Ludmila Svozilová: Pompadůrka

Ludmila Svozilová je autorkou románu Achernar, který pro vás vydáváme v únoru 2021. Teď se začtěte do autorčina kratšího hororu.

Zafirel nesnáší, když z něj někdo dělá blbce.

Stála před výlohou a okouzleně hleděla dovnitř. Sem, do odlehlé špinavé uličky, zabloudila dnes poprvé – a hned narazila na takový skvost! Byla nadšená. Romana vetešnictví milovala. A zrovna tenhle krám představoval vetešnictví přesně v tom pravém slova smyslu. Nic, co by si marně hrálo na starožitnictví. Klasická ušmudlaná vetešárna, kde při troše štěstí můžete objevit prakticky cokoli.

Ve výloze panoval lehce neuspořádaný chaos. S nějakou historickou posloupností si tu očividně nikdo hlavu nelámal.

Tím líp, napadlo Romanu. Nejspíš to patří nějakýmu troubovi, co toho o starožitnostech moc neví.

Krásné skleněné poháry vedle tuctového lisovaného skla z padesátých let. Hřeben se stříbrnou rukojetí. Polámané dětské hračky.

Podobnou mašinku mám ještě někde doma, v krabici pod postelí, vzpomněla si.

Vypelichaný medvídek švidrající jedním slepým okem. Krokodýlí kabelky, příbory.

Alpaka? ohodnotila je.

Řetízky a korále. Africká maska. Parohy. Sada porcelánových talířů. Kožešinový límec s vypelichanou liščí hlavou.

Dokonce mu ani nechyběj nožičky, ocenila ho Romana. Ten si možná koupím, je fakt morbidní.

Všechny vystavené artefakty pokrývala souvislá tlustá vrstva šedého prachu.

Ale – tohle? Bože, to je nádhera. To bude možná i začátek osmnáctýho století.

Ještě, že mě na ni Liliana upozornila: „Fakt opravdová pompadůrka, Romano. Ty tohle přece sbíráš, ne? Přímo ve výloze. Ale ten pařez vevnitř mi ji nechtěl prodat.“

Zrak jí utkvěl na vyšívané korálkové taštičce ledabyle zavěšené po straně výlohy. Pěkná, a navíc možná skrývá tajemství. Sympatický, kulatý tvar vzbuzoval dojem, že taštička rozhodně nebude prázdná. Jako by ji někdo před chvílí sundal z krku a s obsahem uvnitř zavěsil za sklo.

Tak ta musí být moje, rozhodla se Romana. Ale opatrně, nechci, aby mě natáhli. Možná ani nemaj páru, jakou ta věc může mít cenu.

Překročila uvolněné dlažební kostky a vešla. Nad hlavou se jí rozcinkal zvonek.

„Dobrý den,“ řekla do ticha.

Dřevěná podlaha, pokrytá několika vrstvami prošlapaných perských koberců, jí lehce zavrzala pod nohama. U stropu se vznášelo neurčitelné množství zaprášených lustrů ze všech možných období. Několik otlučených příborníků plných starého kuchyňského náčiní. Gramorádio. Šaty na ramínkách.

Třicátý léta, pomyslela si Romana. Ale mně by byly malý. Lidi museli být o dost menší, a taky hubenější, uznala otráveně.

Věci ležely narovnané prakticky všude, stěží se mezi nimi dalo projít. Nikde neviděla prodavače. Popošla k pultu a lehce přetřela dlaní studené špinavé sklo. Klasickej sortiment, napadlo ji. Přesně ty věci, o kterých si majitel myslí, že by mohly mít nějakou cenu. Pár „perlových“ náhrdelníků, stříbrné gravírované pudřenky a tabatěrka. Mince a křišťálové růžence, jaké se i dnes dají koupit v krámech s kýči kolem poutních míst. Porcelánová madonka.

Dost odřená, ale ještě docela hezká, uznala Romana. Jinak nic moc.

„Brej den,“ řekl někdo. Musel využít Romanina zaujetí a připlížit se za pult tak tiše, že ho ani nepostřehla. „Sem byl vzádu,“ pravil ten člověk. „Máte přání?“

Olezlík neurčitého věku mezi třiceti a čtyřiceti, zhodnotila ho. Dlouhé nemyté chrouny měl přehozené na přehazovačku šikmo přes lebku a pod mastnými prameny místy prosvítala kůže. Flákl sebou na špinavou polstrovanou židli ve stylu Ludvíka XVI. a vycenil na Romanu vykotlané žluté zuby. Nemělo by to být příliš složitý, pomyslela si potěšeně. Tenhle nebude mít ani páru o tom, co mu visí ve výloze.

„Máme tu zajímavý věci,“ napřáhl špinavé prsty s olámanými nehty a opsal jimi velkorysý oblouk. „Taky tady,“ zapíchl ukazováček do skleněné desky pultu. Smrděl potem, zatuchlým kouřem, olejovkami a česnekem.

Romana se trochu odtáhla. „No,“ hodila udičku. „Všimla jsem si třeba týhle pudřenky.“ Hlavně hned nevybalit, o co se mi skutečně jedná. Ten chlap sice vypadá jako ňouma, ale člověk nikdy neví.

„Stříbro,“ zacenil se chlápek. „Ručně rytý. Je za litr, ale udělám vám cenu, slečno. Sedm stovek.“

„Trochu uberte,“ usmála se Romana.

„Dyť už je to skoro zadarmo,“ zatvářil se dotčeně. „Ale můžu vám k tomu přidat tenhle hřeben.“

„Rozmyslím si to,“ řekla Romana a dělala, jako že chce odejít. „Kolik by stál ten límec?“ ukázala na lišku ve výloze. „Nebo spíš… ta taštička. Podobnou jsem měla jako dítě.“

„Liška je za pětikilo,“ zafuněl chlápek a šťoural se přitom v zubu. „Taštička není na prodej. Je to jen dekorace.“

„Dáte si tam jinou,“ zkusila to Romana.

„Néni na prodej, protáhl. Chcete tu kůži?“

„Proč néni na prodej?“ zapitvořila se. „Nikdo přece nedává do výlohy věci, který nechce prodat!“ Byla naštvaná. Teď, když jí to nevyšlo, jasně cítila, že tu taštičku prostě chce a že ji taky dostane. To si piš, blbečku, pomyslela si. Já ti dám není na prodej. Kristepane!

„Je majitelky,“ ucedil ten týpek. „Její rodinnej poklad. Ale zeptám se, to můžu. Přijďte zejtra, jo? Dneska,“ zopakoval lhostejně se stejnou protáhlou dikcí, „dneska néni na prodej.“

Když se opatrně protahovala ke dveřím, zaslechla něco jako zakvílení. Pak ještě jednou. Pronikavé zaječení, tlumené podlahou pod nohama. Polekaně nadskočila.

„Kočky,“ utrousil prodavač nezúčastněně. „Nevšímejte si toho, slečinko. Správcová má čtyry kocoury, věčně se mrouskaj po baráku a rvou se. Celej průjezd smrdí, jak si z něj udělali hajzl. Pakáž. Vobec by jí to měla zakázat.“ Chvíli si zkoumavě měřil Romaninu pobledlou tvář. „Tak zejtra, slečinko,“ zaculil se, než za sebou zavřela. „Hodim dotaz na tu taštičku.“

„Dorazím,“ řekla trochu rozhozeně Romana. „Po obědě.“

Venku chvíli zůstala stát před výlohou a zírala dovnitř. Chce to strategii, pomyslela si. Ale já na něco přijdu. Obešla dům a zkusila dvoukřídlé dveře. Nebylo zamčeno. Vešla. Ve slabém světle jediné zaprášené žárovky se leskly ošlapané dlaždice se zvláštními rostlinnými motivy. Plechové schránky, nacpané zažloutlými letáky. Copak je nikdo nevyndává? Všimla si krásného kování zábradlí točitého schodiště. Na konci chodby vystupovala z přítmí stará výtahová klec se zdobenými skleněnými výplněmi.

Ty budou taky původní, napadlo ji. Leptané sklo, čistá secese.

Schody dolů do sklepa, těsně za výtahovou šachtou. Popošla.

Co to je, sakra?

Tmavé skvrny, rozcáknuté po schodišti i po zdech kolem. Nezaměnitelný kovový pach.

Cítila, jak se jí do toho lepí podrážka. Kristepane! Vždyť to snad je… krev?!

„Zabloudila jste, slečno?“ Prodavač stál v úzkých dveřích proti schodišti, v polotmě ho téměř nebylo vidět.

Pavouk na číhané, otřásla se. Páchl jako skunk. „Ano,“ hlesla. „Vlastně ne. Studuju architekturu, víte? Tyhle starý secesní domy mě moc zajímají. Kolikrát v nich zůstanou zachovaný původní zábradlí, kliky nebo skla, jako třeba tady…“ Cítila, že se jí chvěje hlas.

„Šlápla jste do toho svinstva,“ poznamenal. „Pučte mi boty, umeju vám podrážky.“

„Ne!“ vyhrkla. „Díky. Není třeba. To zvládnu doma. V klidu. Sama.“

„Zase se tu servali,“ konstatoval znechuceně. „Já kočky nesnášim. Jak řikám, vobec by s tou babou měla zatočit. Dyť je to tejrání zvířat.“

„Jistě máte pravdu,“ couvala mu z dosahu. „Na shledanou zítra.“ Když zavírala dveře, ještě tam stál a sledoval ji upřeným pohledem. Uvědomila si, že se třese.

***

Nepůjdu tam, umínila si následující ráno, ale kolem oběda už to nemohla vydržet. Proč vlastně, bych jim to tam měla nechat? Ten chlap je sice divnej, ale žádnej vrahoun to nebude. Normální bulík. Kočky. A v poledne se mi přece nemůže nic stát.

Napsala Lilianě SMS – mohla by jít se mnou – ale odpovědi se nedočkala. Možná je to tak lepší, ještě by mi tu taštičku mohla vyfouknout.

„Jdu se najíst,“ houkla v práci a rychle vypadla.

***

Slunce sympaticky pražilo a ze sklepního okénka před domem se zvedal těžký nasládlý pach. Fuj, vzpomněla si na kočky a nakrčila nos. Nejspíš tam leží něco chcíplýho. Než vešla, zkontrolovala taštičku. Visí na svém místě, konstatovala s úlevou.

„Zdravím,“ mávl na ni mladík za pultem.

„Kde…“ řekla Romana zaraženě, „kde je ten pán ze včerejška?“

„Smraďoch má dneska pracovní volno.“

„Smraďoch?“ Rozesmála se.

„No,“ zaculil se ten kluk. „Čichový buňky, počítám, máte funkční? Ale jinak se jmenuje Pepan. Ráno odjel na Moravu vyklízet jednu pozůstalost. Dostali jsme tip, že by tam mohly být zajímavý věci. On se Pepan nezdá, ale na tohle má docela slušnej nos.“

Zvláštní, pomyslela si Romana, co dokáže jméno. Najednou téměř ztratil veškerou svou temnou hrozivost. Smraďoch. Zasmála se. „Asi mám kliku, že jste tady dneska zrovna vy,“ řekla s úlevou. Docela se jí líbil. Byl středně vysoký, štíhlý a měl zvláštní úzké tmavohnědé oči. Černé vlasy, vzadu svázané do culíku. Celkově vyhlížel mnohem příjemněji, jenže, bohužel, také o dost inteligentněji než prodavač ze včerejška.

„Vy jste přišla kvůli té taštičce, že? Pepan mi o vás řekl.“

„Hm,“ utrousila Romana rádoby nezúčastněně. „Vlastně ano. Prý je neprodejná?“

„Jmenuju se Dorian,“ řekl mladík. „A vy?“

„Romana.“ Zaculila se. „Vážně se jmenujete Dorian?“ Líbil se jí čím dál víc.

„Sbíráte je?“ zeptal se. „Matka je vlastně taky něco jako sběratelka.“

„Proč vlastně ta věc,“ Romana ukázala na taštičku, „není na prodej? Visí mezi zbožím.“

„Moje matka je vědma,“ konstatoval s pokrčením ramen Dorian. „Vyložila by vám karty. Věštila by vám z koule.“ Odmlčel se.

„Jak to spolu souvisí?“

„Ta taštička,“ objasnil jí to Dorian, „patřila mojí sestře. Schovávala si do ní všelijaký poklady. Umřela před pětadvaceti lety. Matka věří – nesmějte se,“ podíval se na Romanu. „Věří na reinkarnaci. Je přesvědčená, že si sestra pro svoje věci dřív, nebo později přijde. A jelikož si není úplně jistá, jestli ji v její nový podobě spolehlivě pozná, rozhodla se, že tu věc neprodá. Věnuje ji jen tomu, kdo nejen že bude věkově odpovídat sestřinýmu případnýmu převtělení, ale hlavně bude přesně vědět, co je uvnitř.“

„A co tam je,“ zkusila to Romana. „Vy to víte?“

„Romano,“ ušklíbl se Dorian. „Máte mě snad za idiota? Ale zkusit to samozřejmě můžete,“ dodal. „Uhodnout. Jen pozor…“

„Na co?“

„Máti tvrdí, že Doris byla už jako dítě silný médium. Prý, než umřela, svěřila tu taštičku na hlídání svýmu osobnímu démonovi. A Zafirel, jak se ta potvora jmenuje, nesnáší, když z něj někdo dělá blbce.“

„Aha,“ utrousila Romana. „A vy tomu věříte?“

„Vy snad ano? Jsme dospělí lidi a za svoje rodiče nemůžeme.“ Zvedl se ze židle. „Jste docela fajn, Romano,“ řekl. „Rád bych vás pozval naproti na oběd, ale nemám, komu bych tady svěřil krám. Ten pitomec Pepan mi odvezl klíče, takže nemůžu ani zamknout.“

„Tak si skočte pro jídlo,“ nabídla se Romana. „Já vám to tady na tu chvíli pohlídám.“

„No?“ Dorian chvíli přemýšlel. „Tak jo. Kdyby někdo přišel, chvilku ho zdržte. Hned jsem zpátky.“

„A nebojíte se,“ nadhodila Romana, „že si tady něco vezmu a vypařím se?“

„Přece nejste blázen, Romano,“ ucedil Dorian. „A víte, že bych si vás určitě našel.“

Tohle už jí zrovna přátelsky neznělo. „Jasně, že nejsem blázen,“ potlačila jemné mrazení v zádech. „Klidně si tam zaběhněte.“

***

Nemůžu uvěřit, že to jde tak snadno, pomyslela si Romana, sotva za Dorianem zapadly dveře. Počkala, až přejde ulici, a když se ztratil za horizontem, rychle vytáhla zpod pultu dlouhou tyč na sundávání ramínek.

Opatrně, nařizovala si. Nesmí spadnout.

Ve vrstvách prachu za výlohou by byla každá čerstvá rýha hned vidět. Zlehka položila taštičku na pult a opatrně rozvázala šňůrku.

Bože, takový krámy… Otlučená duhová kulička. Píšťalka, pár kamínků, jeden čirý krystal křišťálu. Čtyři zrnka nějaké pryskyřice. To bude kadidlo, napadlo ji. Nějakej klacík s uschlejma lístkama, asi rozmarýn, přičichla. Budu si to muset napsat, abych na nic nezapomněla. Dělej, holka, dělej. Jak dlouho může trvat, než mu uložej hotovku do krabičky a zaplatí?

Když se Dorian vrátil, seděla už klidně za pultem a prohlížela si vystavené prstýnky.

„Dík,“ řekl. „Nedáte si se mnou?“

„Vlastně ani nemám hlad,“ pousmála se Romana. Přece jen se necítila nejlíp. „Půjdu. Kdy tu bude vaše matka? Zkusím se s ní nějak domluvit.“

„Jak chcete,“ řekl Dorian. „Přijede za dva dny. Ještě si to rozmyslete. Ale je to samozřejmě na vás.“

***

Taštička ležela na chladném skle prodejního pultu jako něžný korálkový květ. Romana na ni položila dlaň. Na malou chvíli se jí zdálo, že skleněné perličky pod její rukou tepou jako lidské srdce.

„No?“ řekla ostře žena proti ní. „Tak se předveďte.“ Mohlo jí být už dobře přes šedesát a byla docela obtloustlá, jen tvrdě namalovaný obličej měla špičatý a hubený. Takovej roztomilej čumáček, napadlo Romanu. Jako fretka. Jen zákeřně kousnout. Znepokojeně zaznamenala, že Dorian zamkl.

„Je tam duhovka,“ řekla tiše. Předstírala, že se soustředí. „Krystal křišťálu. Kadidlo a snítka rozmarýnu.“ Chvíli mlčela. Koutkem oka zahlédla u zadních dveří Doriana. Jeho výraz se jí vůbec nelíbil.

„Třesou se vám ruce,“ poznamenala jedovatě žena. „Ještě něco?“

„Kamínky,“ hlesla Romana. „Obyčejný barevný křemeny.“ Něco očividně nebylo v pořádku. „A černá píšťalka!“ vydechla a prudce se zvedla ze židle. Taky jsem takovou měla, došlo jí. Vlastně úplně stejnou. A není to tak dávno. Koupila jsem si ji na nějaký akci na podporu slepců, tuším, že se to jmenovalo Světluška. Cítila, jak se jí zmocňuje hrůza. Co je tohle za hru?

„Ty jsi Zafirelovi lhala,“ řekl studeně Dorian.

„To mi stačí,“ ucedila žena.

Romana odstrčila židli a vyrazila ke dveřím. „Pomoc!“ vypískla ochraptěle. „Pomoc!“

„Vem si ji,“ řekla žena Dorianovi. „Je tvoje.“

***

„Necukej se,“ sykl Dorian. „Jdeme dolů.“

Schody, došlo Romaně. Krev. Roztřásly se jí nohy. „Doriane, prosím.“ Vzlykala.

Odemkl.

Zápach uvnitř jí skoro vyrazil dech. Nemohla uvěřit tomu, co vidí. „Vykrad jsi Kočkovi sklad strašidelnýho zámku?“ zkusila to roztřeseně.

„To je sbírka mojí matky,“ řekl Dorian klidně.

„Panebože,“ zakvílela. „Panebože! Vždyť tohle je… to je Liliana?“

„Lhala,“ poznamenal ledově. „Všechny lhaly.“

„Co… co to má kolem krku?“ hlesla Romana.

„Svojí kůži,“ usmál se pobaveně Dorian. „Vtipný, co?“ Beze spěchu odemkl další dveře.

Studeně namodralé světlo zářivky odhalilo vykachlíkované stěny a velký kovový stůl. Chladný třpyt zavěšených porcovacích nožů.

„Tohle je pro změnu zase moje sbírka,“ řekl Dorian.

***

„Doufám, že jsi pořádně uklidil,“ nadhodila matka. „Víš, jak si potrpím na pořádek.“

„Bez obav,“ přerušil ji Dorian. „Šlo to jak po másle.“

„Jak ti vydržela dlouho?“

„Moc ne,“ přiznal neochotně.

„Jsi příliš nedočkavej, Zafireli,“ pokárala ho matka. „Ale tyhle oplácaný brunety kapou jako mouchy. Budeme muset změnit taktiku. Tohle prodej,“ hodila na stůl taštičku. „Chce to něco novýho. Něco, na co se chytí třeba blondýna, která chodí do posilovny a udržuje se v kondici. Myslím tím takovou tu vystajlovanou paničku, co má jorkšíra s mašličkama a doma se nudí. A sbírá třeba…“ zamyslela se. „Panenky. Jo, to bude ono.“ Položila na pult vybledlou mrkačku s porcelánovou hlavou. „Dej ji trochu do pucu. Krajkový šatičky, hezký kožený botky a navrch něco jemně růžovýho. To přece umíš. Jinak obvyklej postup,“ zatetelila se. „Jo, a až se vrátí Smraďoch, ať vytře pořádně schody. A běž se umejt, máš za uchem krev.“

„Ano, máti,“ řekl Dorian spokojeně. Lov miloval od samotného začátku. „Už teď se nemůžu dočkat.“