Veronika Fiedlerová: První noc ve městě

Veronika Fiedlerová v dubnu vydává u nakladatelství Golden Dog duchařskou detektivku Pozdravy záhrobí. Proč si tedy autorku nepředstavit hororovou povídkou s prvky steampunku.

Město zavánělo jako týden stará zdechlina.

Z nádraží mě doprovázel smrad ostrého uhelného dýmu. Od továrních komínů se linula směsice nejrůznějších odporností. Nejintenzivnější byla siláž, pak petrolej, síra a koňský hnůj. Celý ten oblak se nad střechami domů převaloval, otáčel, míchal se, nabíral až obludné rozměry. Čím víc jsem hloubala, co vlastně cítím, tím se mi víc zvedal žaludek. Lepkavý odér mě doslova udil, lepil se na šaty, na rukavice z tenké hověziny i na tvář. Pocítila jsem, že jakmile vejdu do útrob města, už ho nikdy nesmyju.

Upravila jsem si na hlavě klobouk tak, aby mi co nejvíc zakrýval obličej, i když to proti zápachu nebylo nic platné. Musela jsem si zakrýt ústa hedvábným šátkem, a ještě dlouho poté, co mě Bernardina před nádražím vyzvedla, jsem si na smrad nezvykla a stále si šátek držela před obličejem, takže jsem vypadala ještě ostýchavěji než obvykle.

Bernardina je moje vzdálená sestřenice, ale někdy se opravdu divím, jak my dvě můžeme mít společné předky. Stěží najít rozdílnější dvojici. Bernardina se silnou kostrou, širokými tvářemi a – eufemisticky řečeno – poctivým základem. Já s bledou pletí, nezdravě hubenými končetinami a stále lehce zasmušilým výrazem, aspoň to o mně lidé říkají. Sama se v prohlížením v zrcadle nevyžívám a pravdou je, že mi často připadá, že smát se není v dnešní době čemu.

Sestřenka mě popadla za předloktí a táhla k přeplněné tramvaji. Nechápala jsem, proč chodí tak rychle, když zná mé postižení. Vecpala se dovnitř. S úsměvem nabídla postaršímu kníratému konduktérovi svůj majestátní dekolt. Teatrálně vyjmula ze záňadří titěrnou peněženku, z níž vylovila několik mincí. Zašklebil se na ni a nechal nás ve voze, aniž by nám řádně vydal lístek. Natáhla jsem se po kožených držadlech připomínajících oprátky oběšenců, a než se vůz s cinkotem rozjel, pevně jsem se chytila, abych neskončila na zemi. Žádný z pánů posedávajících na dřevěné lavici po obvodu vozítka, které na mě působilo oproti vlakové soupravě minimálně chatrně, se neobtěžoval uvolnit nám místo. Patrně jsme nebudily dojem dam na úrovni. Bernardina na držadla nedosáhla a ani se o to nepokoušela. Svým rozměrným pozadím dopadla na klín muže čtoucího noviny a pokuřujícího viržinko.

„Promiňte,“ pípla a já se podivila, kolik nestoudnosti se dá tím slovem vyjádřit. Vážný a nejspíš vážený pán se na ni zaškaredil, ale nechal ji na sobě sedět přesně o vteřinu déle, než by měl. Jako by si to uvědomil, chvatně vstal a na další zastávce stále otevřenými dveřmi vystoupil.

Bernardina zaujala jeho místo a pustila se do vykládání. Mluvila o tom, co je ve městě nového od doby, kdy jsem tu jako malá byla naposledy. Její nepřeslechnutelný hlas se rozléhal po celém voze, jako bychom v něm byly samy. „Teď lidi žijí Řezníkem z Mährischfurthu,“ řekla a udělala dramatickou pauzu v očekávání, že se zeptám, co je zač.

„Kým?“ projevila jsem nevalný zájem. Ze začátku jsem myslela, že je ve městě nový zpracovatel masa, což znamenalo, že mě k němu Bernardina chtě nechtě vezme a donutí ochutnávat jeho výrobky. Bude se zaujetím sobě vlastním hodnotit, zda je uzené dostatečně slané nebo jitrnice kořeněné, pokud je zmíněný zároveň i uzenářem. Na takto zpracované maso nejsem, z podobných lahůdek mě vždy v lepším případě pálí žáha, v horším chytá žlučníkový záchvat. Dávám přednost přírodní úpravě.

Bernardina se hlasitě zasmála. „Ty jsi o něm ještě neslyšela? Řezník povýšil náš ubohý Moravský Brod na roveň metropolím jako je Londýn nebo Chicago.“ Předklonila se ke mně a s dramatičností sobě vlastní zašeptala: „Minulý měsíc našli v řece useknuté lidské paže. O dva týdny později nohy. Prý jsou ženské a šušká se, že k sobě nepatří. Trup nenašli žádný.“

Ucítila jsem, jak mi po páteři přejel mráz, a znovu jsem si přiložila šátek k ústům. Bernardina se zasmála mému výrazu, pak si rukou ledabyle rozhrnula světlé lokny a podívala se přes šmouhaté sklo na ulici.

Tramvaj sebou opět trhla a zastavila. Přistoupili dělníci páchnoucí vápnem, pivem a potem a postavili se příliš blízko k nám. Cítila jsem se jako přivázaná na řetězu, nervózně jsem přešlápla a pevně sevřela čelisti. Měla jsem dojem, že jsme dávno minuly Bernardinin byt, podle mých vzpomínek bydlela kdesi mezi nádražím a řekou, ale tu jsme přejely a přiblížily se středu města.

Vystoupily jsme u radnice a sestřenka mě táhla dál jako splašená parní lokomotiva. Po kamenných kostkách se mi nechodilo zrovna nejlíp a měla jsem strach, že zakopnu nebo se mi levá noha někde zasekne a já se nebudu moct vyprostit.

„Kam jdeme?“ zeptala jsem se.

„Dáme si něco k jídlu, Lojzičko, určitě ti po té cestě vyhládlo,“ řekla.

Nenapadlo mě, že bude brát takové ohledy na mou výživu, ale hlad jsem měla, a tak jsem neodporovala. Na spodním, menším ze dvou náměstí, jehož jméno jsem si nepamatovala, jsem uviděla štít od pohledu nepříliš důvěryhodné putyky U Černého býčka. Zevnitř vypadal pajzl snad ještě horší, než se podle průčelí dalo hádat. Puch města se smísil s vůní jídla a zhoustl, až se mi z toho zamotala hlava.

Bernardina mrkla na muže u výčepu jako stará známá a sebejistě zamířila do zadního salonku. Za chvíli se objevil vrchní se dvěma miskami s hustou polévkou. Plavaly v nich žilnaté kusy masa a já je lžící znechuceně posunula stranou, protože jsem si v tom okamžiku vybavila, co Bernardina říkala o Řezníkovi.

Má příbuzná se do jídla pustila bez zaváhání a u toho neustále drmolila. Jejím oblíbeným tématem byli muži. Pokoušela jsem se zavést řeč zpět k důvodu, proč jsem přijela. Tím byla možnost, že mi v Brodě sežene zaměstnání, jak v dopise přislíbila mému otci. Tvrdila mu, že se živí jako švadlena, má vlastní dílnu a mohla by potřebovat pomocnici. A pokud pro mě nebude mít práci ona, alespoň mi zajistí ubytování a poptá se u svých zákaznic, jestli neshánějí posluhovačku. Jakékoli místo pro mě bude dobré, alespoň po dobu, než se otec uzdraví.

Bernardina si mě nevšímala a předstírala, že mou otázku ohledně práce neslyší. „Teď se najíme a pak si necháme koupit pití,“ řekla. „Od tamtoho fešáka zrzavého,“ ukázala na mohutného muže s licousy. Byl nepochybně o dost starší, měl široká ramena, kostkovanou košili a křivé zuby. Nelíbil se mi. Vypadal jako kresba lesního běse, kterou jsem viděla jako malá v pohádkové knížce.

„Ty ho znáš?“

„Ještě ne. Ale aspoň tě můžu začít zaškolovat.“

„Zaškolovat?“ zvedla jsem obočí v předtuše něčeho, co se mi nebude líbit.

***

O několik hodin později vedle nás seděl nejen Karl, jak se představil zrzavý hromotluk, ale i jeho tichý a bledý společník. Karl se hřmotně smál vlastním vtipům a většinu času se zcela neskrývaně sápal po mé společnici. Nevěděla jsem, kam s očima.

Karlův známý se představil jako Šebestián. Tvářil se, že v pajzlu ani není, už druhou nebo třetí hodinu pocucával jedno pivo a mlčel. Já se pořád odhodlávala, že odejdu, ale neměla jsem kam. Začalo mi být slabo. Byla jsem unavená z cesty, raději bych šla domů, schoulila se do klubíčka a spala, ale Bernardina něco takového rozhodně neplánovala.

Sledovala jsem lačný pohled vrchního i hostů kolem. Hlava se mi motala, nedokázala jsem jasně myslet. Rostlo ve mně podezření, že Bernardina není švadlena, alespoň ne ve smyslu, v jakém lidé z venkova toto slovo chápou.

Šebestián seděl vedle mě, nemluvil, nedíval se na mě. Věděla jsem o něm jenom to, že ze záhadného důvodu není cítit jako město. Byl cítit mýdlem. Ale ne obyčejným, lojovým, ale drahým, silně parfémovaným, co se dá koupit v apatyce. Jeho oblečení vypadalo nově. Sice bylo prosté, ale čisté, měl dobrou, pečlivě vyžehlenou košili a nijak drahou, ale nezáplatovanou šedou vestu.

„D-dnes je hezky,“ začal opatrně. Měl příjemný hlas a modré oči, světlé vlasy pomačkané od buřinky. A zvláštní rty, horní tenký jako čárka a dolní vykrojený do půlměsíce. Vypadal roztomile.

„Ano,“ odpověděla jsem a kousla se do jazyka, „to je.“

„V-vy ale nejste odtud, slečno Luiso, že?“

Luiso. Tak pansky mě ještě nikdo neoslovil. Líbilo se mi to, znělo to vznešeně.

„Ne. Přijela jsem na návštěvu.“

„P-plánujete se zdržet?“

„Původně jsem to v úmyslu měla, ale… ještě nevím.“

Šebestián pokýval hlavou a opět ji sklonil k půllitru.

Měla bych se zvednout, rozloučit se, dokud to bude důstojné, a jít zpátky na vlak. Pokud ti muži zaplatí pití, peníze mi vyjdou až do podhůří a zbytek dojdu pěšky. Celý nápad, že si najdu výdělek ve městě, byl od začátku pochybný. Měla jsem být při jednání s otcem důraznější.

„Nezlobte se,“ utrousila jsem k nevalné společnosti, zvedla sukně a vstala od stolu. Udělala jsem pár kroků po prkenné podlaze. Dlouhým sezením mi pravá noha ztuhla a levá o to hůř poslouchala.

 „Počkej! Kam jdeš?“ uslyšela jsem Bernardinin hlas zanikající ve smíchu a rachotu nádobí. Přes sál jsem klopýtala co nejrychleji.

Venku byla tma. Na zeď Černého býčka někdo močil. Odvrátila jsem oči a rozhodla se jít zpět k tramvajovým kolejím a podél nich k nádraží.

Tohle bude hrozná noc, uvědomila jsem si.

Ochladilo se, od úst se mi zvedala pára, ale na těle jsem zimu necítila. Šlo se mi špatně. Přikrčila jsem se do stínu kašny a pokusila utáhnout řemínek nad kolenem. Přezka byla neustálým používání ohmataná do zlatova. Zaleskla se ve svitu pouličních lamp.

„R-rád bych vám nabídl pomoc,“ ozvalo se po mém boku.

„S tím si nedělejte starosti,“ odbyla jsem mladíka, ale nakonec jsem mu věnovala povzbudivý úsměv.

„T-tak vás aspoň… d-doprovodím.“

Chtěla jsem říct, že není třeba, ale v tom okamžiku se předklonil a zvedl nohavici. Měl pod ní… nebyla to obyčejná protéza, ne, byla to krásná kovářská práce, tak úžasná, jakou jsem ještě neviděla. Tvořilo ji spousty nádherných lesklých koleček, zcela jistě nepotřebných pro její fungování, ale velmi zajímavých. Zdálo se, že někde uvnitř je skrytý mechanismus, který se vlní a otáčí, jako by jeho noha žila vlastním životem.

„Ch-chtěla bys taky takovou?“ usmál se na mě a kývl bradou směrem k mé levé noze pohotově skryté pod sukní. Nevadilo mi, že zcela proti bontonu přešel na tykání. Na podobné městské zvyky jsem nikdy nebyla. U nás si tykají všichni, i zvířata.

„Já… na tohle nemám peníze,“ pokrčila jsem rameny a mínila mu ukázat záda.

Vzal mě za ruku a zadržel. Pak se s omluvou stáhl. „U-udělám ti ji zadarmo.“

„V životě nic není zadarmo, Šebestiáne. Jsem sice z venkova, ale nejsem hloupá.“

„P-pojď, prosím, se mnou,“ trval na svém.

Připadal mi smutný jako rozbitý cínový vojáček. Byla noc, město páchlo a já už měla všeho plné zuby. Myslela jsem na to, že ať mě vezme kamkoli, bude tam určitě lůžko, na němž složím hlavu.

***

Odvedl mě nedaleko. Šli jsme totiž zpět k Černému býčkovi, ne do lokálu, ale po kamenných schodech do nejvyššího patra, vlastně do podkroví, kde měl Šebestián v pronájmu malý pokoj. Byla to prostá, ale velmi dobře uklizená místnost, nikde ani smítko prachu. U zdi stála pečlivě ustlaná postel – hosana! – a velký lodní kufr. Z kulatého okýnka jsem viděla siluetu morového sloupu a kašny.

Šebestián na stole rozžal lampu s porcelánovým cylindrem a prostor zalilo tlumené světlo. S cvaknutím otevřel kufr, vytahal z něj šuplíky a krabičky se šroubky a kolečky. Na stůl rozložil hodinářské nástroje v koženém pouzdře a drobný předmět na šňůrce, něco mezi miniaturou dalekohledu a falešným okem.

„Je špatné světlo. Nechceš to nechat na ráno?“ zívla jsem.

„Posaď se,“ přikázal mi a kupodivu se poprvé, co se mnou mluvil, nezadrhl.

Poslušně jsem usedla na lůžko a čekala.

„Vyhrň si sukně.“ Mávl rukou jako kouzelník nebo lékař, kterého nebaví připomínat pacientům zřejmé. Přistoupil ke mně, v hubené ruce pravítko.

Zvedla jsem černou sametovou svrchní sukni a plátěnou spodnici. Jestli čekal nabírané krajkové zboží, musela jsem ho zklamat. Ale bylo mi jasné, že tohle ho vůbec nezajímá. Přistoupil ke koleni, obratně mi sňal řemínek a s opovržlivým výrazem vzal do ruky hrubě tesaný kus dřeva, který léta simuluje mou levou nohu od půlky lýtka dolů.

„Je strašná. Příliš těžká, špatně vyvážená. Řekl bych, že je i kratší. Proto kulháš. Když ji budeš nosit ještě pár let, zničíš si záda a klouby zdravé nohy. Mizerná práce.“ Mračil se, přemýšlel. Vzdychl. „Ne, z tohohle se nedá nic použít. Podrážka je sešlapaná, budeš potřebovat nové boty,“ řekl s despektem hledíc na moji černou kotníkovou obuv spíš pánského střihu, bez ozdob. „Udělám ji lehkou. Nazouvací. Až skončím, budeš dokonalá.“

Usmála jsem se jeho zápalu. Byl zvláštní. Zajímalo mě, proč člověk jeho zručnosti marní čas v zaplivané putyce.

„Měl jsem práci ve Vlachových železárnách, ale v-vyhodili mě.“

„To je škoda,“ komentovala jsem, aniž bych se zeptala na důvod. „Co teď budeš dělat?“

Trhl rameny a do postoje se mu opět vetřela ztuhlost. „K-Karl je námezdní dělník v kotvišti. Se zimou se přesuneme někam, kde je práce pořád. D-do Terstu nebo Puly. Půjčím si to,“ oznámil mi. Svlékl si sako a pověsil ho na opěradlo židle, aby mohl lépe zvedat lokty. Než se pohroužil do práce, věnoval krátký pohled mému pahýlu.

„J-jak se ti to stalo?“

„Pokousal mě… zdivočelý pes,“ odpověděla jsem po nepatrném zaváhání a schovala nohu pod sukně. „Do rány se dostala sněť. Museli řezat, abych přežila. Jak jsi přišel o nohu ty?“

„U-už jsem se tak narodil. Jako m-mrzák.“

Vytáhl si z kufru pevné kovové pláty, ozubená kola a šroubky, nachystal si je na stůl a pak si dal na oko ten zvětšovací přístroj.

Klekla jsem si na podlahu a přiblížila se ke kufru. Zvědavě jsem do něj pohlédla. Mimo spousty neobyčejných součástek – mohly pocházet z Vlachových strojíren, ale nemusely, nerada křivdím neznámým lidem – v něm měl fascinující strojky, které jsem nikdy neviděla. Obzvláště mě zaujal jeden: vypadal jako hodiny, ale podle všeho obsahoval celou škálu neobvyklých údajů. Prohlížela jsem si ho, ale nedovolila jsem si na něj sáhnout. Jak jsem pochopila, Šebestiánovi bych tím radost neudělala. Ukázala jsem na přístroj prstem. „Co to je?“

„Horologium,“ odpověděl, aniž by zvedl pohled od rozdělané práce. „Planetární hodiny. Zmenšené. Vylepšené.“

„Tahle malá kolečka jsou fáze měsíce, že?“

Kývl.

„Jsou plně automatické. Ale potřebují ještě úpravy. Udělám datum v arabských číslicích výraznější a posunu ho více do středu, aby se v něm i laik rychleji zorientoval. Výrobní náklady jsou zatím vysoké, ale jednoho dne by nástěnné planetární hodiny mohly být v každé domácnosti.“

Marně jsem přemýšlela, čemu by v domácnosti krejčího nebo dělníka taková věc sloužila, ale líbila se mi. Prohlížela jsem si další výrobky, některé vypadaly jako hračky, jiné jako laboratorní přístroje, snad mikroskopy. Fascinovaly mě.

„Bude mi to trvat celou noc,“ usoudil. „Ch-chceš něco k pití?“

„Není třeba.“

„Podívej se do zásuvky vpravo dole. Měla by být otevřená,“ ukázal na kufr. Nečekala jsem, že mi dovolí se kufru dotknout. Obezřetně jsem vysunula úzký šuplík, skrývající broušenou karafu a dvě likérky na vysoké stopce. Tekutina uvnitř lahve se zeleně leskla. „To je absint,“ pochopila jsem.

„Obsluž se. Já si nedám, neuraz se. Při práci nikdy nepiju.“

Absint jsem nikdy nezkusila, je na mé poměry drahý. Neměla bych tohle pít, říkala jsem si. Nejsem na podobné věci zvyklá. Ale na druhou stranu, měla bych spláchnout ten škaredý pocit, co jsem v sobě z prvního dne ve městě měla.

Vzala jsem likérku a sledovala, jak na dno dopadá tenký čůrek. Jen přivoním, přesvědčovala jsem se. Pelyněk, anýz a fenykl. Nádherná kombinace zrádné zelené víly. Dobře. Ochutnám tedy. Jeden hlt. Nebo nejvýš dva.

Připadalo mi, že ta krásná vůně konečně přebíjí všechny pachy města. Bylo mi teplo. Vyhoupla jsem se na postel a začala si rozepínat háčky sametového kabátku, který byl starý a na loktech ošoupaný, ale já se za podobné světské věci nestyděla. Nápoj doputoval do žaludku a já cítila, jak mi svaly ochabují. Nebylo to nepříjemné, naopak. Po celém dni na cestě ve vlaku, tramvaji a hospodě jsem byla ráda, že se mohu konečně uvolnit. Lehla jsem si na přikrývku a otočila hlavu k Šebestiánovi. Jeho tvář ozařovalo světlo lampy, vypadala jako bílá maska z čínského divadla. Usmíval se. Ne na mě, ale na šroubky a matičky, s nimiž pracoval.

Zavřela jsem oči.

***

Když jsem se probudila, neměla jsem představu o tom, kde jsem a kolik je hodin. V místnosti bylo šero a chladno. Kufr byl sbalený a stál u dveří místnosti, stůl poklizený, lampa zhasla. Šebestián ani jeho sako nikde. Posadila jsem se a upravila si vlasy. Poškrábala jsem se za krkem, kde jsem nahmatala svědící ranku, jako by mě píchl komár. Což bylo zvláštní, protože s prvními mrazíky skončil hmyzí čas.

Někdo mi rozepnul první tři knoflíky u blůzy a musela jsem si narovnat ramínko spodní košilky. Zavětřila jsem. Ne, necítila jsem ze sebe žádné nepatřičné dotyky. Pokud Šebestián zatoužil využít situace, nebylo to dramatické. Možná jen chtěl, aby se mi lépe dýchalo… Ale i tak, Lolo, jsi hlupačka! Venkovská nána! Takhle hloupě naletět! Nechala ses opít a málem připravit o poctivost… Dobrá, o poctivost už ne, ale mohlo dojít na něco horšího.

Kabátek ležel pečlivě poskládaný pod mou hlavou. Oblékla jsem si ho, vstala a udělala několik kroků k oknu. Venku byl den. Tedy, nejspíš byl den, přes mléčný smog nebylo vidět slunce.

Teprve u okna jsem si uvědomila, že chodím jinak. Vyhrnula jsem sukně a oněměla. Mé lýtko bylo jako vzácný květ vytepaný ze zlata. Oblé a krásné, s lesklými ploškami barevných sklíček nebo snad i polodrahokamů. Připadala jsem si jako dívka z divadelního plakátu. Nádherná práce. Ale kde byl její tvůrce?

Z myšlenek mě vytrhl šramot. Až teď jsem si uvědomila, že z pokoje vedou dvoje dveře. Jedny, kterými jsme večer přišli, a druhé, za nimiž se ten zvuk ozýval. Noc vlastně nebyla tak klidná, došlo mi. Někdy kolem půlnoci jsem v polospánku zaslechla hlasy. Hlavu jsem měla podivně těžkou, zavřela jsem oči a snažila si je vybavit. Hlasitý smích, nepochybně patřící Bernardině. A ten druhý hlas… nejspíš sem přišla v Karlově společnosti.

Když teď ty dveře otevřu, najdu je polonahé, v lepším případě spící. Přesto jsem byla zvědavá.

Zarachocení se ozvalo znovu, tlumeně. Nedokázala jsem rozeznat, co ho způsobuje. Zvuk zněl plechově, dutě.

Vzala jsem za ohmatanou kliku a otevřela. Do nosu mě praštila silná vůně mýdla, octu, sanytru a chloru. Sousední pokoj nebyl zařízen jako ložnice. Postel chyběla. Vprostřed místnosti stál rozměrný dubový stůl se silnou deskou, na jednom konci se zapuštěnými smaltovanými lavory. Vprostřed stolu ležely plechové necky dlouhé nejvýš metr.

Došlo mi, odkud ten zvuk vychází. Z těch necek. Uvnitř muselo být něco, co ho vydávalo. Možná ryba, která sebou škubala a tloukla ocasem o plechovou stěnu. Poslouchala jsem a udělala pomalý krok blíž.

Pro Pána Krista, ať je to ryba. Ať je to ryba…

Nahlédla jsem přes okraj. V prvém okamžiku jsem si myslela, že to je ševcovská figurína. Nahá, bílá jako socha a neměla… neměla ruce ani nohy. Chtěla bych říct, že měla alespoň pahýly, ale nebyla by to pravda. Tam, kde běžně začínají končetiny, jen obvazy nasáklé krví. V ústech měla roubík, lokny špinavé a v očích výraz, který mě prosil, abych něco udělala, abych jí pomohla, ale já nedokázala… Nedokázala jsem v tom šoku udělat vůbec nic. Nechápala jsem, jak si lidé dokážou takhle ublížit. Neuměla jsem si představit, jak bude žít, jestli to vůbec bude možné… I když jsem Bernardinu nikdy neměla ráda, takový osud bych jí nikdy nepřála.

Chtěla jsem se otočit a utéct, ale místo toho jsem zírala na tu hrůzu a všechno mi najednou přišlo šílené. Tohle je děsivá noční můra, kterou na mě moje podvědomí seslalo, to přece nemůže být pravda.

Bernardina pohnula hlavou. Jak… jak je to vůbec možné, jak může být stále naživu? Proč ji naživu nechali? Proč ji nezabili?

Neuměla jsem si představit, že by lovci strhli srnu a začali ho porcovat dřív, než by ji zabili. Kdo je schopen takové krutosti? Bože všemohoucí, jak můžeš dopustit tolik hrůzy?

Strnulá jsem ucítila něčí přítomnost. Připadala jsem si stále otupělá absintem, jinak bych přece poznala, že vešel do místnosti. Přesto to tak bylo. Představila jsem si, že za mnou bude stát Karl s pilou nebo sekáčkem a nepříčetným pohledem. Pomalu jsem otočila hlavu a dívala se do obličeje Šebestiána. Ve svěšené ruce měl injekční stříkačku a netvářil se vůbec šíleně.

„Měla jsi ještě spát aspoň půl dne. Ta dávka by uspala koně.“

Byl bledý jako upír z šestákového románu, ale jinak vypadal stejně čistý a uhlazený jako včera.

„Tohle jsi neměla vidět,“ řekl s lítostí v hlase.

„Karl je Řezník. A ty… mu pomáháš,“ došlo mi.

„Máš pravdu v tom, že Karl je Řezník. Ale já mu nepomáhám.“

Na chviličku, na malou chviličku ve mně vykřesal jiskřičku naděje. Karla přemůžeme a utečeme.

„On pomáhá mně.“

Nadechla jsem se. Vydechla. Přišel ke mně, pomalu mě pohladil po líci. Jeho ruka byla měkká, teplá a voněla mýdlem.

„Bernardina potřebovala vylepšit,“ vysvětloval. „Její údy byly odporné. Udělal bych jí mnohem lepší, kdybys mě nevyrušila.“

„Aha,“ řekla jsem, jako bych to chápala, i když tohle bych pochopit nedokázala nikdy. „A já?“

„Nepotřebuješ žádná vylepšení. Tobě jsem nechtěl ublížit. Nechali bychom si tě a mohla bys s námi odjet do Terstu. Karl by napřed nesouhlasil, ale přesvědčil bych ho. Ale teď, teď už ho určitě nepřesvědčím. Pokazila jsi to, víš? Proč ses musela tak brzy probudit?“

Mohla jsem mu to povědět, ale nevěřil by. Stejně jako já odmítala uvěřit, že on může být maniakálním vrahem.

„Ty jsi naprosto dokonalá,“ řekl něžně a smutně. Proč to musel pořád opakovat?

„Není to pravda,“ zašeptala jsem. Jsem všechno možné, jen ne dokonalá.

Z oka se mi vyřinula slza, ani nevím proč, jestli jsem víc brečela kvůli Bernardině, nebo kvůli sobě, nebo kvůli němu, protože… i když jsem poznala, jaká je zrůda, bylo mi ho nakonec líto.

***

„Fräulein Aloisie Margetzin,“ ohlásili mě u výslechu.

Lidi na policejní stanici smrděli snad ještě hůř než ti v hospodě. Četníci zbrojním olejem, jeden nebo dva služebními psy. Zločinci krví, levným chlastem, močí a kyselým pachem pozvraceného oblečení. Musela jsem vytáhnout šátek a dát si ho zase před ústa. Chtělo se mi zoufale zavýt a utéct odtud, ale doby, kdy jsem se neuměla ovládnout, jsou daleko, jako by se týkaly jiné osoby.

Velitel stanice se ke mně choval o to uctivěji, čím křehčí dojem jsem vyvolávala.

Poskytla jsem obšírnou výpověď, na správných místech obohacenou výbuchy pláče a dramatickými pauzami. Dívenka z venkova s tak strašnou zkušeností, co ji všechno nepotkalo, jakmile přijela do velkého města… Vždycky jsem věděla, jak vzbudit soucit. Velitel stanice mi říkal dítě a párkrát mě decentně vzal kolem ramen a uklidňoval mě. Měl drahou kolínskou, která přebíjela vůni dvou žen – manželky a milenky. Můj ostrý čich je obě odhalil.

Donesli mi vodu. Napila jsem se, trochu jsem zaplakala a utřela si oči do vyšívaného kapesníku, ale snažila jsem se nepřehrávat.

Mimo Bernardinina torza nenašli žádné jiné, pouze ony mrtvoly dvou Řezníků, kteří se nejspíš nepohodli. A mě, zakrvácenou, šílenou hrůzou, jak jsem se snažila z místa děsivého činu s jekotem uprchnout.

Nejvíc mi bylo líto Šebestiánova kufru, ale ještě město dobře neznám a nevím, kam bych ho ukryla, aby byl v bezpečí. Našli v něm i pilky a sekáčky, kterými s Karlem oddělovali svým obětem končetiny. Měl tam i pár užitečných bodců, háčků a nožů. Zranění právě těmito instrumenty hodně připomínala moje zuby a drápy. Jakmile jsem Šebestiánovi rozpárala hrdlo, ponořila jsem je do jeho krve. Ten, jímž jsem bodla překvapeného Karla do hrudníku, jsem zase dala do ruky Šebestiánově mrtvole. Vše dokonale potvrzovalo mou verzi.

Než jsem všechno připravila, Bernardina vydechla naposledy. To bylo štěstí, protože jsem ji nemusela utratit. Život by byl v jejím případě horší než smrt. Přece jen byla má příbuzná, a i moje dravčí já rodinu uznává.

Celé to nebylo promyšlené ani naplánované a – panenko skákavá – takto jsem svůj pobyt v Moravském Brodě začít nechtěla. Prostě jsem se k nim připletla. Nebo oni se připletli ke mně, nevím. Jako by mi město při příjezdu dalo znamení, že zrůdy jako já se musí pořád otáčet.

Škoda je těch planetárních hodin. Fáze měsíce oproti legendám na mou proměnu sice žádný vliv nemají, ale až si najdu bydlení, pověsila bych si je na zeď a každý den zadumaně sledovala, jak nové století ubíhá.

Aspoň mi zbyla Šebestiánova dokonalá noha. Až bude vhodná chvíle, lépe si ji prohlédnu. Byl sice choromyslný, ale umělec. Někdy to jde ruku v ruce.