ROZHOVOR: Milan Skála

Rozhovor připravila: Ivana Gašparíková

Z vašeho medailonku na Golden Dog je patrné, že jste velice učený člověk. Jaký jste ale v osobním životě. Co přesně je vaší vášní a tajným snem?

Vůbec nejsem učený a studium jsem občas nenáviděl. Stávající školní systém chybně koncentruje zkoušky do nádherného přelomu jara a léta, kdy bývá vlahé počasí, ptáci cvrlikají, kamarádi se opíjejí v hospůdkách, rozesmáté dívky se procházejí po ulicích bez podprsenek a božsky voní. Za těchto podmínek si nacpat do hlavy během týdne zanedbané učení celého semestru je fakt řehole. Na druhou stranu, znalosti zvyšují možnosti, tedy i svobodnou volbu člověka. Svět je s nimi širší, rozmanitější, výběr lákavější, hřiště života větší a pestřejší. Co že byla druhá otázka? Ó ano, vášeň a tajné sny.  Vášeň je hrozně silné slovo. Vášeň nemám. Tajných snů mám několik. Ale když je zveřejním, přijdu o ně, protože přestanou být tajné. Tak mi prosím promiňte, že je neřeknu. Nezlobíte se?

Vymazlené vraždy

Nezlobím. Kromě naučné či odborné literatury jsou i nějaké povídky, básně, kterým jste dal vzniknout a publikoval je? Nebo jste rovnou skočil do Vymazlených vražd?

Kdysi jsem psával krátké povídky do novin a časopisů. Ale výstřižky mi sebrala některá z mých exmanželek, takže je nemám. I když s exmanželkami mám velice přátelské vztahy, obě jsou mimořádné ženy, zplodily jsme úžasné děti, tak zcizení výstřižků pořád tvrdě popírají.

Berete inspiraci ze své práce nebo ji hledáte v jiných vodách? Prozraďte nám, kde lovíte svou múzu?

Jenom pro vás, raději to nezveřejňujte. Když mi někdo provede nějakou pitomost, předběhne ve frontě, promáčkne mi plech na autě, nebo něco takového, naštvu se, někdy hodně. Kdesi uvnitř se rozčílím a mám chuť ho zavraždit. Pak večer ve vaně, v horké vodě uvažuji, jak ho zmetka debilního zabít, aby se na to nepřišlo – přece se kvůli němu ještě nenechám zavřít. A nějak se mi v mozku postupně líhne způsob, jak ho zabít bez právních následků. Jsem slušný analytik, a tak ke své hrůze občas zjišťuji, že jsem našel opravdu dobrý způsob vraždy a mohl bych vyjít bez trestu. Aby bylo jasno: Nikdy jsem nezabil nikoho, ani zvíře, z násilí se mi dělá zle, a když mi berou u doktora krev, další sestřička mě musí držet druhou ruku, abych sebou nešvihnul. Nikdy nikoho nezabiju. Ale když už jsem vraždu tak hezky vymyslel, obsadím ji postavami a naťukám do počítače. Pikantní je, že občas mám problém najít rozumný důvod, jak na to policie přijde, když jde o vraždu jen kousek od hranice dokonalosti. Ale to spíš jen tak mezi námi. Pro rozhovor třeba napište, že beru inspiraci u klasiků detektivního žánru, nebo něco takového seriózního, ať nejsem za magora.

Co vám Má dáti/ Dal detektivní příběhy Vymazlených vražd, a čím myslíte, že v díle upoutáte?

Co mi Vymazlené vraždy daly. Při psaní jsem se bavil, dokonce moc. A dá-li patron spisovatelů, svatý František Saleský, získám ještě něco: Pocit, že jsem možná, snad, trošku, čtenářům přinesl dobrou zábavu a třeba i intelektuální potěchu. Čím si myslím, že v díle upoutám…  Jsem alergický na hlouposti v literatuře, která se tváří vážně. Totéž ve filmu. Počínaje dramatickou větou „v temnu večera odjistil svůj revolver“, když revolvery nemají pojistku, tu mají pistole, až k detektivkám, které končí údajným odhalením vraha, ale bez jakýchkoli důkazů. Jen geniální úvahou detektiva, kdo je vrah, někdy, ve vší úctě, hodně spornou. Říkám to nerad, ale včetně mého oblíbeného inspektora Columba. K čemu je tvrzení, že kdosi je vrahem, když chybí důkazy k odsouzení? Mimochodem, kriminalisti běžně tvrdí, že dokazování bývá náročnější než najít vraha. Proto se v třech novelách snažím vypiplat důkazy, což je často zajímavější než najít pachatele. Snad to čtenáře upoutá. Uvidíme.

Poprvé se čtenářům beletrie představíte jako autor detektivek (Vymazlené vraždy), ale v druhém titulu s názvem Jednou se to stane (vychází v září) přecházíte do sci-fi. Jste podobně neukotvený v žánru jako Martin Štefko?

Neukotvený? Nevím. Jako novinář jsem psal různé žurnalistické žánry, ale román Jednou se to stane je něco jiného. Psal jsem ho dlouho, tři roky, a měl jsem při tom řadu odborných konzultantů. Chtěl jsem, aby se v textu neobjevily žádné „pojistky revolverů“. Aniž bych vyzrazoval děj: Objeví se mezi námi Cosi, o čem víme jistě, že se jednou objeví, to nikdo nezpochybňuje. Jen nevíme kdy. Nejsme na Cosi připraveni, jak jinak, a svět začne reagovat freneticky. Sociální sítě šílí, agresivita lidí se stupňuje, strach ovládá davy, ty se ozbrojují, světoví politici opatrně vyčkávají, aby si nedej bůh nesnížili preference, církev mlčí, jen bohatí mocní začnou v pozadí jednat. Mají action v povaze, nejsou svázáni stranickými sekretariáty a bojí se o majetek. Oprávněně. První střet bude mezi Čímsi a bohatými mocnými. Průběh je vidět na životě a vztazích hlavních postav. Mimochodem – je tam i vražda způsobem, který ještě nikdy nebyl popsán. Lahůdka. Proč o tom mluvím. Jednou se to stane je sci-fi románem jen do té míry, že se objevilo Cosi. Společenské následky v oblastech morálky, práva, ekonomie, techniky, politiky, lidských zdrojů, mezilidských vztahů, lásky a sexu, to už je jen logický následek. Tak nějak se svět bude – podle mého názoru – skutečně chovat. Zítra, za rok, za sto let. Až Cosi přijde. Není to růžová představa.

Ono Cosi jsou mimozemšťani?

Probůh ne! Spor s mimozemšťany už jsme v literatuře měli tisíckrát. Cosi je něco, o čem víme dobře sto padesát let, ale nějak si to nepřipouštíme.

Co je pro vás jednoduší? Vymýšlet příběh, nebo se brodit v daňové soustavě?

Stavíte proti sobě příběhy a daňovou soustavu. Promiňte, ale chybně. Daně jsou o lidech, a proto jsou nacpané lidskými příběhy s nádechem peněz. Příběhy často unikátními, co nejdou vymyslet, musí je přinést život. Někdy jsou kuriozní. Chcete nějaký příklad?

Před lety jsem měl posuzovat pro daně z příjmů opravy a technické zhodnocení v jednom domě poblíž Nuselského mostu. Byl to bordel. Luxusní, nádherný. Pod vlivem nějaké hloupé hlášky lidé kladou rovnítko mezi bordel a nepořádek. Opak je pravdou. Jíst se tam dalo z podlahy a všechno mělo svůj řád, který nikdy nebyl ani ve Strakově akademii. Bordel si totiž nemůže dovolit problémy, jde o hodně citlivé podnikání. Proto si mě zavolali, aby daně měli OK. Šetření dopadlo dobře, všechno byly opravy do nákladů, daně budou nižší, bordelmamá spokojená. Zeptala se: Pošlete fakturu, nebo, nechcete platbu naturálně? Než jsem si stačil slovo naturálně zařadit do prostředí, zavolala jakousi Natašu. Bůh byl v dobrém rozmaru, když ji tvořil. Dokonalá zrzka s bílou, příjemně pihatou pletí, tváří světice, očima jak jarní nebe bez mráčku, pružná postava sváděla k hříchu. Usmála se na mě vstřícně, já úplně ztuhnul a jen jsem zíral. Bordelmamá to brala jako vyjednávací taktiku z mé strany, vykouzlila omluvný kukuč, že jedna by opravdu byla málo, když se jí o tolik sníží daně, luskla prsty do vzduchu, úplně to slyším, a zvolala „Marííía!“ To ‚i‘ prodlužovala jako v písničce z West Side Story. Odněkud přišla dívka, byla Kubánka, jak jsem později zjistil. Kubánka snů. Pleť barvy holandské čokolády, kudrnaté vlasy volající po pročísnutí prsty mužské ruky, oči barvy zelených ještěrek v poledním slunci. Tělo formované salsou, rumbou a mambou. Voněla po uhrančivém koření, které jsem neuměl pojmenovat. Bordelmamá je sjela očima jak kaprál nastoupenou jednotku a pyšně konstatovala, že nabídka by měla stačit, protože jsou nejlepší z celé Prahy. To jsem chtěl jenom ukázat, s čím vším se v daních setkáváme. Je to o lidech a příbězích.

Jak to dopadlo?

Co jak dopadlo?

Fakturoval jste, nebo přijal naturální plnění?

Fakturoval, samozřejmě! Ale viděl jsem přitom na papíře tváře těch dvou krásek, přiznávám.

Jak jste se vlastně k psaní dostal? Kdo byl tím impulzem k tomu, že to, co píšete, by mohlo zajímat i někoho jiného?

Nevím. Psát jsem začal ještě na učňáku do nějakého závodního plátku.

Existuje nějaký reálný zločin, o kterém se domníváte, že byl geniálně provedený?

Nejsem kriminalista. Ale geniální je asi takový zločin, na který se vůbec nepřijde. Projde třeba jako běžné úmrtí, nebo nehoda, není označen za vraždu a už se to nezmění. Nevíme o něm. V hierarchii hned pod tím jsou zločiny dokonalé. V jedné povídce je postavy vymezují jako zločin, u kterého je pravděpodobnost odhalení jedno promile. Z tisícovky vražd provedených stejným způsobem by se našel a usvědčil jen jeden vrah. No a pak existují, pokud vím, pomníky domácí či světové kriminalistiky, nikdy neodhalené vraždy. Třeba Jack Rozparovač, Zodiac, vrah Johna Kennedyho, vrah Otýlie Vranské.

Vydáváte u Golden Dog, které se primárně zaměřuje na horor. Co vy a strach? Vyhledáváte toto koření života v literatuře nebo kinematografii? Případně jaká kniha vás zaručeně vystrašila?

Strach, který by zrušil ovládání tělesných otvorů, jsem zatím nezažil. Příjemné mrazení strachu kdesi v zádech mám spíš z nočních filmů. V poslední době třeba u Řbitova zvířátek z roku 2019 ve 4K. Velice realistické. Mám rád samozřejmě i Kingovy knihy, jsou v nich nápady s velkým N. Ale psát horory bych asi neuměl. To vyžaduje dary, které mi sudičky myslím nedaly.

Máte ambice stát se známým autorem, nebo to berete spíš jako koníček, kde můžete takzvaně upustit páru?

Koníček, určitě. Bavím se a přeji si, aby se bavili i čtenáři.

Na čem aktuálně pracujete? Budou se s vámi skrz vaše díla čtenáři setkávat pravidelně?

Naštvali mě dva truhláři, co mi doma dělali fochy. Neuměli uříznout pravý úhel, blbečkové, tak jsem je oba zabil. Jednoho v Praze, druhého v Brně. Samozřejmě v povídce číslo čtyři. Má smutný konec.  Rozepsanou mám pátou povídku, která je trošku zvláštní. Představte si velký flám advokátů a lidí od soudu, na kterém jen tak pro zábavu špičkoví právníci v opilecké pýše modelují dokonalou vraždu. Hrají si. Jsou to profíci, trestaři, vraždu si vzájemně oponují a cizelují, až se nad ránem shodnou, že je opravdu dokonalá. Nemůže existovat důkaz. Ani technické stopy, ani svědectví z okolí, ani záznamy satelitu, nic. Tři měsíce na to někdo podle jejich návodu zabije. Vědí, kdo asi, byl na flámu, ale není důkaz, protože tak si to vymazlili. Měl jsem starosti, jak s vrahem bez důkazů naložit, to není sranda, musel jsem hodně, hodně složitě oklikou, ale už to mám. Pokud by snad, možná, kdo ví, třeba náhodou, vyšla knížka povídek Vymazlené vraždy 2, budou tam. S šestou povídkou musím počkat, až mě někdo zase naštve.

Kávu raději černou, nebo s mlékem?

To je nabídka, nebo závěrečný dotaz? Se smetanou, bez cukru, mohu-li prosit. Děkuji moc.