ROZHOVOR: O knize Umrlčí věnec

Sbírka balad z 19. století je takovým naším malým překvapením a drobnou libůstkou. Petr Boček a Honza Vojtíšek se rozhodli dát dohromady nápad, který je pro současný trh nepříliš komerční, ale který by mohl napomoct tomu, že se o českém hororu dozvíme zase něco víc a konečně si uvědomíme, že český horor existuje, a to velmi dlouho.

Nakladatelství Golden Dog vydá knihu v březnu 2021 a obsahovat bude básně těchto autorů:

  • Jan Bohumil Ceyp
  • Svatopluk Čech
  • Gustav Dörfl
  • Jan Dunovský
  • Karel Jaromír Erben
  • Vítězslav Hálek
  • Jan Herben
  • Adolf Heyduk
  • Bohumil Janda Cidlinský
  • Josef Jaroslav Kalina HV
  • Antonín Klášterský
  • Jan Daniel Korvín
  • Vojtěch Lešetický
  • František Leubner
  • Jan Jindřich Marek
  • Augustin Eugen Mužík
  • Julius Nejedlý
  • Božena Němcová
  • Jan Neruda
  • Gustav Pfleger Moravský
  • Rudolf Pokorný
  • Ladislav Quis
  • Josef Václav Sládek
  • Matěj Anastasia Šimáček
  • Alois Vojtěch Šmilovský
  • Jaroslav Vrchlický

Zde krátký rozhovor o tom, jak a proč vlastně kniha Umrlčí věnec vznikla.

Kde vznikl prvotní nápad dát dohromady sbírku staré české hororové poezie?

Honza: Ten nápad se mi zrodil v hlavě zhruba před rokem. Svým způsobem ho odstartoval Petr, když do Howarda přispěl básněmi Adolfa Heyduka a jeho profilem. Mně se ty balady hrozně líbily. Chvíli poté jsem se dostal ke komiksovým adaptacím dvou balad Josefa Jaroslava Kaliny. A to už jsem byl chycený a začal mi v hlavě bublat nápad dát něco dohromady. Nejprve jsem dumal nad výběrovou sbírkou určitého autora (právě buď Heyduka, nebo Kaliny), ale nakonec jsem došel k tomu, že zajímavější a svým způsobem reprezentativnější bude antologie více autorů a autorek. Samotného mě zajímalo, kolik se toho najde, kolik toho vůbec existuje. No, a když jsem se o tom zmínil Petrovi, protože jsem vůbec neměl představu, kde ty básně a balady hledat a myslel jsem si, že hledání a objevování zabere tak minimálně rok nebo dva, on se toho, naštěstí, hned chytil a začal mě zahlcovat soubory s básněmi autorů, jejichž jména jsem dosud ani neslyšel. Hodně rychle jsme se shodli, že na tom budeme pracovat společně, za což jsem fakt rád. Petr byl obrovským přínosem.

Petr: Když jsem psal článek o Heydukovi, bral jsem to spíše jako historickou zajímavost. Byl považován za bytostného lyrika, jeho epické básně byly podceňovány už ve své době, vytýkala se jim právě třeba určitá dávka morbidnosti. Ale ukázalo se, že to je přece jen „Pan básník“. Jeho horrorové balady zabírají i dnes. Honzovu nápadu na antologii jsem se zprvu bránil, obával jsem se, že se v nějakém reálném čase nepodaří sehnat dost textů. No, opak byl pravdou.

Básní se vám podařilo dohledat poměrně velké množství. Jaká byla kritéria pro výběr jednotlivých balad do sbírky Umrlčí věnec?

Petr: Básně byly vyhledávány v rodinných knihovnách, v knihovně okresního archivu v Chrudimi, v knihovně zdejšího regionálního muzea a na internetu (ve fulltextových databázích a v digitálních knihovnách). Celkem bylo nutno projít několik stovek básnických sbírek a dobových časopisů. Vybírali jsme podle toho, jak jsou básně působivé, snažili jsme se, aby výběr nebyl příliš jednotvárný a aby byli zastoupeni známější i méně známí autoři. Připraveno k výběru bylo cca 1 000 stran básní, takže i po Umrlčím věnci je nadále z čeho vybírat. Inu, strašidelná poezie byla oblíbeným žánrem.  

Narazili jste na nějaký problém při vytváření sbírky? Ukázaly se nějaké materiály těžko dostupné, nebo nebylo možné dohledat informace o některých autorech?

Petr: Existuje samozřejmě řada sbírek, ke kterým se nebylo možné dostat, nebo o jejich existenci zatím ani nevíme. Ale věřím, že to podstatné se nám už podařilo objevit. Informace o autorech se dají sehnat v encyklopedické literatuře dobové i současné, které není málo. Nicméně jsou autoři, o nichž se shánějí informace velmi těžko. Ty jsme ovšem do Umrlčího věnce nezařadili, přijdou na řadu třeba později. Někdy tkví problém v tom, že básníci psali pod různými pseudonymy, které ani nemusí být všechny uvedeny ve zmíněných biografických příručkách. Víte například, že Jan Neruda publikoval své rané verše pod pseudonymem Janko Hovora? A to měl pseudonymů a šifer mnohem víc, mimo jiné onen pověstný trojúhelníček u svých fejetonů.

Proč si myslíte, že by básně, v mnoha případech téměř zapomenuté, měly oslovit i dnešního čtenáře?

Honza: Protože jsou nádherné, atmosférické a působivé. Z mnohých mi běhal mráz po zádech, překvapovaly mě svou drsností, realistickou hrůzou i v krajkách slov zabalenou brutalitou. Mnoho z těch básní odhaluje povahu své doby, reflektuje tehdy běžné činy (sebevraždy, odhazování novorozenců do řek, chudobu, vykrádání hrobů apod.). To za prvé. Za druhé je to protiargument vůči tvrzení, že český horor neexistuje. Existuje a právě tohle je jeden z jeho kořenů. Tohle je historie domácího hororu, zapomenutá, opomíjená, ale nádherná. Bylo by škoda mávat nad ní rukou, když se stačí začíst a odhalit, že to funguje pořád. No, a taky ta kniha ukáže, že hororová poezie není jen K. J. Erben, což by někoho mohlo i překvapit. Erben, samozřejmě, je v naší knize taky, ale i u něj jsme chtěli ukázat, že nejde jen o Kytici.