UKÁZKA: Dítě tmy

Přinášíme vám ukázku z nové knihy Dítě tmy od Miroslava Pecha, která vyjde na konci února 2020. Seznamte se s jednou ze zásadních postav celého románu. Ukázku v knize najdete jako třetí kapitolu.

Dítě tmy

V pátek večer bylo – jako obvykle – v ulicích Kamenných Stromů rušno. Lidé vycházeli z přeplněných hospod, na chodníku si zapalovali cigarety, navazovali nové známosti, mluvili se starými kamarády, zdánlivě bez důvodu halekali a opile pořvávali na kolemjdoucí, potáceli se nočním městem, usínali na lavičkách, souložili v parcích, rvali se v odpadky přeplněných průchodech, líbali se ve světle pouličních lamp, tiše konverzovali o závažných věcech, zmoženi alkoholem plakali a hroutili se na chodníky, na rozích postávali vychrtlí narkomani a prázdnýma očima pátrali po svých dealerech, jakási tlustá dívka v telefonní budce mlátila sluchátkem do plexiskla, mladík v teplákové soupravě se škrábal na zadku, jiný mladík s propadlými tvářemi somroval od skupinky bohatě vyhlížejících děcek cigarety, v další telefonní budce kdosi šňupal perník, život byl v plném proudu, pomalými kroky postupoval na své pouti k trvalému, absolutnímu šílenství.

Spolu s ním šel i Martin. Vytáhlý hubený blonďák s hladkou bílou pletí a prameny vlasů padajícími do světle zelených očí. Přes hlavu měl nataženou kapuci černé mikiny, na nohách úzké černé džíny a sešmajdané tenisky. Jako u vytržení naslouchal všeobecnému hlaholu, přicházel k němu ze všech stran. Stačilo si vybrat, zaměřit pozornost na libovolnou dvojici, poslouchat, o čem se baví. Zajímaly ho jejich životy. Ať už se jednalo o vyschlého starce, kterému zbývalo nanejvýš pár měsíců, mladé vysokoškoláky, třicetileté panice, zakomplexované intelektuálky s tlustými brýlemi, opuštěného ukrajinského dělníka, matky dospívajících dětí toužící po nezávazném sexu s cizími muži… Měl je rád. Byli mu blízcí.

Pozoroval skupinu nanejvýš sedmnáctiletých děcek, co postávala u kašny, jen pár metrů od něj. Vybral si dívku s krátkými zrzavými vlasy a pobledlou pletí. Nad svými kamarádkami měla, co se vzhledu a temperamentu týkalo, očividně navrch. Tajně ji milovali dva kluci, členové party, ona však dávala přednost ramenatému borci s propíchnutým obočím. Holky ji měly rády, ale současně na ni žárlily. Informace četl z jejich myšlenek, kdyby chtěl, mohl napsat nespočet světových bestsellerů se společenskou tematikou nebo psychologické thrillery kořeněné černým humorem, materiálu ke zpracování měl víc než dost. Mohl psát historické romány, ze kterých by všem těm univerzitním žabařům klesly brady. Ale proč se zabývat něčím tak banálním, jako je psaní? Znal tolik autorů, kteří v honbě za slávou promarnili své krátké životy. Kvůli pár stovkám stránek byli ochotni živořit na perifériích, opouštět manželky s dětmi, zaprodat svou duši. A pak si zklamaní a zatrpklí v malých podkrovních bytech řezali zápěstí, nebo prosili o druhou šanci. Není jich žádná škoda.

Stiskl nevábně vyhlížející kožený váček visící mu kolem krku, pozorně se na dívku zadíval a vyslal pozvání. Jak se dalo čekat, dívka ho zachytila. Všiml si, že ho hledá, rozhlížela se a pátrala po něm očima.

Tady jsem. Přímo před tebou.

Jejich pohledy se setkaly.

Zabořila ruce do kapes a vydala se k němu.

„Hej,“ ozval se borec s propíchnutým obočím, „kam deš?“

„Hned jsem zpátky,“ zavolala na něj přes rameno. Ostatní se za ní dívali.

Dělala dlouhé, sebejisté kroky. Mezi rty jí vyrostla růžová bublina, která v momentě praskla a zmizela zpátky v dívčiných ústech.

„Čau,“ řekla.

Usmál se na ni.

„Máš cígo?“

Zavrtěl hlavou. Dívka má pětiletou sestru a o dva roky staršího bratra, se kterým nemají společného otce. Neví o tom nikdo kromě matky a babičky.

„Co tu děláš?“ zeptala se.

„Zírám na tančící komíny.“

„Cože?“

„Všimla sis někdy pohybu dlažebních kostek? Když se pozorně zadíváš, vlní se jako moře.“

Očima přejela po dlažebních kostkách. „V létě jsem u moře byla. Vypadá jinak než tohle.“

Jedno odpoledne nešla s ostatními na pláž, vymluvila se na bolest hlavy. Když všichni odešli, pustila do pokoje mladého zaměstnance hotelu a prožila s ním tři orgasmy.

„Podej mi ruku.“

„Proč?“

Podej mi ruku.

Vzal dívčinu dlaň do své.

„Ty jo, seš studenej jak led.“

„To proto, že jsem mrtvej.“

Našpulila rty. „Moc vtipný.“

S borcem s propíchnutým obočím bude chodit do příštího léta. Mezitím se vyspí s Radkem, což je ten hubeňour sedící vedle dívky s rovnátky. Borec se o tom nikdy nedoví. Ve čtyřiadvaceti se dívka bláznivě zamiluje do padesátiletého malíře. Po roce se vezmou, manželství jim vydrží až do malířovy smrti. Bude s ním mít dvě děti, holčičky.

„Co to děláš?“

„Zkoumám tvou budoucnost.“

Zasmála se.  „Seš divnej. Tak co mě čeká?“

„Hezký věci.“

„Fakt?“

„Neměj strach. Všechno bude v pohodě. A teď už běž. Tvůj týpek začíná bejt nervózní.“

„Co dělá?“

„Kouká sem.“

„Ať si políbí prdel. Tak se měj.“

„Jo, ty taky.“

„Bejváš tu často?“

Pomalu zvedl ruku a ukázal na věž kostela.

„Většinou sedávám támhle.“

Zaklonila hlavu a opět se rozesmála. „Pošuku,“ řekla ještě a vydala se za kamarády. Cestou se na něj otočila. Pořád tam seděl. Vyplázla na něj jazyk, na jeho špičce byla přilepená žvýkačka.

„Co je to za týpka?“ udeřil na ni borec s propíchnutým obočím.

„Koho myslíš?“

„Přece támhletoho!“

Když se otočila, Martin už tam neseděl. Věnovala borci tázavý pohled. A ostatní jakbysmet. Za pár vteřin už by ani borec nemohl odpřisáhnout, že na lavičce skutečně někoho viděl. 

Kryštof nasedl na horské kolo, které dostal k minulým Vánocům a Vašek na oprýskanou libertu ozdobenou samolepkami z He-Mana. Šlápli do pedálů a rozjeli se k Vaškovi.

Cestou se bavili o filmu. Shodli se, že byl dost dobrý. Po jeho skončení pár minut tiše seděli a zírali na líně se sunoucí titulky. Nikdy žádný film nevypnuli, dokud nebyl úplný konec. Pak se Kryštof zvedl, protáhl ztuhlé svaly a došel rozsvítit. Ještě nějakou dobu probírali, co by se dalo dělat o víkendu. Mluvil hlavně Kryštof. Zato Vašek upadl do podobného stavu, v jakém byl dopoledne ve škole. Kryštof si toho všiml a utrousil ke kamarádovi pár nejapných vtípků. Když Vašek nereagoval, nechal toho. S Vaškem se to táhlo už několik týdnů, a když se z něj Kryštof sem tam pokoušel něco vymáčknout, k ničemu to nevedlo. Pravda, Vašek toho nikdy moc nenamluvil, býval spíš uzavřený a v relativně nízkém věku už si stihl osvojit pár neurotických zvyků, jako třeba okusování nehtů či spodního rtu, který měl kolikrát napuchlý krvavými strupy. Kryštof tušil, že za to můžou kamarádovi rodiče, Strašáci, jak je nazýval. K vlastním rodičům měl nejednu výhradu, ale pokaždé když si vybavil Strašáky, v duchu děkoval za to, co má doma.

Jeli vedle sebe, ale ani cestou se mu nepodařilo Vaška rozpovídat. Nestávalo se, že ho doprovázel domů. Většinou ho vyprovodil na konec ulice, otočil to a šel domů, kde si potom, co vzal útokem ledničku, zalezl do postele a začetl se do nějakého krváku. Ale když dneska viděl, v jakém stavu Vašek je, rozhodl se dělat mu společnost až domů. Tedy spíš před dům. Neměl v úmyslu potkat se se Strašáky.

Když projížděli kolem prázdné fabriky, Vašek zrychlil. Kryštof ho lehce dohnal a podíval se na něj. Tvář měl jako z vosku. Bílou a nehybnou. Pevně stažené rty. Vpadlé oči. Byl celý nahrbený a křečovitě svíral řídítka.

Na konci továrního komplexu, asi dvě stě metrů od Klímů, zastavili. Vaškovi se očividně ulevilo, když nechali opuštěné strašidelně působící budovy za sebou. Ale jakmile se podíval dopředu a spatřil svůj dům, po tváři mu opět přeběhl stín.

„Tak v kolik zejtra?“ zeptal se Kryštof.

Vašek pokrčil rameny.

„V deset u mě?“ zkoušel to dál Kryštof.

„Hele… co kdybych ti zavolal?“

„Nó,“ protáhl Kryštof, „klidně, snad budu doma.“

Vašek přikývl a rozjel se.

„Tak čau!“ křikl za ním Kryštof. „Osle,“ dodal pro sebe šeptem. Díval se na zmenšující se postavu na kole mizící ve tmě a hned nato se vynořující ve světle lamp a náhle mu došlo, že má o kamaráda strach a že nechce, aby do toho domu vešel. Bojoval s nutkáním rozjet se za ním a nabídnout mu, že může přespat u něj. Tuhle noc. A klidně i příští. Třeba by u nich mohl bydlet. Ale než se stačil k něčemu rozhoupat, opíral už Vašek kolo o zeď. Pak vyšel tři schody, vzal za kliku a zmizel za dveřmi.

Kryštof zavrtěl hlavou. Opřel se do něj studený vítr. Otočil kolo a vyrazil zpátky domů.

Hnusný místo, pomyslel si, když míjel fabriku a podobně jako předtím Vašek i on zrychlil.  

Martin prošel noční halou, pak po schodišti do patra a rovnou k pánským šatnám. Okna byla zatemněná kusy kartonu. Stálo tam několik otlučených šatních skříněk. Ta jeho ležela na popraskaném šedém linu. Posadil se na ni, otevřel časopis a přečetl si pár článků. Krátce před úsvitem se položil do skříňky a zavřel nad sebou železná dvířka. Na parapetu trůnila zahnívající lidská hlava.