UKÁZKA: Achernar

Pro navození té správné atmosféry vám přinášíme ukázku z knihy Achernar od Ludmily Svozilové. Je z první části knihy, než se hlavní hrdinka Patricie dostane do společnosti Achernar.

Achernar

Na loď dorazím po osmé večer. Dostanu přidělenou kajutu a číslo postele. „Tvoje rezervace,“ informuje mě týpek u vchodu. „Třikrát nepřijdeš nebo se ožereš a dostane ji někdo jinej. Tak si dávej bacha.“

Alena už se nalodila. Obsadila postel vedle mě, takže si budeme moct povídat. „Našla jsi to,“ konstatuje potěšeně. „Za pár dní se rozkoukáš a poradíš si.“

„Ti kluci,“ sbírám odvahu se zeptat. Dredy ve sponě mi nejdou z hlavy, „Ti, co s námi včera přespali u nádraží, kam odešli? Na nic si nevzpomínám.“

„Chlastali jste. Šukali tě oba,“ oznamuje mi se špatně skrývaným opovržením. „Si to nepamatuješ? Vykládala jsi jim, jak tě vyhodili z práce a ten samej den i z bytu. Že tě někdo pořád sleduje a ty nevíš proč.“ Leží na boku a sleduje mě skelným, naprosto bezvýrazným pohledem. „Taky jsi mluvila o Fredym, to byl ten kokot z Karláku. Musel bejt sjetej jak boží hovado. Že ho někdo uškrtil páskem od tvý kabelky a pak ti v tramvaji napsal nad hlavu SMRT.“

Mlčela jsem. Nic z toho si nevybavuju. Ale musela jsem jim o tom vyprávět, jak jinak by to Alena věděla?

„Zdejchli se,“ odfrkne si zhnuseně. „Se jim snad divíš? Seš divná. Dějou se kolem tebe divný věci. Prohrábli ti kapsy a pro jistotu vzali kramle.“

„Prodala jsi moji občanku,“ řeknu.

„Ulice,“ sykne. „Nikdo ti nic nedá a pořád musíš bejt ve střehu. Jesli chceš přežít…“ Leží jako prkno, vůbec se nepohne. „Brzo to pochopíš a začneš se chovat stejně.“ Nadzvedne se na předloktí. „A ty…“ přidá zostra. „Co ze sebe děláš? Taky nemáš zrovna čistý svědomí, co? Proč jinak…“

Otočím se na ni.

Odvrátí oči a já v nich vidím něco, co tam ještě chvíli předtím neměla. Je to strach.

***

Konečně zase ležím v normální posteli, přikrytá čerstvě povlečenou dekou. Voda šplouchá o boky, jak řeku čeří vítr. Poslouchám vrzání lodi. Šustění drobných sněhových krupek. Tiché ševelení velkých huňatých vloček. Chrápání spolunocležníků. Musí být dávno po půlnoci, ale pořád nemohu usnout. Někdo chodí mezi palandami. Nehýbu se. Vidím jen tmu.

„Patricie.“ Ten hlas mi připadá divný, nedokážu rozlišit, jestli patří muži, nebo ženě, ani určit, jestli to hovoří mladý, nebo starý člověk. Stojí přímo u mojí postele. „Patricie. Proč se bráníš?“ Zní to pobaveně. „Je to zbytečný. Nechtěj mě naštvat, miláčku. Vzdej to včas.“

Alena ho slyší také, tím jsem si jistá. Má zavřené oči, ale cítím, že se chvěje. Ten drobný, téměř neslyšitelný cvakavý zvuk, jak se třese a nohy jí narážejí do dřevěné konstrukce postele.

„Myslela sis, že tě nechám jít?“ sípe ten tichý hlas. „Tak naivní snad nejsi.“ Cítím, jak mačká hřbet mojí ruky. „Bojíš se víc toho, co přijde po smrti, nebo toho, co zažiješ předtím, Patricie?“ Studené prsty na zápěstí. Zítra tam budu mít modřinu.