Elena Danteová: Sedm smrtelných hříchů (část 2)

Sedm smrtelných hříchů (část 2) je druhá část baladické sbírky Sedm smrtelných hříchů, kterou napsala Elena Danteová a která mi byla zaslána. Dílo vzniklo v roce 2021 jako absolventský projekt na Vyšší odborné škole publicistiky. Napsáno erbenovštinou, inspirováno krchovštinou. Dílo bylo upraveno a zveřejněno pod pseudonymem. Druhá balada se věnuje závisti.

Poděkování autorky: Děkuji Mgr. Markétě Pluskalové Dočekalové za odborné vedení a mému oddanému konzultantovi Lukáši Tomšíkovi.

Závist

Vprostřed luk krčí se malá vesnička, pitoreskní víska,
v kotlině hluboké jezero, na kopci kostelní vížka,
pod břízou na stráni obilný lán,
srovnané zlatavé otepi slám.

Písčitá cesta stáčí se podél horského potoka,
skrz zelené pastviny a přes chrám zdejšího proroka,
u kaple na návsi se rozchází,
tam, kde se stoletý dub nachází.

Jedna pěšina vede k zámožnému sedlákovi,
druhá cestička zabloudí k chudému pasákovi;
jednomu se křupavý chléb peče,
druhému jen do chalupy teče.

Hospodář má bohatou úrodu i plnou stáj,
jeho panství je požehnané místo, zemský ráj,
dukáty do pokladnice střádá –
pasáček žízní a hlady strádá.

Přestože má statkář, na co si jen vzpomene:
neusmívá se, srdce jeho je z kamene;
přestože má bohatství a jmění –
kapička přejícnosti v něm není.

Soused jeho vzal si krásnou mladou ženu,
za to on může dát prsten leda senu,
cítí k bližnímu jen závist a zášť,
k jeho rozmilým potomkům pak zvlášť.

Rozmrzelý ze štěstí cizích lidí,
má pocit, že ho život jenom šidí;
pro věštbu jde k místnímu proroku,
aby získal manželku po boku.

„Vidím tebe, břeh jezera, lunu,
svědci zahrají na hřbetní strunu;
tam nevěsta řekne ti své ano –
pospíchej, chvátej, než bude ráno!“

Utíká, běží – seč mu síly stačí,
už se obraz jeho v hladině zračí,
nad ním se tyčí špičaté skály,
sýček zlověstně zahouká v dáli.

Nad klidnou vodou vznáší se opar mlžný,
s hravostí ho plaší jižní závan režný:
přitom průzračnou hladinu čeří,
tichou vodu nezkrotně kadeří.

Z rozdováděných vln tvoří se bílá pěna,
z ní lotosový kvítek – z něj půvabná žena:
sličná panna se zlatými vlasy,
zbarvenými jako polní klasy.

Usměje se na něj a drobnou ručku mu podá,
z její oslnivé krásy až u srdce bodá:
„Chceš, sedláku, choť pro panství svoje?
Já nemůžu vdát se bez závoje!

Závoje ozdobeného skleněnými perlami,
co moje nejdražší matička v den smrti dala mi;
teď leží v písku na dně jezera –
rozsypaly se toho večera.

Vylov ty slzy z bílého skla a přede mnou poklekni,
ruku mou polib a prsten zásnubní na ni navlékni,
já stanu se paní tvého statku,
i Bůh požehná našemu sňatku.“

Sedlák omámen sladkými slůvky do vody se ponoří,
poslední jiskřička života v něm pod hladinou dohoří;
vodní panna vězní ho v paláci,
na louku ženou ovce pasáci.