UKÁZKA: Nikdy se nepřestala usmívat

Kniha se nám zasekla v tisku, protože se nám podařilo dodat data, kde byla jedna kapitola dvakrát. Tak proč si jako ukázku knihy Nikdy se nepřestala usmívat nedat zrovna tu kapitolu, která nám odsunula celé vydání.

Nikdy se nepřestala usívat

V životě necestovala vrtulníkem. Ani si nemyslela, že s ním někdy poletí. Jací lidé létají vrtulníkem? Jen boháči, turisti, vojáci, reportéři a ti, co umírají někde na nedostupných místech. Horolezci, co nezvládnou svůj koníček, lidé v hořících budovách a tak podobně. A piloti. Alexandra nepatřila ani do jedné skupiny. Nebyla bohatá, nenaplánovala si okružní let nad památkami, nemapovala situaci ve městě a nakonec ani neumírala. Vlastně tu poslední možnost by splňovat mohla. Neocitla se v přímém ohrožení života, ale datum smrti bylo jasně dané. Nedostane ani den navíc.

Tři injekce a všechno skončí.

Přesto právě letěla helikoptérou. Ve skutečnosti už přistávala, ale za sebou měla téměř hodinový let. Nikoli vyhlídkový, i když jedno místo navštívit letěli. Místo činu.

„Skloňte hlavu a poběžte se mnou,“ pobídl Alexandru policista.

Doktor Jenkins vyskočil hned za nimi. Celou cestu musel mít zavřené oči a opakovat si, že je to jenom obyčejné cestování, obyčejné cestování a nic víc. Je však pravda, že kdyby se nejednalo o otevřený vojenský vrtulník, cítil by se o něco bezpečněji.

„V pořádku?“ zeptal se policista, který se ujistil, že je Alexandra spoutaná a nic nepodnikne.

Robert přikývl, i když se necítil dobře. Žaludek se mu houpal a každý krok jej znejišťoval v tom, že dosedli na pevnou zem. Nebo že by se už ocitli v bažině?

I když patřil ve svém oboru mezi specialisty, ten den rozhodně nehrál prim. Zařadil se do pozadí jako člověk, který bude pozorovat dění zpovzdálí a bude si dělat poznámky o Alexandřině chování, jednání a povídání. Stal se divákem.

Forenzní tým připraven. Měli potápěčské vybavení, i když všichni doufali, že nebude zapotřebí. Těžko mohli odhadnout, jak hluboko se tělo dostalo a v jakém stavu bude, aby ho mohli snadno vylovit. Kromě forenzního týmu s nimi letěl policista, který se staral o to, aby Alexandra zůstala hodnou ovečkou. A nakonec i vrchní vyšetřovatel, agent Smythe, jenž převzal Alexandřin případ po jejím dopadení a zůstal k němu přidělen. Nemluvný, trochu introvertní člověk. Nebyl až tak arogantní, spíš se držel v pozadí a nedával o sobě moc vědět. Mírně obtloustlý, brýle se silnými skly, ale velmi schopný mozek. Fyzička nehrála v jeho případě hlavní úlohu.

Agent promlouval s Alexandrou. Odpovídala klidně. Z obličeje odsouzené nezmizel úsměv. Vypadala unaveně. Žádné emoce z návratu na místo činu. Alespoň ne emoce, které by dala najevo ostatním. Neuvěřitelné, jak se dokázala ovládat.

„Můžeme?“ vyzval ji agent Smythe.

Alexandra pokývala hlavou a vykročila. Policista se držel hned vedle. Robert šel tak, aby viděl do ženina obličeje. Potřeboval vnímat její nálady, její mimiku, její pohledy. Agent šel těsně za nimi a forenzní tým se držel v závěsu. Cesta, kterou měli před sebou, vypadala náročně, ale k bažině se jinak než po vlastních dostat nemohli. Terén byl nepřístupný. Příliš zarostlý vysokou vegetací. Nepřicházela v úvahu ani vznášedla.

Robert si všiml, že Alexandra vůbec neváhá. Když pochodovali lesem, nemusela se zastavovat, aby zapřemýšlela o směru. Jako kdyby tudy šla včera a muže zavraždila před několika hodinami. Jedna z obětí, o níž se doposud nevědělo. V době čekání na soud, kdy seděla ve vazbě, byla Alexandra požádána, aby sepsala seznam zavražděných osob. Učinila tak velmi pečlivě. Robert viděl ten několikastránkový seznam dnes poprvé. Některé osoby byly jen popsány, jméno k nim bylo přiřazeno až později na základě policejních záznamů. Sto šedesát osm jmen. Vyrazilo mu to dech. Věděl, že před sebou má případ, který je jedinečný, ale do té chvíle nechápal, co se za ním skrývá. Až nyní si – z pouhého výčtu jmen – uvědomil, s kým vede celkem přátelské rozhovory.

Les se kolem nich otevíral, jak se blížili k bažinám, ale nevybrali si nejlepší den ani čas k tomu, aby pátrali po mrtvých tělech. Poledne se ještě pořádně nepřiblížilo, a tak nad krajinou ležela mlha. Podzim o sobě dával vědět víc, než bylo záhodno. Chlad se dostával pod oblečení a zatím nehrozilo, že by slunce svými paprsky nastolilo jiný řád. Robert si ráno vzal dlouhý kabát, ale obuv podcenil. Měl si vzít vyšší, kotníčkové boty, pořádně impregnované. Teď už neměl jak svůj výběr změnit. Alexandra si oblečení sama vybírat nemohla, naštěstí vyfasovala bundu a nezdálo se, že by nějak trpěla nedostatkem tepla. Její úsměv stále zdánlivě tvrdil, že je spokojená se vším, co se děje.

Byla spokojená i sama se sebou?

Mlha se přelévala přes špičky stromů jako závoj přes mrtvolu. Prohnilé pahýly kmenů trčely do vzduchu jako otevřený hrudní koš a jen dokreslovaly atmosféru studené smrti.

Ne, tohle není místo, kde by někdo chtěl hledat mrtvoly.

Ano, tohle je místo, kde by se mrtvoly daly celkem dobře skrýt.

Během hodiny došli k cíli a forenzní tým s potápěči se pustil do práce. Agent, policista, Robert a Alexandra všechno sledovali s odstupem. Vzhledem k tomu, že se prodírali vlhkým terénem, Robert měl mokro v botách a věděl, že výpravu odnese virózou. Rýmou, když bude mít štěstí. Ostatní se netvářili nijak přívětivě. Počasí na ně také nepůsobilo nejpřívětivěji. Vybírat si nemohli. Zase tolik času Alexandře nevyměřili, aby mohli ohledávání jednotlivých lokalit odkládat. Asi by se dalo vyjednat posunutí trestu smrti, ale veřejný tlak na prokurátora byl silný. Čím dříve Alexandra půjde na injekci, tím vyšší bude víra v legislativní aparát. A lidé potřebují věřit, že jsou zde ti, co dohlíží na jejich bezpečí. Poprava bude svátek pro stát, možná i pro celou zemi.

Alexandra snadno našla místo, kde hledat mrtvolu. Robert pacientčinu jistotu úplně nechápal. Podle něj se v bažinách dalo snadno ztratit. Ze záznamů, které se k němu dostaly, vyčetl, že měl Kevin zemřít již před patnácti lety. To je doba, za kterou se dá snadno zapomenout, jak se přes bažinu dostat suchou nohou, natož v ní najít přesné místo, kde by se mělo nacházet tělo. Nevydržel, musel se zeptat. „Alexandro?“ upozornil na sebe.

Vzhlédla k němu s úsměvem, jako kdyby na ni promluvil oblíbený kluk na střední, ten, co má tělo samý sval, hraje ve školním fotbalovém mužstvu, kde je hvězdou, a s holkou jejího typu by se bavil jenom proto, že za něj úkoly neudělal nikdo jiný. „Ano?“

„Pamatujete si přesně, kde leží tělo.“ Neptal se, konstatoval.

„Ano.“

„Máte velmi dobrou paměť.“

„Některé věci se vám do mysli vtisknou poměrně jasně.“

Vražda Kevina Jonese musela být promyšlená. Potvrdil si teorii, že Alexandra ne vždy zabíjela v afektu. Celý čin si připravila tak dokonale, že byla schopná i po letech přesně určit místo, kde se mrtvý nachází. Její mozek logicky přemýšlel i v době, kdy vraždila. Vraždila plánovaně, ale stejně tak vraždila i náhodně. Jak často se ovšem stává, že pachatel vraždy v afektu nebude dopaden? Jediná osoba, která má na svědomí dvacet, možná i více mrtvých, kteří zemřeli násilným činem spáchaným ve vzteku. Že by se nikdy nenašli žádní svědci? Že by se ani jednou nepřihlásil člověk, který by něco vypověděl? Opravdu Alexandru nikdy nikdo neviděl? Jednala pokaždé logicky? Pokud ano, znamenalo to, že se jedná skutečně o jedinečného člověka. Děsivého, nebezpečného, ale jedinečného.

„Něco vás trápí?“ zajímala se.

Robert si uvědomil, že na sobě opět dává znát pocity. Zamyslel se, mračil se. „Vy mě trápíte, Alexandro. A ještě dlouho asi budete.“

„Já nejsem velká hádanka,“ ujišťovala Jenkinse vesele.

„Naopak, jste obrovská hádanka. Podívám se na vás a nikdy bych do vás neřekl, že jste spáchala takové činy, které jsou vám přisuzovány.“

„Doktore?“ pozvedl obočí agent Smythe.

Robert jen zvedl ruku, aby dal najevo, že má konverzaci pod kontrolou. Jen si povídá, nic jiného.

„Je to tím úsměvem?“ nadhodila Alexandra. „Lidé si pod ním představují milou ženu.“

„Možná,“ připustil Robert. „Spíš ale tím, jak vystupujete. Jste tak…“

„Chladná?“ navrhla mu.

„Ano, také, ale klidná… smířená.“

„Nemám moc na výběr.“

„Máte na mysli svou popravu?“

„Jistě.“

„Ne, tam opravdu moc na výběr nemáte. Víte, tohle je další věc, co mě na vás zaráží. Klid, s kterým přijímáte i svou smrt.“

„Copak není nevyhnutelná?“

„Jistě, ale ne každý je s ní smířený. A ne každý by se smířil s tím, že k ní dojde přesně stanoveným způsobem, v podstatě násilně.“

„To je život.“

„To je život? Takhle to berete? To vám stačí?“

„Jsou věci, které nezměním, nemyslíte? Kdybych mohla svůj trest změnit, udělám to. Ale rozhodnutí není na mně. Rozhodnutí už jsem udělala ve chvíli, kdy jsem vztáhla ruku na svou první oběť.“

Robert chtěl něco říct, ale agent Smythe jej chytil za rameno. „Můžeme na chvilku?“ Táhl ho stranou, z doslechu. „Co to děláte?“ Smythe skoro vypískl.

„Co myslíte?“

„Víte, kdo to je?“

„Alexandra? Moje pacientka.“

Smythe rázně zavrtěl hlavou. „Omyl. Je to subjekt dodatečného vyšetřování. Nejste její doktor, jste její pozorovatel. Máte z ní dostat informace, ujistit se, že všechno, co doteď proběhlo, proběhlo standardní a legální cestou. Hledáte pochybení, k nimž mohlo dojít.“

„To je přece moje práce.“

„Ano, a to je všechno. Žádné sbližování.“

„Sbližování? Tohle považujete za sbližování?“

„Ovšem! Ona vás fascinuje, že?“

„Koho by nefascinovala?!“

„Víte, doktore, tohle je problém vašeho pohledu. Ta žena je nemilosrdná vražedkyně. Podle toho, co o ní víme, by měla být většina lidí v její přítomnosti zděšená. Vy s ní jednáte jako se sobě rovnou.“

„Agente… Smythe, že?“

Smythe přikývnutím jméno potvrdil.

„Podle toho, co jsem doposud mohl zjistit, mám pocit, že proti nám stojí žena, která je pravděpodobně inteligentnější než my oba dohromady.“

Agentova už tak malá očka se za brýlemi ještě zmenšila. Vypadal směšně, ale Robert se nezasmál. „Jak to myslíte?“ zeptal se agent.

„Ta žena má za sebou tolik vražd, kolik by vyšlo dohromady na desítku mužů, když budu štědrý. Vraždila v různých státech a různými způsoby. Jak je možné, že zabila tolik lidí, aniž by byla chycena již u třetí oběti? Jak dokázala tak dlouho unikat policii? Ne proto, že by byla dobrá v ukrývání, ale proto, že o ní policie do té doby vůbec nevěděla.“

Agent Smythe neměl odpověď.

„Pokud jsem to dobře pochopil, její dopadení byla náhoda. Přihlásila se sama, že?“

„Chytili jsme ji při poslední vraždě, k ostatním se přiznala sama.“

„To je to, o čem mluvím. Neměli jste nic, a to i přesto, že dokázala činy, které jsou jako celek nepředstavitelné.“

Agent připustil, že má Robert pravdu.

„Jak jsem pochopil z materiálů, které jsem doposud přečetl, neexistovaly důkazy, které by ji přímo usvědčovaly. Žádné otisky prstů, které by se našly na místě činu. Její otisky prstů.“

„Ano, ani jednou.“

„Byla usvědčena na základě toho, že se přiznala a že dokázala přesně popsat způsoby vražd.“

„To souhlasí.“

„Co si o tom myslíte?“

„Mám ji považovat za geniální?“

„A jak jinak si to chcete vysvětlit? Vsadím se s vámi, že ta žena má tak vysoké IQ, že bychom se divili.“

„Dělaly se jí testy a ukázalo se, že–“

„Ano,“ přerušil Robert agenta, „viděl jsem ty výsledky. Nic to neznamená.“

„Jak to, že–“

„Pokud je opravdu tak inteligentní, jak si myslím,“ rychlým pohledem blýsknul na Alexandru, ale ta se dívala na práci potápěčů, kteří se zanořovali do lenivé hladiny, „dokázala by testy snadno ošidit. Jestli je, co si myslím, pravda, a zatím nevidím žádné jiné vysvětlení, je pro mě privilegium její mysl studovat. Proto laskavě pochopte, když s ní budu jednat jinak, než by se slušelo.“

„Vy ji… obdivujete ji?“

Robert si povzdechl. „Asi si o mně budete myslet, že jsem magor, ale když se dostanu k možnosti zkoumat takovou mysl, ano, musím se jí obdivovat a respektovat ji. Víte, agente Smythe, pokud si dám všechno dohromady, Alexandra se nenechala chytit proto, že by udělala chybu, ale proto, že to tak chtěla.“

„Proč by něco takového chtěla?“

Robert na Smythe namířil ukazovák. „Odpovědi na tuhle otázku se bojím, ale chci ji znát.“

„Ta žena je pod neustálým dohledem. Nemůže nic udělat.“

Robert se usmál, kysele. „Tohle mi připomíná větu, kterou člověk nikdy nechce ve filmu slyšet. Vždycky to znamená, že se něco ošklivě podělá a že někdo zemře.“

„Tohle není film.“

„Ne,“ usoudil Robert. „Tohle je skutečnost, a co si budeme povídat, ta bývá drsnější, než co vídáme na plátně.“

Smythe mlčel, díval se na Alexandru. Jako kdyby se v jeho očích objevilo něco nového. Že by snad špetka respektu k ženě, která na první pohled vypadala jako prosťačka, ale uvnitř dlelo něco víc? Je možné člověka až tak moc podcenit? Proč se o tom nezmiňovaly zprávy, které byly doposud k dispozici? Agent Smythe se zeptal na doktorův názor.

„Je to v tom, jak Alexandra mluví. Najednou máte pocit, že je obyčejnou ženou, která si ani neuvědomuje, co všechno udělala a co to znamená. A je to v jejím chování. V tom úsměvu. Mluví klidně, bez citu. Myslel jsem si, že by to mohla být sociální porucha spojená s patologickou nenávistí k lidem, což je podpořeno sociálně patologickým jednáním, které kvůli morální tuposti považuje za naprosto přirozený projev svého chování. Tohle je přesně to, co v ní hledají i ostatní. Chtějí v ní vidět defektního člověka a defektní je. Je to vražedkyně, ale co když je defektní proto, že je tak inteligentní? Co když svou genialitu skrývá za dojem poměrně klasické emoční, sociální a psychické lability?“

„A jak byste tohle chtěl dokázat?“

„Popravdě? Nemám nejmenší tušení.“

„Můžete se mýlit?“

„Samozřejmě,“ připustil Robert rychle. „To, co říkám, je moje domněnka. Nemohu ji ničím plně potvrdit, ale zatím ji nemohu na základě čehokoli ani vyvrátit.“

Smythe vážně pokyvoval hlavou. „Průběžně mě informujte o všem, co zjistíte.“

„Zajisté,“ ubezpečil ho doktor.

„Něco mají!“ zavolal policista a oba muži, kteří se drželi stranou, se k ostatním přidali. Dva forenzní technici pomáhali nahoru potápěči. Ten v hustých hlubinách místního močálu očividně něco objevil. Hned si sundával dýchací hubici, aby o nálezu informoval.

Robert si uvědomil, že ani nedutá. Rychle se nadechl.

„Co máte?“ uhodil Smythe na potápěče.

„Něco tam je.“

„A co to je? Je to tělo?“

„Pravděpodobně,“ připustil potápěč. „S jistotou to nevím, ale mohlo by být.“

„Zvládnete ho vytáhnout?“

„Asi ano,“ odhadoval specialista. „Vzhledem k tomu, jaká je dole hustota, nedostatek kyslíku… tělo by mělo být celkem dobře konzervováno.“

„Aby nám tu ještě nezačal běhat,“ utrousil policista.

„Toho se určitě bát nemusíme,“ ujistil všechny forenzní specialista, „protože tělo ani v bažině nedokáže dýchat.“ Smysl pro humor mu i přes jeho povolání zřejmě chyběl. „Mohou za to huminové kyseliny, které–“

„Chápeme,“ usadil ho agent Smythe. „Co navrhujete?“ směřoval otázku k potápěčům.

„Pokusím se ho povytáhnout, ale myslím, že sám to nezvládnu. Uvázal bych kolem něj provaz.“

„Neponičíte tělo?“

„Zaručit to nemůžeme,“ připustil potápěč, „ale lepší techniku tu nemáme.“

„Fajn, dobře, buďte… prostě zkuste, co půjde.“ Smythe se zase stáhnul a nechal potápěče dělat jejich práci. Poodešel, jako kdyby se na vyzdvihování nechtěl dívat. Každý poničený důkaz by mohl vést ke znehodnocení případu, který se na první pohled zdál naprosto jasný. Obžalovaná a odsouzená se k vraždě přiznala. Nešlo už o nic jiného než o utěšení pozůstalých, o ujištění se, že Kevin Jones zemřel skutečně zde, před patnácti lety.

Robert se postavil vedle Alexandry. Ne dost blízko, aby se na něj mohla přímo vrhnout. Ruce měl zaražené do kapes, protože pocitově kolem panovala teplota minimálně lehce pod nulou. „Proč Kevin Jones?“

„Proč jsem ho zabila?

„Ano, proč jste ho zabila? Jak jste ho znala?“

„Známost na jednu noc.“

„Měla jste s ním pohlavní styk?“

„Ne.“

„Řekla jste–“

„Měla to být známost na jednu noc.“

„Co se stalo, že k pohlavnímu styku nedošlo?“

„Byl to násilník. Měl ženu, dokonce ji bil.“

„Nic takového jsem nečetl, ten člověk nebyl trestně stíhaný.“

„Všichni to tady věděli, ale to jsem zjistila až později. Nežila jsem tu dlouho, jen jsem se tu na nějakou dobu zastavila.“

„Takže jste s ním neměla žádný vztah?“

„Ne, jenom se mě pokusil znásilnit.“

„Jenom?“ vyhrkl policista, ale rychle si svoje vměšování rozmyslel a přenesl pozornost na záchranné práce, ač se o záchraně už mluvit nedalo.

„Pokusil se vás znásilnit?“

„Ano.“

„Proto jste ho zabila?“

„Ne, to ne. Jemu jsem se snažila jen utéct.“

„A co se stalo dál?“

„Honil mě po lese. Znala jsem ty bažiny, protože jsem jimi skoro každý den chodila z práce do motelu. Taková zkratka. Naučila jsem se, kam šlapat. Asi to tu moc neznal. Zapadl a topil se.“

„Nechala jste ho utopit?“

„Ano, ještě předtím jsem mu probodla tvář nožem.“

Policista rozšířil oči. Nic neřekl.

„Z jakého důvodu jste tak učinila?“ zeptal se Robert.

„Byl to náhlý popud. Potápěl se, v hlavě jsem měla obraz toho, jak mě uhodil. Prostě jsem to udělala. Nůž by měl mít pořád v sobě.“

Policista si odkašlal.

Robert poznal, že tohle by rozhodně nebylo možné klasifikovat jako sebeobranu. Navíc neměla ani svědka, který by sebeobranu dosvědčil. Ne, dnes tu nemrzli proto, aby nalezená mrtvola vznesla nějaké světlo do Alexandřina případu. Dnes tu byli proto, aby jedno tělo našlo spočinutí v hrobě.

Alexandra postávala s rukama semknutýma na prsou – asi jí přece jen byla zima, ale nestěžovala si. Za celou dobu se příliš nepohnula, jako kdyby se chtěla proměnit v sochu, splynout se zahnívajícími kmeny, jimž přílišná vlhkost nesvědčí, jejich vůle žít je však silnější než touha přírody si je vzít zpátky do svého nitra. Je její klidná, nehybná póza skutečně jen pózou? Je tak skvělou herečkou, tak emocionálně chudou ženou, že se dokáže celou dobu tvářit stejně, jen více či méně rozšiřovat nemizející úsměv?

„Co jste chtěla říct tím, že se vás jen pokusil znásilnit?“ vrátil se Robert k větě, která nedala klid jemu.

„Zažila jsem horší věci,“ odpověděla Alexandra, jako kdyby se nic nedělo, jako kdyby reagovala na to, jak se nepovedla poslední nedělní večeře.

Robert si všímal policisty, který své emoce neustále projevoval. V jeho tváři mohl číst jako v otevřené knize. Alexandřina tvář byla jako zapečetěná obálka, v které je i tak málo textu. Místo pečeti má odznak se smajlíkem. Ne, nemohl uvěřit tomu, že by Alexandra dokázala všechny emoce tak snadno skrýt. Něco v ní muselo být, nějaká porucha. Je možné, že je nemocná? Ne psychicky, ale fyzicky, neurologicky? Bude si to muset ověřit v jejích záznamech, které stále ještě neměl nastudované, jak by měl. „Jaké… věci?“ zeptal se.

„Myslím, že tohle je rozhovor, který bych raději nechala na jiné místo,“ odpověděla a Robert si uvědomil, že má pravdu. Chtěl o Alexandře vědět až příliš moc, chtěl vědět všechno, co mohl, všechno, co by mu řekla, ale dával na sobě touhu až příliš znát. Jako nadržený puberťák, který se nemůže dočkat, až si jeho kamarádka sundá podprsenku. Pořád nemůže uvěřit tomu, že to udělá. Robert nemohl uvěřit, že před sebou má někoho takového, stejně jako nemohl uvěřit, že se skutečně jako psychiatrický panic chová. Za sebou už měl desítky pacientů, přesto byl nedočkavý.

„Máte pravdu, bude nejlepší–“

„Pomalu!“ zařval Smythe a z toho jediného slova se dalo pochopit, že důkazy jsou pro něj vším.

Jeden z potápěčů se objevil nad hladinou a sápal se nahoru. Dal znamení, že mohou tahat a spolu s forenzními techniky se chytil lana, aby pomohl tělo vyzvednout. Zabírali opatrně, neměli ani dostatek síly, aby mohli táhnout rychleji. Tekutina se obepínala kolem mrtvého kusu masa a kostí a nechtěla se ho vzdát. Před patnácti lety ho pohltila jako obrovská améba, zvykla si na něj, sžila se s ním, držela ho pod svou ochranou a oni jejího miláčka teď kradou. Nepustí, pokud bude dost silná, neulehčí jim tuhle bolestnou krádež.

Nad hladinou se vynořil druhý potápěč a dal znamení, že vytahování je v pořádku, že mohou pokračovat. Sám se po laně vyšplhal na pevnou zem a snažil se natáhnout pro tělo, které se velmi pomalu, velmi pozvolna objevovalo jako odporné, přerostlé dítě, které se rodí z lůna démonické bohyně. Nejprve se nad hladinou ukázala hlava, velká koule obalená rašelinou a bahnem, téměř k nepoznání. Pod nánosem se mohlo skrývat cokoli. Bowlingová koule, vršek kmene, který si spletli s tělem, mrtvý bobr, cokoli. Skupina znovu zatáhla a bahno se oddělilo od organické části. Přece jen se jednalo o tělo, lidské. Kdysi ano. Nyní jen o netvora z bažin. Mrtvý netvor z bažin.

Během několika minut leželo tělo na rovné zemi, jako kdyby se ho někdo chystal pohřbít při podivném obřadu. Bahno z mrtvoly skapávalo, ale už nyní všichni snadno poznali, že Alexandra nelhala. Z tváře muži trčel nůž. Rána, která ho rozhodně nezabila. Na jeho záchraně se však také nepodepsala.

„Vypadá fakt zachovale,“ řekl policista uznale. Nikdo mu nevěnoval pozornost.

„Je to on?“ obrátil se Smythe na Alexandru.

„Ano. Jedině že by jich tu bylo víc.“

„Dobře. Je to jediný, kdo je tu… takhle pohřbený?“

„Tady jsem zabila jenom jeho.“

„Zvládnete to tady, hoši?“ zeptal se techniků.

„Nemějte obavy.“

„Dobře, můžeme se vrátit.“

Robert nic nenamítal. Celá výprava měla nulový efekt. Nic nezjistil. Když se tělo vytahovalo na povrch, Alexandra jen dál stála, nijak se nepohnula. Její tvář se neproměnila, zůstávala neměnná. Jako tvář sochy, která se usmívá ze svého podstavce. Ani náznak emoce, ani náznak lítosti. Kdyby se nenašel jediný důkaz, ani by se nemusela u soudu přiznávat. Vlastní tvář by ji usvědčila. Neznala lítost, neznala slitování. Její úsměv se proměnil ve výsměch všem mrtvým. Roberta zamrazilo a ne z lezavé zimy, která k němu pronikala z okolí. Slunce se stále nechtělo ukázat, ale tenhle chlad by stejně nepřebilo. Alexandra jej s sebou nesla jako auru, ledovou auru královny zločinu. Chladná a geniální.

Musel se jí obdivovat.

Musel se jí bát.

„Vypadal pořád docela velký, že?“ řekla Alexandra zničehonic.

Robert nic neřekl, ale naslouchal.

„Někdy se až sama divím, co taková malá ženská dokáže.“

Ani jeden z mužů chvíli nevěděl, na čem je. Robert těkal očima z policisty na Alexandru. Muž zákona držel jednou rukou vězenkyni, druhou měl na pistoli. Asi to nejlepší, co mohl v danou chvíli udělat.

Alexandra pouze pokračovala dál. Až k helikoptéře neudělala nic, čím by svá slova potvrdila. Robert se kvůli tomu však rozhodně necítil klidnější a napjatý zůstal až do chvíle, kdy Alexandru zavřely zpět do cely.