UKÁZKA: Mízožravci od Petra Bočka

O kvalitách Mízožravců se můžete přesvědčit z následující ukázky. Jedná se o první předehru románu, která nese jméno Stalker.

Kniha vychází v říjnu 2019!

Mízožravci
Mízožravci

Viktor Machoň měl dvě záliby, které ho doslova pohlcovaly: zabíjení domácích mazlíčků za účelem zpeněžení jejich kožešin a pronásledování žen. Ponechme prozatím stranou tu první a povězme si něco o té zbývající.

Už od útlého věku měl slabost pro ženské tělo. Pro jeho oblou hebkost, smyslné vypouklé tvary, pro tu obzvláštní vábivou vůni. Jeho pokusy navázat intimnější kontakt se však obecně setkávaly s neúspěchem. Příčinou bylo neurvalé chování, jímž maskoval své komplexy méněcennosti v této oblasti. Přistupoval k seznamování jako k boxerskému utkání. Záleželo mu vždy jen na výsledku, zatímco forma byla zcela podružná. Ale ani ty výsledky nebývaly takové, jaké by si ve svých erotických sado-maso snech představoval. Asi proto, že jejich realizace do důsledků by mohla znamenat usmrcení partnerky obzvláště trýznivým způsobem. No, a klasický sex se mu nedařil, protože ztroskotával na jisté fyzické nedostatečnosti, o níž se žádná žena nesměla dozvědět.

Byl však natolik rozumný, že zvolil kompromis. Určitou, byť jen částečnou kompenzaci. Vybral si hru, která ho do jisté míry uspokojovala a přitom ještě byla v hranicích zákona. Lépe řečeno, jeho překročení se dalo těžko dokázat. Jakmile se setmělo, vydával se do města lovit osamělé ženy. Vybíral si je podle momentální nálady. Tu mladičkou dívku vracející se z tanečních, tu statnou čtyřicátnici nesoucí tašky ze supermarketu, jindy třeba i křepkou šedesátku, která byla na drbech se stejně starou kamarádkou. Když si vytipoval oběť, vydal se za ní, na hlavě čepici, límec kabátu nebo bundy vztyčený tak, aby mu bylo co nejméně vidět do tváře. Slídil ve vzdálenosti tak pět až deset metrů. Po nějaké chvíli ho obvykle zaregistrovaly. Párkrát se otočily a pak přidaly do kroku. Nenápadně zrychlil i on. V ten okamžik cítil jejich strach, představoval si, jak se jim chvějí ty pěkně stavěné hrudníčky, jak jim z podpaží prýští pot, který stéká po hebké kůži… Prostě mu to přinášelo vrcholné uspokojení, což se většinou projevilo zvlhnutím jeho spodního prádla.

Pokud ho pronásledované objekty snad oslovily nebo vykřikly něco v tom smyslu, že zavolají policii, zastavil se a co nejdůvěryhodnějším tónem, pokud byl takového vůbec schopen, pronesl něco jako: „Promiňte, ale to bude asi omyl. Já jdu…“ A uvedl nějaký logický blízký cíl. „Omlouvám se, pokud jsem vás snad vyděsil.“

Ne, fyzicky jim neubližoval, brutální scény si představoval až následně doma v posteli. To byl jeho každodenní večerníček. Ale plně si uvědomoval, že jednou to přijít musí, ta dlouho potlačovaná erupce násilí. Bestii v sobě nemohl věznit donekonečna. Ale zatím, až na pár výjimek z bouřlivých dob dospívání, se její krocení docela dařilo.

V ten červnový pozdní večer roku 1998 ulovil jednu pěkně stavěnou zrzku. Bylo pořád ještě teplo, takže měla jen kratičkou sukni. Její dlouhé bledé nohy se mu jevily jako naprosto dokonalé, na levém stehně zaregistroval půvabnou pihu. Halenka byla bez rukávů, takže si vychutnával štíhlé paže a díky odvážnému střihu i hebké boky. Evidentně neměla podprsenku, pod lehoučkou látkou se jí rýsovaly špičaté bradavky připomínající hroty dobře ořezané tužky. Byla prostě přitažlivá, což se projevovalo tím, že jeho rozkrok zažíval nirvánu.

Kvůli pozorování ženiných předností ani tak moc nesledoval, kam vlastně jdou. Tu ji studoval z protějšího chodníku, aby viděl její vnady zepředu, tu za ní vilně cupital. Ze zajetí slastných představ ho však vyburcovalo nepěkné zaškobrtnutí. Jako by něco pevně chytilo jeho pravou nohu, zatímco levá měla ještě energicky nakročeno. Divoce zabalancoval, vyjekl a vzápětí se poroučel k zemi. Při této taneční ekvilibristice si stačil všimnout, že žena se pootočila, a když si ho všimla, přešla ve zběsilý klus. Patrně ho považovala za ožralu. Klapot jejích bot se postupně vytratil za nejbližším nárožím bytovky.

„Do prdele!“ zaklel, když se zvedal. Zjistil, že se mu u pravé boty rozvázala tkanička a nějakým zvláštním způsobem se zachytila o mříž kanálu, což byla příčina trapného pádu.

Teprve teď začal vnímat, kde se při svém lovu ocitl.

Za ním končila ulice plná panelových domů postavených na místě starého svatoludmilského předměstí. Prudce se svažovala k místu jeho politováníhodného pádu. Napravo, kam zmizela zrzka, byly rozesety další betonové králíkárny. Uvědomil si, že už musí být dost pozdě, temnota kolem náhle zhoustla, jediná blízká pouliční lampa vydávala sporé světlo, navíc co chvíli zlověstně zablikala, jako by byla v posledním tažení. Kousíček od osudného kanálu se vypínala mohutná litinová brána, zdobená kovovým listovím. Taková, jaká obvykle vede do zámeckých zahrad. Nalevo i napravo se táhl stylově podobný plot, který na jedné straně sahal k zurčící řece Kamenici, na druhé k mlčenlivému temnému náhonu.

Samozřejmě věděl, kde je. Nacházel se před Hájem, přírodní rezervací se spoustou starých stromů a houštin. Před místní pozoruhodností, o níž každý věděl, ale jen málokdo ji někdy skutečně navštívil. V dětství byl kratičkou dobu jedním z Ochránců Háje, než zjistil, že ho to vlastně moc nebaví. Navíc se mu vždycky příčilo poslouchat něčí příkazy, což představovalo jednu z podmínek členství. Na druhou stranu byl několikrát pověřen delikátním a nadmíru příjemným úkolem dát zcela legálně nějakému svému vrstevníkovi výchovnou nakládačku. Jinak řečeno, zmlátit blbečka, kterému nedocházelo, že právě Ochránci…

Jednou dokonce došlo i k takové menší bitvě. Členství ale neznamenalo, že by se někdy dostal dovnitř. To ne! Tou výsadou byli odměňováni jen dospělí členové. A to pouze někteří. Škoda! Určitě by se tu našly nějaké kočky s velice hezky vybarvenou srstí… a on by třeba v organizaci vytrval.

Lup!

Tlustý řetěz, jímž byla svázána křídla zdobených vrat, bez zjevné příčiny praskl a potichu se sesunul na hlinitou cestu. Brána se velebně rozevřela. Viktor Machoň se nevěřícně rozhlédl. Hledal někoho, kdo celý tenhle pochybný tyátr režíruje. Ale kolem byl klid. Zdálo se, že se v celém Háji nehne ani lísteček. Vtom odněkud z dáli zaplálo podivné nazelenalé světlo a z hlubin porostu zazněl temný hlas. Sugestivní volání beze slov. Vábení obrovské síly. Jen nepatrný okamžik měl vůli vzdorovat, pak ale definitivně podlehl. Cosi povznášejícího ho táhlo dovnitř, do nitra magického Háje. Zdálo se mu, že snad ani nejde, že se vznáší jako cár papíru jen pár milimetrů nad zemí. Nejprve levitoval nad zarostlým torzem cesty, kterou nikdo dobrých dvacet let nepoužíval. Tu však již několik metrů za mřížovím brány pohltila bujná vegetace. Pak směřoval skrz husté větve houštin, nad ostružiním, přes spadané zetlelé kmeny, letitou vrstvu listí do samotného srdce Háje. To, podobajíc se majáku v temnotách, planulo působivou nazelenalou září. Ze všech stran k němu doléhalo šumění a šepot. Stromy, keře, divoké houštiny. To všechno ho vítalo jako nového spasitele. Konečně! Poprvé v životě se cítil jako vítěz, poprvé v životě se někdo radoval z jeho přítomnosti. Byl to opojný pocit. Připadal si jak po požití lysohlávek, jak po inhalaci toluenu. Zasutá vzpomínka z mládí…

Mezitím doplul do magického centra chráněného území. Pod obrovitým stromem, který Háji kraloval, stála podivná budova bez oken. Trojúhelníkový štít s rostlinným vlysem, čtyři korintské sloupy, okované, zjevně dlouho nepoužívané dveře. Trochu jako hrobka, trochu jako chrám. Ano, mezi lidmi se léta vyprávělo, že tu stojí starý pavilon. Ale málokdo tu byl. Tedy alespoň v posledních letech.

Vchod se bez jediného zavrznutí otevřel a Viktor Machoň vplul dovnitř. Pohltil ho prostorný kamenný sál s kopulí, po stranách se krčily temné výklenky. A v nich, ano, přímo v nich se vlnily jakési neforemné stíny. Některé měly stále ještě zřetelné rysy někdejších tváří, jiné zdobily jen artézské studně prázdných očních důlků. Některé poznal ihned, jiné až po chvíli. Další vůbec. Ale všichni měli jedno společné: evidentně byli léta po smrti. Měl by se bát, být sevřený hrůzou, mrtvý strachem. Ale oni k němu vzhlíželi přátelsky a s úctou. Dokonce se mu zdálo, že se sem tam některý umrlec usmál, ale možná mu jen tak vstřícně uhnila čelist.

Zadní část sálu vyplňovala nehybná hladina. Nijak ho to nepřekvapilo. Háj byl přece nejnižším bodem města, nadto obklopeným vodními toky. Kolem nádrže byl zbudován ochoz zakončený vyvýšeným pódiem s čímsi, co mu okamžitě evokovalo oltář. Nebyl na něm jediný obraz, jediný symbol, jen zvrásněná kůra obřího stromu, který zadní částí budovy prorůstal.

Vyšší vůle jej vedla přímo k němu. Přelétl vodu, aniž si namočil byť jen špičku palce. Kůže obří lípy se v ten okamžik zachvěla a na jednom místě se rozestoupila. Připomnělo mu to oblíbené stahování kočičích kožek, a tak se vzrušeně pousmál. Před ním mokvala odhalená organická hmota, krvavá pulzující tkáň. Cípy vlající kůry ho prudce uchopily a vmáčkly dovnitř. Kratičkou chvíli byly ještě patrné zmítající se končetiny a pramen tmavých vlasů.

Pak se kůra zacelila.

Viktor Machoň se už v původní formě nikdy nevrátil, neboť právě začala jeho velká transformace.

A zároveň i transformace celého Háje.

A pak celého města.

A potom…