Ukázka z knihy Kazatel

1. června 2019 vychází první román Honzy Vojtíška Kazatel. Už nyní, měsíc před oficiálním datem vydání, si můžete přečíst ukázku z knihy! Před vámi je šestá kapitola Kazatele – v románu pak kapitolu najdete ještě o kousek delší…

Petr Pracka – nesnášel svého otce již od útlého dětství, nikdy mu neodpustil, že si raději nevzal příjmení po manželce – netrpělivě pohlédl na hodinky.

„Děvka!“ procedil mezi zuby a prudce sevřel pěst. Skoro slyšel, jak mu šlachy v zápěstí zanaříkaly. Měl chuť do něčeho praštit, ale věděl, že k tomu bude příležitost, která ho uspokojí mnohem víc než kus nábytku nebo rám okna. Tedy doufal. To by ta kurva musela přijít!

Venku padal páteční soumrak. Pozvolna, ale nekompromisně. Světlo z nebe se postupně snášelo k zemi. Poslední roky prakticky doslova. Nebe objala temnota, země začala zářit. Všemi možnými světly. Auta, domy, pouliční osvětlení, stále se rozlézající blikající reklamy a cosi na domech, co vypadalo jako vánoční ozdoby, které někdo zapomněl sundat. V ulici bylo skoro jako ve dne. Matně si vzpomněl, jak v dětství okolní temnotu noci jen občas narušily reflektory jedoucího auta. Vtrhly dovnitř oknem, zasprintovaly po stropě a zase nechaly místnost ve stínu za sebou. Dnes musel zatahovat závěsy, aby ho světlo nerušilo celou noc.

Pustil záclonku a otočil se do místnosti. Byla to jen úzká nudle fungující jako vstupní předsíň. Naproti oknu, mezi dveřmi do ložnice a kuchyně, komoda a křeslo. Už si ani nevybavil, kdy v něm někdo seděl naposledy. Prakticky nikdo tady netrávil delší dobu, než bylo nezbytně nutné. Nalevo od vstupních dveří koupelna se záchodem. Malinký koberec v prostorách místnosti vypadal spíš jen jako volně pohozený kus hadru. Snad již starožitný nástěnný věšák připevněný ke zdi vedle dveří. Sem tam proděravělý a flekatý šedivý koženkový potah. Do různých stran zprohýbané, přesto stále funkční trčící háčky na kabáty. Zašlé zrcadlo vypadalo, že ho někdo polil neznámou tekutinou, která zaschla a nejde odstranit. Ve střední části z černého, vždy chladného plechu a lakovaného dřeva, ozdobeného různými Petrovými rytinami, kombinovaná kapsa patrně na klíče, snad deštník nebo kdoví co. V dolní části menší verze horních věšáků. Vždycky přemýšlel, k čemu jsou učeny. Nikdo u nich doma je nevyužíval, jen on, ale určitě ne k jejich skutečnému účelu. Napadly ho jedině boty, které se na ně daly zavěsit, aby větraly. Jeho rodiče věšák dostali jako svatební dar. Petr ho měl hrozně rád, v dětství si s ním často hrál. V jeho představách se měnil ve spoustu roztodivných věcí, od větví neprostupné džungle, na něž zavěšoval nejen sebe, ale i mnohé své miniaturní spoludobrodruhy, přes místnost na mučení tajných agentů – jednou k němu přivázal spolužáka tak, že ho nemohl přes hodinu odvázat – až po vesmírnou stanici. Zavěšen na horních věšácích za kšandy dokázal skvěle simulovat stav beztíže. Už několikrát chtěli robustní památku vyhodit, vždycky tomu ale zabránil. Používal věšák dodnes.

Pohlédl na sebe do zrcadla. Jo, v tomhle se cítil fajn. Ošoupané úzké rifle a černé tílko. Obojí přesně obepínající jeho postavu. Zdánlivě přilnavé a svazující oblečení, ale v ničem se mu lépe nedýchalo. Jakýkoliv pohyb proběhl přesně tak, jak chtěl. Na nohou měl tenisky. Bude to tak lepší, pokud se mu podaří ji zase ukecat. Mohlo by to pomoct.

Pravé rameno zdobilo čerstvé tetování. Černé, neměl rád barevná tetování. Připadaly mu jako dětské omalovánky. Temné strupy vystupovaly z kůže, tetování, jako každé čerstvé, vypadalo nalepené. Tomuto dojmu pomáhal i okolní lesk čerstvě nanesené masti. Později určitě nebude čas, tak ho namazal teď. Vikinská oboustranná sekera s helmou s parohy zavěšenou uprostřed ostří na topůrku. Tatér vyjádřil pochybnosti, zda to bude vypadat dobře, ale jediný Petrův tichý pohled jej ujistil, že přesně takhle to bude. Jen pokrčil rameny a začal kreslit. Během pár okamžiků se všechny jeho pochyby, včetně nepříjemného pocitu ze zákazníkova pohledu, rozplynuly ve vrčení jehly.

Znovu se podíval na hodinky a protočil si je kolem zápěstí. Patnáct minut. Přešel ke komodě a zvedl z ní peněženku. Rozevřel ji jako pochvu a přepočítal hotovost. To by mohlo stačit. Nějaký čas šetřil, cítil, že bude potřebovat pořádně upustit, a věděl, že to bude něco stát.

Rád si objednával Natašu. Netušil, zda je to její pravé jméno, ale silný přízvuk a rysy nelhaly. Měl rád tyhle slovanské typy. Ne tlusté, ale krásně rostlé a oblé. Každý dopad dlaně zazněl lahodně a nadšeně. Zajásal místností a nechal po sobě jako ozvěnu rudý podpis. Okolní kůží se prohnala vlna a masa se zatřásla. Miloval to. Kromě toho byla docela hezká a přičinlivá. Za příplatek se nechala praštit. Měl-li dost peněz a Nataša byla v dobrém rozpoložení, nechala ho použít i pěsti. Jednou, za notně velký příplatek, mu dovolila kopnout ji do břicha. Měl na sobě pracovní boty a dost ji to bolelo. Už mu to poté nikdy nedovolila, ale on cítil, že to není nic definitivního. Že je to jen otázka času. A peněz. Dneska měl obojího dost.

Ani mu moc nevadilo, že byla poměrně drahá. Své si odpracovala. V intervalech, kdy si ji nemohl dovolit, zkoušel i jiné holčiny, levnější, ale prakticky nikdy mu nepovolily to, co Nataša. Jednou jedna svolila, že ji může udeřit. Řekla si o pětistovku navíc. Byla hubená a jaksi neforemná. Postrádala tělesné tvary. Byla jako kabát přehozený přes věšák. Nechtělo se mu věřit, že jsou prsa, jediná masivní část jejího těla, pravá. Dušovala se, že ano a sám se mohl hmatem ujistit. Když ji však praštil rozevřenou dlaní přes břicho, jen to podivně pláclo. Ona však zařvala tak, že málem ohluchl. Vůbec nevěděla, do čeho jde. Zlákala ji jen vidina peněz navíc. Ani se nemusel ptát, jestli to ještě někdy zkusí. K tomuhle už dobrovolně nikdy nesvolí. Navíc se praštil o její vystupující levou kyčel. Když ji chvíli předtím položil na postel, trčely jí obě z plochého, v této poloze prakticky neexistujícího břicha jako dva nosníky nedostavěného mostu. Bolelo to jako čert. Pomohl jí zvednout se, setřel slzu tekoucí po tváři. „Už to nikdy nedělej,“ poradil jí v záchvatu nečekaného a pro něj nečastého soucitu. Hodil jí peníze do tváře a rozkázal, aby vypadla. Smotala si oblečení do náruče a jen v kalhotkách světle zelené barvy opustila byt. Slyšel pak zpoza dveří zvuky oblékání a obdivné písknutí z vedlejší pavlače.

Nevadilo mu za to platit. Naopak, viděl v tom výhodu. Byl přesvědčen, že chce-li chlap sex, musí do ženské prachy nacpat tak jako tak. Všechny ty kytičkovsko-dárkové sračičky, kino, divadla, večeře, nedej bože výstavy a módní přehlídky. Stejně to všechno cáluje chlap. V konečném důsledku nakonec objednání profesionálky vyjde i levněji. Nemusí s ní trávit čas mimo sex, odpadá stupidní a muže nehodné dvoření, poslouchání podružných kravin, marná obrana proti kobercovému náletu přetvoření k obrazu jejímu. A co je nejdůležitější, fakt, že jí za to platí, mu dává právo rozhodovat a určovat. Ano, každá šlapka má své meze, za které nehodlá jít, ale každá z nich potřebuje peníze a mnohé z nich si uvědomují, že muži jsou ochotni je dávat, ale nějaké stereotypní šukyšuky doprovázené sterilně strojovým hekyheky bez života, už je nebaví a neuspokojí. A stejně jako mnozí bláhoví muži hledají paní dokonalou, tu jedinou a pravou pro životní vztah, i hledání vhodné, spolehlivé a vstřícné kurvy je zábavné, tvůrčí, povznášející a občas přináší i růže.

Tohle všechno asi Nataša chápala a přizpůsobila se tomu. Jednou, ve slabé chvilce – trápilo ho, jak jich s věkem přibývalo, cítil, že ho mění, ale nechtěl to – se jí na to zeptal.

„Samozřejmě že mi to není dvakrát příjemné,“ zavrtěla lehce hlavou. „Nijak mě to nevzrušuje ani to se mnou nic nedělá. Ale taky mi to nevadí. Při troše pevné vůle a odhodlání se to dá zvládnout. A taky si moc dobře uvědomuji, že si za to muži hodně připlatí.“

„Tomu věř, holka,“ vyhrkl na ni. „Mám se co ohánět, abych na tebe našetřil.“

Usmála se na něj. „Však víš, že jednou za čas dostaneš bonus.“

Srazil ji fackou k zemi. „To je tvé jediné štěstí,“ ujistil ji.

Jeho to těšilo, bavilo a uspokojovalo. Ale ne proto, že by někomu ubližoval, to s tím nemělo co dělat. Nebyla to radost z toho, že někomu působí bolest. Samozřejmě, pokud si to někdo zasloužil a dal mu k tomu důvod, výchovně mu nandal, co se do něj vešlo. S tím nikdy neměl problém. Ale ti lidé si o to koledovali a pořádný výprask Petr považoval za nejrychlejší a nejúčinnější řešení problému.

Bití šlapky ho neuspokojovalo proto, že ubližuje ženě, naopak, skoro ke všem holkám, které si kdy zaplatil, se choval slušně a s úctou, v rámci obchodního vztahu. Neponižoval je, ani na ně nezkoušel něco, co si nedomluvili a za co nezaplatil. Ctil obchodní pravidla. Choval se k nim tvrdě, jen pokud mu k tomu daly příležitost a důvod. Uspokojovala ho podstata bezdůvodnosti. Prostě jí jednu vrazí, jen tak. Přes tvář, do břicha, na zadek. Protože chce. Protože může. Ale ani nemusí. Protože ona se nebrání. Protože zaplatil. A kdo platí, rozhoduje a určuje.

A právě to ho teď štvalo nejvíc. Očekával další fajn večer. Byl nadržený, krev mu pumpovala v žilách jako o závod, bříška prstů brněla, kalhoty v rozkroku měl vzedmuté naběhlým penisem. Cítil látku, jak mu na něj tlačí. Předkožka se mu už trochu stáhla a tlak ho dráždil přímo na odhaleném žaludu. Bylo to lehce nepříjemné, ale dodávalo mu to energii, přikládalo pod kotel. Čekal, že mu za chvíli z uší začne ucházet pára.

Měl všechno promyšlené. Nejdřív se budou chvíli líbat. Měla hbitý a jemný jazyk, který jí z její souměrně oválné tváře dokázal šlehat jako plameny pekelné. Připadal mu jako z rosolu. Přitom ji vysvleče do spodního prádla a odhalí hvězdnou mapu tmavých pih a znamínek na sněhově bílém těle. Měl to tak rád, spodní prádlo neukáže všechno, je pořád čemu dávat vlastní tušenou podobu a tvar. Líbilo se mu, jak jí lehce vystupovalo bříško nad gumou kalhotek, a vzadu, jak je napínají oblé půlky. Když je chytil do rukou, přetékaly z nich. Pak jí vrazí několik facek. Dívala se mu při tom vždycky do očí. Povzbuzovala ho. Málokdy při nápřahu leknutím cukla koutky nebo mrkla. Viděl v jejích modrošedých očích odhodlání. Občas až drzou výzvu. Možná ji bude držet za vlasy, aby moc nelítala po podlaze. Měla je hnědorezavé, vždycky záleželo na úhlu světla, které na ně dopadalo. Delší jen pod krk, jednou si je před ním dala do copu – okamžitě jí to zakázal – gumička na nich držela jen tak tak. Těsně stažené přesně podél lebky z gumičky vystupovaly jen jako kratičká štětička, podobná na ježka střižené holící štětce. Možná je ale nechá vlát každým úderem na jinou stranu. Přinutí ji kleknout, rozepne si poklopec a tvrdě ji opleská ztopořený úd o buclaté tváře. Co se týče sexu, neznal krásnější a mileji znějící zvuk, než když jeho tuhý a krví tepající bič naráží na hlaďoučké tváře klečící krásky. Když se nabaží, za paže ji zvedne a zaboří svou pěst do jejího břicha. Využije jejího sehnutí, povalí ji na postel a stále ještě otřesenou připoutá k pelesti. Roztrhá na ní spodní prádlo – samozřejmě za příplatek – možná ještě trochu dlaněmi zpracuje její prdelku nebo prsa, aby nabraly živě rudou barvu, a pak si hodí padesátikorunou, jestli se jí udělá do přední nebo zadní díry. Bude se snažit, aby se jí to líbilo. Možná to zlepší jeho pozici při následném vyjednávání o kopnutí.

Jenže ta čubka má už skoro dvacet minut zpoždění! Celé mu to kazí! Svým pozdním příchodem, pokud se tedy uráčí vůbec přijít, mu dává pádný důvod, aby jí pár vrazil. Nebude to z radosti, z pouhé možnosti a chtění, ale z nutnosti dát jí za vyučenou, že ho, nadrženého a nasraného, nechala čekat. A za to se mu platit rozhodně nechtělo. Lekce lidem uděluje zásadně zdarma.

Přešel zpátky k oknu. Levačkou lehce zastínoval, naznačil úder a pak pravou pěstí udeřil do zdi těsně vedle okna. Chybělo málo, aby zasáhl okenní rám. Střet pěsti se zdí tupě zaduněl. Petrovi se rukou rozlila vlna uspokojení. Začalo mu v ní tepat. Stejně jako mu tepalo chtíčem v rozkroku a notnou chvíli již i zlobou v mysli. Nevěstilo to nic příznivého. Hlavou mu bleskla myšlenka, že Nataše možná dneska nezaplatí. Seřeže ji, to jo, ale prachy od něj neuvidí.

Odhrnul záclonku a uskočil. Na pavlači za oknem se pohnul stín. Zmizel rychleji než pověstná pára nad hrncem. Prakticky během jediného Petrova mrknutí. Nalepil levou tvář ke sklu a snažil se okem zabrat co nejvíce venkovního prostoru. Příšeří však ještě zcela nevládlo a okolní osvětlení ještě jasně nejásalo. Byl zrovna ten krátký okamžik mezi dnem a nocí, kdy temnota již proniká dnem, ale světla ještě nemají svou sílu a rozmělňují se v posledních paprscích slunečního svitu. V ten okamžik není pořádně vidět nic. Vše se rozplyne v nejasnou a nezřetelnou šeď. Mate to. Potvrdí to každý řidič.

Hmátl rukou po zdi a klepl do vypínače. Pokoj zahalila tma a svět za oknem trošku povystoupil. Pavlač však byla prázdná.

S tváří nasáklou venkovním večerním chladem odtáhl hlavu od skla a sáhl na okenní kliku. Už se chystal s ní otočit a okno otevřít, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře.

Otevři okno a podívej se ven, promluvil hlas v jeho hlavě.

Bylo s podivem, že větu o šesti slovech dokázal jiný hlas překřičet jedním jediným slovem. Ale tento hlas vyřklo mnohem více původců: radost, chtíč, spokojenost.

Nataša!

Strach se svou rozvitou větou neuspěl. Petr pustil kliku okna, zaťal pěsti, a aniž by rozsvítil, přešel ke dveřím.

Když je otevřel, hned to do něj vrazilo. Viděl jen cosi tmavého, temnějšího než okolní tma. Vypadalo to nehmotné, jen šmouha v lidském pohledu, ale sílu to mělo nečekanou. A reálnou.

V břiše mu vybuchly dvě pěstní bomby. Tlak výbuchu ho prohnul jako lučiště a smetl ho k zemi. Spadl na kobereček a jako na bobech na něm poodjel ke křeslu, o které se zastavil.

Rychle se zapřel rukama, jednou o podlahu, druhou o sedák křesla a chtěl se rychle zvednout.

Šmouha se však znovu pohnula a tentokrát to byla dlažební kostka. Kostrbatá, s ostrými hranami. Neviděl je, ale když mu narazila do levé klíční kosti, cítil je. Podobnými na podzim vydláždili chodník před domem. A pár jich nechali navíc v průchodu.

Kost praskla. Ani to necítil, jako spíš slyšel. Podobné prasknutí už zaslechl několikrát. Sám byl jejich původcem. Náhlé teplo mu zaplavilo srdce a rozlilo se hrudníkem až k bradavce, která zareagovala, stáhla se a vytrčila. V záblesku periferního vidění zjistil, že horko není jen pocitem, ale skutečností. Dokazoval to tmavý flek mezi ramenem a krkem.

Než se stačil zorientovat, tma se pohnula blíž, cosi mu vniklo do úst a sevřelo jeho spodní čelist. Zvedlo ho to do vzduchu. Pokoušel se skousnout, ovšem marně. Zuby se pohnuly, kromě nich však nic nereagovalo. Bylo to jako plastelína, ale tuhá jako z betonu. Až teď si všiml, že to má pevné obrysy lidské postavy. Přítmí a vlastní rozrušení mu však stále neumožňovaly vidět víc. Možná nechce být viděn, blesklo mu hlavou, když letěl vzduchem k věšáku.

Spodní háčky se mu při dopadu zarazily do zad. Jeden z nich, na němž chyběla kulička, pronikl kůží do masa. Vyrazil ze sebe vzteklý výkřik. Už toho měl dost. Tohle se přece nemůže dít. Ne jemu! Sebral všechny síly a rychle se postavil. Pokročil dopředu, zafixoval postavu v prostoru a rozmáchl se pravačkou.

Skoro necítil odpor. Postava mu však zachytila paži v letu a silně stiskla zápěstí. Přinutila ho rozevřít pěst. Ruka postavy sjela na prsty, protočila Petrovi ruku dlaní nahoru, prudce ji zvedla nad hlavu a zapáčila. V Petrově zápěstí něco povolilo a tiše zakřupalo. Znělo to úplně jinak než ve filmu, kde tento Seagalův chvat tolikrát obdivoval. Jeho pravá ruka od lokte nahoru najednou přestala existovat. Ztratil s ní veškerý kontakt.

Byl natolik otřesený, že si ani nevšiml, že ho silueta pustila. Zjistil to, až když ho uvolněnou rukou sekla z levé strany do krku. Unaveně hekl, upustil trochu moči do trenýrek a svalil se k zemi. Chtěl se stočit do klubíčka a nechat všechno osudu, ale rozbolavělé tělo neposlouchalo.

Když v očekávání dalšího útoku pohlédl na postavu, zjistil, že nad ním jen stojí.

Už nebyla tak tmavá, nabrala na zřetelnosti. Je-li možné, aby tma vystoupila z temnoty, ona to právě udělala. Přesvědčovaly ho o tom pochyby, zda si to, co si myslel před chvílí, jen nepředstavoval, protože teď se zdálo, že taková ta postava byla vždycky. Úplně normální, reálná, skutečná jako každá jiná.

Útočník zvedl pravou ruku. Petr se reflexivně skrčil, viděl však, že ho nechce udeřit. Z dlaně postavy se vztyčil prst. Chvíli jen trčel ke stropu, sledován oběma. Pak vzplál. Nechytil postupně, plameny jej najednou obalily, objaly jako starostlivá matka dítě a zazářily v prostoru.

Petr vytřeštil oči a zabořil zrak do osvícené tváře.

Znovu vyhekl.

„Počkej,“ zachrčel a pokusil se zvednout na lokti levé ruky. Cítil, jak o sebe oba konce přeražené klíční kosti drhnou, ale nakonec se to povedlo. Po bradě mu stékaly sliny. Byl tváři blíž, zaujatě ji zkoumal. „Já tě… znám… Znám tvůj ksicht.“ Koutky Petrových úst se stáhly. Chtělo se mu smát, nahlas smát.

„To je dobře,“ promluvil útočník. „Moc dobře.“ Pak ho úderem patou do brady srazil zpět k zemi.

Petrovi podjel loket a kolem přeražené klíční kosti zaplál prudký plamen bolesti. Pokusil se zachytit druhou rukou, ale zápěstí nefungovalo. Ruka se prolomila v nepřirozeném úhlu a složila jako čerstvě vyprané ponožky. Do jeho mozku vnikl oslnivě bílý prst utrpení. Všechno se najednou změnilo ve šmouhu a ohlušující dutý zvuk, když spánkem narazil na podlahu. Šmouha se rozsypala na titěrné střípky.

Když je poskládal dohromady, útočník na něm klečel. Tlačil mu kolenem do boku a levačkou držel jeho zraněné ruce zafixované u podlahy. Petr mohl otáčet hlavou a hýbat nohama, ale věděl, že by pokus dostat se ze sevření neměl smysl. Bylo to smutné a zahanbující, ale uvědomoval si, že – poprvé ve svém životě – prohrál.

Hořící prst stále ukazoval ke stropu, byl však blíž, než by bylo Petrovi milé. Osvětloval nejbližší okolí jako diskrétní krajková lampička na kraji nočního stolku v dívčím pokoji.

„Nikdy jsi neměl tušení, co sůl na řitním věnci způsobí, co?“ promluvil útočník zřetelně.

„Cože?“ vyhekl Petr, neboť si nebyl jistý, co slyšel. Ale někde v hloubi jeho mysli se pronesená slova spojila s povědomou tváří a rozsvítila se kontrolka aktivního obvodu.

„Nebo sirupem slepené chlupy, když jsi je nepustil k vodě.“

Dělá si snad srandu? Vždyť to je dávno, naposled na střední!

„Dělalo ti to radost, i když o to nejlepší jsi vždycky přišel. O ten skutečný následek toho, co jsi způsobil. O největší švandu.“ Hořící prst se pohnul. „Teď ti ale tu radost poskytnu. Uvěříš v ni.“

Prst v ohnivém kabátě se stočil k zemi, přelétl nad ležícím Petrem a zapíchl se mu mezi půlky.

Chvíli se nic nedělo. Petr přemáhal smích, který mu neposedně skotačil kolem hlasivek. Jenže pak ucítil teplo. Rifle se rozpálily. Nejdříve to bylo podivně příjemné. Jako čerstvý žák základní školy měl střevní potíže. Tři dny jej sužoval průjem, který ho překvapoval v nenadálých okamžicích. Prostě – bez jakéhokoliv varování – z něj vytekl. Zjistil to většinou až díky teplu, které se mu rozlilo po zadnici. Tohle bylo stejné. Jenže rychlejší. Horko se najednou změnilo ve výheň. Nitě látky prohořely a vpustily plameny dál. Cítil, jak mu sežehly chloupky a vedraly se dovnitř.

Kdysi dávno viděl válečný film, v němž jeden z hrdinů visel ze srázu jen na ostnatém drátu. Svíral ho pevně oběma rukama, přesto po něm klouzal níž a níž do chřtánu propasti. Ostny drátu rozdírající jeho ruce nebyly vidět, představivost, ve spojení s projevy herce, však dělaly své, a Petr, společně s kamarády, kteří s ním film sledovali, si dokázal docela živě představit, jak to asi musí bolet. Bolelo to asi takhle.

V jakémkoliv normálním světě by čekal, že prst v těsném sevření řitního svěrače, který ho obírá o veškerý životadárný kyslík, zhasne. Jenže tohle nebyl normální svět. V normálním světě by neležel na zemi, byl by to on, kdo by na někom klečel. K triku s hořícím prstem by se asi neodhodlal, ale určitě by vymyslel dostatečně adekvátní náhradu. Třeba by oprášil dětský trik se solí sypanou na řitní otvor.

Jenže tenhle prst nezhasl. Cítil, jak neočekávaně hoří i uvnitř a jak plameny pomaličku stravují svalstvo obou řitních svěračů i sliznici konečníku a vpalují se do masa.

Bolest byla tak ohlušující, že ji smysly nejprve nebyly schopny zanalyzovat. Což bylo dobře. Ale trvalo to jen chvíli. Poté se všechny možné sirény nervů a smyslů rozeřvaly naplno a zaplnily veškeré jsoucno. Celý svět se proměnil v ohlušující blikající světlo bolesti.

Vlastní prdel se stala středobodem světa. Petr Pracka definitivně uznal svou porážku. Modlil se, aby to skončilo, i v případě, že by tím koncem měla být smrt. Poprvé v životě si přál zemřít.

Od 1. června 2019 vás Kazatel navštíví ve vašem knihkupectví (pokud ne hned v sobotu, tak v pondělí už ano) anebo zde, na stránkách našeho eshopu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *