamajce. Takže to přišlo tak nějak automaticky. Mnohá místa, budovy i lidé jsou skuteční. Jen jsem si možná trochu upravil geografii. Jamajka má pro Středoevropana určitě velmi specifickou atmosféru. I já jsem si tam připadal trochu zvláštně (a to i bez špetky srolovaného Boba Marleyho). A doufám, že se mi tu atmosféru podařilo přenést i do knihy.

Na předchozí otázky tematicky navážu. Dočetl jsem se, že mezi vaše koníčky patří cestování. Jaká místa, která jste během svého života navštívil, vás nejvíce poznamenala, ať už pozitivně, či negativně?

Nejblíž ke zmíněné smrti jsem měl na Špicberkách – to je daleko za polárním kruhem, vlastně skoro u severního pólu. Všechno, co tam uvidíte, je nejsevernější na světě: nejsevernější klavír, nejsevernější stožár, nejsevernější kostel, domů si nesete nejsevernější nákup a dáváte si nejsevernější sprchu. Naštěstí je na Špicberkách zakázáno umírat – kvůli permafrostu vás tam nemůžou pohřbít. Takže mi to neprošlo. Ale detaily vynechám.

Obecně je to hodně zajímavé místo. Je zakázáno zamykat vchodové dveře, a zároveň se kvůli ledním medvědům nesmíte vzdálit víc než padesát metrů od nejbližších dveří bez střelné zbraně (a ano, tohle nařízení jsem porušil – ups!). Mají tam údajně jen asi dvanáct hrobů, které se jim podařilo vykopat během výjimečně teplého léta, kdy se tam objevila nákaza. No a později se milí nebožtíci začali kvůli změnám počasí hrabat ze země ven. Takže měli na Špicberkách chvíli paniku, že těla zakonzervovaná mrazem mohou znovu nakazit obyvatelstvo. Co vám budu povídat – docela hororové místo. A to nemluvím o tom, že tam pět měsíců v roce vůbec nevychází slunce. Rozhodně doporučuju. Ale asi už zůstanu u tropických teplot. Mám radši teplo než zimu.

Také mě zaujalo, že jste v jednu dobu žil v Londýně. Když se podíváte zpátky do minulosti, byl pro vás Londýn hezké místo k životu? 

Londýn považuju za svůj druhý domov. Poprvé v životě jsem tam poznal opravdovou samostatnost – osobnostní i finanční. Vznikaly tam některé z mých prvních povídek. Bylo to těžké, a často říkám, že pobyt v Londýně byl můj Vietnam. Je to specifický zážitek, který vás změní – a kdo ho nezažil, nikdy nepochopí. Ale to město mám rád. A vždycky se tam budu rád vracet.

Když jsme u toho, máte vůbec ambice se někdy prosadit v zahraničí? Uvažoval jste nad tím někdy?

Česko už je přece zahraničí… Ale jasně, to jsou takové hezké sny, co se vám občas vynoří ve tři ráno, když nemůžete spát a přemýšlíte nad životem. Jenže prosadit se v zahraničí je těžké – a já se zatím úplně neprosadil ani doma. Takže s těmi ambicemi bych nepředbíhal. Důležité je zůstat nohama na zemi a pracovat na tom, co můžu ovlivnit – na svých příbězích a na řemesle. Zlepšovat se. Jestli to někdy přinese mezinárodní úspěch, to ukáže čas. Ale i kdyby ne, jsem vděčný, že se mi splnil sen – tvořit příběhy a zároveň přinášet příběhy jiných, ať už v rámci Korvus Media nebo Charona. Když někdo čte moje knihy a líbí se mu, je to k nezaplacení. Jednou mi napsala paní, že četla moji povídku o holčičce, která navštěvovala svého otce ze hrobu. Zemřelo jí dítě – a napsala mi, že jí ta povídka pomohla. To jsou věci, na které se nezapomíná.

V rámci své literární kariéry jste vystřídal mnoho různých rolí. Byl jste autor povídek (ať už v různých antologiích nebo ve vlastních povídkových sbírkách), spisovatel na vlastní noze, šéfredaktor hororového časopisu, šéf audio vydavatelství a v současnosti také podcaster. Která poloha je vám nejbližší? 

To nevím. Vím jen, která je mi nejvzdálenější – a to je podcaster. Za Pitevňu jsem velmi vděčný, díky ní jsem poznal spoustu zajímavých lidí, ke kterým bych se jinak nejspíš nikdy neodvážil promluvit. Jsem extrémně introvertní člověk, i když to tak možná vždycky nevypadá. Dělat rozhovory nebo někde veřejně vystupovat je pro mě zdroj většího stresu než cokoli jiného. Naštěstí natáčení Pitevně bylo zatím pro všechny hosty (alespoň to tvrdili) příjemné, a podcast si našel své posluchače – tak snad to není tak hrozné. Původně jsem ho chtěl nazvat Trapné ticho, protože jsem čekal, že ho tam bude spousta. Naštěstí se to nepotvrdilo. Zatím…

Otázka závěrem: Má podle vás horor nějaké limity?

Pokud ano, je třeba je prozkoumat a zbourat…